23 Cdo 3459/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyň a) Agentury MM Praha, s.r.o., se sídlem v Řitce, Sportovní 122,
PSČ 252 03, IČO 27145123, a b) H. V., obou zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou,
advokátkou, se sídlem v Chýni, Západní 449, PSČ 253 01, proti žalovanému J. L.,
zastoupenému JUDr. Jiřím Veckem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Karla
Maye 250, PSČ 403 21, o ochranu proti neoprávněným zásahům do práva k ochranným
známkám a proti nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45
Cm 20/2011, o dovolání obou žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 25. února 2015, č. j. 3 Cmo 110/2014-139, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2015, č. j. 3 Cmo
110/2014-139, vyjma části, v níž odvolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 17. října 2013, č. j. 45 Cm 20/2011-116, ve výroku pod bodem II
a ve výrocích pod body III a IV ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným a věc
mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, a rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 17. října 2013, č. j. 45 Cm 20/2011-116, ve výroku pod bodem I ve vztahu
mezi oběma žalobkyněmi a žalovaným a ve výrocích pod body III a IV ve vztahu
mezi žalobkyní a) a žalovaným, se zrušují, a věc se v tomto rozsahu postupuje k
dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v
prvním stupni.
Krajský soud v Praze rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 17. října 2013, č. j. 45 Cm 20/2011-116, poté, co jeho předchozí rozsudek byl částečně zrušen
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2013, č. j. 3 Cmo
365/2012-90, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, zamítl žalobu, aby
žalovanému byla uložena povinnost zaslat žalobkyním a) a b) omluvu ve znění
„Dne 7. 2. 2009 se uskutečnil na Zámku M. V rámci propagace tohoto plesu bylo
nepravdivě uváděno na všech propagačních materiálech a v mluvené reklamě, že
hlavní Hvězdou večera bude paní H. V., ačkoli toto vystoupení nebylo závazně
sjednáno. Po zahájení plesu pak bylo manažerem Zámku M., J. L., přítomným
nepravdivě tvrzeno, že paní H. V. nevystoupí pro indispozici. Došlo tak k
porušení pravidel poctivého obchodního styku a k nekalosoutěžnímu jednání,
neboť jednak byla provedena klamavá reklama, když bylo neoprávněně užito jméno
paní H. V., které je současně chráněno ochrannou známkou, k čemuž má oprávnění
pouze exkluzivně zastupující společnost Agentura MM Praha, s.r.o., a dále ke
klamavému označení služby, kdy k označení služby jménem paní H. V. má oprávnění
exkluzivně zastupující společnost Agentura MM Praha, s.r.o., a osoby, kterým
udělí souhlas, a také k parazitování na pověsti paní H. V. Za toto protiprávní
jednání se společnosti Agentura MM Praha, s.r.o., a paní H. V. omlouváme. J. L.“ (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II zamítl žalobu, aby žalovaný
zaplatil žalobkyni b) částku ve výši 120 000 Kč, jako nemajetkovou újmu za
protiprávní jednání v rámci nekalosoutěžního jednání a neoprávněného užití
ochranné známky. Ve výroku pod bodem III zamítl žalobu, aby žalobkyním a) a b)
bylo určeno právo zveřejnit výrok tohoto rozsudku na náklady žalovaného v
tiskovinách M. deník a T. Š. a na webových stránkách. Ve výroku pod bodem IV
uložil žalobkyním a) a b), aby žalovanému zaplatily na náhradě nákladů řízení
částku 144 353 Kč. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně odůvodnily žalobu tím, že žalobkyně a)
je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné reklamní činnost
a marketing, agenturní činnost v oblasti kultury a umění, pořádání kulturních
produkcí, zábav a provozování zařízení sloužících zábavě, a je současně
exkluzivním zástupcem žalobkyně b), jež je umělkyní známou v České republice i
v zahraničí. Žalobkyně b) je také vlastníkem ochranných známek zapsaných v
rejstříku vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví v Praze pod číslem zápisů
284194, 284193 a 284195. Tyto ochranné známky jsou mimo jiné zapsány i pro
třídu 16, 35 a 41, tj. pro tiskoviny všeho druhu, reklamní činnost a
nakladatelskou a vydavatelskou činnost. Žalobkyně a) je na základě licencí
oprávněna k užití ochranných známek. Žalovaný je fyzická osoba, která působila
v rozhodné době jako manažer společnosti Zámek M. & vinné sklepy J. L., s.r.o.,
a jednala jejím jménem. Dne 12. prosince 2008 byl v deníku M. deník uveřejněn
rozhovor s žalovaným, jenž uvedl, že hlavním hostem koncertu dne 7. února 2009
na Zámku M. bude žalobkyně b). Žádné takové vystoupení však nebylo sjednáno.
Dohodnuto bylo pouze vystoupení žalobkyně b) na koncertu rádia Fajn North Music
na den 6. února 2009. Jednatel žalobkyně a) kontaktoval žalovaného a z
rozhovoru zjistil, že ten se domnívá, že došlo ke sjednání vystoupení žalobkyně
b) prostřednictvím obchodního ředitele rádia, a to zdarma. Jednatel žalobkyně
a) sdělil žalovanému, že musí dojít k uzavření smlouvy a navrhl mu cenu, s níž
žalovaný souhlasil s tím, že zašle objednávku a údaje potřebné pro uzavření
smlouvy K tomu však nikdy nedošlo. Dne 8. února 2009 kontaktovala jednatele
žalobkyně a) redakce deníku Šíp s dotazem, co se stalo žalobkyni b), že se
nezúčastnila dne 7. února 2009 plesu na Zámku M., neboť byla na vstupenkách a
plakátech uvedena jako hlavní hvězda a na akci samotné žalovaný oznámil, že se
žalobkyně b) z účasti omlouvá, protože onemocněla. Cena vstupenky na ples se v
důsledku avizované účasti žalobkyně b) vyšplhala až na 1 000 Kč. Podle žalobkyň
tak došlo k nekalosoutěžnímu jednání ze strany žalovaného, který jako manažer
mohl jednat a také jednal samostatně a nebyl vázán pokyny společnosti. Dle
názoru žalobkyň došlo jednak ke klamavé reklamě, neboť k propagaci plesu bylo
neoprávněně užito jméno žalobkyně b), jednak k parazitování na pověsti
žalobkyně b) a také ke klamavému označení zboží a služeb. Žalovaný zároveň
porušil práva z ochranné známky, neboť ji o své vůli neoprávněně užil v reklamě. Ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že došlo k propagaci plesu na m. zámku mj. příslibem vystoupení žalobkyně b) – H. V., a to v různých formách
[včetně plakátů s využitím zvýrazněného jména žalobkyně b)], aniž došlo k
dohodě o ceně takového vystoupení mezi zástupcem H. V. [žalobkyní a)] a
žalovaným nebo J. L. (jako organizátorem plesu). Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně b) je vlastníkem ochranných
známek, a to slovní ve znění H. V. a slovně grafických ve znění H. a H. V. Tyto
ochranné známky je oprávněna užít žalobkyně a), která je zároveň výhradním
zástupcem žalobkyně b) v souvislosti s jejím uměleckými výkony. Činil-li žalovaný kroky k zajištění plesu, nejednal tak svým jménem, nýbrž
jménem organizátora plesu, který mu dal pokyn k zajištění účasti žalobkyně b) a
stanovil rozpočet, který by byl při naplnění požadavku žalobkyň na cenu za
vystoupení překročen. Žalovaný jednal pro organizátora plesu na základě smlouvy
o dílo. Po právní stránce věc posoudil tak, že jestliže žalovaný při organizaci a
propagaci plesu jednal jako zástupce, nejednal na svůj vrub v rozporu s dobrými
mravy soutěže či osobně neoprávněně neužíval ochranné známky žalobkyně b). K odvolání obou žalobkyň Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. února 2015,
č. j. 3 Cmo 110/2014-139, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod
bodem I tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni b) zaslal omluvu ve znění:
„Omlouvám se Vám, že dne 7. 3. 2009 jsem na zámku M. přítomným nepravdivě
uvedl, že na plese nevystoupíte pro indispozici, přestože Vaše účast na tomto
plese nebyla závazně dohodnuta. J. L.“.
Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve
zbytku zamítavého výroku pod bodem I a ve výroku pod bodem III ve vztahu mezi
žalobkyní a) a žalovaným potvrdil. Ve výroku pod bodem II a ve výrocích pod
body III a IV ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacího řízení ve
vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným.
Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným odvolací soud vyšel ze skutkového
stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně.
Po právní stránce věc posoudil tak, že mezi žalobkyní a) a žalovaným nebyl
prokázán soutěžní vztah, a ten nelze dovodit ani z toho, že žalovaný po určitou
dobu s žalobkyní a) jednal o uzavření smlouvy o vystoupení žalobkyně b) na
zámeckém plese, a že i přes skutečnost, že k uzavření smlouvy nedošlo, choval
se tak, jako by smlouva uzavřena byla. Pro absenci soutěžního vztahu nelze
považovat nároky žalobkyně a), uplatněné jen z titulu nekalé soutěže, za
důvodné. Proto soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu žalobkyně a) zamítl
v celém rozsahu.
Ve vztahu žalobkyně b) a žalovaného pak odvolací soud uvedl, že žalovaný i jako
nesoutěžitel mohl zasáhnout do práv k ochranným známkám žalobkyně b), což se
dle názoru odvolacího soudu i stalo, neboť žalovaný v rámci přípravy plesu
použil letáky a plakáty se jménem žalobkyně b), která má své jméno a svůj
podpis chráněné jako ochrannou známku slovní i grafickou. Za situace, kdy
žalovaný zajišťoval rozšíření plakátů a vytištění vstupenek se jménem žalobkyně
b), byť jednal z pověření třetí osoby (J. L.), zasáhl do práv k ochranným
známkám, byla proto na místě omluva, ovšem pouze v omezeném rozsahu.
Odvolací soud přisvědčil žalobkyni i v tom, že soud prvního stupně ve výroku
pod bodem II rozhodl o částce 120 000 Kč, aniž bylo zřejmé, jak k této částce
dospěl a aniž rozhodl o zbývajících 80 000 Kč, když žalobkyně žádala 200 000
Kč. V tomto rozsahu považoval rozsudek za nepřezkoumatelný. Právem na přiznání
přiměřeného zadostiučinění a na uveřejnění rozsudku na náklady žalovaného se
soud prvního stupně vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, vůbec nezabýval.
V rozsahu těchto nároků odvolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalobkyně dovolání. Žalobkyně a) napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích pod body I a III
ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným, a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovaným; žalobkyně b)
uvedla, že napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalovanému byla
uložena povinnost zaslat žalobkyni b) omluvu ve znění uvedeném v tomto výroku
rozsudku odvolacího soudu. Z obsahu dovolání se podává, že žalobkyně a)
nesouhlasí s tím, že soud nevyhověl požadavku na omluvu v celém požadovaném
rozsahu. Přípustnost dovolání žalobkyně opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když mají za to, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně má jít o
otázku, zda mezi žalobkyněmi a žalovaným existoval soutěžní vztah a zda mohlo
dojít ze strany žalovaného k nekalosoutěžnímu jednání, a to s přihlédnutím k
ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které není rozhodující, zda
se jedná o podnikatele či zákonného zástupce soutěžitele, ale důležité je, zda
zde byl dán záměr získání soutěžní výhody, přičemž ve vztahu soutěže nejsou jen
přímí soutěžitelé. Důvodnost opírají o § 241a odst. 1 o. s. ř., když mají za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou žalobkyně a) nesouhlasí se závěrem obou
soudů, že mezi ní a žalovaným neexistoval soutěžní vztah, když odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 2343/2009. Dle žalobkyně a) žalovaný jednal
nekalosoutěžně, když v reklamě na ples bez svolení a k újmě žalobkyně a) a
rovněž žalobkyně b) užil neoprávněně jméno žalobkyně b), parazitoval na její
pověsti a v neposlední řadě klamavě označil zboží a služby, aby jak sobě, tak
soutěžiteli, jehož zastupoval, zajistil soutěžní výhodu. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným žalobkyně b) vytýká absenci odůvodnění
k omezení rozsahu omluvy a podotýká, že došlo k neoprávněnému užití jména
žalobkyně, jakož i parazitování na její pověsti. Žalobkyně b) se připojila ke stanovisku žalobkyně a) s odkazem na konstantní
judikaturu dovolacího soudu a zdůraznila soutěžní záměr žalovaného. Žalobkyně b) s odkazem na „konstantní judikaturu“ rovněž připomněla, že ve
vztahu soutěže nejsou jen přímí soutěžitelé, ale všechny subjekty, které působí
v podobných nebo navzájem substituovatelných oborech nebo hospodářských
činnostech. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013
(článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) –
dále opět jen „o. s.
ř.“. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání
též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání
přípustné. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Obě dovolatelky měly shodně za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od právního závěru vyjádřeného v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 2343/2009), a to
při řešení otázky hmotného práva, kterou lze s ohledem na obsah dovolání
shrnout jako otázku, zda se osoba jednající jako zástupce třetí osoby může
dopustit nekalé soutěže. Na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu v celém napadeném rozsahu skutečně
závisí, neboť závěr o absenci soutěže mezi žalobkyní a) a žalovaným vedl k
zamítnutí žaloby žalobce a) a ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným vedl
závěr o nesoutěžní povaze jednání žalovaného k omezení rozsahu přiměřeného
zadostiučinění v nepeněžité formě (když z obsahu omluvy byly soudem vypuštěny
zmínky o nekalé soutěži a jejích formách). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 2343/2009, byl
vysloven právní závěr, že nekalosoutěžního jednání se může dopustit i zákonný
zástupce soutěžitele, pokud v rámci zastoupení uplatňuje svůj soutěžní záměr,
tj. pokud účelem jednání tohoto zákonného zástupce bylo získání soutěžní výhody
v jeho prospěch, resp. ve prospěch jiného soutěžitele. Jinými slovy lze říci, že v uvedeném rozsudku byla akcentována nutnost zkoumání
přítomnosti soutěžního záměru, resp. soutěžní orientace jednání žalované
strany, bez ohledu na právní povahu jednajícího subjektu (k soutěžní orientaci
či soutěžnímu záměru obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 4941/2008). Odvolací soud se při svém posouzení věci z hlediska nekalé soutěže neodchýlil
od posouzení provedeného soudem prvního stupně, které svůj závěr založil na
posouzení právní povahy jednajícího subjektu, tedy na tom, že žalovaný jednal
jako zástupce. Podle § 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném
do 30. června 2010 (dále jen „obch. zák.“), platilo, že nekalou soutěží je
jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je
způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž se
zakazuje. Obchodní zákoník nedefinuje pojem „hospodářská soutěž“, proto soud v každém
jednotlivém případě musí rozhodnout, zda jednání rušitele (žalovaného), které
je blíže popsáno v žalobě, je skutečně „jednáním v hospodářské soutěži“.
Jak
bylo uvedeno výše, o jednání v soutěži jde tehdy, je-li jednání osoby činěno se
soutěžním záměrem (je soutěžně orientováno). Pojem soutěžní záměr nelze ztotožňovat s úmyslem; soutěžní záměr existuje
tehdy, když určitým jednáním jsou objektivně (co do výsledku) sledovány
soutěžní, konkurenční cíle (na rozdíl od možných cílů jiných, např. vzdělávacích apod. – v této souvislosti srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 4941/2008). Soud prvního stupně, s jehož hodnocením žalovaného jako nesoutěžitele se
odvolací soud ztotožnil, vyšel z toho, že žalovaný jednal pro třetí osobu na
základě smlouvy o dílo (byť na jiném místě v rozsudku soudu prvního stupně bylo
uvedeno zjištění, že žalovaný s J. L. uzavřel „mandátní smlouvu, své služby
fakturuje“). Nicméně je zřejmé, že jádro činnosti žalovaného spočívalo v tom,
že za úplatu vyvíjel činnost směřující k zajištění (alespoň některých
„náležitostí“) plesu, včetně propagace. Soud prvního stupně a odvolací soud, který se s jeho závěrem ztotožnil,
dovodily, že žalovaný neměl soutěžní záměr, neboť nejednal svým jménem, nýbrž
jménem organizátora plesu, jímž byl J. L.. Soudy však neposuzovaly, zda
žalovaný, i když jednal jménem organizátora plesu J. L., neuplatňoval v rámci
jednání pro třetí osobu svůj soutěžní záměr. V důsledku této skutečnosti pak
soud prvního stupně (a též odvolací soud) neučinil potřebné skutkové zjištění,
na základě něhož by bylo možno posoudit existenci soutěžního záměru žalovaného
(jak shora uvedeno posuzováno z objektivního hlediska), zda žalovaný byl vázán
podrobnými pokyny třetí osoby, či zda byl vázán pouze rámcovými pokyny
(stanovení limitu ceny, určení vhodného umělce). Jestliže byl žalovanému pouze
stanoven cíl, kterého měl dosáhnout (zajištění plesu s vystoupením dané
umělkyně), nikoliv způsob dosažení tohoto cíle, nebylo by jednání žalovaného
tak závislé na třetí osobě, aby je bylo nutno přičítat pouze této třetí osobě. Volba prostředků k úspěšnému dosažení cíle pak měla vliv na případné
(ne)získání soutěžní výhody – úspěšný ples mohl posílit postavení žalovaného
jako svého druhu „obstaravatele“ záležitostí třetích osob (minimálně co do
pověsti, pominou-li se podmínky získání úplaty, které v řízení nebyly
zjištěny). V takovém případě by proto bylo jednání žalovaného soutěžně
orientováno, a to tak, že jednoznačně zasáhlo do sféry obou žalobkyň. Při snaze
o dosažení stanoveného cíle žalovaný totiž vstoupil na stejný segment trhu, na
jakém se pohybují žalobkyně a) i b), zejména tím, že v reklamní kampani spojil
vystoupení žalobkyně b), jejímž je žalobkyně a) výhradním zástupcem, s plesem,
jehož organizaci zajišťoval, ač věděl, že vystoupení žalobkyně b) nemá smluvně
podloženo. Přitom neoprávněně užil i ochranné známky žalobkyně b), které může
užívat i žalobkyně a). Naopak v případě, že by žalovaný byl vázán podrobnými pokyny J. L., byl by
opodstatněn závěr, že jednání žalovaného nebylo vedeno soutěžním záměrem. Rozhodnutí odvolacího soudu se tudíž odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, dovolání obou žalobkyň je proto přípustné. Podle § 242 odst. 3 o. s.
ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z
průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví
(zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví – dále jen „ZVPPV“) platí, že
Městský soud v Praze… rozhoduje jako soud prvního stupně ve sporech o nárocích
vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv
z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení
získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, a o
nárocích podle části první tohoto zákona. Podle § 6 odst. 2 ZVPPV Městský soud v Praze v řízeních podle odstavce 1 jedná
a rozhoduje ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců. Podle § 39 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a
státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a
soudcích – dále jen „ZSS“) platí, že ve věcech průmyslového vlastnictví a
ochrany práv k odrůdám je příslušný věcně a místně jako soud prvního stupně
Městský soud v Praze. Citovaná ustanovení jsou speciální vůči § 9 odst. 3 písm. o) o. s. ř. (ve znění
do 31. prosince 2013), dle kterého platilo, že ve sporech o nárocích
vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv
z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení
získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, rozhodují
v prvním stupni krajské soudy. Vedle toho je ustanovení § 6 ZVPPV i § 39 odst. 2 ZSS pozdější (účinnost k 1. lednu 2008) než § 9 odst. 3 písm. o) o. s. ř. Při
uplatnění zásady lex posterior derogat legi priori (pozdější zákon „ruší“
dřívější) i lex specialis derogat legi generali (zvláštní zákon „ruší“ obecný)
nelze učinit jiný závěr, než že úprava § 9 odst. 3 písm. o) o. s. ř. se stala
obsoletní a po 1. lednu 2008 pro věci nově zahájené nepoužitelnou. V posuzované věci, zahájené v roce 2011, tedy tři roky po účinnosti § 6 ZVPPV i
§ 39 odst. 2 ZSS v citovaném znění, bylo mj. nezbytné posoudit nároky žalující
strany z titulu vlastnictví ochranných známek v případě žalobkyně b) a z titulu
licence k těmto ochranným známkám, která je zapsána v rejstříku ochranných
známek, v případě žalobkyně a) (jak obě žalobkyně tvrdily již v žalobě – srov. č. l. 2). Vzhledem k tomu, že ochranné známky jsou předmětem průmyslového vlastnictví, je
řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
– účastníkům byl odňat jejich zákonný soud v zákonem stanoveném obsazení, když
v rozporu s § 6 odst. 1 písm. a) ZVPPV a § 39 odst. 2 ZSS ve věci v prvním
stupni namísto specializovaného senátu Městského soudu v Praze rozhodoval
samosoudce Krajského soudu v Praze.
Soud prvního stupně i odvolací soud proto zatížily řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil
rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu. Důvody, pro které byl rozsudek
odvolacího soudu zrušení, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, proto
Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu zrušil i
rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu postoupil k dalšímu řízení
věcně příslušnému soudu. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.