23 Cdo 5160/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobce: ALIA STEEL, s. r. o., se sídlem v Brně, Komárovská 2, IČ
41601092, zast. JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Botanická
9, proti žalovaným: 1) Statutární město Brno, se sídlem v Brně, Dominikánské
náměstí 1, IČ 44992785, zast. Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem AK v
Brně, Cihlářská 19, 2) STaVO, s. r. o., se sídlem v Brně, Palackého třída
318/159, IČ 18829708, o zaplacení částky 1,747.305,- Kč, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 176/97, o dovolání žalobce i žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2009, č. j. 28 Co 465/2005-399,
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2009, č. j. 28 Co
465/2005-399, se ve výroku I. a souvisejících výrocích III. až VIII. o
nákladech řízení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce pokud směřovalo proti výroku II. rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 18. 6. 2009, č. j. 28 Co 465/2005-399, se zamítá; dovolání
žalobce směřující proti zbývajícím výrokům uvedeného rozsudku se odmítá.
III. Dovolání žalovaného pokud směřovalo proti výroku II. rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2009, č. j. 28 Co 465/2005-399, se odmítá.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 5.
2005, č. j. 45 C 176/97-259 uložil 1. žalovanému (Statutární město Brno)
povinnost uhradit žalobci částku 1,747.305,- Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku (výrok I.) a dále ve výroku III. zamítl žalobu ve vztahu k 2.
žalovanému (STaVO, s. r. o., se sídlem v Brně, Hlinky 80) a na to rozhodl o
nákladech řízení (výroky II., IV. a V.) a ve výroku VI. rozhodl o vrácení
přeplatku soudního poplatku.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 6. 2009, č. j. 28
Co 465/2005-399 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající částky
150.099,60 Kč, ve zbývající části co do částky 1,597.205,40 Kč tento výrok
změnil tak, že žalobu zamítl (výroky odvolacího soudu I. a II.). Odvolací soud
v dalších výrocích III. až VIII. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů, popř. o náhradě nákladů České republice.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že z provedeného dokazování
vyplynulo, že se zhotovitel (žalobce) zavázal pro objednatele (2. žalovaného
STaVO, s. r. o., se sídlem v Brně) provést rekonstrukci Divadla bratří Mrštíků
v rozsahu dle schválené projektové dokumentace předané objednatelem zhotoviteli
ve dvou provedeních před zahájením prací. Projektová dokumentace byla však
zpracována pro účely stavebního povolení a dílo mělo být zhotoveno podle
projektové dokumentace pro provedení stavby a tato dokumentace zpracována
nebyla. Podobně byla cena ve smlouvě v částce 1,606.450,- Kč označena jako
předběžná. Ve smlouvě nebylo zjištěno, že by se strany smlouvy shodly na
uzavření smlouvy bez určení ceny díla, neboť cena díla měla být upřesněna na
základě předané dokumentace, která vypracována nebyla a na základě písemných
dodatků ke smlouvě, které uzavřeny nebyly. Odvolací soud proto dospěl k závěru,
že nebyl ve smlouvě o dílo řádně vymezen předmět a ani cena, tedy podstatné
části této smlouvy, a vzhledem k tomu odvolací soud uzavřel, že smlouva o dílo
nevznikla. Žalobcův návrh byl proto posouzen podle ust. § 451 odst. 1 obč. zák.
jako plnění bez právního důvodu.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že účastníkem odvolacího řízení
zůstal pouze 1. žalovaný, neboť je vlastníkem nemovitosti, která byla pracemi
provedenými žalobcem zhodnocena a žalobce se tak též ve vztahu k 1. a 2
žalovanému domáhal vydání bezdůvodného obohacení.
Při posuzování zhodnocení nemovitosti provedenými pracemi odvolací soud
vycházel ze závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo
761/2003 a ze znaleckého posudku z 13. 2. 2009, č. j. 3753-34/09 zpracovaného
znaleckým ústavem STAVEXIS, s. r. o., Brno. Podle znaleckého posudku zvýšení
hodnoty nemovitosti – Městského divadla Brno – Divadla bratří Mrštíků – pracemi
provedenými žalobcem představovalo částku 5,300.000,- Kč, což byl rozdíl mezi
tržní (obvyklou) cenou předmětné nemovitosti po rekonstrukci (provedení
stavebních prací žalobcem) a před rekonstrukcí. Vzhledem k tomu, že žalobce
obdržel za jím provedené práce částku 5,139.900,40 Kč (správně 5,149.900,40
Kč), odvolací soud vyhověl žalobě, v níž žalobce požadoval zaplacení
1,774.305,- Kč, pouze v částce 150.099,60 Kč, ve zbytku žalobu zamítl, jak bylo
uvedeno shora a rozhodl znovu o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Dovoláním ze dne 5. 10. 2009 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu ve všech
jeho výrocích a pokládá dovolání za přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci a dále
vada řízení spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(§ 241a odst. 2 písm. b), § 241a odst. 3 o. s. ř. )
Ve stručném odůvodnění dovolání žalobce uvedl, že je pro něho významná otázka
rozsahu a výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, kterou odvolací
soud podle jeho názoru řešil v rozporu s hmotným právem. Podle žalobce měl být
doplněn znalecký posudek, což navrhoval. Znalec se měl vyjádřit při „stanovení
věcné hodnoty, výnosové hodnoty a porovnávací hodnoty nikoliv k celé
nemovitosti“, ale ke stanovení těchto hodnot „pouze k té části nemovitosti,
která zahrnuje divadlo a jeho technické zázemí“. Stanovení těchto hodnot z
celého objektu zkresluje výsledná zhodnocení a nepostihuje výjimečnost
předmětné nemovitosti. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Dovoláním ze dne 22. 9. 2009 napadl 1. žalovaný rozsudek odvolacího soudu ve
všech jeho výrocích s tím, že v dovolání uplatnil dovolací důvody upravené v
ust. § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. (nesprávné právní
posouzení věci a nesprávnosti ve skutkovém zjištění). V odůvodnění dovolání 1. žalovaný především nesouhlasil se závěrem odvolacího
soudu, že mezi žalobcem a 1. žalovaným (správně 2. žalovaným) nevznikla smlouva
o dílo ze dne 17. 7. 1995, jejímž předmětem plnění byla rekonstrukce Městského
divadla v Brně. Podle dovolatele předmětná smlouva splňovala veškeré formální
požadavky a závěr o její neplatnosti nemá oporu v provedeném dokazování. Dodatkem č. 002/95 ze dne 28. 4. 1995 k dohodě o vzájemné spolupráci ze dne 8. 4. 1993 uzavřené mezi 1. a 2. žalovaným se 2. žalovaný zavázal zajistit
vyhotovení prováděcí projektové dokumentace a byla mu zaplacena částka
740.000,- Kč, tvrzení, že projektová dokumentace neexistovala je účelové. Odvolací soud taktéž neposuzoval, zda mezi žalobcem a 2. žalovaným nevznikla
ústní smlouva o dílo. Dovolatel dále v dovolání poukázal na to, že částku 5,149.900,- Kč žalobci
uhradil 2. žalovaný. Při neexistenci smluvního vztahu mezi nimi by se jednalo o
bezdůvodné obohacení a závěr soudu prvního stupně, že platba byla uhrazena 1. žalovaným prostřednictvím 2. žalovaného je absurdní. Platby mezi 1. a 2. žalovaným měly podklad ve smlouvě o vzájemné spolupráci ze dne 8. 4. 1993 vč. jejich dodatků. Uhrazení ceny díla se podle dovolatele měl žalobce domáhat na 2. žalovaném a
neplatnosti smlouvy o dílo se nemůže domáhat ten, kdo její neplatnost způsobil,
tj. v dané věci 2. žalovaný, který neplatnost způsobil nedodáním prováděcí
dokumentace. Pokud by dovolatel připustil neplatnost předmětné smlouvy o dílo, je toho
názoru, že není správný závěr odvolacího soudu při určení adresáta a výše
bezdůvodného obohacení a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. 7. 2003,
č. j. 29 Cdo 2631/2000-158 popř. rozhodnutí z 29. 5. 2003, sp. zn.
33 Odo
258/2003, podle nichž se bezdůvodné obohacení neváže k věci, ale k osobě, která
se plněním bezdůvodně obohatila. Odvolací soud dospěl k závěru, že bezdůvodné
obohacení vzniklo na straně 1. žalovaného, přičemž odečítá finanční prostředky,
které žalobci za rekonstrukci divadla zaplatil 2. žalovaný a pomíjí, že 1. žalovaný za rekonstrukci divadla plně zaplatil 2. žalovanému, tj. i za práce
provedené žalobcem. Odvolací soud se tak nezabýval tím, na čí straně vzniklo
bezdůvodné obohacení, zda na straně 1. žalovaného jako vlastníka nemovitosti,
který v plné výši zaplatil cenu rekonstrukce divadla 2. žalovanému nebo na
straně 2. žalovaného, který ač sám dostal zaplaceno, jednomu ze svých
subdodavatelů práce nezaplatil. Dovolatel je přesvědčen, že za tohoto stavu by
bezdůvodné obohacení vzniklo na straně 2. žalovaného, neboť 2. žalovanému
(generálnímu dodavateli) zaplatil částku 11,279.967,- Kč jako smluvenou cenu
díla za III. etapu rekonstrukce divadla. Je proto nepřípustné, aby žalobce
dlužnou pohledávku požadoval na třetím subjektu, který s ním nebyl ve smluvním
vztahu a na tom nemůže nic změnit ani neplatnost smlouvy o dílo uzavřené mezi
žalobcem a 2. žalovaným. Nelze vytvářet stav, aby se věřitel mohl hojit na
třetím subjektu a byla popírána funkce generálního dodavatele, který odpovídá
za provedení díla a do vztahu s jednotlivými subdodavateli vstupuje vlastním
jménem a úhrada subdodávek je realizována na základě smluvních vztahů mezi
generálním dodavatelem a subdodavateli a objednatel neručí za závazky svého
generálního dodavatele. Vzhledem k uvedenému 1. žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním
napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V podání ze dne 4. 11. 2009 se k dovolání 1. žalovaného vyjádřil žalobce. Ve
vyjádření žalobce zejména uvedl, že z provedeného dokazování je zřejmé, že
předmětná smlouva o dílo nemohla být uzavřena ani v ústní formě, a to minimálně
z důvodu neurčitosti předmětu plnění, který nebyl znám v celém rozsahu téměř do
konce stavby. Žalobce ve vyjádření dále uvedl, že je jeho právem domáhat se úhrady předmětné
částky z jakéhokoliv titulu a na komkoli, kdo je podle jeho názoru v dané věci
pasivně věcně legitimován. V právním vztahu z titulu bezdůvodného obohacení je
k žalobci pouze 1. žalovaný. Pro tento vztah je právně bezvýznamné jakou částku
uhradil 1. žalovaný 2. žalovanému a k tomu žalobce dodává, že právní úkony
učiněné mezi 1. a 2. žalovaným jsou taktéž absolutně neplatné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v souladu s čl. II. bod 12
zák. č. 7/2009 Sb., konstatoval, že dovolání je třeba projednat a rozhodnout o
něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinné do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolací soud dále konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami
(žalobcem a 1. žalovaným), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé
jsou zastoupeni advokáty a jimi bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání podaným žalobcem a
uplatněnými dovolacími důvody. Žalobce dovoláním napadl všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tj. výrok I. až VIII. Ve výroku I. odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v
níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 150.099,60 Kč a ve
výroku II. odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně
částky 1,597.205,40 Kč žalobu zamítl. Z toho je zřejmé, že proti výroku II. je dovolání přípustné podle ust. § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť zde odvolací soud změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalobce však je subjektivně nepřípustné
proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, neboť v tomto rozsahu bylo žalobci
vyhověno a tak mu nebyla způsobena újma na jeho právech, kterou by bylo možné v
dovolacím řízení napravit. Pokud žalobce napadl všechny výroky o nákladech řízení (výrok III. až VIII.) je
obecně nutné konstatovat, že přípustnost dovolání ohledně těchto výroků
nevyplývá z ust. § 238, § 238a popř. § 239 o. s. ř. a dále je nutné poznamenat,
že pouze výroky III., IV., VI. a VII. se týkaly žalobce a dovolání je nutné v
tomto rozsahu odmítnout. Dovolací soud se s ohledem na uvedené bude nadále zabývat přezkoumáním výroku
II. rozsudku odvolacího soudu (zamítnutí žaloby o zaplacení 1,597.205,40 Kč) z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Z dovolání vyplývá, že žalobce uplatnil dovolací důvody nesprávného právního
posouzení věci a nedostatků ve skutkovém zjištění. Dovolací důvod nesprávného
právního posouzení dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil otázku
rozsahu a výše bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem. K tomu uvedl,
že navrhoval doplnění znaleckého posudku a v podstatě napadal způsob stanovení
výše zhodnocení budovy divadla provedenou rekonstrukcí. Z takto obsahově vymezeného dovolacího důvodu je zřejmé, že žalobce především
nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým
skutkovým závěrům soud dospěl (zejména na základě znaleckých posudků), popř. namítal vady při zjišťování skutkového stavu věci (doplnění znaleckého posudku). Dovolací soud vzhledem k tomu, že dovolání je procesním úkonem účastníka
řízení, v němž účastník vymezuje dovolací důvody, který se posuzuje podle jeho
obsahu, i když je nesprávně označen (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), dospěl k závěru,
že v předmětném dovolání nebyl podle obsahového vymezení uplatněn dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.),
ale byl uplatněn dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, popř. že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování.
Za takové zjištění je třeba pokládat
výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože
soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů
účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo
vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, nebo
který odporuje ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které
byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně procesního)
práva. Dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož správnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry. Hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové
zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze
dovoláním úspěšně napadnout. Zásada volného hodnocení důkazů promítnutá do §
132 o. s. ř. vyjadřuje, že závěr, který si soudce učiní o pravdivosti či
nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených
důkazů, je věcí vnitřního soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového
postupu. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ohledně rozsahu a výše bezdůvodného
obohacení vyplývá, že soud usnesením ze dne 30. 6. 2005, č. j. 28 Co
465/2005-331 ustanovil znalcem znalecký ústav STAVEXIS, s. r. o., se sídlem v
Brně, který vypracoval znalecký posudek ze dne 13. 2. 2009, č. 3753-34/09 a
dospěl k závěru, že zvýšení hodnoty nemovitosti – Městského divadla Brno –
Divadlo bratří Mrštíků – k datu 1. 12. 1995 vzhledem ke stavebním pracím
provedeným žalobcem představuje částku 5.300.000,- Kč. Znalecký posudek byl
vypracován po místním šetření na místě samém za účasti účastníků a uvedená
částka byla stanovena na základě určení tržní (obvyklá) ceny předmětné
nemovitosti před a po rekonstrukci budovy divadla. Účastníkům řízení bylo umožněno vyjádřit se k závěrům znaleckého posudku, k
jejich připomínkám se znalecký ústav vyjádřil dne 10. 4. 2009 a ve vyjádření
setrval na svých závěrech. Odvolací soud dále při jednání dne 29. 4. 2009
zástupce znaleckého ústavu podrobně vyslechl k dalším námitkám účastníků a mj. k námitkám účastníků zástupce znaleckého ústavu uvedl, že částka 5,300.000,- Kč
vychází z metody porovnávací a ke stejné částce by se dospělo i při zpracování
položkového rozpočtu (z něho vycházel znalecký posudek Ing. Lederera). Odvolací soud poté nevyhověl návrhu účastníků na doplnění znaleckého posudku,
popř. provádění dalšího dokazování a považoval závěry zpracovaného znaleckého
posudku za dostatečné pro závěr o zhodnocení předmětné nemovitosti. Dovolací soud s ohledem na uvedené, a to i s přihlédnutím k ust.
§ 120 odst. 1,
2 věta o. s. ř., dospěl k závěru, že odvolací soud nevycházel ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování a tato vada není v posuzované věci dána. Dovolání žalobce není proto
důvodné a dovolací soud v tomto rozsahu dovolání zamítl. Dovoláním z 22. 9. 2009 napadl 1. žalovaný (Statutární město Brno) všechny
výroky rozsudku odvolacího soudu, tj. výrok I. až VIII. s tím, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.) a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění,
které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a důvod přípustnosti dovolání nebyl dovolatelem
uveden. Dovolací se tedy nejprve zabýval tím, zda je v posuzované věci dovolání
přípustné. Ve výroku I. rozsudku odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
části výroku, jímž byla 1. žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci
150.099,60 Kč. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok
rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení částky 1,597.205,40 Kč
byla zamítnuta. Ve zbývajících výrocích III. až VIII. odvolací soud rozhodoval
o nákladech řízení. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu
může být přípustné pouze při splnění podmínek upravených v ust. § 237 odst. 1
písm. b) a c) o. s. ř. Dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn v části
týkající se zaplacení 1,597.205,40 Kč výrok rozsudku soudu prvního stupně tak,
že žaloba byla zamítnuta, je z hlediska 1. žalovaného subjektivně nepřípustné,
neboť tímto výrokem nebyla 1. žalovanému způsobena žádná újma, která by byla
odstranitelná zrušením napadeného výroku. Pokud dovolání směřuje proti výrokům III. až VIII. rozsudku odvolacího soudu, v
nichž tento soud rozhodoval o nákladech řízení, přípustnost dovolání proti
těmto výrokům nevyplývá z ust. § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Dovolací soud se proto bude dále zabývat tím, zda je v posuzované věci dovolání
přípustné proti výroku I. rozsudku odvolacího ohledně částky 150.099,60 Kč
podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009. V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý
rozsudek soudu prvního stupně. Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, které v
rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jelikož ve smyslu uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z
těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím
soudem dovolatel napadl, resp. jejich řešení v dovolání zpochybnil. V posuzovaném případě 1. žalovaný, dále jen „dovolatel“ nejprve napadl
posouzení platnosti smlouvy o dílo ze dne 17. 7. 1995 uzavřené mezi žalobcem
(subdodavatelem) a společností STaVO, s. r. o., se sídlem v Brně, která byla
generálním dodavatelem rekonstrukce Městského divadla v Brně – Divadla bratří
Mrštíků ve vztahu k 1. žalovanému. Z rozsáhlých skutkových zjištění soudů obou stupňů, které se týkají předmětu
díla dospěly oba soudy ke shodnému závěru, že nebyl vymezen řádně předmět díla,
neboť dílo mělo být vymezeno projektovou dokumentací pro provedení stavby,
která však nebyla zpracována a situace byla v průběhu prací řešena dílčími
projekty a uvedené se pak nepromítalo do změn smlouvy uzavřenými dodatky. Ve smlouvě o dílo byla cena díla označena jako předběžná, která měla být též
zpřesněna v dodatcích ke smlouvě o dílo na základě předané projektové
dokumentace, které nebyly, jak je uvedeno shora, uzavřeny. Dovolací soud proto pokládá za správný závěr odvolacího soudu, že smlouva o
dílo je neplatná, resp. nevznikla s ohledem na to, že v ní nebyl řádně vymezen
její předmět ani cena, popř. nebylo zjištěno, že by strany ve smlouvě projevily
vůli uzavřít ji bez určení ceny. Z uvedeného je zřejmé, že předmětná smlouva
neobsahovala podstatné části, které smlouva o dílo musí podle § 536 odst. 1 a 3
obch. zák. obsahovat. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu. V dovolání 1. žalovaný napadl, při závěru o neplatnosti smlouvy o dílo ze dne
17. 7. 1995, právní posouzení toho, kdo byl v daném případě bezdůvodně obohacen
a jaká byla výše tohoto bezdůvodného obohacení. V posuzovaném případě se žalobce jako subdodavatel společnosti STaVO, s. r. o.,
Brno (2. žalovaný) domáhal zaplacení částky 1,747.305,- Kč za provedené práce
na stavbě rekonstrukce Divadla bratří Mrštíků v Brně, které měly být
realizovány na základě smlouvy o dílo ze dne 17. 7. 1995. Společnost STaVO, s. r. o., dále uzavřela dne 8. 4. 1993 s 1. žalovaným
(Statutárním městem Brno) dohodu o vzájemné spolupráci a poté v dodatku č. 1 k
dohodě byla uzavřena smlouva, jejímž předmětem byla rekonstrukce Divadla bratří
Mrštíků. Odvolací soud při závěru o neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 17. 7. 1995, a
poté co účastníkem odvolacího řízení zůstal 1. žalovaný, tj. Statutární město
Brno a nikoliv již 2. žalovaný, tj. STaVO, s. r. o., posuzoval nárok žalobce z
titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 451 obč. zák. a dospěl k závěru, s
odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 761/2003, že vlastníku
nemovitosti (Statutárnímu městu Brno) bylo plněno bez právního důvodu, neboť
mezi žalobcem a tímto žalovaným nebyl žádný smluvní vztah, byla zhodnocena jeho
nemovitost a tím mu vznikl majetkový prospěch ve výši tohoto zhodnocení,
nikoliv v rozsahu vynaloženého nákladu na provedení prací. Podle § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat.
Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že povinnost vydat majetkový prospěch je
ukládána osobě, která se tímto plněním bezdůvodně obohatila a není spojena s
věcí, která byla vloženou investicí zhodnocena (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu z 29. 5. 2003, sp. zn. 33 Odo 258/2003). Podle § 458 odst. 1 obč. zák. má pak být vydáno vše co bylo nabyto, tj. co bylo
bezdůvodně získáno, nikoliv to co bylo tím, kdo bezdůvodně plnil vydáno
(vynaloženo). V daném případě je proto nutné při posuzování toho, komu majetkový prospěch
vznikl vycházet ze vztahů vzniklých při realizaci rekonstrukce Divadla bratří
Mrštíků. Rekonstrukci divadla zajišťovala na základě smlouvy z 8. 4. 1993 a jejich
dodatků, zejména dodatku č. 1, Společnost STaVO, s. r. o., Brno, v předchozím
řízení 2. žalovaný, a to pro objednatele, tj. Statutární město Brno (1. žalovaný). Pro společnost STaVO, s. r. o. zajišťoval určité práce jako
subdodavatel žalobce. Práce jím byly prováděny na základě neplatné smlouvy,
resp. smlouvy, která nevznikla. Předmětnou žalobou se žalobce domáhá doplacení
části ceny za provedené práce na 1. žalovaném z titulu bezdůvodného obohacení,
neboť podle jeho názoru a názoru odvolacího soudu byla zhodnocena věc, jejímž
vlastníkem je 1. žalovaný. Dovolací soud je za uvedeného stavu toho názoru, že závěr odvolacího soudu o
tom, že bezdůvodně obohaceným a tím, kdo je povinen získaný majetkový prospěch
vydat je 1. žalovaný, je nesprávný. První žalovaný totiž získal plnění spočívající v rekonstrukci Divadla bratří
Mrštíků od svého dodavatele, tj. společnosti STaVO, s. r. o., jemuž byl také
povinen provedené práce uhradit. Poté není rozhodné, zda potřebné práce tato
společnost prováděla sama nebo prostřednictvím subdodavatelů, v tomto případě
prostřednictvím žalobce. Za této situace není též významné, zda žalobce plnil
společnosti STaVO, s. r. o. na základě smlouvy ze 17. 7. 1995, u níž bylo
posléze shledáno, že je neplatná. Z toho je zřejmé, že plněním žalobce, jako
subdodavatele, nemohlo 1. žalovanému vzniknout bezdůvodné obohacení, neboť
předmětné plnění získal v rámci plnění od svého smluvního partnera, jímž byla
společnost STaVO, s. r. o. V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že není případný odkaz odvolacího
soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 761/2003, neboť v tam
posuzované věci se nejednalo o případ subdodavatelského vztahu. Naopak lze
odkázat na podpůrné užití rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2631/2000,
popř. 33 Odo 258/2003, na něž odkazoval v dovolání 1. žalovaný. Dovolacímu soudu proto vzhledem k uvedenému nezbývá, než rozhodnutí odvolacího
soudu v části, v níž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně
povinnosti 1. žalovaného zaplatit žalobci částku 150.099,60 Kč, zrušit, neboť
shledal dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože věc
byla posouzena v rozporu s hmotným právem a důvodným.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 a 3, § 243b odst. 5 o. s. ř. v
návaznosti na ust. § 218 písm. c) o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání žalobce
pokud směřovalo proti výroku II. rozsudku zamítl pro nedůvodnost a ve
zbývajícím rozsahu jeho dovolání odmítl pro nepřípustnost, taktéž pro
nepřípustnost odmítl dovolání 1. žalovaného pokud směřovalo proti výroku II. a
dále zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., jímž byla potvrzena
povinnost žalovaného 1) zaplatit žalobci částku 150.099,60 Kč a související
výroky o nákladech řízení (výrok III. až VIII.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude podle ust. §
243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.