23 Cdo 3049/2024-764
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. Lukáše Hojdna se sídlem v Praze, Francouzská 299/98, správce konkursní podstaty úpadce GASTEX spol. s r. o., se sídlem v Praze, V Korytech 1532/67, identifikační číslo osoby 43002960, zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze, Dlouhá 705/16, proti žalovanému I. B., zastoupenému JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou se sídlem v Praze, Rumunská 1720/12, o zaplacení částky 740 775 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 78/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, č. j. 11 Cmo 67/2017-740, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 8. 2024, č. j. 11 Cmo 67/2017-753, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2017, č. j. 19 Cm 78/2010-596, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 740.775 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 211.181 Kč (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III až VI). 2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2024, č. j. 11 Cmo 67/2017-740, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 8. 2024, č. j. 11 Cmo 67/2017-753, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV, v napadených výrocích III, V a VI jej změnil
co do výše určených nákladů, jinak jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 261 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“). Dle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení otázek: a) zda podmínky pro posouzení vztahu mezi stranami jako obchodního musí existovat již při založení posuzovaného vztahu, a b) zda při posouzení postavení účastníka posuzovaného vztahu jako podnikatele je třeba přihlížet k jeho podnikatelské činnosti při vzniku, resp. založení posuzovaného vztahu, nebo zda lze přihlížet i k okolnostem, které nastanou později.
5. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil, případně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobce se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Odvolací soud rozhodoval poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1790/2022, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 11 Cmo 67/2017-686, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zde s odkazem na svoji předcházející judikaturu uvedl, že závazkovým vztahem mezi podnikateli ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. jsou nejen vztahy ze smluv, ale i z bezdůvodného obohacení, pokud splňují předpoklad, že již při jejich vzniku je zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (rozsudek ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2382/2017), a podmiňuje-li § 261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle obchodního rejstříku; z formulace „týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí (rozsudky ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 472/2003, a ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005).
13. Z těchto závěrů vychází odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a dovolací soud nemá důvod se od těchto závěrů odchylovat.
14. Dovolatel sporuje právní závěr odvolacího soudu o tom, že promlčení žalobou uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení podléhá režimu obchodního zákoníku, neboť kupní smlouva uzavřena dne 22. 1. 1999 mezi úpadcem a žalovaným měly povahu obchodněprávní ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. Dovolatel namítá, že soudy při úvaze o splnění předpokladů pro aplikaci 261 odst. 1 obch. zák. přihlížely též k okolnostem, které nastaly až po vzniku posuzovaného závazkového vztahu, ačkoliv toto ustanovení výslovně vyžaduje, aby souvislost závazkového vztahu s podnikatelskou činností kontrahujícího podnikatele byla zřejmá již při vzniku tohoto vztahu, tj. již v okamžiku uzavření smlouvy, kterou byl závazkový vztah založen. Stane-li se souvislost s podnikáním zřejmou až po vzniku závazkového vztahu, nemá to již vliv na jeho právní režim (srov. např. dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1809/2010). Tato námitka však přípustnost
dovolání nezakládá, neboť právní posouzení odvolacího soudu se od těchto podmínek neodchyluje. Odvolací soud se zabýval okolnostmi závazkového vztahu mezi úpadcem a žalovaným a odůvodnil, proč z „materiálního hlediska vztah účastníků při uzavření kupní smlouvy ze dne 22. 11. 1999 posoudil podle § 261 odst. 1 obch. zák.“ Dovolatel v této souvislosti dílem vychází z vlastních skutkových tvrzení a přehlíží, že odvolací soud dospěl k tomu, že při vzniku závazku bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. V této souvislosti potom podpůrně odvolací soud podpořil své závěry též zjištěním o tom, že předmětná nemovitost byla dále (po uzavření kupních smluv) k podnikatelskému účelu využívána, stejně jako zjištěním o následném zapojení dalších právnických osob s majetkovou účastí dovolatele do provozu nemovitostí k podnikatelskému účelu a zapojení dovolatele do této činnosti. 15. K dalším námitkám dovolatele dovolací soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 16. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu