23 Cdo 3422/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně KUCHYNĚ KYPR s.r.o. se sídlem ve Šťáhlavech, V cihelně
597, IČO 26366312, zastoupené JUDr. Jaroslavem Tomáškem, LL.M., advokátem se
sídlem v Plzni, Kyjevská 1228/77, proti žalované MICHAEL RANCH spol. s r.o. se
sídlem v Rabyni, Nedvězí 1, IČO 61681547, zastoupené JUDr. Táňou Diršmidovou,
advokátkou se sídlem v Praze 6, Eliášova 393/20, o zaplacení částky 207 242 Kč
s příslušenstvím vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 14/2011, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2016,
č. j. 4 Cmo 214/2015-232, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11 422 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího právního zástupce JUDr. Jaroslava Tomáška, LL.M., advokáta se sídlem v
Plzni, Kyjevská 1228/77.
částku s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu
smlouvy o dílo, konkrétně jako doplatku ceny díla. Žalovaná namítala nedostatek
pasivní věcné legitimace a tvrdila, že si zhotovení kuchyňské linky
neobjednala, neuzavřela se žalobkyní žádnou smlouvu a dílo nepřevzala, přičemž
předmětná kuchyňská linka byla instalována v objektu, jehož vlastníkem je M. Š., nikoli žalovaná. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně vystavila vůči žalované dvě faktury. První fakturu č. 209360, kterou byla vyúčtována záloha ve výši 225 000 Kč,
žalovaná zaplatila v listopadu 2009. Na druhou fakturu č. 309086 vystavenou na
částku 307 242 Kč žalovaná zaplatila převodem s variabilním symbolem
odpovídajícím číslu této faktury částku 100 000 Kč dne 16. června 2010. Na
základě toho soud prvního stupně vyzval žalovanou, aby doplnila tvrzení za
účelem vyvrácení domněnky, že částečnou úhradou faktury č. 309086 uznala
existenci závazku podle § 407 odst. 3 obch. zák. Na základě této výzvy žalovaná uvedla, že žalobkyně nemohla ze zaplacení částky
100 000 Kč usuzovat, že zbytek ceny bude doplacen, neboť předmět díla –
kuchyňská linka měla vady a zástupci žalobkyně na M. Š. požadovali, aby tuto
částku zaplatil jako podmínku pro zahájení prací na odstraňování vytčených
vad. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k následujícím skutkovým
zjištěním. Účastníci řízení mezi sebou v rámci dlouholeté spolupráce uzavírali neformálním
způsobem smlouvy, na jejichž základě žalobkyně jako zhotovitel vyráběla a
montovala nábytek v objektech žalované i dalších společností vlastněných či
provozovaných M. Š. Konkrétní dílo, které je předmětem sporu, bylo
specifikováno v „konečné objednávce“ ze dne 22. března 2010. Za žalobkyni
jednal jednatel či prokuristé, za žalovanou M. Š. ve spolupráci s Ing. arch. S., který byl autorem návrhů, odsouhlasil konečnou podobu díla a podepsal za
žalovanou předávací protokol kuchyně ze dne 13. dubna 2010. Co se týče namítaného nedostatku pasivní legitimace žalované, soud prvního
stupně uvedl, že sám M. Š. nebyl ve své výpovědi schopen vysvětlit, na základě
čeho měli obchodní partneři rozlišovat, zda provádí úkon jako soukromá fyzická
osoba či jako podnikající fyzická osoba či jako zástupce jedné ze svých
společností. Podle soudu prvního stupně M. Š. jednáním spočívajícím až v
dodatečných pokynech, na jaký subjekt má být dílo fakturováno, způsobil situaci
velmi nepřehlednou, což nelze mít k tíži žalobkyně. Soud prvního stupně po právním hodnocení skutkových zjištění uzavřel, že mezi
žalobkyní a žalovanou vznikl smluvní závazkový vztah, jehož předmětem bylo
zhotovení díla – výroby a montáže kuchyňské linky specifikované v „konečné
objednávce“ ze dne 22. března 2010. Existence smluvního závazkového vztahu mezi
účastníky byla dle soudu prvního stupně prokázána také e-mailovou korespondencí
účastníků (resp. jejich právních zástupců), v níž byla řešena reklamace vad
díla a pozdější odstoupení od smlouvy ze strany žalované.
Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že dobrovolným částečným plněním
žalované na fakturu č. 309086 došlo k uznání závazku podle § 407 odst. 3 obch. zák., neboť žalovaná v řízení neprokázala svoje tvrzení, že úhrada částky 100
000 Kč byla podmínkou pro zahájení odstraňování reklamovaných vad. Svědci,
jejichž výpověďmi mělo být toto tvrzení prokázáno, vypovídali dle soudu prvního
stupně účelově a nevěrohodně. Jejich výpověď o vytýkání vad pak byla v přímém
rozporu s výpovědí Ing. arch. S., který dílo v protokolu o předání i ve své
výpovědi považoval za bezvadné a provedené v souladu s návrhem. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že nárok žalobkyně na doplatek ceny díla je
důvodný, neboť byla prokázána existence smluvního vztahu mezi účastníky řízení,
dohody o ceně díla v konečné objednávce, dílo bylo provedeno, při montáži
kuchyňské linky nebyly shledány žádné zjevné vady a Ing. arch. S. v předávacím
protokolu za žalovanou potvrdil bezvadnost díla. Nadto soud uvedl, že žalovaná
uplatnila práva z odpovědnosti za vady se značným časovým odstupem od převzetí
díla – poprvé až 7. července 2010, přičemž dílo bylo předáno dle předávacího
protokolu dne 13. dubna 2010, a vytýkané vady se jevily jako zjistitelné při
převzetí díla. Soud prvního stupně aplikoval § 562 odst. 2 obch. zák., podle kterého soud
nepřizná nároky z vadného plnění, jestliže objednatel neoznámí vady díla bez
zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí či kdy je zjistit při vynaložení odborné
péče měl. Soud prvního stupně taktéž přisvědčil námitce žalobkyně, že podle §
436 odst. 2 obch. zák. ve spojení s § 564 obch. zák. nelze bez dalšího měnit
nároky z vad díla, jak činila žalovaná, která nejprve požadovala slevu z kupní
ceny a později odstoupení do smlouvy. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. března 2016, č.j. 4 Cmo 214/2015-232, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a vyjma otázky uznání závazku částečným plněním
se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci. Co se týče uznání závazku částečným plněním žalované na fakturu č. 309086,
odvolací soud neakceptoval závěr soudu prvního stupně, že tím došlo k uznání
závazku, neboť z okolností zaplacení částky nelze takový závěr dovodit s
ohledem na úkony žalované – písemné reklamace vad díla a následným odmítáním
doplatku ceny díla. I přes to však odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního
stupně je věcně správné, neboť soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobci
vzniklo právo na doplatek ceny díla, neboť mezi účastníky byla uzavřena smlouva
o dílo, dílo bylo provedeno, přičemž převzetí díla Ing. arch. S. lze dle
odvolacího soudu považovat za převzetí díla žalovanou, a to s ohledem na
veškeré okolnosti předcházející uzavření smlouvy a provádění díla, kdy se
žalobkyně mohla důvodně domnívat, že Ing. arch. S. je oprávněn za žalovanou
dílo převzít.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že žalované nelze přiznat právo z odpovědnosti za vady z důvodu
pozdního uplatnění vad podle § 562 odst. 2 obch. zák. Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího
mínění spočívá na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. je tato otázka
rozhodována dovolacím soudem rozdílně, příp. má být taková otázka, která již
byla dříve dovolacím soudem vyřešena, posouzena jinak.
Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení otázky její pasivní věcné
legitimace a tvrdí, že předmětná smlouva o dílo vznikla mezi žalobkyní a M. Š.
jako fyzickou osobou, na čemž nic nemění ani skutečnost, že částečnou úhradu
faktury č. 309086 provedla žalovaná, která tak činila na pokyn M. Š. a plnila
za něj. Částečné plnění žalované za M. Š. tak nemohlo představovat uznání
závazku. V tomto ohledu dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. října 2014, podle kterého není uznáním závazku částečným plněním
situace, kdy žalovaná zaplatila zálohovou fakturu, která byla vystavena na její
jméno poté, co majitel většinového obchodního podílu žalované, dal pokyn, aby
místo na něj jako fyzickou osobu byla faktura vystavena na žalovanou.
Dovolatelka dále namítala, že soudy se nezabývaly zcela zásadní otázkou, a to
převzetím díla. Podle dovolatelky soudy nesprávně uzavřely, že převzetí díla
Ing. arch. S. lze považovat za převzetí díla žalovanou, ačkoliv dovolatelka v
řízení opakovaně poukazovala na to, že Ing. arch. S. neměl žádné pověření či
zmocnění k převzetí díla. Podle dovolatelky soudy obou stupňů v rozhodnutích
nereflektovaly její námitky, že dílo nebylo řádně provedeno, neboť Ing. arch.
S. neměl oprávnění jej převzít. Dovolatelka poukázala na to, že soudy obou
stupňů nesprávně posoudily otázku provedení díla a od něj se odvíjejícího
nároku na zaplacení kupní ceny, čímž se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, podle které je nutné pro vznik nároku na zaplacení ceny díla
nejen dílo dokončit, ale také řádně předat objednateli. Dovolatelka také
poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo
660/2005, v němž dovolací soud dovodil, že výkon funkce technického dozoru
investora v sobě nezahrnuje zmocnění k převzetí předmětu díla. Podle
dovolatelky lze závěr citovaného rozsudku obdobně vztáhnout i na projednávaný
případ, neboť Ing. arch. S. měl postavení autora projektu a autorského dozoru.
Podle dovolatelky tedy žalobkyni nárok na zaplacení ceny díla vůbec nevznikl,
neboť dílo nebylo řádně ukončeno a předáno.
Dovolatelka dále namítala, že se soudy nezabývaly povahou jí namítaných vad
díla a neprovedly důkaz znaleckým posudkem, který předložila. Soudy tak podle
jejího názoru zjistily skutkový stav neúplně, což vedlo i k nesprávnému
právnímu posouzení. Dovolatelka také namítala, že vytčení vad díla bylo učiněno
včas, neboť M. Š. je reklamoval ihned po jejich zjištění, tedy až při provozu
kuchyňské linky, neboť vady byly dle dovolatelky funkční, tedy zjistitelné až
při samotném užívání kuchyňské linky.
Závěrem dovolatelka poukázala na to, že odvolací soud se nevypořádal se všemi
jejími námitkami uvedenými v odvolání, ani se k nim nijak nevyjádřil v
odůvodnění svého rozsudku. Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl či aby
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá,
že dovolání není přípustné, jelikož dovolatelka podle jejího názoru nevymezila
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., rezignovala-li jen na polemiku se
skutkovými zjištěními soudu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou
oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.),
posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozsudek
odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Co se týče dovolatelčiných námitek ohledně nesprávného právního posouzení
uznání závazku částečným plněním a námitky týkající se nedostatku její pasivní
věcné legitimace, nelze jí přisvědčit. Ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně ohledně zavedené praxe mezi stranami a z opakovaných projevů vůle M. Š.
ohledně toho, na jakou ze společností mají být předmětné částky fakturovány,
vyplývá, že smlouva vznikla mezi žalobkyní a žalovanou, nikoli mezi žalobkyní a
M. Š. jako fyzickou osobou. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně plyne,
že M. Š. opakovaně svým obchodním partnerům sděloval, na jaký subjekt mají
fakturu vystavit, až v průběhu plnění předmětných smluv, je proto logický závěr
soudu prvního stupně, že žalobkyni nelze tuto praxi M. Š. přičítat k tíži.
Nelze tedy přistoupit na argumentaci žalované, že částečnou úhradu faktury č.
309086 plnila za jiného – M. Š. Ze stejného důvodu nelze přisvědčit ani
dovolatelčině námitce ohledně tvrzené absence její pasivní věcné legitimace,
neboť z výše uvedeného vyplývá, že smlouva o dílo mezi ní a žalobkyní vznikla.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani ohledně jejích námitek, že soudy obou stupňů
se nezabývaly otázkou převzetí díla a tím, že Ing. arch. S. nebyl oprávněn dílo
převzít. Soudy obou stupňů nepochybily a dospěly ke správnému závěru, že dílo
bylo řádně převzato. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že
Ing. arch. S. za žalovanou opakovaně během zhotovování díla jednal – dohlížel
na provádění díla, odsouhlasil jeho konečnou podobu a v závěru podepsal
předávací protokol. Na základě takto zjištěného skutkového stavu se dovolací
soud ztotožňuje s názorem soudů obou stupňů, že námitka žalované ohledně toho,
že Ing. arch. S. nebyl oprávněn dílo převzít, je účelová. Žalovaná nechala Ing.
arch. S. za sebe jednat po celou dobu zhotovování díla, po převzetí díla
zaplatila část ceny a později uplatnila práva z odpovědnosti za vady díla.
Žalovaná jednala, jako kdyby dílo řádně převzala, a námitku ohledně toho, že
dílo nebylo převzato, neboť k tomu Ing. arch. S. neměl oprávnění, vznesla
účelově až v průběhu soudního řízení.
I kdyby Ing. S. nebyl osobou oprávněnou k převzetí díla za žalovanou ve smyslu
ust. § 15 obch. zák., bylo by na řešenou věc třeba mutatis mutandis vztáhnout
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, sp. zn. 33 Cdo
2915/2013, podle kterého postup žalované, která neodmítla způsob předání díla a
naopak se domáhala jeho doplnění, nelze vyložit jinak, než že tento právní úkon
(převzetí díla nezmocněnou osobou) dodatečně schválila podle § 33 odst. 2 první
věty obč. zák., přičemž dodatečné schválení právního úkonu může být provedeno i
konkludentně.
Jestliže v řešeném případě žalovaná po převzetí díla Ing. arch. S. uhradila
část ceny a také uplatnila práva z odpovědnosti za vady, je z jejího jednání
zřejmé, že převzetí díla Ing. arch. S. dodatečně konkludentně schválila. Soudy
obou stupňů proto nepochybily, když dílo posoudily jako řádně převzaté, přičemž
s ohledem na zjištěný skutkový stav a výše citované závěry rozhodovací praxe
dovolacího soudu je nerozhodné, zda k převzetí díla měl Ing. arch. S.
oprávnění, neboť žalovaná jeho právní úkon aprobovala svým pozdějším jednáním.
Dovolatelka v závěru dovolání namítala rovněž to, že se odvolací soud
nevypořádal se všemi jejími námitkami uvedenými v odvolání. K námitkám vad
řízení přihlíží dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li
dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal dovolání
nepřípustným, nemohl se zabývat ani dovolatelčinými námitkami ohledně
procesních vad.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí
je v souladu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání jakožto nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 o.
s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3
větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2017
JUDr. Kateřina
H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu