23 Cdo 3203/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně ATEA PRAHA, s.r.o., se sídlem v Chrášťanech, Plzeňská
43, IČO 25086405, zastoupené Mgr. Gabrielou Knapovou, advokátkou se sídlem v
Praze 5, Svitákova 2729/10, proti žalovanému K. Š., se sídlem v Lomnici nad
Lužnicí, Bratří Čapků 597, IČO 48251879, zastoupenému JUDr. Ivanou Zamazalovou,
advokátkou se sídlem v Jirkově, Jiráskova 425, o zaplacení částky 659 329 Kč s
příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13
Cm 2363/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
25. února 2016, č. j. 1 Cmo 170/2015-125, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
13. května 2015, č. j. 13 Cm 2363/2012-109, uložil žalovanému zaplatit
žalobkyni částku 529 916 Kč s příslušenstvím, dále řízení ohledně částky 129
413 Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 25. února 2016, č. j. 1 Cmo 170/2015-125, zrušil rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I. a III. a v tomto rozsahu věc soudu prvního stupně vrátil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním,
které však není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.. Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.,
je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině –
ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015). Dovolatelka v dovolání sice uvedla, že dovolání je přípustné dle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, avšak nikde dále v dovolání nevymezila právní otázku,
na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo a při jejímž řešení se měl
odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, ani neuvedla, od jakých
rozhodnutí dovolací soudu se odvolací soud dle jejího mínění odchýlil, a to ani
uvedením konkrétních spisových značek, ani uvedením právních závěrů judikatury
bez citace konkrétních rozhodnutí (i takové vymezení přípustnosti by obstálo, a
to ve světle judikatury Ústavního soudu, konkrétně nálezu Ústavního soudu ze
dne 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14). Značná část argumentace dovolatelky směřovala pouze ke skutkovým zjištěním
soudu prvního stupně, přičemž dovolatelka poukazovala na to, že soud prvního
stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním a nebylo tak dle jejího názoru
nutné jeho rozsudek rušit. Dovolací soud však připomíná, že mu náleží přezkum
napadeného rozhodnutí pouze po stránce právní, nikoli skutkové, což vyplývá ze
nejen samotné povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, ale také z
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolacímu soudu tedy nepřísluší zabývat se
námitkami dovolatelky ohledně skutkových zjištění. Dovolatelka dále namítala nesprávnost právního názoru odvolacího soudu ohledně
toho, že by se měl nárok na vydání bezdůvodného obohacení posuzovat komplexně a
v souvislosti se všemi právními vztahy mezi stranami sporu.
Dle dovolatelky je
její nárok zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení nárokem
zcela odlišným od vzájemných nároků stran z titulu kupní smlouvy a odstoupení
od ní ze strany žalovaného jakožto kupujícího. Ani ohledně této námitky však
dovolatelka neformulovala právní otázku, která by dle jejího názoru splňovala
kritéria § 237 o. s. ř. K nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání se Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li
dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v
posuzované věci, je dovolání nepřípustné. K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí
dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl
k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání
je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí
dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015,
sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost
proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto
sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy
právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání postrádá potřebné náležitosti uvedené v §
241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou dovolatelka
včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3
větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.