U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně CZECH PRODUCTS, s.r.o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448,
PSČ 272 01, IČO 62967541, proti žalované Globus ČR, k.s., se sídlem v
Praze 9, Čakovicích, Kostelecká 822/75, PSČ 196 00, IČO 63473291, zastoupené
Mgr. Petrem Vysoudilem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, o
zaplacení částky 718 610,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 32 Cm 24/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. dubna 2009, č. j. 8 Cmo 458/2008-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího zástupce Mgr. Petra Vysoudila, advokáta, se sídlem v Ostravě, Matiční
730/3.
Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady škody spočívající v ušlém zisku z
nerealizovaných dodávek zboží do prodejen žalované za období od 9. 3. 2005 do
31. 5. 2005.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. dubna 2009, č. j. 8
Cmo 458/2008-188, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. února
2008, č. j. 32 Cm 24/2007-117, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky
718 610,76 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací
soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou probíhala v období
od 24. 8. 2000 do 8. 3. 2005 obchodní spolupráce na základě rámcových smluv
označených jako „Dohoda o nákupních podmínkách“ ze dne 22. 8. 2000, 9. 1. 2002,
8. 10. 2002, 22. 9. 2003 a 4. 11. 2004. Z poslední smlouvy ze dne 4. 11. 2004
soudy zjistily, že zde byly rámcově dohodnuty podmínky dodávek zboží (vlasových
ozdob a drogistické galanterie) mezi žalobkyní a žalovanou. V preambuli této
smlouvy označené jako § 1 pak bylo obecně vymezeno, že objednatel bude
nakupovat u dodavatele zboží pro dodávky do svých jednotlivých obchodních
jednotek a že tato dohoda upravuje uzavírání a způsob plnění budoucích kupních
smluv. Smlouva přitom neobsahovala žádné ustanovení o povinnosti žalované
odebrat konkrétní množství či druh zboží v konkrétním čase. Takovou povinnost
žalované nebylo možno dovodit ani z jiných listinných důkazů.
Oba soudy shodně uzavřely, že dohody neobsahují náležitosti kupní smlouvy podle
§ 409 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a že neobsahují žádný
konkrétní závazek odebrat zboží, který by byl žalovanou porušen a v důsledku
toho by žalobkyni ušel zisk. Pokud žalovaná jednostranně ukončila jejich
spolupráci, pak tato skutečnost nezakládá nárok žalobkyně na náhradu škody,
neboť ke vzniku škody v důsledku jednání žalované nedošlo. Za této situace není
podle shodného závěru soudů obou stupňů možné aplikovat na daný případ
ustanovení § 451 obch. zák. ukládající kupujícímu povinnost součinnosti. To, že
se žalovaná nechovala tak, jak žalobkyně předpokládala, popřípadě podle praxe,
kterou mezi sebou po určitou dobu zachovávaly, nelze hodnotit jako jednání v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.) nebo jako
jednání v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“). Podle závěru soudů obou stupňů bylo na každém z účastníků, zda a
do jakého smluvního vztahu vstoupí a na každém samostatně, kdy svou obchodní
spolupráci ukončí. Povinnost žalované odebírat od žalobkyně zboží po časově
neomezenou dobu nelze podle závěru soudů dovodit ani z úhrady poplatků za
prezentaci zboží žalobkyně v konkrétních prodejních místech.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že
jej považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam. Nastolila otázku právního posouzení chování obchodních řetězců a právní
otázku odpovědnosti za škodu, která měla být podle dovolatelky řešena v rozporu
hmotným právem. Pochybení soudů spatřuje dovolatelka rovněž v tom, že svým
procesním postupem znemožnily žalobkyni uvést pravý skutkový stav věci, a
rozhodnutí tak vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka tak uplatnila
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá podle dovolatelky v tom, že
v podobné situaci, ve které se ocitla dovolatelka, se ocitají všichni
dodavatelé prodávající své zboží prostřednictvím sítě obchodních řetězců, které
v současné době pokryly 85 % veškerého maloobchodního obratu zboží. Smlouvy s
dodavateli vypracovávají výlučně řetězce, v nichž se projevuje výrazná
ekonomická nerovnost smluvních stran, včetně žalované a je v nich narušena
zásada smluvní volnosti (adhezní smlouvy). Dodavatel je proto v důsledku
nastavení situace obchodními řetězci zavázán platit jim různé příspěvky a
poplatky (bonusy, rabaty, slevy, příspěvky na reklamu, platby za prezentaci
zboží apod.) bez existence smluvně zajištěného protiplnění. Podle dovolatelky
tato situace hrubě deformuje tržní prostředí, neboť obchodní partneři
obchodních řetězců mohou buď přijmout konkrétní podmínky řetězců nebo skončit s
podnikáním. Žalovaná zaplacením těchto poplatků výslovně podmiňovala nakupování
zboží od žalobkyně. To, že je takové jednání v rozporu s dobrými mravy, shledal
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) již ve svém rozhodnutí
posuzujícím obdobnou situaci ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 23 Cdo 2184/2007,
stejně jako Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 5. prosince 2006, č. j.
3 Cmo 95/2006-227. Současně se vstupem obchodních řetězců na náš trh došlo
zároveň i k novým obchodním a právním vztahům dodavatel- odběratel, které s
sebou řetězce přinesly a které dosud nebyly promítnuty do žádné z právních
norem. Česká republika tak nesplnila svou povinnost uvést při svém vstupu do EU
svou legislativu do souladu s legislativou EU. Situaci, která se právě v
důsledku nesplnění této povinnosti postupně vyvinula, nelze, ani v režimu
stávajícího obchodního zákoníku, označit za obvyklé podnikatelské riziko, ale
za situaci, která hrubě deformuje tržní prostředí, omezuje některým subjektům
svobodný přístup k trhu a odporuje dobrým mravům. Soudy při svém rozhodování
nezohlednily normy EU.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v chybném výkladu obsahu
dohody o nákupních podmínkách, z jejíž preambule formulované tak, že
„objednatel bude nakupovat u dodavatele zboží pro dodávky do svých jednotlivých
obchodních jednotek …“ podle dovolatelky vyplývá jednoznačný závazek žalované
nakupovat zboží u dovolatelky po celou dobu platnosti této dohody a také
poskytovat přiměřenou součinnost při vzniku a plnění budoucích kupních smluv. Neplnění těchto povinností žalovanou, která od 8. 3. 2005 nenakoupila u
žalobkyně žádné zboží, má podle názoru dovolatelky odpovědnostní důsledky. V dovolání dále namítla, že soud prvního stupně učinil zásadně nesprávná a
neúplná skutková zjištění, která jsou v zásadním rozporu se zněním důkazů
založených ve spise, a odvolací soud neprovedl žádnou korekci. Dovolatelka
poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky vydaný pod sp. zn. 25
Cdo 1934/2001, v němž dospěl k závěru, že pokud skutková tvrzení účastníka
řízení a skutková zjištění umožňují podřadit uplatněný nárok pod jinou hmotně
právní normu, než jak ji uvádí účastník sporu, je povinností soudu podle
příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout bez ohledu na to,
jaký právní důvod uvádí účastník sporu. Takto však nepostupoval ani soud
prvního stupně, ani soud odvolací. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje
dovolatelka v postupu soudu prvního stupně a soudu odvolacího poté, co podala
podle § 165 o. s. ř. návrh na opravu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně o tomto návrhu nerozhodl, ačkoliv to bylo jeho povinností,
a spis postoupil odvolacímu soudu. S návrhem se nesprávně vypořádal i odvolací
soud tak, že jej rovnou zamítl bez jakéhokoliv prvotního kroku soudu prvního
stupně, aniž toto své rozhodnutí odůvodnil. Až z odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu vyplynulo, že návrh posoudil jako doplnění odvolání. Tento postup svědčí
podle názoru dovolatelky o podjatosti senátu odvolacího soudu. Dalších
procesních pochybení se dopustil odvolací soud, když nevyhověl žádosti
dovolatelky o odročení jednání z důvodu podání uvedeného návrhu na opravu
rozsudku, a při jednání dne 24. 4. 2009, kterého se zúčastnil pouze jednatel
žalobkyně bez právního zástupce, neumožnil žalobkyni vznést námitku podjatosti
člena senátu. Jednatel žalobkyně proto vznesl na jednání dne 24. 4. 2009
námitku podjatosti předsedkyně senátu JUDr. W. a trvá na projednání této
námitky dovolacím soudem a následném zrušení rozsudku odvolacího soudu z tohoto
důvodu, což žalobkyně zopakovala ve svém podání ze dne 4. 8. 2009. Dovolatelka
dále namítla, že nebyla poučena o svých procesních právech, jak vyplývá z
protokolu o jednání dne 24. 4. 2009. Dovolatelka napadla i protokolaci z tohoto
jednání, když odvolací soud odmítl veškeré návrhy jednatele žalobkyně na
doplnění zápisu z tohoto jednání a do zápisu uvedl skutečnosti, které na
jednání nezazněly. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z předmětné dohody
účastníků ze dne 4. 11. 2004 nevyplývá žádné právo žalobkyně na „pokračování“
jejích dodávek ve stejném rozsahu jako v minulosti. Tato dohoda nestanovila
žalované povinnost objednávat u dovolatelky zboží. Rozsudky, na které
dovolatelka odkazuje, posuzovaly zcela odlišnou věc. Řízení netrpí vadami, jak
namítá dovolatelka, neboť její právní zástupce byl k jednání u odvolacího soudu
řádně předvolán a na jednání se bez omluvy nedostavil. Při jednání byla
dovolatelka řádně poučena o svých procesních právech, zejména o možnosti vznést
námitku podjatosti. Zda žalobkyně podala návrh na opravu rozsudku podle § 165
o. s. ř., je zcela nerozhodné, neboť i kdyby soud o takovém návrhu nerozhodl,
nejednalo by se o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Svoje dovolání žalobkyně několikrát doplnila. V podání doručeném Nejvyššímu
soudu dne 27. 11. 2009 dovolatelka stejně jako v prvním dovolání upozornila na
závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2007, č. j. 23 Cdo
2184/2007-257, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, č. j. 3
Cmo 95/2006-277, kterými bylo rozhodováno podle jejího názoru v obdobné věci,
tj. vrácení poplatků uhrazených žalobkyní na otevření nových prodejen jejímu
obchodnímu partneru, a Nejvyšší soud shledal smluvní povinnost žalobkyně hradit
investiční náklady jiného podnikatele v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka
navrhla, aby v nyní posuzované věci bylo rozhodováno v souladu s tímto
rozsudkem. V podání nazvaném „Druhé doplnění dovolání“ ze dne 15. 2. 2010 dovolatelka
poukázala na článek 82 písm. c) smlouvy o založení Evropských společenství,
který Česká republika porušovala až do vydání zákona č. 395/2009 Sb., tzv. zákona o významné tržní síle, který reguluje vztah mezi řetězci a jejich
dodavateli. Ten zneužití významné tržní síly vůči dodavatelům zakazuje. Chování
obchodních řetězců vůči jejich dodavatelům bylo do této doby právně nekonformní. Dne 23. 6. 2010 bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání dovolatelky označené jako
„Doplnění dovolání žalobce č. 4“, v němž opětovně poukázala na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2007, č. j. 23 Cdo 2184/2007-257, a namítla,
že soudy obou stupňů měly uplatněný nárok, přestože dovolatelka jej uplatňovala
s odkazem na § 373 obch. zák., posuzovat nejen jako nárok na náhradu škody
podle § 424 obč. zák., ale i jako bezdůvodné obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. V dalším podání dovolatelky označeném jako „Doplnění dovolání žalobce č. 5“,
které datovala dnem 13. 7. 2010, obsahově zopakovala námitky, které již vznesla
v předchozích podáních. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§ 10a o. s.
ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II
uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou
a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro
rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku,
na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci
založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z
toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního právního významu. Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že podle ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. mohou účastníci měnit dovolací důvody pouze po dobu trvání lhůty k podání
dovolání. Nejvyšší soud proto při posuzování přípustnosti dovolání mohl
vycházet pouze z dovolacích důvodů uplatněných v této lhůtě, tj. z dovolacích
důvodů uplatněných v dovolání ze dne 3. 8. 2009. Po tomto posouzení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané věci nebylo
rozhodnuto v rozporu s hmotným právem a dosavadní judikaturou, nebyl-li v
posuzovaném případě splněn jeden z předpokladů nároku na náhradu škody, a to
porušení povinnosti, které na straně žalované nebylo v řízení prokázáno. Současně není dán žádný jiný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k
závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř.
Je třeba připomenout, že odvolací soud vyšel ze zjištění, ze kterého vyšel i
soud prvního stupně, že v posuzované věci neexistovala mezi účastníky právní
povinnost, smluvní ani zákonná, kterou by žalovaná ve vztahu k žalobkyni
porušila, když v řízení nebyla prokázána existence platné kupní smlouvy, ze
které by vyplývala povinnost žalované odebírat od žalobkyně zboží v předmětném
období od 9. 3. 2005 do 31. 5. 2005. Je nutno konstatovat, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek
právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky
(zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost
dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, jak dovolatelka ve svém dovolání namítá. Při dovolání
proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž skutkový stav věci nemůže
před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud
nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam
rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu
mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím
řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištění, že v rozhodném období, v němž
měla žalobkyni vzniknout škoda způsobená ji žalovanou porušením smluvní
povinnosti ze smlouvy ze dne 4. 11. 2004, dospěl k závěru, že tato smlouva
neobsahovala náležitosti kupní smlouvy podle § 409 obch. zák., pak neexistovala
ani žalobkyní tvrzená smluvní povinnost žalované, podle níž by byla povinna od
žalobkyně odebírat zboží. Za této situace odvolací soud správně dovodil, že pro
neexistenci kupní smlouvy neshledal možnost aplikace § 451 obch. zák., podle
něhož je kupující povinen učinit úkony, kterých je třeba podle smlouvy a tohoto
zákona k tomu, aby prodávající mohl dodat zboží. Jestliže tedy žalovaná žádnou
povinnost ze závazkového vztahu s žalobkyní a ani žádnou zákonnou povinnost
neporušila, když ani žádná taková porušená povinnost mezi účastníky
neexistovala, není možno dovodit, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s
hmotným právem, jestliže ve smyslu § 373 obch. zák. uzavřel, že žalobkyni v
daném řízení nevznikl nárok na náhradu škody uplatněné vůči žalované.
Spatřuje-li dovolatelka zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že
ve smlouvách uzavíraných mezi obchodními řetězci a jejich dodavateli,
vypracovávaných výlučně řetězci, se projevuje výrazná ekonomická nerovnost
smluvních stran a je v nich narušena zásada smluvní volnosti, když dodavatel je
v důsledku nastavení situace řetězci zavázán platit obchodnímu řetězci různé
příspěvky a poplatky (např. na prezentaci, na podporu prodeje spojené s
otevřením nové prodejny, bonusy, rabaty či slevy, úhradu provozních a
investičních nákladů řetězce), a to vždy bez jakéhokoli smluvně zajištěného a
řetězcem garantovaného protiplnění, je třeba konstatovat, že položená otázka
přístupu obchodních řetězců ke svým dodavatelům není významná pro věc samou. Nastolená otázka nesouvisí s tím, zda v daném případě žalovaná svým jednáním
porušila smluvní vztah, popř. zákonnou povinnost a tím žalobkyni způsobila
škodu, jíž se žalobou domáhá, jak správně uvádí žalovaná ve svém vyjádření k
dovolání. Z hlediska posouzení dané žaloby je nepřípadné i tvrzení žalobkyně, že Česká
republika nesplnila svou povinnost uvést při vstupu do Evropské unie svou
legislativu s legislativou Evropské unie. Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nemohl přihlédnout ani k
námitce dovolatelky, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. že řízení trpí vadou uvedenou v ustanovení
§229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. v důsledku skutečnosti, že ve věci rozhodovala
vyloučená soudkyně JUDr. V. W. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemohl
dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může
být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze
střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávmího)
předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Tento závěr se týká i
požadavku žalobkyně, aby Nejvyšší soud projednal vznesenou námitku podjatosti
předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. V. W. Nejvyšší soud by se touto
námitkou mohl zabývat pouze v rámci projednávání přípustného dovolání. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v
potvrzujícím výroku ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný. K uvedenému závěru konečně Nejvyšší soud dospěl již v
usnesení ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 4644/2008, ze dne 30. listopadu
2010, sp. zn. 23 Cdo 4658/2008, ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 23 Cdo
5167/2008, a konečně i v usnesení ze dne 28. března 2011, sp. zn.
23 Cdo
885/2010 (uvedená rozhodnutí jsou k dispozici veřejnosti na webových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), v nichž posuzoval dovolání žalobkyně v
obdobné věci, v níž uplatňovala shodný nárok, pouze za jiná období. Nejvyšší
soud současně podotýká, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo
2184/2007, na něž dovolatelka vícekrát odkazuje, se týkalo jiného nároku, než
který byl předmětem řízení v dané věci (vydání bezdůvodného obohacení získaného
na základě částečně neplatné smlouvy), stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu
vydaný pod sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 (jednalo se o nárok na bezdůvodné obohacení
v případě, že je v řízení zjištěna neplatnost smlouvy o nájmu nebytových
prostor). Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž se věcí mohl dále zabývat, podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované
sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši
10 000 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], z paušální částky náhrady
hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.)
a z částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.