U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobce J. T., identifikační číslo osoby 12767794, zastoupeného Mgr. Ing.
Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti
žalovanému hlavnímu městu Praha se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2,
identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, za účasti vedlejšího účastníka na
straně žalovaného Život 90, z. ú. se sídlem v Praze 1, Karoliny Světlé 286/18,
identifikační číslo osoby 00571709, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/14, o zaplacení částky 1 000 000
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C
181/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. ledna 2016, č. j. 12 Co 5/2015-683, ve spojení s usnesením téhož soudu ze
dne 4. května 2016, č. j. 12 Co 5/2015-702, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jsa přesvědčen, že odvolací soud
řešil otázky procesního i hmotného práva v rozporu s judikaturou Nejvyššího
soudu. Dovolání je podle žalovaného přípustné i proto, že některé otázky
judikatura Nejvyššího soudu dosud neřešila. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí. V tomto
návrhu ho podpořil vedlejší účastník.
Žalobce jen stručně navrhl dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení § 237 o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání
obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru
dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov.
§ 239 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným
způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1
o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu s dosavadní judikaturou neprovedl
výklad článku VIII, bod 8.1. smlouvy o dílo ze dne 1. srpna 2001, ve znění
jejích dodatků, podle § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále
„obch. zák.“), k čemuž jej zavázal již dovolací soud ve svém předchozím
rozsudku v této věci ze dne 7. srpna 2012, č. j. 32 Cdo 1798/2011-407.
Dovolatel však přehlédl souvislosti, v nichž se v předchozím rozhodnutí
dovolacího soudu objevila výtka týkající se postupu podle § 266 obch. zák.
Dovolací soud tehdy rozhodoval o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze
dne 12. října 2010, č. j. 12 Co 226/2010-381, který žalobu, v níž žalobce
uplatnil nárok na doplatek ceny díla, posoudil jako předčasnou pouze s
odůvodněním, že článek VIII, bod 8.1. smlouvy o dílo ve znění jejího 3. dodatku
(obsahující ujednání týkající se podmínek úhrady ceny díla) je třeba vykládat v
kontextu s článkem XI. bodem 11.2., v němž si smluvní strany sjednaly osmiletou
záruční dobu. Vzhledem k ujednání o záruce dovodil, že „splatnost částky 1 000
000 Kč označované jako zádržné“ dosud nenastala, protože podmínku odstranění
vad (obsaženou v článku VIII) je třeba vykládat též ve vztahu k vadám skrytým,
zjištěným v průběhu záruky. Nejvyšší soud uvedl především, že z rozhodnutí
odvolacího soudu není vůbec zřejmé, z jakého důvodu k tomuto závěru dospěl,
není jasné, jak (podle § 266 obch. zák.) vyložil projev vůle obsažený v
ujednání, které je základem jeho úvahy, ani jak je právně posoudil. Argumentaci
odvolacího soudu označil za vnitřně rozpornou a zdůraznil, že podmínku uplynutí
záruční doby pro vznik nároku na zaplacení zbytku ceny díla si strany
nesjednaly, naopak tento nárok vázaly na kolaudaci díla (vedle provedení
veškerých prací, případně odstranění vad a nedodělků), tudíž argumentace o
kontextu článku VIII a XI smlouvy v žádném případě nemůže obstát.
Z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne především výhrada vůči tomu, že
odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí přijal zcela jiný závěr o vzniku
nároku na cenu díla, než soud prvního stupně, aniž by z odůvodnění jeho
rozsudku bylo jasné, jaké důvody ho k tomu vedly. Podstatná je rovněž v
dřívějším rozsudku vyjádřená velmi zásadní pochybnost o tom, že by spolu články
VIII a XI smlouvy mohly mít jakoukoli souvislost.
Odvolací soud v nyní posuzovaném rozhodnutí souvislost mezi těmito dvěma
ujednáními v souladu se závěry Nejvyššího soudu právě uvedenými rovněž
neshledal. Ze skutkových okolností, z nichž vycházel, neplyne, že by ujednání o
ceně obsažené v čl. VIII, bod 8.1. smlouvy mohlo souviset též s jinými
ujednáními ve smlouvě obsaženými. Vycházel-li odvolací soud za takové situace
jen z výslovného znění článku VIII, bod 8.1., který, jak uvedl, podmiňuje
úhradu doplatku ceny díla splněním tří kumulativních podmínek, totiž provedením
veškerých prací, zkolaudováním a odstraněním případných vad a nedodělků, pak je
jeho úvaha z tohoto zjištění plynoucí zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího
soudu. Ta totiž povinnost výkladu právního úkonu podle § 266 och. zák. ukládá
soudům tehdy, jsou-li (mohou-li být) o výkladu právního úkonu pochybnosti
(srov. např. též odvolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009). V daném případě tomu tak není.
Odstranění vad a nedodělků je ve smlouvě uvedeno pouze jako jedna z podmínek
doplatku ceny díla. (Z rozhodnutí odvolacího soudu plyne rovněž, že se
ztotožnil se závěrem, který přijal soud prvního stupně ve svém původním
rozhodnutí, totiž že v čl. VIII jsou míněny vady zjevné, tj. vady zjištěné při
předání díla.) Založil-li tedy odvolací soud své nynější rozhodnutí na úvaze z
toho plynoucí, totiž že ze dvou možností výkladu článku VIII, bod 8.1 smlouvy,
které definoval Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí, přichází v úvahu
ten, podle něhož je toto ujednání ujednáním o vzniku nároku na cenu díla podle
§ 548 odst. 1 obch. zák., nelze tomuto závěru nic vytknout.
Podle dovolatele odvolací soud posoudil otázku dokončení a předání díla v
rozporu s judikaturou, na kterou konkrétně odkazuje, v níž Nejvyšší soud
prosazuje názor, že dílo není řádně dokončené ani tehdy, když je objednatel
převezme. Oponuje též závěru, že požadovaná část ceny díla je „splatná“,
byla-li splatnost vázána na odstranění vad a nedodělků, které, jak tvrdí,
odstraněny nebyly. Nesprávné je tudíž podle něho též rozhodnutí o úrocích z
prodlení. Odvolací soud však vyšel ze zjištění, že dílo bylo koncem roku 2013
předáno bez vad a bylo zkolaudováno. Z tohoto zjištění učinil závěr, že všechny
kumulativní podmínky pro vznik nároku na cenu sjednané ve smlouvě byly splněny.
Dovolatel tudíž ve vztahu ke vzniku nároku na cenu podsouvá dovolacímu soudu
jiné skutkové zjištění, než z něhož vyšel odvolací soud ve svém závěru o vzniku
nároku na cenu díla. Zpochybnění právního hodnocení věci odvolacím soudem,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z něhož vyšel odvolací soud, není
způsobilým dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Lze jen dodat, že vznik nároku na cenu a její
splatnost nejsou totožné pojmy, rozhodnutí odvolacího soudu se týká jen prvního
z nich, na úvaze o splatnosti ceny díla odvolací soud své rozhodnutí nezaložil,
otázka splatnosti tudíž přípustnost dovolání založit rovněž nemůže, stejně jako
s tím související námitka, že žalobci nemohl vzniknout nárok na úroky z
prodlení. Dovolatel, co se úroků z prodlení týče, nevymezil žádnou konkrétní
právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání podle citovaného §
237 o. s. ř., pouze polemizuje s odvolacím soudem, protože má jiný právní
názor, odvíjející se od jiných závěrů o skutkovém stavu, než k nimž dospěl
odvolací soud.
Další dovolatelem uplatněné námitky vůči procesnímu postupu odvolacího soudu,
totiž nesprávné posouzení důkazního břemene, které tu kterou stranu tížilo,
nesprávná aplikace § 213 odst. 2 o. s. ř.‚ nesprávný způsob hodnocení důkazů,
nepřezkoumatelnost rozsudku či nepředvídatelnost rozhodnutí, jsou jen námitkami
vůči procesním vadám, které však samy o sobě (i kdyby byly důvodné) přípustnost
dovolání založit nemohou, není-li dovolání přípustné z jiného důvodu ( § 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř. ).
Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věty
druhé o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2017
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu