iserstra?e
16, Frankfurt nad Mohanem, Spolková republika Německo, jednající
prostřednictvím svého odštěpného závodu COMMERZBANK Aktiengesellschaft, pobočka
Praha, se sídlem Jugoslávská 934/1, 120 00 Praha 2, identifikační číslo osoby
47610921, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na
Florenci 2116/15, proti žalované 1) Monetica, a.s., se sídlem Revoluční 724/7,
110 00 Praha 1, identifikační číslo osoby 01454773, zastoupené Mgr. Petrem
Kuhnem, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, a žalované 2) Ruvel
Euro SE, se sídlem Korunní 2569/108, 101 00 Praha 10, identifikační číslo osoby
03582507, zastoupené Mgr. Jakubem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 3,
Vinohradská 2396/184, o neúčinnost prodeje části závodu, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 22/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, č. j. 1 Cmo 125/2017-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr.
Petra Kuhna, advokáta se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
závodu ze dne 9. 9. 2015, je vůči ní neúčinný (výrok I), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení
neúčinnosti prodeje části závodu na základě smlouvy uzavřené mezi žalovanou 1)
a žalovanou 2) dne 9. 9. 2015. Žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy o
zřízení zástavního práva ze dne 30. 6. 2015 měla vůči žalované 1) pohledávku na
doplnění zástavy v případě jejího zhoršení. Dobytnost uvedené pohledávky se v
důsledku převodu části závodu žalované 1) na žalovanou 2) zhoršila. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně jako nedůvodný,
neboť v řízení nebyla prokázána existence pohledávky žalobkyně za žalovanou 1)
v době podání odpůrčí žaloby. Navíc nebylo podle soudu prvního stupně ani
prokázáno, že by v důsledku prodeje části podniku žalované č. 1 došlo ke
zhoršení zástavy, představované hromadnou akcií společnosti ROSSY service a.s. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek potvrdil
soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). Po právní stránce odvolací soud předně uvedl, že existence pohledávky žalobkyně
za žalovanou 1) nebyla ke dni 9. 9. 2015, kdy došlo k uzavření smlouvy o
převodu části závodu žalované 1) na žalovanou 2), v řízení ani tvrzena ani
prokázána. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda žalobkyni vznikla pohledávka
za žalovanou 1) až v důsledku uzavření smlouvy o převodu části závodu. Konstatoval, že dojde-li v důsledku převodu části závodu ke zhoršení zástavy,
lze bezpochyby uvažovat o právu žalobkyně na její doplnění, avšak pouze vůči
zástavnímu dlužníkovi, kterým je v řešené věci žalovaná 2) jako nabyvatel
zástavy. Ve vztahu k žalované 1), jejíž závod (jeho část) byl smlouvou ze dne
9. 9. 2015 převáděn, by v důsledku prodeje části závodu mohla žalobkyni
vzniknout pouze pohledávka na náhradu škody, a to za předpokladu, že by při
zpeněžení zástavy nebylo lze dosáhnout takový výtěžek, který bylo možné
očekávat při zřízení zástavního práva. V řízení však nelze považovat za
prokázané, že by v příčinné souvislosti s prodejem závodu vůbec došlo ke
snížení hodnoty zástavy. Z uvedených důvodů měl odvolací soud nárok žalobkyně
za nedůvodný. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním,
v němž namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, v rozhodování
dovolacího soudu dosud neřešenou, a sice zda právo odporovat prodeji závodu má
i věřitel, kterému jeho pohledávka vznikla až v přímém důsledku prodeje závodu,
anebo zda právo odporovat prodeji závodu má pouze věřitel, jehož pohledávka
existovala ještě před tím, než k prodeji závodu došlo. Podle žalobkyně je
ustanovení § 2181 o. z. nutno vztahovat i na případy, kdy v důsledku prodeje
závodu dojde ke vzniku nové pohledávky věřitele, konkrétně nové pohledávky na
doplnění zástavy podle § 1353 o. z. Ve vyjádření k dovolání se žalovaná 1) ztotožnila s právním posouzením
odvolacího soudu a uvedla, že dovolání žalobkyně by mělo být jako nepřípustné
odmítnuto.
Podle žalované 1) je předpokladem nároku na určení neúčinnosti
prodeje závodu podle § 2181 o. z. existence pohledávky žalobce za žalovaným již
v době převodu závodu. Má-li totiž převodem závodu dojít ke zhoršení její
dobytnosti, musí logicky existovat již v době převodu závodu. Tvrdila-li sama
žalobkyně, že její pohledávka vznikla v důsledku prodeje části závodu žalované
1), pak se nemohlo jednat o pohledávku, která by přešla spolu s převáděným
závodem. V takovém případě se neúčinnosti prodeje závodu nelze domáhat. Zároveň
žalovaná 1) doplnila, že případný úspěch žaloby by vedl k absurdní situaci, kdy
vyslovením neúčinnosti převodu části závodu by žalobkyní tvrzená pohledávka
(jejíž dobytnost se měla převodem závodu zhoršit) zanikla. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání pouze uvedla, že se ztotožňuje s právním
posouzením odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pro posouzení přípustnosti dovolání žalobkyně je nutno vzít v úvahu, že
odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil nejen na
závěru, který žalobkyně napadá podaným dovoláním – že žalobkyně netvrdila ani
neprokázala existenci pohledávky vůči žalované 1) v době uzavření smlouvy o
prodeji části závodu –, nýbrž i na tom, že žalobkyni nevznikla za žalovanou 1)
žádná pohledávka ani v důsledku uzavření smlouvy o prodeji části závodu. Rovněž
z tohoto důvodu neměl odvolací soud žalobkyní uplatněný návrh za důvodný, když
uzavřel, že pohledávka na doplnění zástavy mohla prodejem části závodu
žalobkyni vzniknout nikoliv za žalovanou 1), nýbrž pouze za žalovanou 2) jako
nabyvatelkou zástavy, a dále, že žalobkyni v důsledku prodeje části závodu
nevznikla vůči žalované 1) ani pohledávka na náhradu škody, když v řízení
nebylo prokázáno, že by prodejem části závodu vůbec došlo ke snížení hodnoty
zástavy. Tyto posléze uvedené závěry odvolacího soudu, na kterých napadené
rozhodnutí rovněž spočívá, však žalobkyně podaným dovoláním vůbec
nezpochybňuje. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil, že spočívá-li
rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné,
jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo
jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §
237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2303/2013, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016). Je tomu tak
proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich
obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené
rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s.
ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS
560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu
výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013,
či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97,
uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, jakož i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod
číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyššímu soud tak nezbylo než dovolání žalobkyně v tomto rozsahu podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výroky II a III rozsudku
odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně uhradit
žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu
Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu