23 Cdo 3501/2021-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně
NEMOROS s.r.o., se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, PSČ 110 00, IČO 27775992,
proti žalované M. S., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Evou Chromcovou
Burešovou, advokátkou, se sídlem v Prostějově, Floriána Nováka 5267/3, PSČ 796
01, o zaplacení částky 1 330 723,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 104/2019, o dovolání žalované proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2021, č. j. 8 Co 76/2021-87, takto:
Dovolání se odmítá.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva a procesního práva a
má být dovolacím soudem posouzeno jinak“. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §
241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti
dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za
splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně
nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání
je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel
vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014,
která jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Těmto požadavkům dovolatelka nedostála, neboť – ač zastoupena advokátkou, na
vymezení přípustnosti dovolání rezignovala. V dovolání je obsažen pouze prostý
nesouhlas s názorem odvolacího soudu, dovolatelkou připojená formulace, že
„rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a procesního práva a má
být dovolacím soudem posouzeno jinak“, pak zjevně významově neodpovídá (ve
smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená
právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. O způsobilé vymezení
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., by se ostatně v tomto
případě jednalo pouze tehdy, pokud by z dovolání bylo zřejmé, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele)
dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013). Takové údaje však dovolání neobsahuje. Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání žalované odmítnout podle § 243c
odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu, kterou
dovolatelka včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu