I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 46 028 Kč na náhradě
nákladů dovolacího řízení, k rukám právního zástupce žalovaného JUDr. Jiřího
Kolaříka, advokáta se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, a to do 3 dnů od
právní moci tohoto usnesení.
uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel
z následujícího skutkového stavu. Dne 27. července 2011 se konala veřejná dražba, při které žalobkyně
vydražila majetek původně náležející do majetkové podstaty dlužníka TRANZA
Strojírny a. s. Dražebník v dražební vyhlášce ze dne 22. června 2011 označil
jako předmět dražby také poskytnuté zálohy na DHM, pohledávky a krátkodobý
finanční majetek, tyto položky zároveň ale uvedl jako hodnoty, které nejsou
předmětem dražby. Tuto chybu dražebník odstranil dne 26. července 2011 vydáním
dodatku č. 1 k dražební vyhlášce, v němž výslovně uvedl, že v dražební vyhlášce
došlo k písařské chybě a řádně označil skutečný předmět dražby. Rozsah předmětu
dražby je patrný také ze znaleckého ocenění předmětu dražby. Soud prvního
stupně tedy uzavřel, že ze skutkových zjištění plyne, že se neprodával podnik
jako celek. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzením žalobkyně, že měla za to, že
draží celý podnik, neboť by jinak musel odhlédnout od faktického obsahu
dražební vyhlášky, znaleckého posudku k ocenění předmětu dražby, videozáznamu
dražby a dalších listin. Soud prvního stupně dále uvedl, že judikatura, na kterou žalobkyně odkazovala,
je použitelná na případ, kdy by byl dražen podnik bez dalšího a posléze by
vznikl spor, zda určitá věc byla součástí podniku k vydražení. O takový případ
však v řešené věci nešlo. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav právně
posoudil a uzavřel, že žalobkyně neprokázala svá tvrzení, že jí náleží finanční
prostředky v částce, kterou požadovala v žalobě, na základě nabytí vlastnictví
k nim udělením příklepu v dražbě. Nebylo totiž prokázáno, že by předmětem
dražby byly i peněžní prostředky TRANZA Strojírny a. s. a její hotovost v
pokladně. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl v celém rozsahu. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako
soud odvolací rozsudkem ze dne 8. února 2017, č. j. 18 Co 463/2016-352,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně i s jeho právním posouzením věci. Odvolací soud uzavřel, že nelze
souhlasit s názorem žalobkyně, že předmětem dražby byl celý podnik, když od
počátku dražby bylo účastníkům dražby zjevné, co je předmětem dražby a naopak
co předmětem dražby není. Podle odvolacího soudu ustanovení § 291 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje
možnost vynětí některých složek podniku, které se tak nestanou předmětem
dražby, neboť samotné ustanovení uvádí, že zpeněžením dlužníkova podniku
jedinou smlouvou přecházejí na nabyvatele všechna práva a závazky, na které se
prodej vztahuje. Z citovaného ustanovení podle odvolacího sudu tedy plyne, že
nepřecházejí ta práva a závazky, na která se prodej nevztahuje. Odvolací soud
proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost dovozovala z § 237 o. s.
ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího
názoru závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Dovolatelka nejprve namítala rozpor mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu
a v řízení provedenými důkazy, přičemž tyto své námitky označila jako první
právní otázku. Ve své argumentaci dovolatelka odkázala na judikaturu Nejvyššího
soudu vztahující se k tomu, co lze považovat za skutková zjištění, která nemají
oporu v provedeném dokazování. Citovala rovněž také judikatorní závěry ohledně
nabytí vlastnictví k předmětu dražby při rozporu mezi označením předmětu dražby
v dražební vyhlášce a popisu předmětu dražby, který byl obsahem vyvolání při
zahájení dražby. Dovolatelka dále, pod bodem „právní otázka 2“, polemizovala s právním
posouzením odvolacího soudu ohledně toho, zda lze podnik dražit bez některých
jeho majetkových součástí. Dovolatelka v této části dovolání vyložila, proč
považuje právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné, ovšem na
rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit,
dovolatelka v této argumentaci nepoukázala. Jako třetí právní otázku dovolatelka předestřela to, zda byl podnik v řešeném
případě dražen jako celek či zda byla dražena pouze jeho část, příp. zda
takovou část podniku bylo možné vůbec dražit. Dovolatelka v tomto směru
odkázala jednak na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k rozsahu práv a
povinností převáděných v rámci prodeje podniku, jednak na judikaturu vztahující
se k náležitostem smlouvy o prodeji části podniku. Podle dovolatelky se v
řešené věci nemohlo jednat o dražbu části podniku, protože dražba takto nebyla
nazvána a nebyly splněny ani podmínky pro prodej části podniku, neboť předmětem
dražby nebyla samostatná organizační složka se samostatným účetnictvím
odděleným od účetnictví podniku jako celku. Podle názoru dovolatelky tedy nelze
rozsah předmětu dražby podniku omezit jinak než zákonem. Poslední námitka, kterou dovolatelka označila jako čtvrtou právní otázku, se
týkala tvrzené nepoctivosti jednání žalovaného. Podle názoru dovolatelky
žalovaný jednal v rozporu s dobrými mravy a měl prospěch ze své nepoctivosti,
resp. ze svého vlastního pochybení, neboť v dražební vyhlášce mylně uvedl
rozporná ustanovení o předmětu dražby. Dovolatelka odkázala na nález Ústavního
soudu ze dne 22. února 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, v němž Ústavní soud
aplikoval zásadu „nemo turpitudinem suam allegare potest“, podle které nikdo
nemůže mít prospěch ze své vlastní nepoctivosti a která by dle názoru měla být
aplikována i v řešeném případě na jednání žalovaného. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího
soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelka v dovolání nezpochybňuje
právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž nesouhlasí se skutkovými
zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Žalovaný dále
polemizoval s argumentací dovolatelky, že jeho jednání bylo v rozporu s dobrými
mravy, a ve zbytku odkázal na svá stanoviska, která předložil již v předchozím
řízení před soudy obou stupňů. Žalovaný závěrem navrhl, aby dovolací soud
dovolání odmítl jako nepřípustné či aby jej v celém rozsahu zamítl. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou
oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.),
posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jestliže dovolatelka v dovolání namítala rozpor mezi skutkovými zjištěními
soudu prvního stupně a provedeným dokazování, nelze jí přisvědčit v tom, že by
tato námitka byla způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolatelka touto
námitkou napadá v podstatě hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tedy činnost
vedoucí ke zjištění skutkového stavu věci. Dovolací soud je však skutkovým
stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů vázán, a přísluší mu tak přezkum
napadeného rozhodnutí pouze po stránce právní, nikoli skutkové. Tento závěr
vyplývá jak ze samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku,
tak i ze samotného ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným
dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Podle právní úpravy dovolání
účinné od 1. ledna 2013 (na rozdíl od předchozích právních úprav dovolání
účinných v minulosti) tak není námitka toho, že skutková zjištění nemají oporu
v provedeném dokazování, způsobilým dovolacím důvodem. K tomu například viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 3579/2013. Ani druhá námitka vznesená dovolatelkou, kterou formulovala jako právní otázku
týkající se možnosti omezení rozsahu předmětu převodu podniku, nezaloží
přípustnost dovolání, neboť u této otázky dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelka na začátku v dovolání
tvrdila, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na řešení
právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe soudu dovolacího. Jestliže dovolatelka takto dovozovala
přípustnost, bylo na místě, aby u každé z formulovaných právních otázek uvedla,
od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud dle jejího názoru
odchýlil. Viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013. Dovolatelkou formulovaná právní otázka týkající se omezení
rozsahu předmětu převodu podniku tak nemohla založit přípustnost dovolání,
neboť dovolatelka sice formulovala konkrétní právní otázku, při jejímž řešení
se odvolací soud podle jejího mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, avšak již neuvedla, od jaké rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu se odvolací soud měl odchýlit, a to ani citací konkrétních rozhodnutí
Nejvyššího soudu ani uvedením judikovaných právních závěrů bez citace
konkrétních rozhodnutí (i takové vymezení přípustnosti dovolání by obstálo ve
světle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV.ÚS 1256/14). Třetí právní otázka vznesená v dovolání v sobě zahrnovala dvě různé
otázky. Nejprve dovolatelka namítala, že podnik byl dražen jako celek, nikoli
jako část podniku, přičemž ke druhé možnosti (závěru o tom, že byla dražena
pouze část podniku) dospěly soudy obou stupňů. Dovolatelka v tomto směru
odkázala na rozhodnutí dovolacího soudu, v nichž bylo řešeno, jaká práva a
povinnosti se převádí v rámci převodu podniku (například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009).
Jestliže pak dovolatelka
tvrdila odklon odvolacího soudu od citované judikatury Nejvyššího soudu, nelze
jí přisvědčit, neboť dovolatelkou citovaná rozhodnutí dopadají na skutkově i
právně odlišné případy převodu podniku a následně vyskytnuvších se nejasností
ohledně toho, která práva a povinnosti byla převedena v rámci takového převodu. V řešeném případě však soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že byla
jednoznačně převáděna (dražena) taková část podniku, jakou žalovaný
specifikoval dne 26. července 2011 v dodatku č. 1 k dražební vyhlášce a jaká
pak byla uvedena ve všech dalších listinách souvisejících s dražbou (znalecké
ocenění předmětu dražby a další důkazy provedené soudem prvního stupně). Odvolací soud se proto nemohl od dovolatelkou citované judikatury Nejvyššího
soudu odchýlit, neboť tato judikatura na řešenou věc nedopadá. Druhá právní otázka, která z dovolatelčiny argumentace ve třetí části
dovolání plyne, se vztahuje k tomu, zda se v řešené věci mohlo vůbec jednat o
dražbu části podniku, přičemž dovolatelka namítala, že nikoli, neboť dražba
nebyla označena jako dražba části podniku a předmětem dražby nebyla samostatná
organizační složka se samostatným účetnictvím odděleným od účetnictví podniku
jako celku. Ani tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání
(nesplňuje kritéria uvedená v § 237 o. s. ř.), neboť napadené rozhodnutí na
řešení této otázky nezávisí. Dovolatelkou předestřená právní otázka o tom, zda
převod určitého jmění představuje převod části podniku, je podstatná pro
posouzení, zda se s určitým právním úkonem pojí právní následky spojené s
převodem podniku či jeho části. Taková otázka však v řešeném případě není
relevantní, neboť soudy obou stupňů neřešily otázku právních následků spojených
s převodem podniku, nýbrž řešily, v jakém rozsahu byl podnik dražen a jakou
část podniku tedy žalobkyně vydražila. Dovolatelka nadto tuto právní otázku
vznesla až v dovolání a nenamítala ji v předchozím řízení před soudy obou
stupňů. Vzhledem k tomu, že dovolatelka formulovala otázku, která není pro
napadené rozhodnutí relevantní, nemohla ani tato otázka založit přípustnost
dovolání. K nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013. Poslední námitka dovolatelky směřovala k tomu, že žalovaný jednal v
rozporu s dobrými mravy a těžil tak ze svého nepoctivého jednání, resp. ze
svého vlastního pochybení. Dovolatelka sice ve své argumentaci poukázala na
nález Ústavního soudu ze dne 22. února 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, v němž
Ústavní soud aplikoval zásadu, podle které nikdo nemůže mít prospěch ze své
vlastní nepoctivosti, avšak citovaný nález Ústavního soudu řešil skutkově i
právně zcela odlišný případ a nelze jej proto vztáhnout na řešenou věc. Podle
judikatury Ústavního soudu tedy může přípustnost dovolání založit i tvrzený
odklon od judikatury nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu (viz
nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. III.
ÚS 1594/16), avšak
v řešeném případě se odvolací soud nemohl od dovolatelkou citovaného nálezu
Ústavního soudu odchýlit, neboť Ústavní soud v citovaném nálezu řešil skutkově
i právně odlišný případ. Odkaz dovolatelky na výše uvedený nález Ústavního
soudu navíc nekoresponduje s její argumentací, neboť dovolatelka rozšiřuje
použití zásady nemo turpitudinem i na pochybení jednajícího, nikoli pouze na
jeho nepoctivost, přičemž taková argumentace nemá v citované judikatuře
Ústavního soudu žádnou oporu. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Kateřina H o
r n o ch o v á
předsedkyně senátu