23 Cdo 46/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobce C. D., zastoupeného JUDr. Šárkou Hamáčkovou, advokátkou, se sídlem
v Klášterci nad Ohří, Polní 689, proti žalovaným 1) Vnitrostátní a mezinárodní
arbitráž ad hoc, se sídlem v Praze 3, Velehradská 12, identifikační číslo osoby
26665492, 2) K. D., zastoupen JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., LL.M., advokátem, se
sídlem v Praze 1, Konviktská 24, o určení neplatnosti rozhodčího nálezu, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 237/2009, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2011, č. j. 19 Co
6/2011-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jeho zástupce.
III. Ve vztahu žalobce a žalované 1) nemá žádný z těchto účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. a III. výroku). K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok). Žalobce se domáhal určení, že rozhodčí nález I R-C 136/04-1, vydaný Bc. S. S. dne 3. září 2004, je neplatný, resp. že tento nález se zrušuje. Tvrdil,
že mezi žalobcem a 2. žalovaným nebyl žádný obchodní vztah, ani nebyla sjednána
rozhodčí smlouva, že jmenovaný rozhodce nebyl oprávněn vydávat rozhodčí nálezy. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, že rozhodčí
nález byl vydán dne 3. září 2004 a žalobci doručen dne 22. září 2004. Žaloba
byla podána dne 22. dubna 2009. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) s odkazem na ustanovení § 31
písm. b) a c) a § 32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a
výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“) uzavřel, že žalobu je nutno
zamítnout, neboť byla podána opožděně až po uplynutí tříměsíční zákonné lhůty
od doručení rozhodčího nálezu. Upozornil, že kombinuje-li žalobce v žalobě
zároveň i žalobu na určení neplatnosti rozhodčího nálezu, pak taková žaloba
nemá oporu v hmotném právu, neboť jediným nástrojem zrušení rozhodčího nálezu
je žaloba dle ustanovení § 31 ZRŘ. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opírajíc jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce namítá, že oba soudy nižších stupňů rozhodovaly právní otázku
neplatnosti rozhodčího nálezu vydaného orgánem k tomu neoprávněným, tudíž
nicotným, který nemůže mít právní účinky, v rozporu s hmotným právem. Nesouhlasí s posouzením právní otázky – opožděné podání žaloby, neboť soudy
posoudily otázku neplatnosti rozhodčího nálezu, jako kdyby rozhodčí nález byl
vydán oprávněným rozhodcem a namítaly se právní důvody pro jeho neplatnost. Soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že rozhodčí nález byl vydán neoprávněnou
osobou, osobou zřejmě páchající trestnou činnost podvodů a vydávání falešných
listin. Účastníci sporu nikdy nesjednali žádnou smlouvu ani dohodu, ve které by
byla sjednána rozhodčí doložka a v průběhu fiktivního rozhodčího řízení již
byla předmětná pohledávka promlčena. Dovolatel má za to, že v tomto případě
nelze aplikovat právní předpisy stejným způsobem, jako v případě vydaných
rozhodčích nálezů oprávněnými osobami. Aplikaci hmotného a procesního práva,
vztahující se na rozhodčí nálezy vydané oprávněnými osobami, na projednávaný
případ považuje za rozpornou s hmotným právem. Odvolací soud své závěry opírá o
skutková zjištění, které učinil ze spisu rozhodce Bc. S. S. - neoprávněné
osoby, trestně stíhané. Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil žalovaný č. 2. tak, že ho považuje za
nepřípustné a zcela nedůvodné. Žalovaná č. 1 se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od
1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též
sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost
dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k
řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci
určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek
odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Polemizuje-li dovolatel se závěry odvolacího soudu o opožděném podání žaloby
(návrhu na zrušení rozhodčího nálezu soudem) a dovozuje její včasné podání,
nezakládá tak otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Ze
skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, vyplývá, že žalobce
podal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu po uplynutí tří měsíců od jeho
doručení. Výklad ustanovení § 32 odst. 1 ZRŘ o nutnosti podat žalobu (bez
ohledu na uplatňované důvody) v zákonné lhůtě přitom nevyvolává v soudní praxi
výkladové problémy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1863/2010 a ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 3300/2009). Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky
proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem
130). Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se
odchýlit ani v projednávané věci, jsou pak pro řešení otázky přípustnosti
dovolání právně nevýznamné výtky dovolatele týkající se skutkových zjištění
soudů učiněných ze spisu rozhodce. Zpochybňuje-li dovolatel uvedená skutková
zjištění soudů nižších stupňů, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř., který u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit
nelze. Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů rozhodl, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), tak, že dovolání podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Podle výsledku dovolacího řízení má
žalovaný 2) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 2.250,- Kč [§ 8, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., kterou se
stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z
paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20%
daně z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37
zákona č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 3.060,- Kč. Žalované 1), které by právo na náhradu nákladů dovolacího řízení rovněž
příslušelo, náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný
navrhnout výkon rozhodnutí.