23 Cdo 472/2025-697
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně King's Entertainment a.s., se sídlem v Rozvadově, Rozvadov 7, identifikační číslo osoby 26366673, zastoupené JUDr. Tomášem Osičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalované Meta Platforms Ireland Limited, se sídlem v Dublinu 4, Merrion Road, D04 X2K5, Irsko, registrační číslo 462932, zastoupené JUDr. Ivem Jandou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 854/14, o ochranu práv majitele ochranné známky, ochranu před nekalou soutěží a o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 1 000 000 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 9/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2024, č. j. 3 Cmo 77/2023-648, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 538 148 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2023, č. j. 12 Cm 9/2021-577, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se šíření a odstranit ze své sociální sítě Facebook reklamy tam vyobrazené (výrok I, II, III, IV, V, VI, VII); dále žalobu zamítl i v té části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení přiměřeného zadostiučinění v peněžní formě ve výši 1 000 000 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou jednáním žalované (výrok VIII); rovněž žalobu zamítl v části, kterou se žalobkyně domáhala, aby se žalovaná zdržela šíření reklam na sociálních sítích Facebook a Instagram obsahujících ochranné známky žalobkyně ve výroku specifikované, případně vyobrazení hlavního vchodu do kasina v Rozvadově, případně vyobrazení hlavního vchodu do hotelu Hilton Prague, vyjma reklam, které si zadá u žalované přímo žalobkyně (výrok IX), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok X).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, a otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka předestřela otázku výkladu § 5 odst. 2 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), konkrétně otázku výkladu limitů režimu tzv. bezpečného přístavu, kterou považovala v rámci toho, jak bylo třeba tuto otázku konkrétně řešit v projednávané věci, za dosud neřešenou v rozhodování dovolacího soudu. V obecnější rovině pak namítala, že se odvolací soud při řešení otázky hranic tzv. bezpečného přístavu podle § 5 zákona o některých službách informační společnosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázala.
4. Nesprávné právní posouzení spatřovala v tom, že odvolací soud rezignoval na smysluplný výklad § 5 odst. 2 zákona o některých službách informační společnosti, u něhož bylo stěžejní posoudit, zda poskytovatel vykonává přímo či nepřímo rozhodující vliv na činnost uživatele. Konkrétně namítala, že soudy konstatovaly, že žalovaná nad uživateli svých sociálních sítí nevykonává rozhodující vliv, aniž by ovšem provedly dokazování ohledně tohoto vlivu do patřičné hloubky, která by jim umožnila takový závěr učinit. Odkázala na obdobnou podmínku v článku 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. 6. 2000, o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu), (dálejen „směrnice 2000/31/ES), která byla transponována do českého právního řádu výše citovaným ustanovením zákona o některých službách informační společnosti. Dovolatelka měla za to, že žalovaná vykonává dohled nad placenou reklamou uživatelů sociálních sítí Facebook a Instagram a nesplňuje tak podmínky pro aplikaci režimu tzv. bezpečného přístavu. Odkázala na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, z jejíchž závěrů dovodila, že v nyní projednávané věci je vyloučeno aplikovat režim bezpečného přístavu, neboť žalovaná nesplňuje podmínku pasivního přístupu, neboť ke kontrole placených reklam nevyužívá toliko automatizované nástroje, nýbrž z jejích Zásad pro placenou reklamu plyne, že se na kontrole podílejí i lidé.
5. Dovolatelka rovněž namítala, že odvolací soud nesprávně právně kvalifikoval povahu uplatněného nároku. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, podle něhož právní úprava omezení odpovědnosti poskytovatele služby informační společnosti se neprosadí při posouzení závazků z deliktu nekalé soutěže, jež nevyplývají z odpovědnosti tohoto poskytovatele za obsah informace uložené na žádost uživatele. Dovolatelka namítala, že nyní tvrzená odpovědnost žalované vzniká z jiného důvodu, než v důsledku její odpovědnosti za „obsah informace uložené na žádost uživatele“ a uvedené omezení odpovědnosti poskytovatele služby za obsah informací podle § 5 odst. 2 zákona o některých službách informační společnosti, se v nyní projednávaném případě neaplikuje.
6. Dále dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky jednání v nekalé soutěži, konkrétně otázky, zda jednání žalované ve formě zveřejňování klamavé reklamy je jednáním nekalosoutěžním. Odvolací soud se dle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nekalosoutěžně jednajícím může být nejen ten, kdo se hospodářské soutěže bezprostředně účastní, ale i ten, kdo do ní svým jednáním zasáhne. Za nesprávný pak považovala rovněž závěr odvolacího soudu, že se žalovaná nemohla dopustit zásahu do práv k ochranným známkám.
7. Závěrem proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť žalobkyně v něm dovolacímu soudu nepředkládá žádnou otázku, která by dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a i kdyby bylo přípustné, pak není důvodné, neboť žalovaná prokázala, že se pohybuje v mezích tzv. bezpečného přístavu. U otázky, u níž dovolatelka namítá odklon od judikatury dovolacího soudu, žalovaná uvedla, že dovolatelka odkazuje na judikaturu, která na řešenou věc nedopadá, a odvolací soud se tak od ní nemohl odchýlit. Žalovaná věcně polemizovala s argumentací dovolatelky a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
13. Dovolání není přípustné.
14. Dovolatelčina první otázka – ať už formulovaná konkrétně pro projednávaný případ jako otázka dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešená, či obecně jako otázka, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – nezaloží přípustnost dovolání. Otázka výkladu a aplikace pravidel o tzv. bezpečném přístavu pro poskytovatele služby ukládání informací (tzv. hostingové služby), která byla na základě směrnice 2000/31/ES (konkrétně jejího článku 14) transponována do českého právního řádu v § 5 zákona o některých službách informační společnosti [v současnosti srov. též čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 ze dne 19. 10. 2022 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách)], totiž byla řešena v řadě rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, z nichž dále ve své rozhodovací praxi vycházel i dovolací soud (srov. zejména jeho rozsudek ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněným pod číslem 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1840/2021, uveřejněný pod číslem 78/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se pak při posouzení této otázky v poměrech projednávané věci od této rozhodovací praxe neodchýlil.
15. Soudní dvůr při výkladu některých podmínek omezení odpovědnosti poskytovatele služby ukládání informací podle ustanovení čl. 14 odst. 1 směrnice 2000/31/ES (v právní teorii zavedeně označované též jako pravidlo tzv. bezpečného přístavu, angl. „safe harbour“) uplatňuje východisko, podle kterého poskytovatel služby ukládání informací nemůže být odpovědný „za data, která uložil na žádost příjemce uvedené služby“, resp. „za jím uložená data protiprávní povahy“ (s výjimkou stanovených případů). Omezení odpovědnosti poskytovatele služby informační společnosti se prosadí pouze tehdy, má-li tato služba neutrální, tedy čistě technickou, automatickou a pasivní podobu, což znamená, že uvedený poskytovatel nezná ani nekontroluje přenášené či ukládané informace, resp. že nehraje aktivní úlohu takové povahy, že by bylo možné konstatovat, že tyto obsahy zná nebo kontroluje [srov. rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 23. 3. 2010, Google France SARL a Google Inc. proti Louis Vuitton Malletier SA, Google France SARL proti Viaticum SA a Luteciel SARL a Google France SARL proti Centre national de recherche en relations humaines (CNRRH) SARL a dalším, C-236/08, C-237/08 a C-238/08, a ze dne 12. 7. 2011, L’Oréal SA a další proti eBay International AG a dalším, C-324/09].
16. Soudní dvůr rovněž ve své judikatuře vychází z toho, že pouhá skutečnost, že provozovatel on-line tržiště ukládá na svůj server nabídky k prodeji, stanoví podmínky poskytování své služby, dostává za tuto službu úplatu a svým zákazníkům poskytuje informace obecné povahy, nemůže mít za následek, že se na něj nebudou vztahovat výjimky v oblasti odpovědnosti stanovené ve směrnici 2000/31/ES. V situaci, kdy se tento poskytovatel omezil na čistě technické a automatické zpracování dat, a kdy se tudíž na něj použije pravidlo uvedené v čl. 14 odst. 1 směrnice 2000/31, může být přesto na základě uvedeného odstavce 1 zproštěn veškeré odpovědnosti za jím uložená data protiprávní povahy pouze za podmínky, že nebyl „účinně seznámen s protiprávní činností nebo informací“ a ani s ohledem na nárok na náhradu škody si nebyl „vědom skutečností nebo okolností, z nichž by byla zjevná protiprávní činnost nebo informace“, nebo jakmile se o nich dozvěděl, jednal neprodleně s cílem odstranit dotčené informace nebo k nim znemožnit přístup (srov. již výše citovaný rozsudek Soudního Dvora Evropské unie ze dne 12. 7. 2011, L’Oréal SA a další proti eBay International AG a dalším, C-324/09).
17. V tomto smyslu Soudní dvůr ve svém rozhodování rovněž dovodil, že provozovatel tzv. hostingové služby, jenž zavádí technická opatření, jejichž účelem je odhalit mezi uloženými soubory obsahy, které by mohly porušovat cizí práva, neznamená, že by tento provozovatel hrál aktivní úlohu takové povahy, že by bylo možné konstatovat, že obsah těchto videí zná nebo kontroluje, protože jinak by z režimu zproštění odpovědnosti stanoveného v čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu byli vyloučeni poskytovatelé služeb informační společnosti, kteří přijmou opatření, jejichž účelem je právě boj proti takovým porušením (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 6. 2021, Frank Peterson v. Google LLC a další a Elsevier Inc. v. Cyando AG, C-682/18 a C-683/18).
18. Pokud se v poměrech nyní projednávané věci soudy zabývaly výše citovanými kritérii pro posouzení, zda se na žalovanou vztahuje režim tzv. bezpečného přístavu, a na základě skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně (jehož přezkum dovolacímu soudu nenáleží), dospěly k závěru, že nelze dovodit odpovědnost žalované za obsah sporných reklam, neboť žalovaná si nebyla a nemohla být vědoma jejich obsahu, dále že obsah reklam zpracovává toliko automatizovanými nástroji, a současně takový obsah odstranila poté, co obdržela dostatečné oznámení od žalobkyně, pak se od shora citované judikatury neodchýlily.
19. Námitka dovolatelky, že žalovaná nesplnila podmínku pasivity poskytovatele služby, neboť z dokumentu Zásady pro placenou reklamu vyplývá, že obsah reklam žalovaná nekontroluje toliko automatizovanými nástroji, nýbrž se na kontrole podílejí i lidé, je pak postavena na vlastních skutkových (a v řízení před soudy obou stupňů neprokázaných) tvrzeních dovolatelky o tom, že žalovaná aktivně (nikoli toliko automatizovanými nástroji) kontroluje obsah reklam. Dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů a že mu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. S tím souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
20. U druhé námitky týkající se toho, že odvolací soud nesprávně posoudil povahu žalobkyní uplatněného nároku a že tedy neměl vůbec aplikovat pravidla o bezpečném přístavu, dovolatelka sice uvedla, že se odvolací soud měl odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněným pod číslem 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ovšem neformulovala žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, u jejíhož řešení se odvolací soud odchýlil od dovolatelkou citované judikatury. Žádnou konkrétní právní otázku pak nelze ani dovodit z obsahu její argumentace k této námitce.
21. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015 ve věci sp. zn. I. ÚS 1092/15).
22. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
23. K tomu lze poznamenat, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018).
24. Z citované judikatury k vymezení předpokladů přípustnosti vyplývá, že dovolatelka ve vztahu ke své druhé námitce těmto požadavkům nedostála, neboť neformulovala žádnou otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil judikatury Nejvyššího soudu, na kterou poukazovala; ani taková otázka nebyla zřejmá z obsahu dovolatelčiny argumentace k této námitce.
25. K tomu pak lze doplnit, že závěry formulované v dovolatelkou citovaném rozhodnutí na projednávanou věc ani nemohou dopadat, neboť v tam řešené věci nebylo předmětem řízení posouzení odpovědnosti žalovaných za určitý obsah uložený a sdílený prostřednictvím jimi poskytované služby, nýbrž jejich odpovědnosti za využívání tzv. partnerského programu a služby vyhledavače. Oproti tomu v projednávané věci shledává žalobkyně odpovědnost žalované právě v konkrétním obsahu, který byl na službu žalované nahrán a jejím prostřednictvím sdílen veřejnosti, když ostatně nešíření tohoto obsahu prostřednictvím služby žalované a odstranění tohoto obsahu z její služby se svojí žalobou domáhá.
26. Ani poslední dovolatelčina námitka týkající se toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe týkající se posouzení podmínky generální klauzule [§ 2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“)] nekalé soutěže spočívající v jednání v hospodářském styku, nezaloží přípustnost dovolání, neboť tato argumentace se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem.
27. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že by žalobkyní vytýkané jednání nemohlo představovat jednání v hospodářském styku, nýbrž odůvodnil své rozhodnutí tím, že žalobkyní tvrzená odpovědnost žalované za konkrétní data uložená a sdílená prostřednictvím její služby je vyloučena zvláštní úpravou stanovenou v § 5 zákona o některých službách informační společnosti.
28. Dovolací soud v tomto směru připomíná, že podle jeho rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
29. K tomu lze pro úplnost lze doplnit, že z dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, plyne, že omezení odpovědnosti poskytovatele tzv. hostingové služby podle § 5 zákona o některých službách informační společnosti se uplatní tehdy, má-li být poskytovatel této služby odpovědný za obsah uložený uživateli této služby. Jedná-li se v tomto smyslu o odpovědnost za uložený obsah, je nerozhodné, v čem má spočívat konkrétní právní posouzení důvodu takové odpovědnosti, tedy zda se má kupříkladu jednat o odpovědnost za porušení práv duševního vlastnictví nebo o odpovědnost za jednání v nekalé soutěži (způsobené právě uložením takového obsahu). I kdyby tedy vytýkané jednání žalované mohlo být kvalifikováno jako jednání v nekalé soutěži, nic by to neměnilo na závěru odvolacího soudu, že toto jednání spočívá v uložení a sdílení obsahu, za který žalovaná podle shora uvedené právní úpravy neodpovídá. Proto otázku týkající se podmínek pro kvalifikaci jednání žalované jako jednání v nekalé soutěži odvolací soud neřešil a ani řešit nemusel.
30. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání zčásti není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nebo na řešení předložené otázky nezávisí, a v části je stiženo vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť dovolatelka u druhé námitky nedostála výše uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
31. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
32. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ve smyslu § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 a 2 o. s. ř. tím, že žalovaná byla v dovolacím řízení plně úspěšná. Výše náhrady nákladů řízení sestává z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 444 300 Kč určené dle § 9a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 [v souladu s čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť právní služba byla poskytnuta po nabytí účinnosti citované vyhlášky, tj. po 1. 1. 2025], a náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, vše zvýšeno o 21 % DPH, celkem tedy 538 148 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu