, Ph.D., ve
věci žalobkyně LOGICPRIM s.r.o., sídlem v Praze 9 – Černém Mostě, Bryksova
46/763, PSČ 198 00, IČO 27136515, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským,
advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, PSČ 160 00, proti žalované
NET2U s.r.o., se sídlem v Jičíně – Valdickém Předměstí, Jungmannova 1282, PSČ
506 01, IČO 27513858, zastoupené Mgr. Dagmar Fejfarovou, advokátkou, se sídlem
v Jičíně, Husova 820, PSČ 506 01, o zaplacení částky 278 040 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm
179/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28.
března 2017, č. j. 1 Cmo 153/2016-240, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 11 761 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Dagmar
Fejfarové, advokátky, se sídlem v Jičíně, Husova 820, PSČ 506 01.
výroku pod bodem I a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. března
2017, č. j. 1 Cmo 153/2016-240, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 27. dubna 2016, č. j. 37 Cm 179/2012-211, potvrdil (výrok pod bodem I) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka citovala § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a v návaznosti na to formulovala
celkem pět námitek vůči postupu odvolacího soudu. K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která navrhla jeho
odmítnutí. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a
rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu
oprávněnou řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je
dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatelka domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního
stupně, případně soud odvolací. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2015,
sp. zn. 23 Cdo 2166/2015). Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolání žalobkyně není přípustné.
Dovolatelka předně namítala, že odvolací soud nerespektoval podmínky, které
Nejvyšší soud vymezil v rozsudcích ze dne 19. června 2003, sp. zn. 22 Cdo
880/2003, a ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, pro „akceptaci
nerespektování závazného právního názoru ze strany odvolacího soudu“. Podle
dovolatelky se odvolací soud dopustil svévole a porušení práva žalobkyně na
rovnost zbraní, když nikterak nevysvětlil změnu svého právního názoru, když
podle tvrzení dovolatelky ve svém dřívějším rozhodnutí v téže věci uložil soudu
prvního stupně provést výslech navržených svědků, soud prvního stupně tento
neprovedl a porušil tak § 226 odst. 1 o. s. ř., přičemž odvolací soud tento
postup soudu prvního stupně toleroval. Z § 237 o. s. ř. se podává, že přípustné dovolání může být proti takovému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, či při splnění dalších v § 237 o. s. ř. vyjmenovaných předpokladů přípustnosti dovolání. Jedním z nezbytných
předpokladů tak je, že se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení
napadené rozhodnutí závisí. Dovolatelka však ve svém dovolání nevymezila žádnou
otázku procesního práva, kterou by se odvolací soud v napadeném rozhodnutí
zabýval. Dovolatelkou uplatněná námitka směřuje „pouze“ do vad řízení; takovou
námitkou by se však dovolací soud mohl zabývat za určitých podmínek pouze
tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená
vada řízení však přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Ze stejného důvodu (tj. nevymezení žádné právní otázky, na níž by
záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu) nemohou přípustnost dovolání
založit námitky dovolatelky uvedené pod body 2) a 3) dovolání, kterými opět
namítá vady řízení, kterých se měl odvolací soud dopustit. V bodě 2)
dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že pominul absenci poučení dle § 119a o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně, ačkoliv mu toto pochybení v předchozím
řízení již jednou vytknul. V bodě 3) dovolání pak žalobkyně odvolacímu soudu
vytýká, že jí řádně nepoučil o břemenu tvrzení a břemenu důkazním, když rozhodl
o tom, že žalobkyně neprokázala doručení akceptace návrhu na uzavření smlouvy
žalovanému, přestože žalobkyně tvrdila a prokazovala, že smlouva o dílo byla
podepsána za přítomnosti obou smluvních stran; soud nedal žalobkyni najevo, že
má skutkově za to, že smlouva o dílo nebyla podepisována za současné
přítomnosti obou jednatelů. Nejvyšší soud je při přezkumu napadených rozhodnutí
vázán ustanoveními zákona (občanského soudního řádu), z nichž mimo jiné
vyplývají podmínky, při jejichž splnění může přezkum napadeného rozhodnutí
otevřít. V souvislosti s výše uvedenými námitkami dovolatelky však takové
podmínky splněny nebyly. Namítanými vadami řízení by byl Nejvyšší soud oprávněn
zabývat se pouze, bylo-li by dovolání shledáno jinak přípustným. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytkla, že věc posuzoval podle právní
normy, která na předmětnou věc nedopadá.
Podle žalobkyně odvolací soud
konkrétně neuvedl, jaké skutečnosti má za prokázané a na základě jakých důkazů,
nemohl tudíž správně aplikovat § 45 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, (dále jen „obč. zák.“). Dovolatelka v této souvislosti poukázala na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 3520/2008,
podle nějž se ustanovení § 45 odst. 1 obč. zák. aplikuje tam, kde je skutkově
zjištěno, že smlouva nebyla uzavírána za současné přítomnosti obou smluvních
stran. Odvolací soud ani soud prvního stupně však takové skutkové zjištění
neučinily (tj. že by předmětná smlouva o dílo (ne)byla uzavírána za současné
přítomnosti obou smluvních stran). Na tomto místě je třeba připomenout, že
Nejvyšší soud není oprávněn, a tedy nesmí činit vlastní skutkové závěry, je
proto vázán skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy. Má-li dovolatelkou
vymezená právní otázka založit přípustnost dovolání, musí vycházet ze
skutkového stavu zjištěného nalézacími soudy. Staví-li však dovolatelka otázku
přípustnosti na skutkovém stavu, z nějž při posouzení věci odvolací soud
nevycházel, jako je tomu v tomto případě, nejedná se o uplatnění způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Z uvedeného důvodu tak ani
tato otázka nemohla založit přípustnost dovolání žalobkyně. Konečně dovolatelka namítala extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním
a provedenými důkazy, když podle jejího názoru soud zcela nekriticky přistoupil
k tvrzením žalované a naopak veškeré skutečnosti svědčící pro žalobkyni
pominul, ač však z provedených důkazů vyplývají zcela jiné skutečnosti, než
vzal soud za prokázané. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem
není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu
při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy
povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím
soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15
„naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem
stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus,
ale o zákonem stanovený postup“. Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl
za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu
přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za
dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho
dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém
případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by
porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 14. června 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017). Rovněž Ústavní soud se v nálezu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III.
ÚS
3717/16, vyjádřil k povaze dovolání a možnostem přezkumu jiných než právních
otázek, splňujících předpoklady uvedené v § 237 o. s. ř.. Z citovaného
rozhodnutí se podává, že „Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem, jehož
úkolem je rovněž sjednocování výkladu hmotného a procesního (tzv. podústavního)
práva. Nelze proto požadovat, aby nerespektoval zákonodárcem vymezený účel
dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako
mimořádného opravného prostředku (postup praeter legem). Opačný postup by vedl
ke zpochybňování povahy dovolání, jak je nyní (od 1. 1. 2013) zakotvena v
občanském soudním řádu; ta spočívá v řešení otázek právní povahy a proto
způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení
individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé
a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže. Jestliže by nebyl k
dispozici jiný, tj. ústavně konformní výklad platné úpravy dovolání,
zajišťující ochranu základních práv a svobod (viz např. nález Ústavního soudu
ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15), bylo by třeba takovou úpravu
dovolání zrušit. Muselo by se tak však stát nejen s ohledem na omezený rozsah
dovolání podle § 237 o. s. ř., nýbrž i na všechny další situace, které jsou
dokonce vyňaty z rozhodování Nejvyššího soudu (např. § 30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), takže v nich Ústavní soud plní
rovněž úlohu sjednocovatele judikatury obecných soudů.“ Ústavní soud rovněž
doplnil, že „podstatou přezkumu dovolacího soudu však nemůže být samostatné
přehodnocování skutkového stavu, takovéto kontrole lze podrobit „jen“ vlastní
proces zjišťování skutkového stavu soudy nižších stupňů, to za předpokladu, že
relevantní právní otázka (jako otázka procesního práva) bude splňovat podmínky
stanovené v § 241a odst. 1 až 3 a § 237 o. s. ř. (viz bod 18 nálezu ze dne 8. srpna 2917, sp. zn. III. ÚS 3432/15).“
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud z provedeného dokazování nevyvodil
odpovídající závěry o skutkovém stavu, nevymezila ani v souvislosti s posledním
tvrzeným pochybením odvolacího soudu přípustnost dovolání tak, jak předpokládá
§ 237 o. s. ř., neboť touto námitkou uplatňuje vadu řízení, resp. tato námitka
směřuje proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, jímž je dovolací soud
vázán.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti
dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně
podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se dle § 243f odst. 3 věty druhé o.
s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne dubna 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu