23 Cdo 2914/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce
J. V., zastoupeného JUDr. V. S., advokátem, proti žalovanému PhDr. K. P., CSc.,
zastoupenému JUDr. A.R., advokátem, o zaplacení částky 200 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 118/2003, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna
2007, č. j. 6 Cmo 295/2006-141, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2007, č. j. 6 Cmo
295/2006-141, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005, č.
j. 25 Cm 118/2003-111, v jeho výrocích pod body I, III a IV se zrušují a věc se
v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
zaplacení zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky pod body III a IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci
byli podnikatelé a dohodli se vzhledem k jejich přátelským vztahům na půjčce
žalobce do podnikání žalovaného ve výši 200 000 Kč. Smlouva sepsána nebyla,
žalobce se spokojil s kvitancí, kterou podepsal žalovaný, jak vyplynulo ze
znaleckého posudku, v níž potvrdil, že uvedenou částku převzal dne 21. 6. 1999.
Odměna za půjčku (úrok), ani lhůta k vrácení sjednány nebyly. Soud prvního
stupně posoudil vztah účastníků podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku
(dále jen „ObchZ“), podle něhož smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na
požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky,
a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle § 504 ObchZ je dlužník povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve
sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení
věřitelem požádán. V daném případě žalobce vyzval žalovaného k vrácení
předmětné částky v listopadu 2001, takže žalovaný byl povinen vrátit peněžní
prostředky v prosinci 2001. Námitku promlčení vznesenou žalovaným shledal soud
prvního stupně nedůvodnou, neboť čtyřletá promlčecí doba, která podle § 392
odst. 1 ObchZ běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s
jeho plněním, v dané věci od listopadu 2001, byla zachována vzhledem k podání
žaloby dne 23. 6. 2003.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2007, č.
j. 6 Cmo 295/2006-141, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve
výrocích pod body I, III a IV, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně
správné i když se neztotožnil s jeho závěrem, že peněžní prostředky byly
poskytnuty na základě smlouvy o úvěru. Za podstatnou považoval odvolací soud
okolnost, že nebyla sjednána dohoda o úroku z poskytnutých prostředků, nedošlo
tudíž k uzavření smlouvy o úvěru, nýbrž k uzavření smlouvy o půjčce podle
ustanovení § 657 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Předmětem odvolacího
řízení bylo posouzení pouze otázky promlčení uplatněného nároku; odvolací soud
ztotožnil se soudem prvního stupně, že s jedná o obchodněprávní závazkový
vztah, a proto je nutno aplikovat čtyřletou promlčecí lhůtu počínající od
poskytnutí peněžních prostředků, i když je režim smlouvy o půjčce upraven v
občanském zákoníku. Pro posouzení otázky promlčení tedy nebylo rozhodné, zda
žalobce prokázal, kdy byl žalovaný vyzván k vrácení peněz, a odvolací soud se
proto touto skutečností nezabýval. Pokud byla žaloba podána dne 23. 6. 2003,
stalo se tak ve čtyřleté promlčecí lhůtě od poskytnutí peněžních prostředků dne
21. 6. 1999 a námitka promlčení je také podle názoru odvolacího soudu
nedůvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), podle něhož lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Pochybení odvolacího soudu spatřuje
dovolatel v jeho aplikaci obchodního zákoníku při posuzování otázky promlčení
uplatněného nároku, přestože vlastní vztah se řídí zákoníkem občanským.
Odvolatel v prvé řadě namítl, že nebylo prokázáno, že by se mezi žalobcem a
odvolatelem jednalo o obchodněprávní vztah, neboť i když byli žalobce i
dovolatel v předmětné době podnikateli, z provedeného dokazování nevyplývá, že
by při vzniku smlouvy o půjčce bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem,
že se týká jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 ObchZ). Dovolatel
poukázal dále na ustanovení § 261 odst. 6 ObchZ ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., podle něhož platilo, že smlouvy mezi
osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této
části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí
pouze ustanoveními občanského zákoníku. Pod pojmem „smlouva“ se rozuměl celý
vztah touto smlouvou založený, v praxi tedy platilo, že tyto smlouvy a vztahy
jimi založené se neřídí úpravou obchodního zákoníku, ale že se řídí jen úpravou
zákoníku občanského. Tomu v této době odpovídala i příslušná judikatura. Z
uvedeného dovolatel dovozuje, že otázku promlčení je posuzovat podle obecné
tříleté promlčecí lhůty stanovené v občanském zákoníku. Vzhledem k podání
žaloby dne 23. 6. 2003 měl soud prvního stupně, jakož i soud odvolací
přihlédnout k námitce promlčení. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího
soudu a vrácení věci soudu prvního stupně.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je
dovolání přípustné. Dospěl přitom k závěru, že dovolání je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání je
tudíž i důvodné.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud
vycházel, vyplývá, že žalovaný dne 21. 6. 1999 převzal od žalobce částku 200
000 Kč, což potvrdil v kvitanci z téhož data, a odvolací soud pak dospěl na
základě provedeného dokazování k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření
smlouvy o půjčce podle ustanovení § 357 ObčZ. Uzavření smlouvy o půjčce a
poskytnutí plnění z této smlouvy žalobcem dovolateli přitom dovolatel
nezpochybňuje ani ve svém dovolání. Namítá pouze nesprávnost posouzení otázky
promlčení uplatněného nároku z hlediska výkladu § 261 odst. 6 ObchZ.
Z ustanovení § 261 ObchZ se podává, že tato část zákona upravuje
závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s
přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti
(odstavec 1). Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem
nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se
za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání
smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných
potřeb (odstavec 2). Smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které
nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v
občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku (odstavec 6
věta první).
V této podobě platila citovaná ustanovení občanského zákoníku a obchodního
zákoníku v době uzavření smlouvy o půjčce (21. června 1999) a s výjimkou § 261
odst. 6 věty první ObchZ jde rovněž o stávající znění zákona.
Ustanovení § 261 odst. 6 ObchZ doznalo s účinností od 1. ledna 2001 změny
prostřednictvím zákona č. 370/2000 Sb. Od uvedeného data stanoví, že smlouvy
mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II
této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se
řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a
obchodním zákoníkem.
Dovolateli je nutno dát za pravdu v tom, že odvolací soud zjevně vyšel z dikce
ustanovení § 261 odst. 6 ObchZ ve znění účinném od 1. ledna 2001, jestliže bez
dalšího uzavřel, že smlouva o půjčce, upravená jako smluvní typ pouze občanským
zákoníkem, se řídí jak občanským zákoníkem, tak obchodním zákoníkem.
Zákon č. 370/2000 Sb., jehož prostřednictvím byl text § 261 odst. 6 věty první
ObchZ od 1. ledna 2001 změněn, neobsahuje přechodná ustanovení, jež by se této
změny jakkoli týkala.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. nález jeho pléna ze dne 4.
února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.), z níž vychází
i Nejvyšší soud (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod
číslem 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku ze dne 27. 9.
2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005), však v případech časového střetu staré a nové
právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). To
znamená, že od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle
zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů
existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z
těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní
normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá
retroaktivita). Aplikuje se tu princip ochrany minulých právních skutečností,
zejména právních konání.
Tomuto pojetí časové působnosti právních norem v posuzované věci odpovídá
závěr, podle kterého je pro věc rozhodná dikce § 261 odst. 6 věty první ObchZ
ve znění účinném před 1. lednem 2001. Promlčecí doba k uplatnění nároku
žalobce začala běžet před 1. lednem 2001, takže posuzování běhu promlčecí doby
na základě úpravy účinné od ledna 2001, by za této situace znamenalo uplatnit
(nepřípustně) pravou zpětnou účinnost zákona.
Jak se podává z důvodové zprávy k bodu 321 vládního návrhu zákona č. 370/2000
Sb., nová úprava § 261 odst. 1 odst. 6 odstraňuje dosavadní pochybnosti o tom,
zda se v případě smluv upravených pouze v občanském zákoníku, uzavíraných mezi
subjekty podle odstavce 1 a 2 použije obecné úpravy obchodních závazkových
vztahů podle občanského zákoníku.
Novelizovaná úprava tak omezuje použití úpravy občanského zákoníku na vztahy z
těchto smluv uzavřených mezi podnikateli, popřípadě mezi státem nebo
samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti
jen na zvláštní ustanovení daná občanským zákoníkem pro tento smluvní typ, ale
ve všem ostatním, co není dáno úpravou pro daný smluvní typ, platí obecná
ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem, a to
kogentní vždy a dispozitivní pokud smlouva nemá vlastní úpravu, která by měla
přednost (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník,
Komentář, 10. vydání, Praha, C. H. Beck 2005, str. 988).
Pro smlouvu o půjčce uzavřenou do 31. 12. 2000, jak tomu bylo v posuzované
věci, představující smluvní typ upravený pouze v občanském zákoníku, uzavřenou
mezi osobami podle § 261 odst. 1 a 2 ObchZ, se použijí obecná ustanovení daná
pro závazkové vztahy občanským zákoníkem (včetně úpravy promlčení), nikoliv
zákoníkem obchodním, celý vztah se řídí pouze zákoníkem občanským. Takový
výklad aplikovatelnosti obchodního zákoníku na tzv. absolutní neobchodní
smlouvy se zakládá na konstantní judikatuře.
Výkladem ustanovení § 261 odst. 6 ObchZ (ve znění účinném do 31. prosince 2000)
se Nejvyšší soud opakovaně zabýval, např. ve svém rozsudku ze dne 27. září
2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005, publikovaném pod číslem 44 v časopise Soudní
judikatura číslo 4, ročník 2008, rozsudku ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 32 Odo
466/2004, rozsudku ze dne 8. října 2008, sp. zn. 29 Odo 1475/2006, rozsudku ze
dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 763/2006, rozsudku ze dne 15. prosince 1998,
sp. zn. 33 Cdo 237/98, aj., na něž v podrobnostech odkazuje. Jestliže tedy
odvolací soud v přezkoumávané věci posoudil promlčení nároku ze smlouvy o
půjčce uzavřené mezi podnikateli dne 21. 6. 1999 podle obchodního zákoníku,
není toto právní posouzení správné. Za této situace pak není nutno posuzovat,
zda vztah účastníků naplňuje předpoklady upravené v ustanovení § 261 odst. 1
ObchZ.
Další otázkou rozhodnou pro posouzení promlčení posuzovaného nároku, kterou
se však odvolací soud nezabýval, je otázka počátku běhu promlčecí doby.
Podle § 101 ObčZ pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je
promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Tímto dnem je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním
žaloby u soudu, neboli kdy je actio nata. V posuzované věci však nebyla
splatnost půjčky účastníky sjednána, je proto nutno vycházet z ustanovení 563
ObčZ, podle něhož platí, že není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním
předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne
poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Možnost vyvolání splatnosti závazku
daná věřiteli tímto ustanovením s sebou nese současně i právo věřitele vymáhat
splnění závazku; pak objektivně posuzováno může své právo také vykonat. První
objektivní možnost výkonu práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel nejdříve
mohl o splnění požádat. V těchto případech je třeba považovat za den rozhodný
pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního
vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Pro počátek promlčecí doby je proto
rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu, a
nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR
z 30. listopadu 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 28/1984). Vyplývá z toho, že věřitel může již
následujícího dne po vzniku dluhu vyvolat jeho splatnost a tedy i své právo
vykonat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Odo
345/2002).
Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle
§ 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil v odpovídajícím rozsahu (tedy s výjimkou
odvoláním nenapadnutého výroku pod bodem II) i rozsudek soudu prvního stupně a
věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu