23 Cdo 3273/2019-468
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Domova
klidného stáří v Žinkovech, příspěvkové organizace, se sídlem v Žinkovech č. p.
89, PSČ 335 54, IČO 49180312, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským,
advokátem, se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, PSČ 301 00, proti žalované
INGEM a.s., se sídlem v Plzni, Východní Předměstí, Barrandova 366/26, PSČ 326
00, IČO 63504006, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem, se sídlem v
Plzni, Hluboká 1336/55, PSČ 326 00, o zaplacení částky 2 052 423 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 28 C
207/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23.
4. 2019, č. j. 13 Co 147/2018-433, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2019, č. j. 13 Co 147/2018-433,
ve výroku pod bodem II/1 v rozsahu, v němž byla žalované uložena povinnost
zaplatit žalobkyni částku 598 405,20 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky
od 5. 4. 2014 do zaplacení, a ve výroku pod bodem III se zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. 28 C
207/2014-354, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 10. 2018, č. j. 28 C
207/2014-407, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 705 744,30
Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 842 705,60 Kč od 5. 4. 2014 do zaplacení,
s 8,05% úrokem z prodlení z částky 822 218,70 Kč od 5. 4. 2014 do zaplacení, s
8,05% úrokem z prodlení z částky 40 820 Kč od 26. 4. 2014 do zaplacení (výrok
pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a o
povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výrok pod bodem III). Doplňujícími rozsudky ze dne 28. 2. 2018, č. j. 28 C 207/2014-377, a ze dne 6. 4. 2018, č. j. 28 C 207/2014-389, soud prvního stupně zamítl žalobu co do
částky 346 678,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 5. 4. 2014 do zaplacení a
rozhodl o náhradě nákladů řízení v souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku
ze dne 28. 2. 2018. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní jako mandantem a
žalovanou jako mandatářem byla uzavřena dne 17. 10. 2008 mandátní smlouva v
souladu s ustanovením § 566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
(dále jen „obch. zák.“). Předmětem této smlouvy byl úplný rozšířený inženýring
na akci DKS Žinkovy – stavební úpravy objektu A a výstavba nového pavilonu A1. V této smlouvě byly stanoveny povinnosti žalované jako mandatáře při výkonu
tzv. rozšířeného inženýringu. Následnou kontrolou finančního úřadu bylo
zjištěno, že žalovaná nedodržela tzv. dotační rámec, když byla zjištěna
pochybení spočívající v duplicitní fakturaci prací a vyfakturování prací, které
nebyly provedeny, a dále v rozporu s projektem byl v rámci shora uvedeného
objektu umístěn výtah s menší nosností. Za shora uvedená zjištěná pochybení byl
žalobkyni vyměřen ze strany finančního úřadu odvod ve výši 45 134 000 Kč a
penále v téže výši. Žalobkyně neprodleně začala jednat s příslušnými
veřejnoprávními orgány o zmírnění vzniklé škody, čímž splnila svoji zákonnou
povinnost vyplývající jí z § 384 odst. 1 obch. zák. Výsledkem jednání bylo
částečné prominutí odvodu i penále tak, že konečný odvod za neprovedené práce
byl ve výši 577 797,74 Kč, za duplicitně vyfakturované práce ve výši 417 760,20
Kč a ve výši 20 487 Kč za umístění výtahu s nižší nosností. Dále bylo prominuto
částečně penále, když konečná částka činila 995 558 Kč. Žalobkyně svým
přičiněním taktéž snížila výši účtovaného úroku, který byl následně po uhrazení
částek představujících odvod a penále ze strany finančního úřadu vyměřen jako
úrok z posečkání ve výši 40 820 Kč. Žalobkyně tak uhradila celkem částku 2 052
423 Kč. Ke splnění předpokladů odpovědnosti žalované za škodu soud prvního
stupně uvedl, že újma, která nastala v majetkové sféře žalobkyně, činí 2 052
423 Kč. Následně se zabýval námitkou žalované, že s ohledem na řízení, v němž
se žalobkyně domáhala uhrazení částky 1 016 045 Kč po společnosti Bögl a Krýsl,
a. s. (správně BÖGL a KRÝSL, k.s.), jako zhotoviteli z titulu bezdůvodného
obohacení představující duplicitně vyfakturované práce a neprovedené práce v
celkové částce 1 016 045 Kč, by se žalobkyni v případě úspěchu v obou těchto
řízeních dostalo dvojího plnění. I přesto, že bylo zjištěno, že žalobkyně se
svým požadavkem vůči zhotoviteli byla zcela úspěšná, když žaloba byla zamítnuta
co do částky 889 859 Kč pouze z důvodu vznesené procesní obrany z titulu
skutečně provedených prací, dospěl soud k závěru, že výsledek této věci nemá na
řízení vedené u tohoto soudu žádný vliv.
Požadavek vznesený v rámci řízení u
Okresního soudu Plzeň – jih byl z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo
zhotoviteli v souvislosti s tím, že v rozporu s uzavřenou smlouvou o dílo
žalobkyni vyfakturoval práce, které vůbec provedeny nebyly, a dále vyfakturoval
některé provedené práce duplicitně. Požadavek žalobkyně vůči žalované je však
zcela odlišným nárokem na náhradu škody, která měla vzniknout žalobkyni v
příčinné souvislosti s porušením smluvních povinností žalované, v důsledku
čehož vznikla žalobkyni povinnost vrátit část poskytnuté dotace s následnou
povinností uhradit penále a úrok z posečkání. K porušení smluvní povinnosti žalované soud prvního stupně uzavřel, že
pochybení související s fakturováním některých prací duplicitně spočívají v
tom, že žalovaná v rozporu se smluvním ujednáním řádně neprováděla kontrolu
správnosti vystavených faktur, neboť přehlédla, že zhotovitel vyfakturoval
některé práce dvakrát. Podle soudu prvního stupně žalovaná dále porušila svoji
povinnost vyplývající jí ze smlouvy, když neupozornila žalobkyni na to, že byl
umístěn výtah s nižší hmotností, než bylo uvedeno v projektu stavby, když
žalovaná jako technický dozor investora měla povinnost toto pochybení zjistit a
učinit veškeré kroky k jeho nápravě. V souvislosti s vyfakturovanými pracemi,
které vůbec nebyly provedeny, soud prvního stupně uvedl, že se nejednalo o
přehlédnutí žalované ani o úmysl žalobkyně se tímto způsobem obohatit, ale o
snahu žalobkyně i žalované o nalezení účelnějšího řešení pro investici
dotačních prostředků. I přesto, že šlo o společnou domluvu obou stran, stále
trvala povinnost žalované z mandátní smlouvy vykonávat technický dozor ve
stanoveném rozsahu a smlouvou se řídit, neboť řešení, na kterém se obě strany
dohodly, nemohlo mít za následek změnu předmětné smlouvy, neboť Z. (který tuto
dohodu za žalovanou uzavřel) byl pouze zaměstnancem žalované a nebylo
potvrzeno, že by byl pověřen uzavírat případné dodatky ke smlouvám. Žalovaná
namísto ujišťování všech stran o tom, že se na to nepřijde, měla upozornit
žalobkyni, že navrhované řešení je v rozporu s ujednáním ve smlouvě o dílo a
upozornit žalobkyni na možné následky s tím související. Pokud žalovaná
poskytuje služby v oblasti dotací, musela si být vědoma toho, jak přísné sankce
hrozí při porušení dotační kázně. Soud prvního stupně současně zdůraznil, že
žalobkyně byla plně srozuměna s tím, že se nepostupuje dle schváleného
projektu, když sama toto řešení dle svých slov navrhla. V tomto případě tak i
jednání žalobkyně částečně způsobilo nesplnění povinnosti žalované ze smlouvy. Soud dospěl k závěru o větší spoluodpovědnosti žalované na vzniklé škodě,
přičemž za přiměřené považoval, aby se žalovaná podílela na vzniku této škody
ve výši 70 % a žalobkyně ve výši 30 %. K příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti
žalované soud prvního stupně uvedl, že v řízení bylo doloženo, že nebýt
protiprávního úkonu žalované, nevznikla by povinnost žalobkyně vrátit část
poskytnutých dotačních prostředků a uhradit penále a ke škodě by nedošlo.
V
řízení nebyly prokázány žádné okolnosti, které by vyloučily odpovědnost
žalované za škodu. V souvislosti s požadavkem na uhrazení částky 40 820 Kč představující úrok z
posečkané částky soud prvního stupně uvedl, že i tento požadavek je důvodný,
když se jedná o příslušenství pohledávky, která byla vyměřena v příčinné
souvislosti s porušením povinnosti žalované. Nelze klást za vinu žalobkyni, že
výměr v částce 45 134 000 Kč v době splatnosti neuhradila, když se jedná o
příspěvkovou organizaci, která s prostředky v tak vysoké výši nedisponuje. Žalobkyně učinila veškeré nezbytné kroky ke snížení vyměřeného úroku, čímž
splnila svoji povinnost vyplývající jí z § 384 obch. zák. K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 4. 2019, č. j. 13 Co 147/2018-433, zrušil rozsudek soudu prvního stupně co do
částky 20 487 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 5. 4. 2014 do
zaplacení a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok pod bodem I), ve zbývající
části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost
zaplatit žalobkyni částku 1 288 104,50 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky
598 405,20 Kč od 5. 4. 2914 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky
648 879,30 Kč od 5. 4. 2014 do zaplacení a s 8,05% úrokem z prodlení z částky
40 820 Kč od 26. 4. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem II/1); co do částky 734
831,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok pod bodem II/2) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Po zopakování některých důkazů odvolací soud uvedl, že mezi účastníky bylo v
řízení nesporné uzavření mandátní smlouvy ze dne 17. 10. 2008, na základě níž
se žalovaná pro žalobkyni zavázala k výkonu technického dozoru ve vztahu k
následně uzavřené smlouvě o dílo mezi žalobkyní jako objednatelem a společností
BÖGL a KRÝSL, k.s., jako zhotovitelem ze dne 3. 12. 2008 k provedení dodávky
stavby (DKS Žinkovy – stavební úpravy objektu A a výstavba nového pavilonu A1)
podle označené projektové dokumentace. Mezi účastníky bylo také nesporné, že
uvedená mandátní smlouva byla platně uzavřena v režimu § 566 obch. zák. Podle
předmětné mandátní smlouvy ve znění jejích dodatků výkon technického dozoru
investora, k němuž se žalovaná uvedenou smlouvou zavázala, spočíval zejména v
provádění kontroly dodržování technologií, smluvních podmínek a projektu
stavby, v bezodkladném informování investora o všech závažných okolnostech, v
kontrole jejich souladu s podmínkami smluv, v kontrole a stanovení množství
prací, výkonů a dodávek podle zadávacích podkladů a výkazu výkonů.
V řízení
bylo nesporným, že v důsledku provedení kontroly finančním úřadem z důvodu, že
na stavbu byly čerpány dotační prostředky, bylo na straně žalobkyně v
souvislosti s realizací uvedené smlouvy o dílo, realizované zhotovitelem BÖGL a
KRÝSL, k.s., a dozorované žalovanou jako technickým dozorem na základě
předmětné mandátní smlouvy, zjištěno porušení rozpočtové kázně a z toho důvodu
byl (v konečném výsledku) nařízen žalobkyni odvod dotace v částce 577 797,74 Kč
za fakturaci neprovedených prací, odvod dotace ve výši 417 760,20 Kč za
duplicitní fakturaci některých prací, odvod dotace ve výši 20 487 Kč za
nesplnění parametru výtahu, a dále bylo vyměřeno žalobkyni penále ve výši 995
558 Kč, rovnající se částce 577 797,74 Kč ve vztahu k fakturaci neprovedených
prací a částce 417 760,20 Kč ve vztahu k duplicitní fakturaci některých prací. Dále byl žalobkyni vyměřen úrok z posečkání ve výši 40 820 Kč. Celkem šlo o
částku 2 052 423 Kč, kterou žalobkyně finančnímu úřadu uhradila. Odvolací soud vyjádřil souhlas s právním posouzením ze strany soudu prvního
stupně o tom, že žalovaná porušila povinnosti plynoucí jí z uvedené mandátní
smlouvy, v níž se zavázala k výkonu technického dozoru investora spočívající
mimo jiné i v kontrole věcné a cenové správnosti a úplnosti oceňovacích
podkladů a faktur zhotovitelů, a tak odpovídá za škodu vzniklou žalobkyni,
která spočívá v povinnosti úhrady do státního rozpočtu na základě rozhodnutí
finančního úřadu. Povinností žalované bylo mimo jiné kontrolovat a
odsouhlasovat správnost faktur vystavovaných zhotovitelem, když sama žalovaná
prostřednictvím K. Z. v dopise ze dne 25. 4. 2012 pochybení spočívající v
nedostatečné kontrole fakturace provedené zhotovitelem také uznávala a
žalobkyni se za uvedené omluvila. Ve shodě se soudem prvního stupně má odvolací
soud též za to, že pochybení žalované spočívající v odsouhlasení faktur
vystavených zhotovitelem neodpovídajících skutečnému stavu, je zásadní a hlavní
příčinou následné škody vzniklé žalobkyni, uplatňované žalobkyní po žalované v
tomto řízení. Ve vztahu k částce 20 487 Kč včetně příslušenství za nesplnění parametru výtahu
vzala žalobkyně v průběhu odvolacího řízení žalobu zpět, žalovaná s částečným
zpětvzetím souhlasila a odvolací soud proto v tomto rozsahu rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. K námitce žalované, že nárok žalobkyně na náhradu škody sestávající z částky
577 797,74 Kč (odvod dotace v případě fakturace neprovedených prací) a z částky
417 760,20 Kč (odvod dotace v případě duplicitní fakturace některých prací)
není důvodný proto, že v tomto nároku byla žalobkyně již uspokojena v řízení
vedeném u Okresního soudu Plzeň
– jih a dostalo se jí uvedené částky od společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s., z
titulu bezdůvodného obohacení, a tudíž že se žalobkyni téhož nároku nemůže nyní
z titulu náhrady škody duplicitně dostat od žalované, dospěl odvolací soud k
závěru, že zčásti je tato námitka důvodná. V této souvislosti odkázal na závěry
obsažené v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013.
Ze spisu Okresního soudu Plzeň – jih sp. zn. 9 C 156/2014
vyplývá, že žalobkyně uplatnila po společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s., nárok na
zaplacení částky 1 016 045 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo této
společnosti vzniknout v souvislosti s realizací projektu DKS Žinkovy – stavební
úpravy objektu A a výstavba nového pavilonu A1 na základě smlouvy o dílo z 3. 12. 2008 (odvolací soud nesprávně uvedl 2018) s tím, že uvedená společnost jako
zhotovitel díla vyfakturovala žalobkyni jako objednateli v rozsahu částky 577
797,74 Kč práce, které nebyly provedeny a v rozsahu částky 417 760,20 Kč
vyfakturovala některé práce dvakrát. V této věci Okresní soud Plzeň – jih
pravomocným rozsudkem uložil žalované (BÖGL a KRÝSL, k.s.) zaplatit žalobkyni
částku 126 186 Kč s příslušenstvím a v rozsahu částky 889 859 Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl z důvodu, že do této výše se žalovaná společnost
BÖGL a KRÝSL, k.s., ubránila žalobě důvodně vznesenou námitkou započtení za
provedení jiných prací ve prospěch žalobkyně v souvislosti s realizací
předmětného projektu, které však žalobkyní nebyly uhrazeny. Pokud bylo
žalobkyni finančním úřadem stanoveno vrácení dotace za neprovedené a duplicitně
fakturované práce a žalobkyně uvedenou povinnost splnila, došlo tím nepochybně
ke vzniku škody, avšak pokud z titulu povinnosti k vrácení bezdůvodného
obohacení byla v důsledku vyinkasování platby za neprovedené práce uložena
povinnost společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s., k jejich vrácení v částce 126 186 Kč,
pak do této částky byl nárok žalobkyně již uspokojen a nemůže jej po žalované,
tentokrát z titulu odpovědnosti za škodu, požadovat dvakrát. Odvod dotace co do
částky 126 185 Kč je uvedeným plněním společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s., pokryt v
této výši, proto žalobkyně není oprávněna po žalované uplatnit náhradu škody. Ve vztahu k částce 889 859 Kč odvolací soud uzavřel, že je situace jiná, když v
této výši je namístě uplatnění tohoto nároku žalobkyní po žalované z titulu
náhrady škody, neboť v této výši žalobkyně odvod dotace provedla, ale na její
úhradu se jí plnění nedostalo. Ohledně posouzení plné odpovědnosti žalované za škodu ve vztahu k určitým
položkám a ve vztahu k dovození spoluodpovědnosti žalobkyně za vzniklou škodu,
se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že ve vztahu ke
škodě vázající se k odvodu dotace a stanovení penále za duplicitní fakturaci
některých provedených prací je dána 100% odpovědnost žalované. K námitce
žalované ve vztahu k náhradě škody za duplicitní fakturaci některých prací, kdy
dle žalované i u této položky měla být shledána spoluodpovědnost žalobkyně,
odkázal odvolací soud na obsah výslechu svědka T. E., z nějž vyplývá, že tzv. „fakturační“ dohoda zúčastněných stran se výslovně týkala pouze fakturace
neprovedených prací, ohledně nichž se v průběhu výstavby ukázala nedůvodnost
jejich provedení dle stávajícího projektu, přičemž pokud došlo k duplicitní
fakturaci některých prací, stalo se tak omylem fakturujícího. Odvolací soud tak
tuto námitku neshledal důvodnou.
Námitku žalované k nedostatečně stanovené míře spoluodpovědnosti žalobkyně ve
vztahu k náhradě škody za fakturaci neprovedených prací shledal odvolací soud
zčásti důvodnou. Podle odvolacího soudu bylo v řízení bezpečně prokázáno, že
fakturaci neprovedených prací zhotovitelem předcházela dohoda odpovědných
zástupců žalobkyně a žalované o tom, že aby mohly být uhrazeny vícepráce
provedené zhotovitelem, budou fakturovány práce, které podle projektu ve
skutečnosti provedeny nebyly s ohledem na to, že nevyvstala potřeba jejich
provedení, a tím způsobem budou pokryty vícepráce, neboť jinak by prostředky na
méněpráce, na které byly poskytnuty dotace, musely být vráceny. Uvedená dohoda
směřovala k zakrytí porušení rozpočtové kázně, když rozpočtová kázeň je
předpokladem pro naplnění dotačního programu. Porušení rozpočtové kázně mělo za
následek vznik škody v podobě odvodu dotace a uhrazení penále; dle názoru
odvolacího soudu je to především žalobkyně (která byla účastníkem dohody
znamenající porušení rozpočtové kázně ve vztahu k dotačnímu programu) jako
žadatel o dotaci a příjemce dotace, kdo nese vyšší míru odpovědnosti za
vzniklou škodu než žalovaná. Na druhé straně nelze pominout ani to, že žalovaná
jako profesionál provádějící výkon technického dozoru za úplatu, jehož součástí
byla kontrola fakturace prováděné zhotovitelem při zcela prokazatelně
existujícím vědomí žalované o financování projektu z části dotačních
prostředků, měla žalobkyni na nevhodnost takového postupu upozornit a nikoli se
podílet na obcházení podmínek dotačního programu schvalováním fakturace
prokazatelně neprovedených prací. Odvolací soud dovodil spoluodpovědnost
žalobkyně za vzniklou škodu v rozsahu 60 % a odpovědnost žalované za škodu v
rozsahu 40 %.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým jej napadla ve
„výroku pod bodem II - 1 v rozsahu částky 598 405,20 Kč s 8,05% úrokem z
prodlení z této částky od 5. 4. 2014 do zaplacení, kterážto částka představuje
odvod dotace za neprovedené práce a za duplicitně fakturované práce a s ohledem
na akcesorickou povahu dovolání též ve výroku pod bodem III“. Podle žalované
závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena. Touto otázkou je, zda v
případě tzv. falešné dlužnické solidarity (kdy poškozený je oprávněn vyžadovat
vydání bezdůvodného obohacení od obohaceného nebo náhradu škody od škůdce,
případně i od obou, s tím, že se mu celkově může dostat pouze té částky, o
kterou přišel) zanikne povinnost škůdce nahradit škodu v rozsahu, v jakém
zanikla pohledávka poškozeného (ochuzeného) vůči obohacenému v důsledku
započtení vzájemné peněžité pohledávky obohaceného vůči ochuzenému. Žalovaná
namítala, že odvolací soud omezil účinky zániku pohledávky na náhradu škody
spočívající v odvodu dotace za neprovedené práce a odvodu dotace za duplicitně
fakturované práce pouze na faktické plnění spočívající ve vydání bezdůvodného
obohacení společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s., v penězích žalobkyni, avšak pominul
žalobkyni poskytnutou majetkovou hodnotu spočívající ve zproštění vzájemného
dluhu vůči společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s. Podle žalované se započtení proti
vzájemné pohledávce vůči společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s. projevuje úplně stejně
jako přijaté věcné (peněžité) plnění. Žalovaná v této souvislosti odkázala na
závěry obsažené v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015,
sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu ve výroku pod bodem II/1 v rozsahu částky 598 405,20 Kč s 8,05% úrokem z
prodlení z této částky od 5. 4. 2014 do zaplacení a ve výroku pod bodem III
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání opětovně vyjádřila nesouhlas s tvrzením
žalované, že předmětné řízení o náhradu škody souvisí s pravomocně skončeným
řízením vedeným u Okresního soudu Plzeň – jih o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti
dovolání a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným
v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy. Dovolání žalované je přípustné pro řešení otázky, zda v případě tzv. falešné
(nepravé) dlužnické solidarity založené souběhem práva poškozeného na náhradu
škody vůči škůdci a práva poškozeného (ochuzeného) na vydání bezdůvodného
obohacení vůči obohacenému zanikne povinnost škůdce nahradit škodu v rozsahu, v
jakém zanikla pohledávka poškozeného (ochuzeného) vůči obohacenému v důsledku
započtení vzájemné peněžité pohledávky obohaceného vůči ochuzenému. Tato otázka
nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Žalovaná odvolacímu soudu vytýkala, že omezil účinky zániku pohledávky na
náhradu škody pouze na faktické plnění spočívající ve vydání bezdůvodného
obohacení v penězích společností BÖGL a KRÝSL, k.s., žalobkyni, nikoli však na
majetkovou hodnotu spočívající ve zproštění závazku žalobkyně v důsledku
započtení vzájemného dluhu společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s., (z titulu
bezdůvodného obohacení) a žalobkyně (z titulu víceprací). Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud z titulu povinnosti k vrácení
bezdůvodného obohacení byla v důsledku vyinkasování platby za neprovedené práce
uložena povinnost společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s., k jejich vrácení v částce 126
186 Kč, pak byl do této částky nárok žalobkyně již uspokojen a nemůže jej po
žalované, tentokrát z titulu odpovědnosti za škodu, požadovat podruhé. Ve
vztahu k částce 889 859 Kč, ohledně níž byla žaloba žalobkyně na vydání
bezdůvodného obohacení směřující proti společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s.,
pravomocně zamítnuta pro důvodně uplatněnou námitku započtení náhrady za jiné
zhotovitelem provedené vícepráce, je podle odvolacího soudu situace jiná, neboť
se jí nedostalo plnění v předmětné výši.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, uzavřel, že právo na vydání
bezdůvodného obohacení od toho, kdo přijal plnění z neplatné smlouvy, nezbavuje
poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady
odpovědnosti za škodu tím, že umožnila odčerpání peněz ve prospěch obohaceného,
ani nepodmiňuje vznik či úspěšnost nároku na náhradu škody uplatněním nároku na
vydání bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud dále v tomto rozsudku dovodil, že
jsou-li splněny předpoklady vzniku obou těchto nároků, je poškozený oprávněn
vyžadovat plnění od kteréhokoliv subjektu, případně i od obou (všech),
samozřejmě s tím, že se mu celkově může dostat pouze té částky, o kterou
přišel; v rozsahu plnění jednoho povinného subjektu zaniká nárok oprávněného
(věřitele) i vůči druhému povinnému (tzv. falešná solidarita). V rozsudku ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 901/2004, Nejvyšší soud dovodil,
že „i když započtení (kompenzace) je zařazováno mezi způsoby zániku závazku
jinak než splněním, z hlediska věřitele je tento způsob zániku srovnatelný se
splněním, neboť věřitelův nárok bývá uspokojen. Započtení splnění nahrazuje.“
V rozsudku ze dne 27. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2091/2016, Nejvyšší soud vyložil,
že „započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek
dlužníka a věřitele, jímž odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek.“
V rozsudku ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017, Nejvyšší soud
vysvětlil, že započtení je způsob současného zániku alespoň dvou vzájemných
pohledávek zúčtováním (odpočtem), při němž dochází k oboustrannému uspokojení
účastníků závazkového vztahu. Ve vztahu k pohledávce, proti které je započtení
uplatněno (pasivně započítávaná pohledávka), jde o náhradní způsob uspokojení
věřitele, který se obejde bez reálného poskytnutí předmětu plnění, namísto něj
je poskytnuta hodnota spočívající ve zproštění vzájemného dluhu. Ve vztahu k
pohledávce, která je k započtení použita (aktivně započítávaná pohledávka),
představuje započtení faktické vymožení této pohledávky, a to bez souhlasu
protistrany, případně i proti její vůli. Ze shora uvedeného se podává, že pokud poškozený obdrží od obohaceného plnění,
zaniká v tomto rozsahu jeho nárok vůči škůdci. Stejný závěr je nutno učinit i v
případě, že k (částečnému) zániku závazku na vydání bezdůvodného obohacení
dojde v důsledku započtení pohledávky poškozeného vůči obohacenému, neboť jak
shora uvedeno, započtení představuje z hlediska věřitele hospodářsky
srovnatelný způsob zániku závazku se splněním, neboť věřitelův nárok bývá
uspokojen, jinými slovy započtení splnění nahrazuje. Oboustranné splnění
vzájemných (započitatelných) pohledávek započtením odpadá.
Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně z titulu
bezdůvodného obohacení vůči zhotoviteli díla společnosti BÖGL a KRÝSL, k.s.,
byl uspokojen pouze co do částky 126 186 Kč, neboť v tomto rozsahu se jí
dostalo faktického peněžitého plnění, zatímco v rozsahu částky 889 859 Kč k
uspokojení nároku nedošlo, neboť se jí fakticky žádného plnění nedostalo, neboť
na tuto částku žalobkyně důvodně započetla jinou svoji (vzájemnou) pohledávku,
je jeho právní posouzení nesprávné. Jak Nejvyšší soud uvedl ve shora citovaném
rozsudku ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017, v případě platného
započtení pasivní pohledávky jde o náhradní způsob uspokojení věřitele, který
se obejde bez reálného poskytnutí předmětu plnění.
I na zánik pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku platného
započtení je třeba obdobně aplikovat závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího
soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, že poškozenému se celkově
může dostat pouze té částky, o kterou přišel. Jestliže totiž právo poškozeného
na vydání bezdůvodného obohacení zaniklo v důsledku započtení pohledávky
obohaceného, představuje tato skutečnost faktické uspokojení pohledávky na
vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu, v němž došlo k platnému započtení, a
ve svém důsledku zánik pohledávky na náhradu škody vůči škůdci v odpovídajícím
rozsahu, neboť v tomto rozsahu poškozený nemusí hradit svůj dluh vůči
obohacenému, který by jinak hradit musel.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a v
závislém výroku o náhradě nákladů řízení, tedy ve výroku pod bodem II/1 v
rozsahu, v němž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 598
405,20 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 5. 4. 2014 do zaplacení, a
ve výroku pod bodem III, podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto
rozsahu podle § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci.
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 10. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu