23 Cdo 3425/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobce D. L., podnikatele se sídlem Kostelec nad Labem, Nitkova
632, PSČ 277 13, identifikační číslo osoby 41696344, zastoupeného Mgr.
Františkem Steidlem, advokátem se sídlem Praha 1, Týnská 633/12, proti
žalovanému J. V., podnikateli se sídlem Líbeznice, Srbovka 791, PSČ 250 65,
identifikační číslo osoby 71719695, zastoupenému JUDr. Zborovem Dvořákem,
advokátem se sídlem Praha 2, Šafaříkova 785/1, o zaplacení částky 88 099,40 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C
393/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15.
2. 2017, č. j. 21 Co 503/2016-114, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6 002 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
právního zástupce JUDr. Zborova Dvořáka, advokáta se sídlem Praha 2, Šafaříkova
785/1.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2017, č. j. 21 Co 503/2016-114,
výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 4. 2016,
č. j. 19 C 393/2014-77, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 88 099,40 Kč s
příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací,
postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce trpí vadami, které nebyly ve
lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, jestliže žalobce spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky
kvality poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a následků nedostatečného poučení
a v této souvislosti namítá vadnost poučení žalobce podle uvedeného ustanovení
a že rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen odvolací soud) navíc vychází
z nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu Okresním soudem
Praha-východ (dále jen soud prvního stupně). Je třeba zdůraznit, že odvolací
soud v napadeném rozhodnutí řešil otázku nároku na zaplacení ceny díla, které
měl žalobce pro žalovaného zhotovit na základě tvrzených smluv o dílo, a co se
týče otázky kvality poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a následků
nedostatečného poučení, pak dovolatel nevymezil v tomto směru žádnou právní
otázku, kterou by měl odvolací soud řešit. Námitky dovolatele týkající se
vadného poučení a nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve skutečnosti
směřují do konkrétních vad řízení, nezahrnují však otázku procesního práva,
kterou by řešil odvolací soud. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným
v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým
dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud
vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014 a též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014, případně i ze dne
27. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 275/2014 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz),
což však ze skutkových zjištění odvolacího soudu v dané věci nevyplývá. Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.
stanoví, že k vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne
tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proto nemohou založit jen
samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu, ale ani námitky k
nesprávnému právnímu posouzení věci založené na kritice nedostatečně a
nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Nejvyšší soud mimo jiné již
mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu
přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Nelze-li tedy pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v
dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalobce odmítl (§ 243c
odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.