23 Cdo 3019/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci
žalobkyně UNIPETROL RPA, s. r. o., se sídlem v Litvínově, Záluží 1, PSČ 436 70,
identifikační číslo osoby 27597075, proti žalovanému Ing. O. G., podnikateli,
zastoupenému JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem, se sídlem v Lounech, Mírové
nám. 48, o zaplacení částky 185.535,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 205/2003, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č. j. 6 Cmo
515/2008-184, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č. j. 6 Cmo
515/2008-184, se v té části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v části přisuzující žalobkyni částku
155.553,88 Kč s 9,7% úrokem z prodlení od 9. srpna 1998 do zaplacení, a ve
výroku o nákladech řízení pod bodem III, jakož i ve výroku o nákladech
odvolacího řízení pod bodem II, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu
soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalovaného odmítá.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. března 2008, č. j. 61 Cm
205/2003-136, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 185.535,12 Kč s 9,7%
úrokem z prodlení p. a. z částky 29.981,12 Kč od 31. března 1995 do zaplacení,
z částky 94.164,- Kč od 6. dubna 1995 do zaplacení a z částky 61.390,- Kč od
20. července 1995 do zaplacení (výrok pod bodem I), co do úroku z prodlení ve
výši 8,55 % p. a. z uvedených částek žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že dne 1. ledna 1994 byla do obchodního rejstříku
vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, oddíl B, vložka 525, zapsána
společnost CHEMOPETROL, a. s., se sídlem Litvínov, IČ 49903519. Žalovaný ve
třech případech odebral od dodavatele označeného jako CHEMOPETROL a. s.,
Litvínov, močovinu na hnojení. Dodavatel označený jako CHEMOPETROL a. s.,
Litvínov, IČ 49903519, mu za zboží objednané 6. března 1995 a dodané 7. března
1995 fakturou splatnou 30. března 1995 vyúčtoval kupní cenu ve výši 56.481,12
Kč, z níž po částečné úhradě zůstala neuhrazena částka 29.981,12 Kč. Za zboží
objednané 13. března 1995 a dodané 14. března 1995 mu týž dodavatel fakturou
splatnou 5. dubna 1995 vyúčtoval kupní cenu ve výši 94.164,48 Kč a za zboží
objednané objednacím listem č. 10 a dodané 27. června 1995 mu fakturou splatnou
19. července 1995 vyúčtoval kupní cenu ve výši 61.390,40 Kč; na tyto kupní ceny
žalovaný nezaplatil nic. Společnost CHEMOPETROL, a. s., IČ 49903519, od 31. července 1995 změnila
obchodní jméno na CHEMOPETROL GROUP, a. s. Dne 26. června 1996 valná hromada
této společnosti rozhodla o vložení části podniku tvořené souborem veškerých
věcí, práv a jiných majetkových hodnot, s výjimkou pozemků pod výrobními
areály, majetkových účastí ve formě akcií ve vyjmenovaných společnostech a
pohledávek vůči společnostem MERO ČR a. s. a UNIPETROL a. s., do dceřiné
společnosti CHEMOPETROL a. s., IČ 25003887, se sídlem Litvínov, Litvínov –
Záluží 1, jež byla do obchodního rejstříku (vedeného u Krajského soudu v Ústí
nad Labem, oddíl B, vložka 841) zapsána dne 28. května 1996 jako 1. litvínovská
chemická a. s. Její nové obchodní jméno - CHEMOPETROL a. s. – bylo v obchodním
rejstříku zapsáno od 1. června 1996. O zvýšení základního jmění této
společnosti uvedeným nepeněžitým vkladem rozhodla společnost CHEMOPETROL GROUP,
a. s., jako její jediný akcionář dne 27. srpna 1996. Společnost CHEMOPETROL
GROUP, a. s., IČ 49903519, dne 21. července 1997 zanikla sloučením se
společností UNIPETROL, a. s., IČ 61672190. Dopisy od subjektu označeného jako
CHEMOPETROL a. s. Litvínov z 25. srpna 1997 a 11. září 1997 byl žalovaný vyzván
k úhradě uvedených dlužných částek a dopisem ze 17. září 1998, jímž reagoval na
tyto výzvy, dluh uznal. Společnost CHEMOPETROL a. s., IČ 25003887, podala 9. srpna 2002 žalobu o zaplacení shora uvedených částek, v průběhu řízení však
ztratila způsobilost být účastníkem řízení, neboť zanikla sloučením se
společností UNIPETROL RPA, s. r. o. (o procesním nástupnictví bylo rozhodnuto
usnesením soudu prvního stupně ze dne 5. listopadu 2007, č. j.
61 Cm
205/2003-84). Soud prvního stupně dovodil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný
uzavřeli kupní smlouvu podle ustanovení § 409 obchodního zákoníku (dále též jen
„obch. zák.“), jejímž předmětem byly dodávky močoviny, žalobkyně sjednanou
kupní cenu za dodanou močovinu žalovanému vyúčtovala a žalovaný dne 17. září
1998 svůj dluh vůči právnímu předchůdci žalobkyně uznal. Soud prvního stupně
usoudil, že náležitosti uznání závazku podle ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. jsou splněny, nastaly tedy jeho účinky, tj. na dluh se hledí, jako by v
době uznání trval, a vzhledem k ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. běží nová
čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Námitky žalovaného, že závazek uznal
vůči svému smluvnímu partnerovi, jenž v té době již neexistoval, proto s
uznáním nejsou spojeny žádné právní následky, a že mu přechod pohledávek nebyl
oznámen, takže byl stále v obchodním vztahu se zaniklou společností, soud
prvního stupně odmítl. Uzavřel, že vkladem části podniku obsahující věci, práva
a jiné majetkové hodnoty s výjimkou vymezených práv, mezi které pohledávky vůči
žalovanému nepatřily, přešly podle ustanovení § 477 a násl. obch. zák. na
CHEMOPETROL a. s., IČ 25003887, veškeré práva a závazky, které se k této části
podniku vztahují, tedy i předmětné pohledávky, že žalovaný uznáním závazku
reagoval na výzvu existujícího subjektu, který v té době byl právním nástupcem
věřitele, a že absence oznámení o přechodu pohledávky není z hlediska
povinnosti žalovaného plnit žalobkyni relevantní, neboť žalovaný tento závazek
vůči původnímu věřiteli nesplnil. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze výrokem pod bodem I rozsudku ze dne
4. února 2009, č. j. 6 Cmo 515/2008-184, rozsudek soudu prvního stupně v
napadeném výroku pod bodem I změnil co do 9,7% úroku z prodlení ročně z částky
29.981,12 Kč od 31. března 1995 do 8. srpna 1998, z částky 94.164,- Kč od 6. dubna 1995 do 8. srpna 1998 a z částky 61.390,- Kč od 20. července 1995 do 8. srpna 1998 a v tomto rozsahu žalobu zamítl, a ve zbývající části přisuzujícího
výroku pod bodem I a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil. Výrokem pod bodem II pak rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Uvedl, že se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalobkyně je ve
věci aktivně legitimována, jakož i s důvody, které jej k tomuto závěru vedly. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný uznal závazek ve vztahu ke
společnosti CHEMOPETROL, a. s., IČ 25003887, neboť z uznání závazku nevyplývá,
že by nesměřovalo vůči tomuto existujícímu subjektu, a uzavřel, že žalovanému
se nepodařilo vyvrátit domněnku existence „nároku vůči této společnosti“. Oproti soudu prvního stupně shledal důvodnou námitku promlčení ve vztahu k
části úroků z prodlení za období do 8. srpna 2002, tj. za období více než čtyř
let před podáním žaloby, s poukazem na to, že uznání dluhu se úroků z prodlení
netýkalo.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujících výroků napadl žalovaný
dovoláním, jež co do přípustnosti opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnil tím, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel především vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku
promlčení, a to jednak ve vztahu k úrokům z prodlení, které se podle judikatury
promlčují jako celek, jednak i ve vztahu k jistině, neboť jeho dopis ze dne 17. září 1998 nemůže mít účinky uznání závazku. Namítl, že přechod pohledávek,
které jsou součástí vkládaného podniku, se ve vztahu k dlužníkovi stává účinným
teprve oznámením. Protože původní věřitel nesplnil svou notifikační povinnost,
žalovaný o přechodu pohledávky nevěděl, nevěděl ani o zániku původního
věřitele, uznání závazku adresoval původnímu věřiteli a skutečnost, že tehdejší
obchodní jméno a sídlo nového věřitele se shodovalo s dřívějším obchodním
jménem a sídlem původního věřitele, nemůže na tomto projevu vůle a jeho
účincích nic změnit. Dovolatel zdůraznil, že uznání závazku je jednostranným
úkonem dlužníka adresovaným jeho věřiteli, proto obchodní korespondence, kterou
vedl s osobou odlišnou od svého věřitele, nemůže mít účinky uznání závazku. Vůči společnosti CHEMOPETROL, a. s., IČ 25003887, s níž vedl korespondenci, ač
měl za to, že jedná s původním věřitelem, jeho dopis nemohl mít tyto účinky
proto, že vůči němu dosud účinky přechodu pohledávek nenastaly, a účinky uznání
nemohl mít ani vůči původnímu věřiteli, neboť ten v té době již neexistoval. Dovolatel zpochybnil též aktivní věcnou legitimaci žalobkyně, jejíž právní
nástupnictví ve vztahu k předmětným pohledávkám nebylo podle jeho názoru
„osvědčeno“. Argumentoval, že notářský zápis ze dne 26. června 1996 obsahuje
pouze obecné vymezení majetku vkládané části podniku, provedené navíc
negativním výčtem, a že notářský zápis ze dne 27. srpna 1996 sám neobsahuje
potřebnou identifikaci přešlých pohledávek, přičemž ani tímto zápisem, ani
znaleckými posudky, na něž co do specifikace souboru věcí, práv a jiných
majetkových hodnot tvořících nepeněžitý vklad odkazuje, důkaz proveden nebyl. Namítl též, že pohledávky nemusely být v rozhodném období součástí majetku
společnosti CHEMOPETROL GROUP, a. s., poukázal na judikaturu stanovící
požadavky na identifikaci pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky, jež se
podle jeho názoru uplatní i v případě přechodu pohledávek při vkladu podniku,
a vyjádřil názor, že souhrnné vymezení postupovaných (přecházejících)
pohledávek odkazující na více listin je přípustné za předpokladu, že alespoň v
nějaké listině je označení pohledávky provedeno nezaměnitelným způsobem. Předmětný nepeněžitý vklad podle jeho přesvědčení odporuje zákonné definici
části podniku a judikatuře; jestliže předmětem vkladu měla být samostatná
organizační jednotka, pak samostatnou organizační jednotkou měla být i
zbývající část podniku, což splněno nebylo.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání argumentovala, že při vkladu podniku
nebo jeho části dochází k přechodu všech pohledávek ze zákona, aniž by je bylo
třeba specifikovat. Poukázala na to, že do sbírky listin obchodního rejstříku
byl uložen též notářský zápis č. NZ 153/96, z čehož dovozuje, že přechod
pohledávek byl vůči žalovanému účinným od okamžiku zápisu do obchodního
rejstříku, tj. od 1. září 1996. Zdůraznila, že žalovaný uznal dluh vůči jejímu
právnímu předchůdci, neboť jeho úkon byl určen společnosti CHEMOPETROL, a. s.,
tak jak byl její právní předchůdce označen v obchodním rejstříku, a byl doručen
na adresu jeho sídla. Žalovaný, kterému byla doručena upomínka této
společnosti, mohl z obchodního rejstříku zjistit, s jakou společností
komunikuje a vůči komu uznává závazek. Stran vkladu části podniku žalobkyně
argumentovala, že notář, který vyhotovil příslušný notářský zápis, ani
rejstříkový soud nevznesli k vymezení vkladu námitky.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.
ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu
přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s.
ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [písm. a)] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil [písm. b)], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky. Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným
skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně
bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich
rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 108/2008, in www.nsoud.cz). Napadeným rozsudkem
odvolacího soudu byl sice potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění v celkové výši 185.535,12 Kč, tato částka
však podle zjištěného skutkového stavu věci sestává ze tří samostatných nároků
na zaplacení kupní ceny, které vznikly na základě tří jednotlivě uzavřených
kupních smluv, jde tedy o nároky se samostatným skutkovým základem. Přípustnost
dovolání je proto třeba z hlediska ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zkoumat ve vztahu ke každému z těchto samostatných nároků zvlášť. Všechny tyto
nároky pocházejí z obchodních závazkových vztahů, takže spor, jehož jsou
předmětem, je z hlediska procesního věcí obchodní [srov. shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99, uveřejněné v
časopise Obchodní právo č. 4, ročník 2000, str. 28, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2807/2009, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen
„Soubor“), pod číslem C 7796, svazek CD-11]. Jelikož nárok na zaplacení částky
29.981,12 Kč jako zůstatku kupní ceny z první z uzavřených kupních smluv
nepřevyšuje částku 50.000,- Kč, dovolání proti napadenému rozhodnutí v části,
která se týká tohoto nároku včetně jeho příslušenství, přípustné není.
Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku
odvolacího soudu pod bodem I v té části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně pod bodem I výroku v části přisuzující žalobkyni částku
29.981,12 Kč s 9,7% úrokem z prodlení ročně od 9. srpna 1998 do zaplacení,
podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku rozsudkem potvrzujícím
a protože rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jeho dřívější rozsudek,
jímž by tento soud rozhodl jinak a jenž by byl zrušen odvolacím soudem, může
být dovolání ve zbývajícím rozsahu přípustné jen při splnění předpokladů
stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími
důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, proto při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení
zpochybnil. Při posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně odvolací soud nepostupoval v
souladu s hmotným právem a s judikaturou Nejvyššího soudu, dovolání proti té
části výroku pod bodem I jeho rozsudku, jíž byl potvrzen výrok pod bodem I
rozsudku soudu prvního stupně v části přisuzující žalobkyni částku 155.553,88
Kč s 9,7% úrokem z prodlení od 9. srpna 1998 do zaplacení, je proto přípustné. V tomto rozsahu je dovolání též důvodné. Podle ustanovení § 5 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000,
podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a
nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové
hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k
své povaze mají tomuto účelu sloužit. Podle ustanovení § 59 odst. 4 obch. zák., ve znění účinném do 31. března 1998,
jestliže je vkládán podnik či jeho část, použijí se, pokud se týče přechodu
práv a povinností, přiměřeně ustanovení o smlouvě o prodeji podniku. Podle ustanovení § 476 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince
2000, smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího
vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží
provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího
související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Podle ustanovení § 477 obch. zák. na kupujícího přecházejí všechna práva a
závazky, na které se prodej vztahuje (odstavec 1).
Přechod pohledávek se jinak
řídí ustanoveními o postoupení pohledávek (odstavec 2). Kupující je povinen bez
zbytečného odkladu oznámit věřitelům převzetí závazků a prodávající dlužníkům
přechod pohledávek na kupujícího (odstavec 4). Podle ustanovení § 487 obch. zák. ustanovení § 477 až 486 platí i pro smlouvy,
jimiž se prodává část podniku tvořící samostatnou organizační složku. Podle ustanovení § 526 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)
postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit
dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud
postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník
závazku plněním postupiteli (odstavec 1). Oznámí-li dlužníku postoupení
pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o
postoupení (odstavec 2). Dovolatel se mýlí v názoru, že na pohledávky jako součást převáděného, popř. vkládaného podniku (jeho části) lze vztáhnout judikatorní závěry stanovící
požadavky na identifikaci pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky podle
ustanovení § 524 obč. zák. Pomíjí, že při prodeji podniku podle ustanovení §
476 a násl. obch. zák. (jeho části) je předmětem převodu podnik jako ucelený
soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání (jako věc
hromadná – srov. § 5 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném od 1. prosince 2001),
k němuž náleží (jsou jeho součástí) mezi jinými právy též pohledávky patřící
podnikateli, které slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají
tomuto účelu sloužit (srov. § 5 odst. 1 a 476 odst. 1 obch. zák.). Právy, na
která se prodej vztahuje, ve smyslu ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. jsou
tedy mimo jiné též pohledávky, které jsou ke dni účinnosti smlouvy o prodeji
podniku (popř. vkladu podniku do základního kapitálu obchodní společnosti)
součástí podniku. Pohledávky, které při prodeji podniku či jeho části přecházejí na kupujícího,
tedy ve smlouvě identifikovány být nemusí, stejně jako nemusí být
konkretizovány přecházející závazky (neboť na kupujícího spolu s prodávaným
podnikem přecházejí ze zákona, v intencích ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák.,
všechny závazky, které s prodávaným podnikem souvisejí, srov. rozsudek velkého
senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2006, sp. zn. 35 Odo
653/2004, uveřejněný pod číslem 84/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). To platí též pro vklad podniku či jeho části do základního jmění
(kapitálu) obchodní společnosti (§ 59 odst. 4 obch.). Tento závěr ovšem platí toliko za předpokladu, že jde skutečně – nikoliv jen
podle označení smlouvy, nýbrž podle jejího obsahu, o smlouvu o prodeji podniku
či části podniku. Podle ustanovení § 269 odst. 1 obch. zák. se ustanovení
upravující v hlavě II této části zákona jednotlivé typy smluv použijí jen na
smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy
stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv. Nejvyšší soud
zdůraznil již v rozsudku ze dne 22. prosince 1994, sp. zn.
Odon 34/93,
uveřejněném pod číslem 30/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že v
ustanovení § 476 odst. 1 obch. zák. je stanoven typ smluv o prodeji podniku a
jsou zde stanoveny podstatné části smlouvy, které musí smlouva obsahovat, aby
šlo o typ smlouvy o prodeji podniku, upravený obchodním zákoníkem. V rozsudku
ze dne 7. září 1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/98, in www.nsoud.cz, a dále též např. v usnesení ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005, uveřejněném v
Souboru pod číslem C 4524, sešit CD-4/2007, pak Nejvyšší soud vyložil, že
obdobně i v případě prodeje části podniku je nezbytné, aby předmětem smlouvy o
prodeji byla taková část podniku, která tvoří samostatnou organizační složku, a
že za samostatnou organizační složku lze pokládat takovou část podniku, u níž
je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví týkající se této složky, z něhož
především vyplývá, které věci, jiná práva, popřípadě jiné majetkové hodnoty
slouží k provozování této části podniku, a vymezuje tím předmět smlouvy o
prodeji části podniku. Samostatnou organizační složkou podniku tak bude zejména
odštěpný závod, popřípadě jiná organizační složka, která se zapisuje do
obchodního rejstříku (§ 7 odst. 1 a 2 obch. zák.). Předmětem smlouvy o prodeji
podniku však mohou být i jiné organizační složky podniku, které mohou být různě
nazvány, např. závod, provoz apod., podmínkou však je, aby šlo o složku
samostatnou ve výše uvedeném smyslu. V rozsudku ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 557/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2004,
pod číslem 77, pak Nejvyšší soud upřesnil, že samostatnou organizační složkou
se rozumí ucelená samostatně hospodařící část podniku, která vyvíjí v rámci
podniku relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na činnosti podniku
samotného. Podobně jako podnik i část podniku představuje určitý soubor
hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání (věcí, práv a jiných
majetkových hodnot). Pro smlouvu o prodeji části podniku proto platí – bez
jakékoliv výjimky – stejný právní režim jako pro smlouvu o prodeji podniku. V
rozsudku ze dne 25. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1323/2000, uveřejněném v
Souboru pod číslem C 546, sešit 6, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že není-li
předmětem smlouvy podnik jako celek či část podniku jako samostatná organizační
jednotka, nemá smlouva povahu smlouvy o prodeji podniku (jeho části), jež je
jako smluvní typ upravena v obchodním zákoníku, a proto v takovém případě
nenastávají ani účinky s touto smlouvou spojené. Tyto závěry se vzhledem k ustanovení § 59 odst. 4 obch. zák. (v nyní účinném
znění jde o odstavec 5) uplatní též v poměrech projednávané věci, neboť s
přiměřeným použitím ustanovení o smlouvě o prodeji podniku na vklad podniku či
jeho části se pojí požadavek, aby při vkladu podniku či jeho části do
základního jmění obchodní společnosti byly respektovány obligatorní náležitosti
tohoto smluvního typu (po novele provedené s účinnosti od 1. ledna 2001 zákonem
č. 370/2000 Sb. užívá obchodní zákoník pojem „základní kapitál“ a ke vkladu
podniku dochází podle § 59 odst. 5 obch. zák. smlouvou o vkladu podniku).
Odvolací soud založil své právní posouzení v otázce aktivní věcné legitimace
žalobkyně na závěru, že předmětem vkladu obchodní společnosti CHEMOPETROL
GROUP, a. s., IČ 49903519, do základního jmění společnosti CHEMOPETROL a. s.,
IČ 25003887, byla část podniku ve smyslu ustanovení § 487 obch. zák. Spokojil
se přitom, stejně jako soud prvního stupně, toliko s tím, jak byl předmět
vkladu označen v rozhodnutí valné hromady vkladatele a v jeho rozhodnutí o
vkladu, a nezkoumal (při respektu principu neúplné apelace, tedy na základě
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně), zda skutečně byla předmětem
vkladu část podniku odpovídající judikatorně stanoveným požadavkům, popřípadě
zda jím byl celý podnik. Protože kladný závěr v této otázce byl nutným
předpokladem aplikace ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. (srov. např. závěry
citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1323/2000), měl se touto
otázkou zabývat z úřední povinnosti, i bez námitek účastníků, a to tím spíše,
že způsob vymezení vkládané části podniku v souzené věci si zcela zjevně
pozornost zasluhuje. Odvolací soud však ponechal toto posouzení zcela stranou
přesto, že žalovaný v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně povahu
předmětu vkladu jako části podniku výslovně zpochybnil. Za tohoto stavu nezbývá než uzavřít, že dovolatelem zpochybněné právní
posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu v přezkoumávané části,
je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v tomto rozsahu uplatněn důvodně. Odvolací soud nesprávně řešil též otázku promlčení nároku na úroky z prodlení. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 21 Cdo
3173/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2007, pod
číslem 64, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku)
nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, nýbrž jednorázově v
den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku. K témuž závěru se
Nejvyšší soud posléze přihlásil v řadě svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze
dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 104, v rozsudku ze
dne 6. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, in www.nsoud.cz (na který
žalovaný marně odkazoval v odvolání), a zejména v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. března 2010, sp. zn. 31 Cdo
4291/2009, uveřejněném pod číslem 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Dovolateli je třeba přisvědčit též v tom, že soud prvního stupně činil skutková
zjištění též z notářského zápisu ze dne 27. srpna 1996, aniž (podle obsahu
protokolu o jednání) touto listinou provedl důkaz. Odvolací soud pak, třebaže
žalovaný tuto skutečnost namítl v odvolání, toto procesní pochybení nenapravil. K poznatkům o skutkovém stavu věci lze tam, kde soud nevezme za svá skutková
zjištění shodná tvrzení účastníků (§ 120 odst. 4 o. s. ř.), dospět zásadně jen
dokazováním, tj. prováděním důkazů a jejich hodnocením, a to způsobem, který
stanoví zákon (srov.
§ 122 a násl. o. s. ř.). Důkaz listinou se provádí tak, že
ji nebo její část předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah (§ 129 odst. 1
o. s. ř.). Porušením procesního postupu stanoveného pro zjišťování skutkového
stavu věci odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávná skutková zjištění a tedy též nesprávné rozhodnutí ve věci, čímž je
(oproti očekávání dovolatele) naplněn dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. Ostatním dovolacím námitkám důvodnost přiznat nelze. Namítá-li dovolatel, že nebyly provedeny důkazy, z nichž by vyplynulo, že
předmětné pohledávky byly v rozhodném období součástí podniku společnosti
CHEMOPETROL GROUP, a. s., pak zřejmě přehlédl, že dovolací důvod stanovený v §
241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno jeho
výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu
podřadit, není způsobilým dovolacím důvodem v řízení, v němž může být dovolání
přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; v takovém
dovolacím řízení je dovolací soud skutkovým stavem zjištěným soudy nižších
stupňů vázán a při přezkumu správnosti právního posouzení z něho vychází. Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně
osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel
postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky
dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého závazku vůči
dosavadnímu věřiteli tím není dotčena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 6, ročník 2007, pod číslem 83, či rozhodnutí uveřejněné pod
číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postupník se tedy
stává dlužníkovým věřitelem (není-li dohodnuto jinak) již uzavřením smlouvy o
postoupení pohledávky, bez zřetele na to, zda došlo k notifikaci postoupení či
k jeho prokázání; nedostatek notifikace, popř. průkazu postoupení pohledávky má
pouze ten důsledek, že dlužník může přivodit zánik svého závazku vůči
dosavadnímu věřiteli (ať již splněním či jiným způsobem) a že postupníkovi
povinen plnit není. Nic však nebrání dlužníkovi, aby postupníkovi – s účinky
zániku závazku – plnění poskytl, neboť plní věřiteli (srov. shodně Fiala, J.,
Kindl, M., et al. Občanský zákoník, Komentář. II. díl. 1. vyd. Praha : Wolters
Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 965, 966). Z téhož důvodu může – přes nedostatek
notifikace, popř. průkazu postoupení - vůči postupníkovi svůj závazek též uznat
ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. Tyto závěry se vzhledem k
ustanovení § 477 odst. 2 a § 59 odst. 4 obch. zák. (nyní § 59 odst. 5) uplatní
též v poměrech přechodu pohledávek na obchodní společnost při vkladu podniku či
jeho části do jejího základního jmění (kapitálu).
Akceptovat nelze ani argumentaci dovolatele, že klamavý postup právního
předchůdce žalobkyně byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a
nepožívá tedy právní ochrany ve smyslu ustanovení § 265 obch. zák. Klamavý
postup dovolatel spatřuje v tom, že právní předchůdce žalobkyně s ním bez
dalšího (bez předchozí notifikace či průkazu přechodu pohledávek) jednal jako
věřitel, aniž mu dal svou odlišnou identitu jakkoliv na vědomí, v důsledku
čehož dovolatel učinil uznání závazku v domnění, že jedná s původním věřitelem. Takovémuto skutkovému stavu odpovídá skutková podstata obsažená v hypotéze
ustanovení § 49a obč. zák., které s právním úkonem učiněným v omylu
(vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, přičemž
osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela
vědět) pojí neplatnost právního úkonu. Jde o neplatnost relativní (srov. § 267
odst. 1 větu první obch. zák.), jíž se musí účastník, na jehož ochranu byla
stanovena, dovolat, jinak se na právní úkon pohlíží jako na platný. Jestliže se
takový účastník relativní neplatnosti nedovolá, nemůže svou nečinnost v tomto
ohledu suplovat prostřednictvím argumentace ustanovením § 265 obch. zák. Skutečnost, že se odvolací soud výhradami dovolatele proti účinnosti uznání
závazku z pohledu jejich možného posouzení jako uplatnění relativní neplatnosti
pro omyl nezabýval (srov. v té souvislosti judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 15. července 1999, sp. zn. 24 Cdo 192/1998, uveřejněný v
časopise Právní rozhledy č. 10, ročník 1999, str. 548, rozsudek ze dne 26. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 13, ročník 2004, str. 519, či rozsudek ze dne 20. května 2004, sp. zn. 32 Odo
722/2003, uveřejněný v Souboru pod číslem C 2883, svazek 30/2004), dovoláním
vytčena nebyla, v této otázce tedy právní posouzení odvolacího soudu dovolacímu
přezkumu otevřeno není. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v přezkoumávané části ze
shora uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o
nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §
243b odst. 3 věty první o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení odvolací soud při posouzení, zda předmětem vkladu do základního
jmění (kapitálu) obchodní společnosti CHEMOPETROL a. s., IČ 25003887, byla část
podniku, popřípadě celý podnik, vezme na zřetel příslušné judikatorní závěry
obsažené ve shora zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu. O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Odvolací soud přitom,
bude-li to aktuální, nepřehlédne ustanovení § 224 odst. 2 o. s.
ř., podle něhož
změní-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně (byť třebas jen zčásti),
rozhodne sám (originárně) i o nákladech řízení u soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu