23 Cdo 3850/2018-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně INTERSNOB s. r. o. v likvidaci se sídlem v Plzni,
Popelnicová 1019/50a, PSČ 31200, IČO 46884912, zastoupené Mgr. Filipem Stárkem,
advokátem se sídlem v Chomutově, Beethovenova 1149/16, proti žalovanému J. R.,
podnikateli se sídlem XY, PSČ XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Milanem Kocourkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, o zaplacení částky 1
660 928 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 13 Cm 796/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 18. dubna 2018, č. j. 2 Cmo 203/2016-314, t a k t o :
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 18 489 Kč na náhradě nákladů
dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované, a to do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
7. června 2016, č. j. 13 Cm 796/2008-263, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky, a rozhodl o nákladech řízení. Soud
prvního stupně rozhodoval v této věci již podruhé. První rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 28. května 2009, č. j. 13 Cm 796/2008-79, byl potvrzen Vrchním
soudem v Praze jako soudem odvolacím rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012, č. j.
2 Cmo 43/2012-140. Rozsudek odvolacího soudu poté zrušil Nejvyšší soud
rozsudkem ze dne 19. ledna 2014, č. j. 23 Cdo 2365/2013-173, a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud poté usnesením ze dne 31.
března 2015, č. j. 2 Cmo 43/2012-200, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení soud prvního stupně žalobu
zamítl shora uvedeným rozsudkem.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
18. dubna 2018, č. j. 2 Cmo 203/2016-314, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, které
ovšem není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu požadavek, aby dovolatelka v
dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je
podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka
povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. (či jeho části). Viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013.
V řešené věci dovolatelka v dovolání neformulovala žádnou konkrétní otázku
hmotného či procesního práva, která by podle jejího názoru splňovala kritéria
uvedená v § 237 o. s. ř. Značnou část dovolání tvořilo shrnutí předchozího
řízení a především shrnutí skutečností, které dovolatelka považovala v řešené
věci za důležité; dále dovolatelka uvedla, že odůvodnění napadeného rozsudku je
nepřehledné a nesrozumitelné a v závěru dovolání namítala nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem. Podle dovolatelky odvolací soud svým
rozhodnutím nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze
dne 19. ledna 2014, č. j. 23 Cdo 2365/2013-173.
K požadavku, aby dovolatelka v dovolání předložila Nejvyššímu soudu otázku
hmotného či procesního práva, na které spočívá napadené rozhodnutí a která
naplňuje jedno z kritérií § 237 o. s. ř., se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení
ze dne 24. dubna 2018, sp. zn. 23 Cdo 5048/2017. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší
soud opět zdůraznil, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost
(věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatelky o správnosti
takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatelky, aby způsobem předvídaným
v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezila předpoklady přípustnosti
dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z
oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne
28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15,naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje
po dovolatelce dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
K namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, uvádí
dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl
k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání
je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatelka vymezí
dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015,
sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost
proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. II.
ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto
sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy
právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním
posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti
dovolání.
K dovolatelčiným námitkám nepřehledného a nesrozumitelného odůvodnění
napadeného rozsudku Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitky vad řízení,
které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud k nim
podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně nesplňuje požadavky zákona na
obsahové náležitosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), neboť dovolatelka
neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a
to z důvodu vad, pro které v dovolacím řízení nelze pokračovat a které nebyly
ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 o. s. ř.
neodůvodňuje.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu