30 Cdo 3520/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. m. B., zastoupenému
advokátem, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 48 C 136/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 12. prosince 2007, č.j. 16 Co 353/2006-99, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2007, č. j. 16 Co
353/2006-99, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem
ze dne 25. dubna 2006, č.j. 48 C 136/97-83, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhala určení, že je vlastnicí „pozemku zapsaného na LV č. 381 v katastru
nemovitostí Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B.,
katastrální území B., obec B., označeného p.č. 2227/22, a v hranicích podle
geometrického plánu K. č. 670-12/96, původně součásti pozemku p.č. 1286 PK.“
Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“ nebo
„krajský soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem v meritu věci potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, změnil nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně
tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši
15.900,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta
žalovaného, a dále zavázal žalobkyni povinností nahradit žalovanému na
nákladech odvolacího řízení částku 6.600,- Kč. Odvolací soud v řízení doplnil
dokazování v rozhodnutí uvedenými listinnými důkazy a při hodnocení, zda
předmětná kupní smlouva o převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku ze
žalobkyně na žalovaného, kdy žalobkyně namítala, že tato smlouva nebyla nikdy
uzavřena, neboť žalovaný vůči žalobkyni nikdy neučinil akceptační projev vůle,
resp. kdy žalobkyně před jeho učiněním dne 6. února 1997 svůj návrh na uzavření
kupní smlouvy odvolala, se s právní argumentací žalobkyně neztotožnil. Odvolací
soud dospěl k závěru, že s ohledem na veškeré okolnosti případu, kdy je třeba
brát v úvahu, že iniciativa k uzavření smlouvy vzešla od žalovaného, a ten také
text návrhu smlouvy vypracoval, zejména pak s ohledem na skutečnost, že
žalobkyni poté, co žalovanému návrh smlouvy předložila, žalovaný podle této
smlouvy také plnil (vyplatil žalobkyni smluvenou první část kupní ceny ve výši
4.200,- Kč), „je třeba dovodit, že žalobkyně ohledně akceptace svého návrhu
smlouvy ze strany žalovaného nabyla povědomí v přiměřené lhůtě a nikoliv až
dnem 6. 2. 1997.“ O tom, že žalobkyně věděla, že návrh smlouvy byl akceptován a
smlouva byla uzavřena, svědčí nepochybně i to, že žalobkyně dne 3. 11. 1996 v
dopise katastrálnímu úřadu žádala o zamítnutí návrhu na vklad kupní smlouvy s
tím, že se dovolala relativní neplatnosti smlouvy pro uvedení v omyl. Své
dopisy ze dne 6. 9. 1996 a 3. 11. 1996, určené žalovanému, kterými se dovolává
neplatnosti uzavřené kupní smlouvy, následně žalobkyně označila za odvolání
návrhu na uzavření smlouvy, ovšem jednak podle obsahu se zcela jednoznačně
těmito dopisy žalobkyně dovolává neplatnosti smlouvy z důvodu omylu, jednak by
odvolání návrhu nemohlo být účinné, když v rozporu s ustanovením § 43a odst. 3
obč. zák. bylo žalovanému doručeno až poté, co byla smlouva dne 5.9. 1996
uzavřena. Odvolací soud se ani neztotožnil s argumentací žalobkyně ohledně
neexistence převáděného pozemku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého
advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu, včetně jeho
původního rozhodnutí (kasačního usnesení) ze dne 1. 7. 2004, č.j. 16 C
228/2000-66, má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší
několik právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu buď dosud nebyly
vyřešeny nebo byly dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, a tyto otázky navíc
řeší v rozporu s hmotným právem. Žalobkyně tak uplatňuje dovolací důvod ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť podle jejího názoru rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně je
přesvědčena, že krajský soud v daném případě nesprávně aplikoval ustanovení §
49a obč. zák., jeho odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu není případný, přičemž
nelze přehlédnout, že rozhodování soudů v této otázce není zcela jednotné. Dále
namítá, že ze zjištěného skutkového stavu jednoznačně vyplývalo,
že žalovaný nikdy vůči žalobkyni neučinil akceptační projev vůle a smlouva
tudíž nebyla nikdy uzavřena, a to s ohledem na ustanovení § 44 odst. 1 ve
spojení s ustanovením § 43c odst. 2 obč. zák. Ze zjištěného skutkového stavu
také vyplývalo,
že žalobkyně předtím, než vůči ní žalovaný učinil akceptační projev vůle (což
žalovaný nikdy neučinil a podání návrhu na vklad vlastnického práva takovým
úkonem nepochybně není), odvolala svůj návrh na uzavření smlouvy. O akceptaci
návrhu
se žalobkyně dozvěděla až dne 6. 2. 1997, tedy téměř po 6 měsících po učinění
jejího návrhu. V průběhu jednání před odvolacím soudem pak žalobkyně výslovně
upozornila odvolací soud na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České
republiky, a to
„na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 368/99 a zejména na rozhodnutí ze dne 5. 12.
1999,
sp. zn. 22 Cdo 114/99.“ Krajský soud však ve svém rozsudku dospěl k závěru,
že smlouva byla řádně uzavřena. Žalobkyně je přesvědčena, že krajský soud ve
svých právních úvahách pochybil ve dvojím směru. Jednak pominul zásadní
skutečnost,
že žalovaný vůči žalobkyni nikdy neučinil řádný akceptační projev vůle, tedy ve
smyslu shora citovaného judikátu Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22
Cdo 114/99 žalobkyni nikdy nedoručil podepsané vyhotovení kupní smlouvy a
smlouva tedy nemohla být a ani nebyla uzavřena dne 5. 9. 1996 (jak tvrdí
krajský soud) ani nikdy později. Krajský soud naopak ve svém rozsudku dospěl k
závěru, který Nejvyšší soud České republiky odmítl, a to, že žalovaný nemusel
žalobkyni jím podepsaný návrh doručit a stačí, že žalobkyně o tomto podpisu
„nabyla povědomí.“ Pokud tedy nebyla smlouva uzavřena proto, že žalovaný vůči
žalobkyni nikdy řádně neučinil akceptační projev vůle, nemohlo být odvolání
návrhu žalobkyní neúčinné z důvodu jeho opožděnosti. Žalobkyně ve svém dovolání
dále namítá, že pozemek p.č. 2227/22 v katastrálním území B. dne 13. 8. 1996
(ani později) právně neexistoval. Pozemek s tímto parcelním číslem byl sice
oddělen geometrickým plánem K. „z pozemku p.č. 1286 PK“, geometrický plán však
nemohl být v katastru proveden, neboť není sám o sobě nabývacím titulem k
oddělovaným parcelám. Pokud tak katastrální úřad učinil a „zapsal“ takový nový
pozemek na list vlastnictví žalobkyně, šlo o postup nejen nezákonný, ale i
naprosto neúčinný. Návrh žalobkyně na uzavření kupní smlouvy tedy trpěl nejen
neurčitostí předmětu smlouvy (nikde zde nebyl odkaz na geometrický plán, který
musí být navíc podle zákona neoddělitelnou součástí písemného vyhotovení kupní
smlouvy), ale byl zde nabízen k prodeji pozemek, který žalobkyně nikdy
nevlastnila a který právně neexistuje. Žalobkyně se proto domnívá, že otázka
právního vzniku nového pozemku neboli otázka, zda vypracováním geometrického
plánu na oddělení parcel (navíc bez vědomí a souhlasu vlastníka původních
„parcel“) a jeho „zapsáním“ na list vlastnictví do katastru nemovitostí může
vzniknout bez dalších právních skutečností nový pozemek, je otázkou zásadního
právního významu. Z těchto důvodů v dovolání obšírně rozvedených žalobkyně
navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání žalobkyně písemně nevyjádřil.
Podle čl. II. bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li v daném případě napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 12.
prosince 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání
projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o. s. ř.“).
Dovolací soud shledal, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou,
řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se
tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř.
V dovolání sice žalobkyně uvádí, že podává dovolání pouze z důvodu uvedeného v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soud
spočívá na nesprávném právním posouzení věci), leč s ohledem na obsah dovolání
je zřejmé, že žalobkyně svým dovoláním – pokud jde o otázku oddělení pozemku –
brojí také proti nesprávnému skutkovému zjištění (srov. čl. VII. a násl.
dovolání), tedy fakticky uplatňuje také dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3
o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění citovaných ustanovení
vyplývá,
že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení
otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva).
Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním
je zcela vyloučeno, a proto
je dovolací soud povinen převzít skutkový stav, z něhož odvolací soud při svém
rozhodování vycházel (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Uvedený dovolací důvod totiž
neslouží
k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v
tom,
že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne
29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn.
III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ
130/2006,
a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Dovolací soud dovozuje, že dovolání v daném případě je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když dovoláním napadené rozhodnutí
má po právní stránce zásadní význam (§ 237 o.s.ř.), neboť je v rozporu s
hmotným právem a judikaturou Ústavního soudu České republiky a Nejvyššího soudu
České republiky.
Z obsahu spisu vyplývá, že dne 6. 5. 1997 podala žalobkyně proti žalovanému
žalobu o určení, že je vlastnicí pozemku p.č. 2227/22 v k.ú. B. Požadavek na
soudní deklaraci vlastnického práva k předmětnému pozemku – za účelem dosažení
souladu mezi žalobkyní tvrzeným právním stavem (právní realitou) a stavem
zápisů v katastru nemovitostí – žalobkyně postavila na skutkovém tvrzení, že
(ve stručnosti shrnuto ze žalobní narace) při uzavírání kupní smlouvy s
žalovaným dne 13. 8. 1996, jejímž předmětem byl prodej předmětného pozemku,
„byla zástupcem žalovaného úmyslně uvedena v omyl ohledně druhu převáděného
pozemku a jeho hodnoty (která
je ve skutečnosti více než 10+ vyšší než mi bylo sděleno při uzavírání
smlouvy)...“ V důsledku toho se žalobkyně dovolala neplatnosti uvedené smlouvy
a domáhá
se určení, že je vlastnicí shora uvedeného pozemku. V doplňujícím podání, které
bylo doručeno soudu prvního stupně dne 22. 7. 1998 (č.l. 36-37), žalobkyně v
reakci
„na některé skutečnosti, které vyšly najevo při soudním jednání dne 7. 4. 1998“
mj. zpochybnila uzavření smlouvy, neboť „aniž byla žalobkyně vyrozuměna o tom,
že návrh smlouvy byl žalovaným akceptován, byla smlouva odevzdána Magistrátu
města B., který podal návrh na vklad vlastnického práva pro žalovaného.“ Z
protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 5. 12. 1997 (č.l. 95-96) pak
vyplývá, že advokát žalobkyně v rámci závěrečného návrhu mj. namítl, že
žalobkyně „neobdržela akceptační projev vůle žalovaného“ a v této souvislosti
odkázal na judikaturu dovolacího soudu, konkrétně na jeho rozhodnutí ve věcech
sp. zn. 25 Cdo 368/99 a 22 Cdo 114/99.
V kontextu odvolací argumentace žalobkyně posléze – jak se podává z odůvodnění
písemného vyhotovení (nyní dovoláním napadeného) rozsudku odvolacího soudu –
krajský soud s odkazem na ustanovení § 43c odst. 1 obč. zák. dovodil, že „v
daném případě nedošlo k podpisu – přijetí návrhu smlouvy ze strany žalovaného –
téhož dne, kdy byl návrh učiněn, tj. dne 13. 8. 1996, ale až dne 5. 9. 1996,
kdy byl návrh smlouvy podepsán starostou. Tímto dnem tedy po formální stránce
byla splněna podmínka písemné formy uzavření smlouvy o převodu nemovitosti.“ Z
uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud s ohledem na skutkový stav věci, který
z vyložených důvodů v dovolacím řízení nelze revidovat, zaujal právní názor, že
akceptací návrhu žalobkyně na uzavření smlouvy ze strany zástupce (starosty)
žalovaného byla již tato smlouva uzavřena. Tento právní názor odvolacího soudu
je však nesprávný.
Podle § 44 obč. zák. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na
uzavření smlouvy nabývá účinnosti.
Podle § 46 odst. 2 obč. zák. pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí,
dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o
převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině.
Smlouva je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon, který vzniká dosažením
konsenzu, tj. úplným bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření
smlouvy (nabídly, oferty). Vznik smlouvy předpokládá existenci tří postupně za
sebou jdoucích aktů: 1) návrh - nabídku, ofertu, 2) přijetí návrhu - akceptaci
a 3) vzájemnou shodu vůle subjektů - konsenzus.
Nabídka - oferta a akceptace jsou jednostranné právní úkony. Oferta je vymezena
v 43a odst. 1 obč. zák. tak, že projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž
je určen jedné nebo více osobám, je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je
dostatečně určitý
a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí.
Akceptací
je podle § 43c odst. l obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl
návrh určen nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit souhlas, je
přijetím návrhu. Podle
§ 43c odst. 2 obč. zák. včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy
vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005,
in www.nsoud.cz).
Již v rozsudku ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 114/99 (publikovaného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 3/2001, číslo rozhodnutí
17) Nejvyšší soud České republiky judikoval: „Včasné prohlášení učiněné osobou,
které byl návrh na uzavření smlouvy určen, nebo jiné její včasné jednání, z
něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu (§ 43c odst. 1 obč. zák).
Jednají-li o uzavření smlouvy nepřítomné osoby, působí projev vůle vůči
nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Smlouvy o
převodech nemovitostí musí mít písemnou formu; jde-li o smlouvu o převodu
nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině (§ 46 odst. 1, 2 obč.
zák.).
Stanoví-li zákon, že smlouvy o převodu nemovitostí musí mít písemnou formu,
znamená to, že vůle směřující k takovému převodu vyvolá zamýšlené právní
důsledky jen tehdy, je-li projevena písemně; současně musí být projevy
účastníků na téže listině. Z toho je zřejmé, že k uzavření smlouvy o převodu
nemovitosti nedojde v důsledku jakéhokoliv včasného prohlášení adresáta návrhu
(obláta) o přijetí návrhu, ale jen v důsledku prohlášení projeveného písemnou
formou na téže listině, jako návrh na uzavření smlouvy. Vůči nepřítomnému
navrhovateli je přijetí návrhu účinné až od okamžiku, kdy mu došel návrh na
uzavření smlouvy, podepsaný adresátem návrhu. I když tedy adresát návrh na
uzavření smlouvy, který obdržel od nepřítomného navrhovatele, podepíše a o
podepsání navrhovatele informuje, není smlouva uzavřena, dokud podepsaný návrh
nedojde navrhovateli.“ V rozsudku téhož soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25
Cdo 368/99 (publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu České republiky pod číslem C 201) dovolací soud zaujal právní
názor, že: „K tomu, aby mezi účastníky došlo k uzavření písemné kupní smlouvy,
je zapotřebí nejen písemného prohlášení prodávajícího, jemuž byl návrh určen,
nebo jiného jeho včasného jednání (písemného), z něhož by bylo možno dovodit
jeho přijetí návrhu, ale ještě je třeba, aby toto přijetí návrhu jako vyjádření
souhlasu s jeho obsahem došlo kupujícímu a aby akceptace návrhu, nebyla-li v
něm lhůta pro jeho přijetí, byla učiněna včas.“
I když žalobkyně v odvolacím řízení v rámci své odvolací argumentace zcela
zřetelně odkazovala na právě citovanou judikaturu dovolacího soudu, odvolací
soud se v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku touto argumentací,
resp. právními názory, jež jsou obsaženy v odkazovaných judikátech Nejvyššího
soudu České republiky, nijak nezabýval, ani případně nezdůvodnil, proč
nepovažoval za nezbytné
se v tomto směru uvedenou argumentací zabývat. Přitom si měl být vědom i toho,
že např. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 17. 8. 2005, sp.
zn. I. ÚS 403/03 (publikovaném pod číslem 38 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky, svazek 38) zaujal pro soudní praxi závazný
právní názor, že „Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá
ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem
vysvětlit své právní úvahy s případnou citací publikované judikatury nebo
názorů právní vědy. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo
judikatury, musí se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými
argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje
pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu
přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný
výklad práva je právě ten, který soud zvolil.“
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky proto z
vyloženého důvodu rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž by již zkoumal relevanci dalších
právních otázek, které žalobkyně ve svém dovolání (zejména ve vztahu k
existenci předmětného pozemku) vymezila; bude tak na odvolacím soudu, aby se s
uplatněnou právní argumentací žalobkyně, jež v dovolacím řízení nebyla
konzumována, ve svém rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal (§ 157
odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první
věty za středníkem
a věta druhá o. s. ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně
toho,
co uvedli účastníci (§ 132 část věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v.r.
předseda senátu