23 Cdo 3650/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobce Z. G., zastoupeného Mgr. Josefem Bartuskem, advokátem se sídlem v
Ostravě, tř. 28. října 108, proti žalované GE Money Auto, s.r.o., se sídlem v
Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, IČO 601 12 743, zastoupené JUDr. Miroslavem
Nyplem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská tř. 15, o zaplacení 83
866,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51
C 160/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.
prosince 2008, č.j. 29 Co 284/2008-84, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2008, č.j. 29 Co
284/2008-84, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. září 2007, č.j. 51 C 160/2007-47,
ve znění opravného usnesení ze dne 3. dubna 2008, č.j. 51 C 160/2007-70,
výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci 83 866,20 Kč s příslušenstvím;
výrokem II. bylo žalované uloženo vydat žalobci technický průkaz č. AP 644487
vozidla tovární značky BMW 320 D AL7101, výrobního čísla WBAAL71060KG42259 a
výrokem III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 24.3.2003 byla mezi účastníky
uzavřena leasingová smlouva v režimu obchodního zákoníku, kdy předmětem byl vůz
tovární značky BMW a součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky
finančního leasingu žalované verze 2/2003 (dále jen „VOP“). Dne 25.3.2003 došlo
k totální havárii předmětu leasingu. Ve výsledné kalkulaci vyrovnání po
předčasném ukončení leasingové smlouvy si žalovaná určila svou ztrátu částkou
143 379,76 Kč, představující diskontované ušlé výnosy žalované. Ve výsledku
byla kalkulace vyrovnání ze smlouvy záporná v neprospěch žalobce ve výši 59
513,56 Kč. Ze spisu Obvodní soudu pro Prahu 4, sp. zn. 38 C 104/2005, soud
prvního stupně zjistil, že rozsudkem ze dne 30.3.2006, č.j. 38 C 104/2005-42,
potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29.11.2006, č.j. 54 Co
232/2006-71, byla zamítnuta žaloba žalované společnosti proti žalobci na
zaplacení záporné kalkulace ve výši 59 513,56 Kč. Oba soudy tehdy dospěly k
závěru, že nárok leasingové společnosti na diskontované ušlé výnosy ve výši 143
379,76 Kč, zahrnuté do konečného vyúčtování po ukončení leasingu, nebyl
prokázán, neboť smluvní ujednání označené jako „odúročená finanční služba“ bylo
shledáno neplatným podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro neurčitost. Protože žalobce, jako uživatel předmětu leasingu,
neporušil žádnou povinnost, soudy dovodily, že žalované nemůže vzniknout ani
oprávněný nárok z titulu náhrady škody. Soud prvního stupně se ztotožnil se závěrem uvedených soudů v citovaných
rozhodnutích v tom, že nárok na odúročenou finanční službu nebyl sjednán
platně, protože z ujednání není jasné, co se rozumí pojmem odúročená finanční
služba a jakým způsobem se má její výsledná částka vypočítat. Soud dospěl k
závěru, že žalobce má právo na vrácení zažalované částky, jako přeplatku
výsledné kalkulace končeného vyrovnání po zániku leasingového vztahu,
zaplaceného žalované, neboť žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodné
obohacení ve smyslu § 451 odst. 1 obč. zák. ve výši 83 866,20 Kč. Pro
nezaplacení dlužné částky, resp. vrácení bezdůvodného obohacení včas, přiznal
soud prvního stupně žalobci i úroky z prodlení
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. prosince 2008, č.j. 29 Co 284/2008-84,
výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na
zaplacení částky 83 866,20 Kč s příslušenstvím a výroky II. a III. rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze stejného skutkového základu jako soud prvního stupně,
ale dospěl k jinému právnímu závěru. Ve svém rozhodnutí odkázal na dosavadní
judikaturu řešící problematiku finančního leasingu, jehož podstatou je, že
pronajímatel zajistí financování předmětu leasingu, který opatří a předá do
užívání nájemci, jenž nese veškerá rizika spojená s předmětem leasingu a
náklady s tím spojené, a to i bez ohledu na jeho zavinění. Škodná událost
nezbavila žalobce povinnosti zaplatit žalované leasingové splátky včetně
poskytnuté finanční služby.
Podle odvolacího soudu není termín „finanční
služba“ neurčitý, byť není obsažen v žádném právním předpisu, ale jeho obsah
byl smluvním stranám zřejmý a vyplývá ze splátkového kalendáře, kde byla určena
finanční služba konkrétní částkou 3 734,75 Kč. Pokud soud prvního stupně dospěl
k závěru, že výklad slova „odúročená“ není možno ze smlouvy ani z VOP dovodit,
odvolací soud souhlasil s tím, že ujednání VOP je v tomto směru v čl. IX. bodu
2.6 neplatné, avšak se zřetelem k tomuto závěru na rozdíl od soudu prvního
stupně dovodil, že měla být v dané věci započtena finanční služba v neodúročené
výši, když podle splátkového kalendáře lze zcela určitě zjistit výši finanční
služby za jakékoliv období, a jestliže pro případ předčasného ukončení
leasingové smlouvy bylo sjednáno, že tato služba bude součástí toho, co má být
z budoucích splátek započteno ve prospěch žalované. Vzhledem k tomu, že k
pojistné události došlo den po uzavření leasingové smlouvy a žalobce poté
uhradil dvě splátky včetně finanční služby, měl podle odvolacího soudu žalobce
uhradit žalované v souladu se splátkovým kalendářem dalších 58 splátek, tj. celkem 216 615,50 Kč. Jestliže žalovaná v konečném vyúčtování započetla po
„odúročení“ podle vlastních norem jen částku 143 379,76 Kč, odvolací soud
uzavřel, že nelze dovodit, že by se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně
obohatila o částku 83 866,20 Kč a že je povinna mu tuto částku zaplatit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel se domnívá, že
odvolací soud nesprávně použil na daný případ závěry přijaté rozhodnutím
Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 579/2004, neboť v uvedeném rozhodnutí byly
odlišně sjednány podmínky leasingové smlouvy a VOP a na rozdíl od posuzované
věci byl řešen případ, kdy byla vznesena námitka vzniku následné nemožnosti
plnění smluvních ujednání. Dovolatel má proto za to, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Je přesvědčen, že správně rozhodl soud prvního stupně. Podle dovolatele se žalovaná může domáhat jen toho, co je smluveno v leasingové
smlouvě a to co v ní dohodnuto není, je bezdůvodným obohacením podle § 451 obč. zák. Poukazuje přitom na čl. XII. odst. 10 VOP, týkající se případu předčasného
ukončení leasingu při situaci úplného zničení předmětu leasingu, v němž je
uvedeno, že pojistné plnění je zohledněno ve finančním vyrovnání ve prospěch
uživatele, což podle názoru dovolatele znamená, že z pojištění mělo být plněno
jemu a nikoliv že žalobce má plnit žalované. Především však poukazuje na to, že
v leasingové smlouvě nebylo výslovně dohodnuto žádné placení finančních služeb
pro případ předčasného ukončení leasingu. Připouští, že finanční služba byla
uvedena ve splátkovém kalendáři, ale zároveň se domnívá, že ten lze použít jen
pro řádné ukončení leasingové smlouvy, nikoliv pro případ předčasného ukončení
smlouvy. Navíc s ohledem na skutečnost, že ke zničení předmětu leasingu došlo
bez viny uživatele jen jeden den po uzavření leasingové smlouvy, žalovaná
nemusela vykonávat žádné finanční služby ohledně splátek, a proto se nemůže
oprávněně domáhat jejich zaplacení. Dodává, že neporušil žádnou povinnost
leasingového vztahu, k havárii vozidla a jeho zničení došlo bez jeho zavinění,
a proto je přesvědčen, že není povinen hradit ani žádnou škodu, což ani
žalovaná v žalobě nepožaduje a škodu ani nevyčíslila. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí
odvolacího soudu (4.12.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o
způsobilé dovolací důvody.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady
řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání
výslovně nenamítá.
Pokud dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, pak jeho námitka, že
odvolací soud nesprávně použil na daný případ závěry přijaté v rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 579/2004, jelikož toto rozhodnutí vychází z
jiných podmínek leasingové smlouvy a VOP a jiného skutkového základu, je ve
skutečnosti nikoliv námitkou do skutkových zjištění v dané věci, ale je
námitkou do právního posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
V posuzované věci je případné odkázat na stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. září 2010, Cpjn
204/2007, k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v
případě finančního leasingu. V tomto stanovisku je řešena situace, kdy
leasingové smlouvy, resp. obchodní podmínky, obsahují dohodu stran, že
leasingový pronajímatel má právo na úhradu všech sjednaných leasingových
splátek (do nichž je třeba započítat i případnou akontaci). Nejvyšší soud
konstatoval, že taková dohoda není v rozporu s dobrými mravy a odpovídá zásadám
finančního leasingu, jehož klíčovou funkcí je pořizovací funkce a cílem je
zpravidla konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu. V uvedeném stanovisku
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že od splátek je nutno odečíst finanční náklady,
které leasingový pronajímatel ušetřil v důsledku odstoupení od smlouvy (zejména
úroky z úvěrů, jež leasingový pronajímatel nemusel hradit v důsledku
předčasného ukončení leasingové smlouvy, nastala-li tato situace). Konstatoval,
že v leasingových smlouvách se v této souvislosti často používá pojem odúročená
finanční služba.
S ohledem na uvedené stanovisko Nejvyššího soudu není tedy možno souhlasit se
závěrem odvolacího soudu, že by formulace „odúročená finanční služba“ byla
neurčitý pojem. Odúročená finanční služba, jako součást sjednaných finančních
splátek, představuje finanční službu poníženou o finanční částky (např. úroky z
úvěrů, apod.), které žalovaná, jako leasingová společnost, ušetřila v důsledku
předčasného ukončení leasingového vztahu. Odvolací soud se však touto
skutečností při právním posouzení věci vůbec nezabýval, což má ve svém v
důsledku dopad na nesprávné právní posouzení otázky bezdůvodného obohacení
žalované. V posuzovaném případě bylo namístě zjišťovat výši finanční částky,
kterou žalovaná, jako leasingový pronajímatel, ušetřila v důsledku odstoupení
od smlouvy a kterou bylo třeba od splátek odečíst, neboť jinak by se žalovaná,
jako leasingový pronajímatel, na úkor leasingového nájemce bezdůvodně
obohatila. Není tedy správný závěr odvolacího soudu, že v dané věci měla být do
konečného vyrovnání ukončeného leasingového vztahu započtena finanční služba v
neodúročené výši.
Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné,
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž
rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Nutno ještě upozornit, že žalobce v dovolání vyjádřil nesouhlas s právním
závěrem odvolacího soudu o zamítnutí žaloby. Žalobou bylo požadováno nejen
zaplacení částky 83 866,20 Kč s příslušenstvím, ale i vydání technického
průkazu. Odvolací soud ale ve věci samé výrokem I. svého rozsudku změnil
rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 83
866,20 Kč s příslušenstvím, avšak ohledně uplatněného a soudem prvního stupně
rozhodnutého nároku žalobce na vydání technického průkazu č. AP 644487 vozidla
tovární značky BMW 320 D AL7101, výrobního čísla WBAAL71060KG42259, odvolací
soud nepřijal žádné rozhodnutí, byť žalovaná, jako odvolatelka, v odvolání
podaném dne 8.11.2007 brojila proti rozsudku soudu prvního stupně v celém jeho
rozsahu.
Podle § 166 odst. 1 o. s. ř. nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části
předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může
účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud
může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu.
S ohledem na situaci, kdy dovolací soud rozhodl o zrušení rozsudku odvolacího
soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně tak není pravomocné, otvírá se opětovně
možnost pro rozhodnutí o části předmětu řízení týkajícího se vydání technického
průkazu. V dalším řízení tedy odvolací soud nepřehlédne, že opomněl rozhodnout
o části předmětu řízení - vydání technického průkazu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 2. listopadu 2010
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu