23 Cdo 3097/2023

23 Cdo 3097/2023-190

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Schaffer & Partner s. r. o., se sídlem v Praze, Vodičkova 710/31, identifikační číslo osoby 25607707, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze, Vodičkova 710/31, proti žalovanému Ing. Richardu Grygovi, se sídlem v Praze, K Vilkám 1726/10, identifikační číslo osoby 65460472, zastoupenému Mgr. Petrou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 2000/78, o zaplacení částky 75.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 13/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2023, č. j. 35 Co 396/2020-163, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 5.324 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právní zástupkyně žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

75.000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).

2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 35 Co 396/2020-163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly vyřešeny v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, popřípadě otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

4. V konkrétnosti dovolatelka předkládá k posouzení otázky: a) „Kdy počíná běžet subjektivní promlčecí lhůta v případě regresního nároku na náhradu škody regresního věřitele vůči škůdci, spočívá-li tato v dluhu vůči poškozenému, který nejen, že není splatný, ale je též dluhem podmíněným výzvou k plnění poškozeného (třetí osoby), a to s ohledem na zákaz obohacení regresního věřitele? Jaký je vztah mezi § 2917 a § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen ,o. z.‘)? b) Je forma zavinění a posouzení lstivosti uvedení v omyl dle § 650 o. z. otázkou právní a nikoliv skutkovou, pokud je rozhodná pro běh promlčecí lhůty, kterou soud posuzuje v každé fázi řízení a na kterou se nevztahuje zákonná koncentrace? c) Lze k námitce promlčení škůdce bez dalšího přihlédnout, pokud se zásadně změnila rozhodovací praxe ohledně stanovení počátku běhu promlčecí lhůty, nebo je soud povinen účastníkovi umožnit tvrdit nově relevantní skutečnosti pro úspěch ve věci a opatřit je novými důkazy, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces a § 120, § 118a a § 205a d) o. s. ř., pokud by soud rozhodl v neprospěch účastníka na základě změny judikatury, aniž by neúspěšný účastník měl možnost na změnu judikatury reagovat? d) Odporuje dobrým mravům vznesená námitka promlčení škůdce, který nejen své pochybení, ale i vznik škody v důsledku svého pochybení úmyslně zatajil, když tvrdil věřiteli regresního nároku, že škodu odvrátí a informaci o neúspěchu odvrácení škody nepředal, ačkoliv k tomu byl povinen? e) Zakládá případně toto další protiprávní jednání Žalovaného (zatajení vzniku škody škůdce) nový odpovědnostní vztah z titulu povinnosti k náhradě škody?“

5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že dovolání považuje za nepřípustné.

7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

11. Dovolání není přípustné.

12. Dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím konstrukce [dovolací námitka shora označená písm. a)], dle které svůj nárok proti žalovanému opírá o § 2917 o. z. s tím, že „postih, neboli následný regres, je zvláštním druhem škody, jak potvrzuje i samostatné ustanovení o. z. vyjadřující, že teprve pokud poškozený uplatní svůj nárok na náhradu škody u jiné osoby, než je primární škůdce, vzniká této nárok na náhradu škody vůči primárnímu škůdci, plní-li poškozenému“. Dovozuje pak, že toto postihové (regresní) právo je ve vztahu lex specialis k § 2952 o. z., a proto v září 2019 počala běžet nová promlčecí lhůta regresního práva dovolatelky za žalovaným.

13. Tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá.

14. Odvolací soud o nároku rozhodoval poté, co o otázce počátku běhu promlčecí lhůty rozhodoval dovolací soud rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1594/2021, uveřejněným pod číslem 87/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dovolací soud dovodil, že v poměrech právní úpravy účinné po 1. 1. 2014 nejsou nadále uplatnitelné závěry starší rozhodovací praxe dovolacího soudu o tom, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla. Dovolací soud zde dále dovodil, že okolnosti rozhodné pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na náhradu škody obecně zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu podle § 2952 věta druhá o. z. a zvolí-li poškozený proti škůdci právo, aby mu škůdce poskytl náhradu, je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty takového práva určující vědomost poškozeného o osobě škůdce a o vzniku dluhu, nikoli případné splnění dluhu či jeho splatnost. V poměrech věci zde vedené pak dovolací soud uzavřel, že pro posouzení okamžiku vzniku škody, jež v projednávané věci spočívá ve vzniku dluhu žalobkyně vůči klientovi, není tedy ani určující, že tento dluh byl částečně splněn z pojistného plnění v rámci pojištění profesní odpovědnosti žalobkyně a kdy se tak stalo.

15. Od těchto závěrů neshledává dovolací soud důvod se nyní odchylovat.

16. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani tím, že při posouzení promlčení žalobou uplatněného práva nezohlednil tvrzení dovolatelky o vzniku její vědomosti o postihu vůči žalovanému podle § 2197 o. z. až uhrazením dluhu klientovi.

17. Dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5551/2017, dospěl k závěru, podle kterého ustanovení § 2917 o. z. zakládá obecný regresní nárok (nejde o přímý nárok na náhradu újmy) tomu, kdo z titulu své odpovědnosti za škodu nahradil poškozenému škodu, proti osobě, která vznik této škody způsobila. Postih (regres) podle tohoto ustanovení může být úspěšně uplatněn za předpokladu, že poškozenému byla škoda skutečně nahrazena tím, kdo mu za ni odpovídá, a vznikla v příčinné souvislosti s jednáním přímého (skutečného) škůdce, tj. jsou-li splněny předpoklady povinnosti přímého škůdce k náhradě škody podle občanského zákoníku.

18. Takové předpoklady pro vznik postihu v projednávané věci nebyly dovolatelkou tvrzeny ani soudy zjištěny. V poměrech dané věci totiž dovolatelka uplatnila vůči žalovanému právo (přímý nárok) na náhradu škody vyplývající z porušení smluvního závazku (§ 2913 o. z.) mezi nimi (tj. z mandátní smlouvy o poskytování daňového, ekonomického a organizačního poradenství ze dne 2. 1. 2014). Takto způsobená škoda dovolatelky pak spočívá v tom, že jí vznikl dluh na náhradě škody, kterou dovolatelka způsobila svému klientovi tím, že nesplnila řádně svůj smluvní závazek vůči klientovi (tj. ze smlouvy o daňovém poradenství uzavřené s klientem dne 2. 10. 2008).

19. Nejedná se tudíž o situaci, kdy by dovolatelka ve smyslu § 2917 o. z. nahradila za žalovaného škodu, kterou by žalovaný způsobil klientovi dovolatelky jako jeho přímý škůdce v příčinné souvislosti s jeho jednáním (a byly by tak splněny předpoklady povinnosti žalovaného jako přímého škůdce k náhradě škody vzniklé klientovi dovolatelky). Přímým škůdcem klienta dovolatelky byla naopak sama dovolatelka, neboť škoda klienta spočívající v nevrácené DPH vznikla v důsledku řádného nesplnění povinností dovolatelky podle smlouvy o daňovém poradenství uzavřené s jejím klientem. Proto dovolatelka svým plněním klientovi nenahrazovala škodu za (namísto) žalovaného ve smyslu § 2917 o.z., nýbrž nahrazovala škodu způsobenou vlastním jednáním (tj. škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením její vlastní smluvní povinnosti vůči klientovi). Ostatně mezi žalovaným a klientem dovolatelky žádný smluvní (ani jiný právní) poměr, jenž by žalovaný mohl porušit (natož aby v důsledku takového porušení vznikla klientovi škoda), neexistoval (nebyl tvrzen ani zjištěn).

20. Jinak řečeno, dovolatelkou uplatněné právo v řešené věci je založeno na obsahu (porušení) smluvního závazku účastníků a tím vzniklé škodě dovolatelky (§ 2913 o. z.). Stejně tak škoda vzniklá dovolatelce spočívající ve vzniku dluhu vůči jejímu klientovi je založena na obsahu (porušení) jejího vlastního smluvního závazku vůči klientovi. Proto je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že v takovém případě zaplacením dluhu poškozeným nepočíná poškozenému běžet žádná nová (jiná) promlčecí lhůta na základě § 2917 o. z., neboť poškozenému po zaplacení dluhu nevzniká vůči škůdci (vedle práva na náhradu škody) žádné nové (jiné) právo na postih (jelikož ustanovení § 2917 o. z. se zde neuplatní).

21. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka, že odvolací soud měl ve věci ohledně běhu promlčecí lhůty aplikovat § 650 o. z. [dovolací námitka shora označená písm. b)]. Je tomu tak proto, že úvaha o stavení běhu promlčecí lhůty dle § 650 o. z. vychází z tvrzení dovolatelky o neuplatnění práva pro omyl vyvolaný lstí žalovaným ve smyslu § 650 o. z., jež však neodpovídá skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

22. Ostatně ani v dovolání obsažené skutkové okolnosti, na nichž dovolatelka svoji úvahu staví, nevypovídají o závěru, že dovolatelka své právo neuplatnila právě pro omyl vyvolaný lstí žalovaného poté, co počala běžet subjektivní promlčecí lhůta dle § 620 odst. 1 o. z. Skutečnost, že žalovaný dovolatelku o svém pochybení neinformoval, totiž nijak nemění závěr učiněný soudem prvního stupně o tom, že vědomost o již vzniklé škodě žalobkyně nabyla nejpozději v dubnu 2016.

23. Dovolatelka v této souvislosti dále namítá, že odvolací soud nesprávně nepřipustil její procesní návrh na uplatnění nových tvrzení a důkazů k okolnostem běhu promlčecí lhůty a jejího stavení mezi lety 2014 a 2019 [dovolací námitka shora označená písm. c)]. Odkazuje přitom na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2872/18 (N 139/95 SbNU 182), ohledně povinnosti soudu poučit účastníka řízení při změně judikatury Nejvyššího soudu.

24. Shodně se závěry odvolacího soudu lze tuto argumentaci zpochybnit již samotným zjištěním, že v dané věci předcházející rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1594/2021, nepředstavuje změnu dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, nýbrž vychází z právní úpravy účinné po 1. 1. 2014, ve které s ohledem na zakotvení § 2952 o. z. nejsou uplatnitelné závěry starší rozhodovací praxe.

25. Dále k tomu lze připomenout, že v odkazovaném nálezu Ústavní soud přijímá stanovisko, dle kterého pokud je po poskytnutém poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobce před soudem prvního stupně úspěšný, ovšem následně dojde ke zrušení prvostupňového rozhodnutí odvolacím soudem v důsledku v mezidobí přijatého právního názoru Nejvyššího soudu, který procesní povinnosti žalobce zpřísňuje, musí jej při novém projednání věci soud opětovně poučit dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že dosavadní tvrzení či důkazní návrhy již nejsou po změně právního názoru dostatečné, resp. v jakém rozsahu je nutno je nově doplnit.

26. V poměrech věci zde vedené jde však o situaci procesně jinou, kdy

právní posouzení věci učiněné již soudem prvního stupně v rozsudku ze dne 18. 8. 2020, č. j. 35 C 13/2020-80, odpovídá závěrům, které následně přijal dovolací soud v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1594/2021. Tyto závěry následně reflektuje i napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Nelze proto uvažovat o překvapivosti takového závěru.

27. Dovolací soud proto neshledává, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže nepřipustil nové skutečnosti a důkazy k posouzení běhu promlčecí lhůty, tak jak byla posouzena soudem prvního stupně.

28. Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani dovolací námitka shora formulovaná pod písm. d) o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Dovolatelka v této souvislosti též namítá, že tato námitka nebyla řádně vypořádána v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu.

29. Ústavní soud ve své judikatuře dovozuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se též adekvátně a racionálně vypořádat se skutkovými tvrzeními a právními úvahami účastníků řízení. Z obecné povinnosti rozhodnutí náležitě odůvodnit však nevyplývá nutnost podrobně odpovědět na každý jednotlivý argument stran. Potřebný rozsah reakce na konkrétní námitky se mění podle okolností případu a v závislosti na kontextu procesní situace lze někdy akceptovat též odpověď implicitní (viz kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, a ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1891/13, podobně srovnej např. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3210/2019, či ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2935/2019).

30. Obstojí proto jako procesně korektní postup soudu, který se s poukazem na promlčení žalobou uplatněného práva vypořádá s námitkou rozporu s dobrými mravy implicitně. Vzhledem k úsudku odvolacího soudu o promlčení práva totiž nelze dospět k jinému závěru, než že této námitce dovolatelky nepřisvědčil.

31. Takový závěr odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež dovozuje, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se pak příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby představuje nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, uveřejněné pod C 8265 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013).

32. O takový případ se však v poměrech věci zde vedené nejedná. Dovolatelka neoznačuje žádné další konkrétní skutkové okolnosti jednání žalovaného, které by byly odůvodnily neuplatnění práva dovolatelkou v promlčecí lhůtě poté, co počala běžet subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu § 620 o. z. Vytýká-li v této souvislosti žalovanému, že „vznik škody v důsledku svého pochybení úmyslně zatajil“, pak jde o okolnost, která může mít význam pro určení počátku běhu této (subjektivní) lhůty. Poukazem na nepoctivé jednání žalovaného, spočívající v zatajování rozhodných skutečností, však nelze zpochybnit skutkové zjištění soudu prvního stupně o vědomosti dovolatelky o škodě a o osobě povinné k její náhradě.

33. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací otázka [shora formulována pod písm. e)] o tom, že toto další protiprávní jednání žalovaného (zatajení vzniku škody) zakládá nový odpovědnostní vztah z titulu povinnosti k náhradě škody. Tento nárok nebyl předmětem řízení před soudy nižších stupňů, a proto na posouzení jeho důvodnosti nespočívá správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).

34. Přípustnost dovolání nemůže založit ani samotná námitka porušení ústavních práv, pokud nebyla provázána s konkrétními otázkami hmotného či procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. (srovnej již stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, odst. 58). Jestliže tak dovolatelka v druhé části dovolání argumentuje zásahem do svých základních práv a svobod, nepředkládá zde jinou (další) otázku hmotného či procesního práva, než jsou otázky shora vypořádané.

35. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

36. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 7. 2024

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu

Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 23 Cdo 3097/2023

Datum rozhodnutí: 31.07.2024

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Přípustnost dovolání

Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.

Kategorie rozhodnutí: E

23 Cdo 3097/2023-190

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Schaffer & Partner s. r. o., se sídlem v Praze, Vodičkova 710/31, identifikační číslo osoby 25607707, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze, Vodičkova 710/31, proti žalovanému Ing. Richardu Grygovi, se sídlem v Praze, K Vilkám 1726/10, identifikační číslo osoby 65460472, zastoupenému Mgr. Petrou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 2000/78, o zaplacení částky 75.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 13/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2023, č. j. 35 Co 396/2020-163, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 5.324 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právní zástupkyně žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 8. 2020, č. j. 35 C 13/2020-80, zamítl žalobu o zaplacení částky 75.000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).

2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 35 Co 396/2020-163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly vyřešeny v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, popřípadě otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

4. V konkrétnosti dovolatelka předkládá k posouzení otázky: a) „Kdy počíná běžet subjektivní promlčecí lhůta v případě regresního nároku na náhradu škody regresního věřitele vůči škůdci, spočívá-li tato v dluhu vůči poškozenému, který nejen, že není splatný, ale je též dluhem podmíněným výzvou k plnění poškozeného (třetí osoby), a to s ohledem na zákaz obohacení regresního věřitele? Jaký je vztah mezi § 2917 a § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen ,o. z.‘)? b) Je forma zavinění a posouzení lstivosti uvedení v omyl dle § 650 o.

z. otázkou právní a nikoliv skutkovou, pokud je rozhodná pro běh promlčecí lhůty, kterou soud posuzuje v každé fázi řízení a na kterou se nevztahuje zákonná koncentrace? c) Lze k námitce promlčení škůdce bez dalšího přihlédnout, pokud se zásadně změnila rozhodovací praxe ohledně stanovení počátku běhu promlčecí lhůty, nebo je soud povinen účastníkovi umožnit tvrdit nově relevantní skutečnosti pro úspěch ve věci a opatřit je novými důkazy, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces a § 120, § 118a a § 205a d) o.

s. ř., pokud by soud rozhodl v neprospěch účastníka na základě změny judikatury, aniž by neúspěšný účastník měl možnost na změnu judikatury reagovat? d) Odporuje dobrým mravům vznesená námitka promlčení škůdce, který nejen své pochybení, ale i vznik škody v důsledku svého pochybení úmyslně zatajil, když tvrdil věřiteli regresního nároku, že škodu odvrátí a informaci o neúspěchu odvrácení škody nepředal, ačkoliv k tomu byl povinen? e) Zakládá případně toto další protiprávní jednání Žalovaného (zatajení vzniku škody škůdce) nový odpovědnostní vztah z titulu povinnosti k náhradě škody?“

5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že dovolání považuje za nepřípustné.

7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 8.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

11. Dovolání není přípustné.

12. Dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím konstrukce [dovolací námitka shora označená písm. a)], dle které svůj nárok proti žalovanému opírá o § 2917 o. z. s tím, že „postih, neboli následný regres, je zvláštním druhem škody, jak potvrzuje i samostatné ustanovení o. z. vyjadřující, že teprve pokud poškozený uplatní svůj nárok na náhradu škody u jiné osoby, než je primární škůdce, vzniká této nárok na náhradu škody vůči primárnímu škůdci, plní-li poškozenému“. Dovozuje pak, že toto postihové (regresní) právo je ve vztahu lex specialis k § 2952 o. z., a proto v září 2019 počala běžet nová promlčecí lhůta regresního práva dovolatelky za žalovaným.

13. Tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá.

14. Odvolací soud o nároku rozhodoval poté, co o otázce počátku běhu promlčecí lhůty rozhodoval dovolací soud rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1594/2021, uveřejněným pod číslem 87/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dovolací soud dovodil, že v poměrech právní úpravy účinné po 1. 1. 2014 nejsou nadále uplatnitelné závěry starší rozhodovací praxe dovolacího soudu o tom, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla.

Dovolací soud zde dále dovodil, že okolnosti rozhodné pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na náhradu škody obecně zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu podle § 2952 věta druhá o. z. a zvolí-li poškozený proti škůdci právo, aby mu škůdce poskytl náhradu, je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty takového práva určující vědomost poškozeného o osobě škůdce a o vzniku dluhu, nikoli případné splnění dluhu či jeho splatnost.

V poměrech věci zde vedené pak dovolací soud uzavřel, že pro posouzení okamžiku vzniku škody, jež v projednávané věci spočívá ve vzniku dluhu žalobkyně vůči klientovi, není tedy ani určující, že tento dluh byl částečně splněn z pojistného plnění v rámci pojištění profesní odpovědnosti žalobkyně a kdy se tak stalo.

15. Od těchto závěrů neshledává dovolací soud důvod se nyní odchylovat.

16. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani tím, že při posouzení promlčení žalobou uplatněného práva nezohlednil tvrzení dovolatelky o vzniku její vědomosti o postihu vůči žalovanému podle § 2197 o. z. až uhrazením dluhu klientovi.

17. Dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5551/2017, dospěl k závěru, podle kterého ustanovení § 2917 o. z. zakládá obecný regresní nárok (nejde o přímý nárok na náhradu újmy) tomu, kdo z titulu své odpovědnosti za škodu nahradil poškozenému škodu, proti osobě, která vznik této škody způsobila. Postih (regres) podle tohoto ustanovení může být úspěšně uplatněn za předpokladu, že poškozenému byla škoda skutečně nahrazena tím, kdo mu za ni odpovídá, a vznikla v příčinné souvislosti s jednáním přímého (skutečného) škůdce, tj. jsou-li splněny předpoklady povinnosti přímého škůdce k náhradě škody podle občanského zákoníku.

18. Takové předpoklady pro vznik postihu v projednávané věci nebyly dovolatelkou tvrzeny ani soudy zjištěny. V poměrech dané věci totiž dovolatelka uplatnila vůči žalovanému právo (přímý nárok) na náhradu škody vyplývající z porušení smluvního závazku (§ 2913 o. z.) mezi nimi (tj. z mandátní smlouvy o poskytování daňového, ekonomického a organizačního poradenství ze dne 2. 1. 2014). Takto způsobená škoda dovolatelky pak spočívá v tom, že jí vznikl dluh na náhradě škody, kterou dovolatelka způsobila svému klientovi tím, že nesplnila řádně svůj smluvní závazek vůči klientovi (tj. ze smlouvy o daňovém poradenství uzavřené s klientem dne 2. 10. 2008).

19. Nejedná se tudíž o situaci, kdy by dovolatelka ve smyslu § 2917 o. z. nahradila za žalovaného škodu, kterou by žalovaný způsobil klientovi dovolatelky jako jeho přímý škůdce v příčinné souvislosti s jeho jednáním (a byly by tak splněny předpoklady povinnosti žalovaného jako přímého škůdce k náhradě škody vzniklé klientovi dovolatelky). Přímým škůdcem klienta dovolatelky byla naopak sama dovolatelka, neboť škoda klienta spočívající v nevrácené DPH vznikla v důsledku řádného nesplnění povinností dovolatelky podle smlouvy o daňovém poradenství uzavřené s jejím klientem.

Proto dovolatelka svým plněním klientovi nenahrazovala škodu za (namísto) žalovaného ve smyslu § 2917 o.z., nýbrž nahrazovala škodu způsobenou vlastním jednáním (tj. škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením její vlastní smluvní povinnosti vůči klientovi). Ostatně mezi žalovaným a klientem dovolatelky žádný smluvní (ani jiný právní) poměr, jenž by žalovaný mohl porušit (natož aby v důsledku takového porušení vznikla klientovi škoda), neexistoval (nebyl tvrzen ani zjištěn). 20.

Jinak řečeno, dovolatelkou uplatněné právo v řešené věci je založeno na obsahu (porušení) smluvního závazku účastníků a tím vzniklé škodě dovolatelky (§ 2913 o. z.). Stejně tak škoda vzniklá dovolatelce spočívající ve vzniku dluhu vůči jejímu klientovi je založena na obsahu (porušení) jejího vlastního smluvního závazku vůči klientovi. Proto je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu závěr odvolacího soudu, že v takovém případě zaplacením dluhu poškozeným nepočíná poškozenému běžet žádná nová (jiná) promlčecí lhůta na základě § 2917 o. z., neboť poškozenému po zaplacení dluhu nevzniká vůči škůdci (vedle práva na náhradu škody) žádné nové (jiné) právo na postih (jelikož ustanovení § 2917 o. z. se zde neuplatní).

21. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka, že odvolací soud měl ve věci ohledně běhu promlčecí lhůty aplikovat § 650 o. z. [dovolací námitka shora označená písm. b)]. Je tomu tak proto, že úvaha o stavení běhu promlčecí lhůty dle § 650 o. z. vychází z tvrzení dovolatelky o neuplatnění práva pro omyl vyvolaný lstí žalovaným ve smyslu § 650 o. z., jež však neodpovídá skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

22. Ostatně ani v dovolání obsažené skutkové okolnosti, na nichž dovolatelka svoji úvahu staví, nevypovídají o závěru, že dovolatelka své právo neuplatnila právě pro omyl vyvolaný lstí žalovaného poté, co počala běžet subjektivní promlčecí lhůta dle § 620 odst. 1 o. z. Skutečnost, že žalovaný dovolatelku o svém pochybení neinformoval, totiž nijak nemění závěr učiněný soudem prvního stupně o tom, že vědomost o již vzniklé škodě žalobkyně nabyla nejpozději v dubnu 2016.

23. Dovolatelka v této souvislosti dále namítá, že odvolací soud nesprávně nepřipustil její procesní návrh na uplatnění nových tvrzení a důkazů k okolnostem běhu promlčecí lhůty a jejího stavení mezi lety 2014 a 2019 [dovolací námitka shora označená písm. c)]. Odkazuje přitom na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2872/18 (N 139/95 SbNU 182), ohledně povinnosti soudu poučit účastníka řízení při změně judikatury Nejvyššího soudu.

24. Shodně se závěry odvolacího soudu lze tuto argumentaci zpochybnit již samotným zjištěním, že v dané věci předcházející rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1594/2021, nepředstavuje změnu dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, nýbrž vychází z právní úpravy účinné po 1. 1. 2014, ve které s ohledem na zakotvení § 2952 o. z. nejsou uplatnitelné závěry starší rozhodovací praxe. 25.

Dále k tomu lze připomenout, že v odkazovaném nálezu Ústavní soud přijímá stanovisko, dle kterého pokud je po poskytnutém poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobce před soudem prvního stupně úspěšný, ovšem následně dojde ke zrušení prvostupňového rozhodnutí odvolacím soudem v důsledku v mezidobí přijatého právního názoru Nejvyššího soudu, který procesní povinnosti žalobce zpřísňuje, musí jej při novém projednání věci soud opětovně poučit dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že dosavadní tvrzení či důkazní návrhy již nejsou po změně právního názoru dostatečné, resp. v jakém rozsahu je nutno je nově doplnit.

26. V poměrech věci zde vedené jde však o situaci procesně jinou, kdy právní posouzení věci učiněné již soudem prvního stupně v rozsudku ze dne 18. 8. 2020, č. j. 35 C 13/2020-80, odpovídá závěrům, které následně přijal dovolací soud v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1594/2021. Tyto závěry následně reflektuje i napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Nelze proto uvažovat o překvapivosti takového závěru.

27. Dovolací soud proto neshledává, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže nepřipustil nové skutečnosti a důkazy k posouzení běhu promlčecí lhůty, tak jak byla posouzena soudem prvního stupně.

28. Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani dovolací námitka shora formulovaná pod písm. d) o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Dovolatelka v této souvislosti též namítá, že tato námitka nebyla řádně vypořádána v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu.

29. Ústavní soud ve své judikatuře dovozuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se též adekvátně a racionálně vypořádat se skutkovými tvrzeními a právními úvahami účastníků řízení. Z obecné povinnosti rozhodnutí náležitě odůvodnit však nevyplývá nutnost podrobně odpovědět na každý jednotlivý argument stran. Potřebný rozsah reakce na konkrétní námitky se mění podle okolností případu a v závislosti na kontextu procesní situace lze někdy akceptovat též odpověď implicitní (viz kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, a ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1891/13, podobně srovnej např. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3210/2019, či ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2935/2019).

30. Obstojí proto jako procesně korektní postup soudu, který se s poukazem na promlčení žalobou uplatněného práva vypořádá s námitkou rozporu s dobrými mravy implicitně. Vzhledem k úsudku odvolacího soudu o promlčení práva totiž nelze dospět k jinému závěru, než že této námitce dovolatelky nepřisvědčil. 31.

Takový závěr odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež dovozuje, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se pak příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby představuje nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, uveřejněné pod C 8265 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013).

32. O takový případ se však v poměrech věci zde vedené nejedná. Dovolatelka neoznačuje žádné další konkrétní skutkové okolnosti jednání žalovaného, které by byly odůvodnily neuplatnění práva dovolatelkou v promlčecí lhůtě poté, co počala běžet subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu § 620 o. z. Vytýká-li v této souvislosti žalovanému, že „vznik škody v důsledku svého pochybení úmyslně zatajil“, pak jde o okolnost, která může mít význam pro určení počátku běhu této (subjektivní) lhůty. Poukazem na nepoctivé jednání žalovaného, spočívající v zatajování rozhodných skutečností, však nelze zpochybnit skutkové zjištění soudu prvního stupně o vědomosti dovolatelky o škodě a o osobě povinné k její náhradě.

33. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací otázka [shora formulována pod písm. e)] o tom, že toto další protiprávní jednání žalovaného (zatajení vzniku škody) zakládá nový odpovědnostní vztah z titulu povinnosti k náhradě škody. Tento nárok nebyl předmětem řízení před soudy nižších stupňů, a proto na posouzení jeho důvodnosti nespočívá správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).

34. Přípustnost dovolání nemůže založit ani samotná námitka porušení ústavních práv, pokud nebyla provázána s konkrétními otázkami hmotného či procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. (srovnej již stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, odst. 58). Jestliže tak dovolatelka v druhé části dovolání argumentuje zásahem do svých základních práv a svobod, nepředkládá zde jinou (další) otázku hmotného či procesního práva, než jsou otázky shora vypořádané. 35.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 36. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.