23 Cdo 370/2022-79
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce T. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kováků 554/24, proti žalované městské části Praha 3, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 700/9, identifikační číslo osoby 00063517, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 110/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021, č. j. 28 Co 358/2021-55,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se v řízení na žalované domáhal nahrazení projevu vůle žalované spočívajícího v tom, že žalovaná učiní žalobci nabídku na uzavření smlouvy o převodu bytu č. XY na adrese XY. Žalobce svůj návrh zakládal na tom, že dne 1. 2. 2014 se na základě směnné dohody stal nájemcem uvedeného bytu, čímž vstoupil do právního postavení původního nájemce bytu, kterému v době vzniku nájmu mělo z harmonogramu přípravy privatizace bytového fondu schváleného usnesením Rady městské části Praha 3 ze dne 31. 10. 2012 č. 628 vyplývat právo na odkup předmětného bytu. Žalovaná však následně žalobci sdělila, že na odkup bytu nemá nárok z důvodu nedostatečné doby trvání nájemního vztahu. Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 8. 2021,
č. j. 19 C 110/2021-31, řízení zastavil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II), zrušil usnesení ze dne 8. 3. 2021, č. j. 19 C 110/2021-17, jímž byl žalobce vyzván k doplacení soudního poplatku (výrok III), rozhodl o vrácení již zaplaceného soudního poplatku žalobci (výrok IV) a vyzval žalobce ke sdělení čísla účtu, na který mu poplatek bude vrácen (výrok V). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I napadeného usnesení), odmítl odvolání proti výrokům III, IV a V (výrok II napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III napadeného usnesení).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 3. 4. 2020, č. j. 4 C 171/2019-23, zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal uložení povinnosti žalované uzavřít s ním smlouvu o převodu vlastnického práva k témuž bytu jako v nyní posuzované věci. Soud v uvedené věci dovodil, že nebyla zjištěna existence žádného rozhodnutí žalované o prodeji bytu žalobci, přičemž za takové rozhodnutí nemohou být považovány ani zásady privatizace vydané žalovanou dne 25. 9. 2012 (usnesení Zastupitelstva městské části Praha 3 č. 308), neboť představují pouze záměr žalované do budoucna s uvedenými nemovitostmi disponovat a rámcově pro to stanovují podmínky.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil závěrem soudu prvního stupně, že návrh, který žalobce uplatnil v nyní posuzované věci, vyplývá ze stejných skutkových tvrzení jako návrh, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 171/2019, a jeho projednání a rozhodnutí tak brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I dovoláním, ve kterém namítl, že projednání jeho návrhu nebránila překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť se opíral o novou skutečnost, jež spočívala v tom, že po právní moci rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ve věci sp. zn. 4 C 171/2019 došlo dne 16.
2. 2021 k vydání usnesení Zastupitelstva městské části Praha 3 č. 262, kterým byl schválen prodej některých bytů v předmětné budově oprávněným nájemcům, avšak žalobci nebyl předmětný byt k odkoupení nabídnut. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že usnesení o schválení prodeje konkrétních bytových jednotek se vztahovalo pouze na oprávněné nájemce podle privatizačních pravidel účinných od 18. 3. 2014, mezi které však žalobce nespadal. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř.
lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu dlouhodobě ustálena v názoru, že totožnost řízení, která je rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen jak právně relevantními skutkovými okolnostmi, tak žalobním petitem určujícím povinnost či právo, o nichž má na základě podané žaloby být rozhodováno (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn.20 Cdo 463/99, a ze dne 12.
12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod čísly 60/2001 a 85/2003, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, nebo ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2893/2012). V řešeném případě není sporu o tom, že je dána totožnost účastníků jako ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 171/2019. Současně je dána i totožnost předmětů řízení, když se žalobce v obou řízeních domáhal téhož nároku na podkladě stejných skutkových tvrzení.
Skutečnost, že žalovaná po vydání rozsudku ze dne 3. 4. 2020, č. j. 4 C 171/2019-23, rozhodla o prodeji konkrétních bytových jednotek oprávněným nájemcům, není v tomto ohledu relevantní, neboť nic nemění na podstatě sporu, zda žalobci vyplývalo právo na odkup bytu z usnesení Zastupitelstva městské části Praha 3 ze dne 25. 9. 2012 č.
308. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že v nyní posuzované věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, neodchýlil se tím od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a příslušná námitka žalobce tak přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu