23 Cdo 3312/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové v právní
věci žalobce JUDr. M. K., proti žalované CIB GROUP, a.s., se sídlem Praha 1,
Václavské náměstí 823/33, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27211185,
zastoupené Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Mozartova
21, o zaplacení 86 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 25 C 106/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. března 2013, č. j. 69 Co 92/2013-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března
2013, č. j. 69 Co 92/2013-90, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou judikaturou.
Poukazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále
jen „Nejvyšší soud“) ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5429/2007, je toto
rozhodnutí nepřiléhavé k posouzení dané věci a navíc rozhodnutím velkého senátu
Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2038/2013, veřejnosti
dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, se Nejvyšší
soud odchýlil od svého právního názoru vysloveného v uvedeném poukazovaném
rozhodnutí.
Odvolací soud správně na základě skutkových zjištění dovodil, že mezi účastníky
došlo k uzavření dvou mandátních smluv ke stejnému datu, k němuž byly dány
žalovanou žalobci, jako advokátu, dvě plné moci k zastupování žalované ve dvou
právních věcech v souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti žalované, a u
nichž byla dána souvislost s rámcovou smlouvou o poskytování právních služeb ze
dne 1. 4. 2010, na kterou oba dokumenty odkazují; žádná ze stran přitom
netvrdila existenci další rámcové smlouvy. Správný je rovněž závěr odvolacího
soudu o oprávněnosti uplatněného nároku na požadovanou odměnu, bylo-li
prokázáno, že žalobce skutečně provedl pro žalovanou právní služby ve dvou
právních věcech ohledně neoprávněného užívání pozemků dvěma určitými subjekty.
Nutno zdůraznit, že smlouva mandátní je ve smyslu § 566 obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“) smlouvou o činnosti a nikoliv smlouvou o výsledku, kdy
předmětem mandátní smlouvy může být v souladu se zákonem i uskutečňování
právních úkonů mandatářem jménem a na účet mandanta na základě plné moci (§ 568
obch. zák.), jako to bylo v posuzované věci.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo 1056/2004,
judikoval, že jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu je, není-
li účastníky ve smlouvě dohodnuto jinak, jen jím řádně vykonaná činnost (srov.
též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3992/2011).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu