USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Svazu měst a obcí České republiky, se sídlem v Praze 4, 5. května 1640/65, identifikační číslo osoby 63113074, zastoupeného Mgr. Martinem Blohoněm, advokátem se sídlem v České Třebové, Masarykova 1293, proti žalované Wisdoma s.r.o., se sídlem v Praze 4, Leopoldova 1682/25, identifikační číslo osoby 27930220, zastoupené Mgr. Vojtěchem Komínkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, o zaplacení 1 103 871,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 219/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, č. j. 23 Co 393/2022-443, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 040 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 uložil rozsudkem ze dne 16. 5. 2022, č. j. 28 C 219/2017-363, povinnost žalované zaplatit žalobci částku 1 103 871,71 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 456 084 Kč (výrok II).
2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 27 738 Kč (výrok II).
3. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích včasně podaným dovoláním. Uvedla, že napadené rozhodnutí jednak závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V další části dovolání k jeho přípustnosti též uvedla, že odvolací soud „pochybil při výkladu příslušných právních úprav týkajících se zejména škody a odpovědnosti za ni, když jeho závěry jsou v rozporu s hmotným právem a ustálenou rozhodovací praxí a závěr soudu porušuje ústavní pořádek“. Žalovaná tvrdila, že odvolací soud pochybil při řešení otázek: 1) kdo je škůdce, neboť ji označil za škůdce, byť žalovaná zadávací řízení nerealizovala, nýbrž jen s žalobcem komunikovala a připravovala podklady, 2) který subjekt plnil, tj. realizoval výběrové řízení, z jehož vadného zadání vznikla škoda, 3) zda je realizace zadávacího řízení v režimu zákona o veřejných zakázkách advokátem výkonem advokacie, 4) vztahu žalované a Mgr. Říčky, jenž realizoval výběrové řízení, 5) spoluzavinění žalobce při vzniku škody, neboť pouze konstatoval, že nerealizováním veřejné zakázky by vznikla vyšší škoda, 6) povahy mandátní smlouvy, podle níž nebylo plněno, a ze strany žalobce nebylo neplnění nijak reklamováno a jednalo se tak o disimulované právní jednání a 7) zda byl ve věci splněn exkulpační důvod týkající se upozornění žalobce o vadně nastavených kritériích v rámci zadávací
dokumentace. Jako dovolací důvod namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí pro nepřípustnost, protože žalovaná brojí jen proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně a neuvádí žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž by měly být právní závěry odvolacího soudu v rozporu.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, jež může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. nebo jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak musí být z obsahu dovolání patrno, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Pouhé vymezení dovolacího důvodu nezakládá přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
9. Těmto požadavkům žalovaná ve vztahu k výše označeným otázkám č. 1 až 4, 6 a 7 nedostála, neboť dovolání neobsahuje náležitosti požadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Žalovaná v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje ve vztahu k těmto otázkám splnění předpokladu přípustnosti dovolání; jenom parafrázovala část § 237 o. s. ř., tedy uvedla, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Pro žádnou z vymezených otázek ale řádně nekonkretizovala, který z těchto předpokladů přípustnosti považuje za splněný.
10. Z dovolání není zřejmé, od jaké konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu (vymezené uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této existující rozhodovací praxe) se měl odvolací soud při řešení vymezených otázek odchýlit. Žalovaná žádná konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu necituje ani jinak nespecifikuje. Ač ve vztahu k otázce 3 tvrdila, že judikatura „jednoznačně dospěla k závěru, že takováto činnost (realizace zadávacího řízení v režimu zákona o veřejných zakázkách) není výkonem advokacie“, není zřejmé, v jakém rozhodnutí Nejvyššího soudu by takový „jednoznačný právní závěr“ měl být obsažen.
11. Pokud snad měla žalovaná formulací, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, na mysli, že právní otázka vyřešená odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí má být jinak posouzena dovolacím soudem, lze dodat, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř. neupravuje. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ právní otázky, která již byla dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi vyřešena, a od jejíhož řešení se má dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv na případ, jak se zřejmě mylně domnívá žalovaná, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč.). O způsobilé vymezení přípustnosti by ale nešlo, ani kdyby žalovaná skutečně uplatňovala čtvrtý z předpokladů přípustnosti, protože z dovolání není zřejmé, od kterého svého řešení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud podle mínění žalované nyní odklonit.
12. Řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání pak absentuje i ve vztahu k žalovanou tvrzené námitce rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ústavním pořádkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, sice může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mimo jiné tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení právní otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou rovněž musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).
13. Tyto nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, které brání pokračování dovolacího řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání. Dovolání je tedy v tomto rozsahu vadné.
14. Byť ani ve vztahu k výše označené otázce č. 5 žalovaná neoznačila spisovou značkou žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit při jejím řešení, je z obsahu dovolání patrné dostatečné slovní vymezení obsahu takové rozhodovací praxe, podle které může mít spoluzavinění poškozeného vliv na míru odpovědnosti škůdce za škodu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3966/2009). Vytýká-li ale žalovaná odvolacímu soudu, že se od uvedené rozhodovací praxe odchýlil, pokud zhodnotil, že „spoluzavinění nemá vliv, pakliže by mohlo – nikoliv vedlo – k jiné škodě“, přehlíží, že takové ani obdobné právní posouzení napadené rozhodnutí neobsahuje.
15. V posuzované věci nadto odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že jedinou příčinou vzniklé škody byla vadná zadávací dokumentace zpracovaná žalovanou. Neměl za prokázané tvrzení žalované, z nějž žalovaná vychází i v dovolání při kritice právního posouzení věci odvolacím soudem, že by žalobce byl upozorněn jednatelem žalované nebo Mgr. Říčkou na nedostatky zadávací dokumentace. Žalovaná tak v dovolání prostřednictvím uvedené otázky ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Dovolací přezkum je však ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Otázka č. 5 tak přípustnost dovolání založit nemůže.
16. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, tedy i v rozsahu druhého výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
17. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., a to zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 4. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu