23 Cdo 429/2023-413
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ProVčely.cz s.r.o., se sídlem v Praze 2, Nezamyslova 509/2, Nusle, identifikační číslo osoby 24250341, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 6, Národní obrany 758/23, proti žalovanému Český svaz včelařů, z.s., se sídlem v Praze 1, Křemencova 177/8, Nové Město, identifikační číslo osoby 00443239, zastoupenému JUDr. Danielem Vidunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 87/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2022, č. j. 22 Co 200/2022-293, o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, takto:
Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2022, č. j. 22 Co 200/2022-293, se zamítá.
(výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky III a IV).
K odvolání žalobkyně Městský soudu v Praze dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že uložil žalovanému povinnost uveřejnit omluvu žalobkyni ve znění a způsobem ve výroku uvedených (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 100 000 Kč (výrok druhý) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání a spolu s ním i návrh na odklad vykonatelnosti výroku I napadeného rozhodnutí s odůvodněním, že uložená povinnost představuje plnění, které je nevratné, a uveřejnění omluvy žalobkyni by mohlo žalovanému způsobit závažnou újmu v podobě nevratného následku. Žalobkyně se k návrhu žalovaného nevyjádřila. Podle ustanovení § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř.), může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
V usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle výše citovaného ustanovení. Jedná se o předpoklady, které musí být splněny kumulativně, a to 1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), 2) podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci, 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí] by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech, 4) podle obsahu spisu je pravděpodobné (možné), že dovolání bude úspěšné, 5) odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby).
Závažnost újmy hrozící na právech dovolatele se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů dovolatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016). Odklad vykonatelnosti je výjimkou ze zásady, že rozhodnutí odvolacího soudu je po doručení účastníkům pravomocné a po uplynutí lhůty k plnění vykonatelné, proto by měl být povolen jen ve výjimečných případech a ze závažných důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1477/2020, ze dne 25.
6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1773/2020, a ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2925/2021). V projednávané věci se reálná hrozba závažné újmy, jež by měla vzniknout žalovanému na jeho právech a jež je nezbytným předpokladem vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, z návrhu žalovaného, dovolání ani z obsahu spisu nepodává. Závažná újma na právech žalovaného nehrozí pouze proto, že ve věci samé byla napadeným rozsudkem uložena žalovanému povinnost poskytnout žalobkyni omluvu. Žalovaný neuvádí žádné další důvody hrozící závažné újmy nad rámec obecného konstatování o (typové) povaze uložené povinnosti, resp. blíže nespecifikuje svá konkrétní práva, na nichž by mu měla výkonem rozhodnutí být způsobena závažná újma.
Hrozící konkrétní závažnou újmu v případě splnění povinnosti uložené pravomocným rozsudkem neshledává v projednávané věci ani dovolací soud. Není tak splněna podmínka uvedená v ustanovení § 243 písm. a) o. s.
ř., která jedině by umožňovala Nejvyššímu soudu odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2063/2017). Vzhledem k tomu, že žalovaný ve svém návrhu neuvedl a nedoložil žádné individuální okolnosti, jež by opodstatnily závěr o existenci hrozby závažné újmy na jeho právech při neodkladném splnění uložené povinnosti opodstatňující (výjimečný) odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud návrh žalovaného zamítl jako nedůvodný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž současně je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto závěrů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto závěru nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.
s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1268/2011, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 27 Cdo 529/2017, nebo ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1286/2018). Jinak řečeno, obstojí-li jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech projednávané věci tudíž dovolání žalovaného není přípustné, neboť dovolatel relevantně zpochybnil pouze jednu ze dvou otázek, na jejichž posouzení odvolací soud založil své rozhodnutí, přičemž každá z těchto otázek obstojí sama o sobě jako důvod pro závěr odvolacího soudu.
Dovolatel relevantním způsobem vymezil přípustnost dovolání pouze u otázky týkající se práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti podle § 135 odst. 2 o. z. U druhé otázky týkající se nekalosoutěžního jednání žalovaného, jak uvedeno shora, předpoklady přípustnosti dovolání relevantním způsobem nevymezil. Z hlediska namítaného porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces lze nad rámec uvedeného uvést, že napadené rozhodnutí nelze považovat za překvapivé (porušující zásadu předvídatelnosti rozhodnutí) už z důvodu, že odvolací soud předmětnou věc z pohledu předchozího řízení neposuzoval originálně, čímž by byla účastníkům upřena možnost adekvátní reakce a hájení jejich zájmů.
Nelze nikterak dovodit, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 245/07). Argumentaci týkající se možného posouzení jednání žalovaného podle právní úpravy nekalé soutěže uvedla žalobkyně již v žalobě a žalovanému tedy byla možnost takového posouzení známa po celou dobu řízení.
(K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9.
2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, nebo usnesení ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4953/2017, podle nichž rozhodnutí nelze považovat za překvapivé, pokud odvolací soud po právní stránce věc posoudí shodně s některým z účastníků.) Nadto z obsahu spisu (konkrétně ze záznamu jednání před odvolacím soudem) se podává, že účastníci byli odvolacím soudem na možnost právní kvalifikace jednání žalovaného jako nekalosoutěžního opakovaně upozorněni a byla jim dána možnost se v tomto směru k věci vyjádřit a uplatnit svá procesní práva.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovoláním nebyl relevantně zpochybněn jeden ze dvou důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, přičemž odlišné posouzení druhého z důvodů v dovolacím řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání v celém rozsahu nepřípustným. Dovolateli lze přisvědčit pouze do té míry, že odvolací soud svým posouzením otázky práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené zásahem do její pověsti vskutku nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu (především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž nedostál požadavkům § 13 o. z. Konkrétní důvody, pro které odvolací soud projednávanou věc (obdobný právní případ shodující se v podstatných znacích) posoudil jinak, nelze již vzhledem k důkladnosti řešení této právní otázky dovolacím soudem v uvedeném rozhodnutí považovat za přesvědčivé vysvětlení jeho rozhodovací odchylky. A to tím spíše, pokud v řešené věci šlo o odchýlení se od rozsudku Nejvyššího soudu jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, který je ze zákona povolán ke sjednocování rozhodovací praxe soudů [§ 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)].
To však nic nemění na závěru, že dovolání v části směřující proti prvnímu a druhému výroku rozsudku odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. Proti jeho třetímu a čtvrtému výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.