U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně AHOLD Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 5,
Radlická 520/117, Jinonice, PSČ 158 00, IČO 44012373, zastoupené Mgr. Markem
Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti
žalované GULF 1971 a. s., se sídlem v Brně, Malíkova 1674/40, Řečkovice, PSČ
621 00, IČO 26975351, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v
Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 46/2006, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. července 2015, č. j. 8 Cmo
1/2015-475, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 178 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Vojáčka, advokáta se sídlem v
Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. září 2014, č. j. 19 Cm
46/2006-434, zrušil rozhodčí nález č. j. RozŘ 2/2006 rozhodce JUDr. Renaty
Veselé, Ph.D., ze dne 15. 3. 2006, vydaný v právní věci žalobce GARPTIMEX a.
s., se sídlem v Brně, Mečířova 2242/40, PSČ 610 00, IČO 269 75 351, proti
žalované SPAR Česká obchodní společnost s. r. o., se sídlem v Praze 10, Nákupní
389/1, PSČ 102 00, IČO 272 07 048 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že se dne 11. října 2005 v sídle žalobkyně
konala obchodní schůzka, jíž se účastnili statutární zástupci firmy Swissport
s. r. o. a statutární zástupce společnosti GARPTIPEX a. s., pan V. V. Ten
podepsal se žalobkyní jednající paní M. K. obdobnou kupní smlouvu jako
statutární zástupce firmy Swissport s. r. o., pan J. V. Podle této kupní
smlouvy se žalovaná jako prodávající zavázala, že dodá kupujícímu zboží
specifikované v závazné garantované objednávce, která tvoří přílohu č. 1 této
smlouvy. Žalobkyně se zavázala k odběru tohoto zboží specifikovaným způsobem za
sjednanou cenu 30 882 572,50 Kč. V čl. 6 smlouvy byla pro případ prodlení
sjednána smluvní pokuta z dlužné částky ve výši 0,5 % za každý den prodlení a v
článku 7 byla výslovně dohodnuta rozhodčí doložka, podle níž byl spory oprávněn
rozhodnout rozhodce JUDr. Renata Veselá, Ph.D. V řízení bylo prokázáno, že smlouvu za žalovanou podepsal pan V. V. Znaleckým posudkem bylo rovněž prokázáno, že smlouvu za společnost Spar
Beteiligungsgesellschaft s. r. o. (právní předchůdce žalobkyně) podepsala paní
M. K. Ze skutkové věty výroku o vině a trestu z trestního rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2012, sp. zn. 46 T 7/2009, soud prvního
stupně zjistil, že J. V., Mgr. A. V. a V. V. vedeni společným záměrem vylákat
od společnosti SPAR Česká obchodní společnost s. r. o. plnění ve formě náhrady
škody získaného formou žaloby k rozhodčímu soudu, obžalovaný V. V. nechal
vyhotovit kupní smlouvu s datem 12. října 2005, kterou jako statutární zástupce
společnosti GARPTIMEX a. s. uzavřel se společností Spar
Beteiligungsgesellschaft s. r. o. Spolu s obžalovaným J. V. zajistili její
podepsání a opatření razítkem za společnost SPAR Česká obchodní společnost s. r. o. M. K., přičemž však od počátku věděli, že tato jako nákupčí společnosti
SPAR Česká obchodní společnost s. r. o. nemá oprávnění zavazovat tuto
společnost kupními smlouvami uzavíraným s dodavateli, neboť k tomuto jsou
oprávněni pouze statutární zástupci společnosti SPAR Česká obchodní společnost
s. r. o. Ze zavazujícího výroku uvedeného rozsudku vzal soud za prokázané, že
jednatel žalované věděl, že v době, kdy byla uzavřena kupní smlouva mezi
žalobkyní a žalovanou obsahující rozhodčí doložku, není paní M. K. oprávněna
uzavírat kupní smlouvy jménem žalobkyně, přesto nechal smlouvu touto osobu
podepsat. Soud prvního stupně rozhodčí nález zrušil, neboť dospěl k závěru, že
kupní smlouva obsahující rozhodčí doložku je od počátku neplatná, neboť ji
uzavřela jménem žalobkyně osoba, která ji nebyla oprávněna uzavřít. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. července 2015, č. j. 8 Cmo
1/2015-475, zamítl návrh žalované na přerušení odvolacího řízení (výrok pod
bodem I), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). S odkazem na judikát Nejvyššího soudu sp. zn.
Cpj 35/78, publikovaný
pod označením R 22/1979, odvolací soud dovodil, že soud je vázán pouze výrokem
a nikoli odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet
jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, která řeší naplnění
znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah
vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je
tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň
okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. Právě okolnost, že V. V. se pokusil uvést předchůdce žalobkyně v omyl
tím, že předstíral, že nevěděl o tom, že M. K. nebyla oprávněna smlouvu sjednat
za předchůdce žalobkyně, a že se tedy snažil dosáhnout tímto způsobem situace,
kdy předchůdce žalobkyně bude touto smlouvou vázána, představuje základní znaky
skutkové podstaty trestného činu podvodu a zároveň nejvýznamnější okolnost pro
rozhodnutí v této věci. Nadto odvolací soud z odůvodnění trestního rozsudku
zjistil, že obviněný V. V. věděl o používání rámcových obchodních podmínek. Z
nich jednoznačně vyplývá, že za předchůdce žalobkyně jednají pouze konkrétní
jednatelé. Námitka žalované spočívající v tom, že civilní soud není vázán ve
smyslu ustanovení § 135 o. s. ř. pravomocným trestním odsuzujícím rozsudkem,
je-li tento rozsudek nesprávný, postrádá elementární logiku. Je-li civilní
soud vázán trestním rozsudkem, jakýkoli jeho přezkum civilním soudem nepřichází
v úvahu. Dle názoru odvolacího soudu je proto předmětná smlouva včetně rozhodčí
doložku absolutně neplatná také dle ustavení § 39 občanského zákoníku, jelikož
podpis smlouvy žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost
dovolání zakládá dovolatelka na tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu stran aplikace ustanovení § 132 a 135 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo
1264/2013). Dovolatelka dále namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena,
stran aplikace ustanovení § 135 o. s. ř., a to konkrétně, zda je civilní soud
vázán výrokem rozsudku trestního soudu, který je v rozporu se zákonem. Dovolatelka je toho názoru, že civilní soud není oprávněn přezkoumávat
otázku viny a trestu, avšak při excesu trestního rozsudku stran výkladu
civilního práva, není civilní soud tímto excesem vázán. Ve výroku trestního
rozsudku pod bodem 3 se uvádí, že pan V. V. měl od počátku vědět, že M. K. není
oprávněna uzavírat smlouvy za žalobkyni, „neboť k tomu jsou oprávněni pouze
statutární zástupci společnosti SPAR Česká obchodní společnost s. r. o.“. Civilní soudy byly povinny důsledně aplikovat ustanovení § 132 o. s. ř. a
zohlednit výslovnou kogentní úpravu tzv. zákonného zmocnění obsaženou v
ustanovení § 15 a § 16 obch. zák. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu stran aplikace § 132 o. s. ř. a § 135 o. s. ř., případně nesprávně vyřešil právní otázku, která dosud nebyla odvolacím
soudu řešena, neboť soud prvého stupně i odvolací soud při svém rozhodnutí
vyšly ze samotného důkazního prostředku, a to výroku rozhodnutí trestního
soudu, který je zcela v rozporu se zákonem a konstantní judikaturou stran
zákonného zmocnění vedoucích zaměstnanců. Bylo povinností obecných soudů
kriticky vyhodnotit vypovídající schopnost výrokové části trestního rozsudku
při zohlednění kogentní úpravy zákonného zmocnění a při své rozhodovací
činnosti zohlednit ostatní provedené důkazy způsobem, který by reflektoval, že
konkrétní výrok trestního rozsudku nemá vyšší důkazní sílu než ostatní
provedené dokazování. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s
konstantní judikaturou dovolacího soudu, a to s usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2013, usnesením Nejvyššího soudu ze dne
31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvádí, že dovolání dle jejího názoru
není přípustné, jelikož odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu
neodchýlil. Žalobkyně namítá, že trestní rozsudek 46 T 7/2009 byl opakovaně
potvrzen jako správný, a to na úrovni Vrchního soudu, Nejvyššího soudu i
Ústavního soudu a civilní soudy jsou jeho výrokem vázány. Žalobkyně navrhla,
aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku
II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1
o. s.
ř.) oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není
přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Dovolatelka předně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu
s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2013,
vydaným ve skutkově obdobné věci. V tomto usnesení dospěl Nejvyšší soud k
následujícímu závěru: „Soud prvního stupně k prokázání rozhodných skutečností,
které jsou mezi účastníky řízení sporné, pro posouzení otázky, zda účastníci
platně uzavřeli kupní smlouvu ze dne 11. 10. 2005 a zda v ní platně sjednali
rozhodčí doložku, neprovedl prakticky žádné dokazování. Kromě důkazu rozhodčím
spisem obsahujícím napadený rozhodčí nález provedl toliko důkaz rámcovými
obchodními podmínkami podepsanými zástupci žalobkyně a úpadce dne 25. 5. 2001,
tedy téměř čtyři roky před podpisem sporné kupní smlouvy (důkaz protokolem o
výslechu svědkyně M. K. provedeným dožádaným soudem podle obsahu spisu soud
prvního stupně neprovedl). Ostatní skutková zjištění převzal soud prvního
stupně z jiných řízení, a to z řízení trestního vedeného u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 46 T 7/2009 a z řízení v obchodní věci vedené u téhož soudu
pod sp. zn. 19 Cm 46/2006. Takový postup není přípustný, neboť civilní soud je
povinen v rámci zjišťování skutkového stavu věci zjistit a posoudit celý
skutkový základ uplatňovaného nároku vlastním dokazováním.“
Soud prvního stupně v projednávané věci provedl poměrně rozsáhlé
vlastní dokazování, co se týče žalobkyní a žalovanou předkládaných tvrzení. Současně vyšel z výroku pravomocného trestního rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 19. 11. 2012, sp. zn. 46 T 7/2009-191, kterým byl vázán. Soud prvního
stupně v této věci tedy nepřevzal skutková zjištění z odůvodnění či jiné části
zmíněného trestního rozsudku, ale byl vázán výrokem, resp. skutkovou větou v
daném rozsudku. (Není bez důležitosti, že odvolání proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 19. 11. 2012, sp. zn. 46 T 7/2009, ve znění usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2013 a ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 46 T
7/2009, Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 2 To
38/2013, zamítl. Dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí Vrchního soudu v
Olomouci bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 239/2014.)
Dovolatelka přitom přehlíží, že podle § 135 odst. 1 o. s. ř. platí, že
pokud jde o rozhodnutí jiných soudů (či týchž soudů v jiných věcech), případně
jiných orgánů, je soud vázán pouze výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin,
přestupek nebo jiný správní delikt (s výjimkou rozhodnutí v blokovém řízení), a
o tom, kdo jej spáchal, a rozhodnutím o osobním stavu. Žádné jiné výroky a
závěry jiných soudů či jiných orgánů civilní soud nezavazují a ten je povinen
si učinit závěry o rozhodných skutečnostech, jakož i o jejich právním
hodnocení, samostatně (srov. již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2013).
Soudy nejsou vázány odůvodněním
trestního rozsudku, ale jsou vázány jeho výrokem. Součástí výroku trestního
rozsudku je skutková a právní věta. Skutková věta musí obsahovat úplný popis
skutečností rozhodných pro naplnění skutkové podstaty trestného činu ve smyslu
ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Závěry, které jsou shrnuty ve skutkové větě
trestního rozsudku, jsou založeny na provedeném dokazování v řízení. Průběh
dokazování je obsahem odůvodnění trestního rozsudku. Pro to, aby mohl soud
učinit závěr o spáchání trestného činu, je nezbytné popsání konkrétního
jednání, které je pro naplnění skutkové podstaty trestného činu nezbytné. V
daném případě (pro naplnění podmínky úmyslu jednajících) je to mimo jiné
skutkový závěr o tom, že J. V., A. V. a V. V. od počátku věděli, že M. K. jako
nákupčí společnosti SPAR Česká obchodní společnost s. r. o. nemá oprávnění
zavazovat tuto společnost kupními smlouvami uzavíranými s dodavateli. Vázanost rozhodnutím v trestní věci neznamená pouze to, že se jedná o
jeden z důkazních prostředků, které má civilní soud brát v potaz, ale má ji
posuzovat současně s ostatními v řízení provedenými důkazy a vyhodnocovat
relevanci pro řešení civilního sporu. Výše uvedeným skutkovým závěrem trestního
soudu byly civilní soudy vázány, tj. musely se jím řídit. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s
obchodním zákoníkem a pravidly pro jednání podnikatele. Tuto námitku Nejvyšší
soud zcela odmítá. Podle § 15 odst. 1 obch. zák. ve znění rozhodném platí, že
kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem
úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Dle odst. 2 platí, že
překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1, je takovým jednáním
podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s
přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla. Jelikož výrokem
trestního rozsudku bylo prokázáno, že V. V. věděl, že M. K. nemá právo za
žalobkyni smlouvu uzavírat, nemohlo dojít k platnému uzavření kupní smlouvy. Námitka dovolatelky, že není možné vycházet z rozhodnutí trestního
soudu, které je v rozporu se zákonem, je zcela nepřípadná. Je-li soud vázán
výrokem rozhodnutí jiného orgánu, je jím vázán bez ohledu na to, jaký názor má
na řešení tam vedeného sporu soud či strany sporu. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované jako celek
dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2016
JUDr. Kateřina
H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu