23 Cdo 5237/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně MIRELI, s.r.o., se sídlem v Nýřanech, Mikoláše Alše
388, IČO 26347431, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v
Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalované J. K., podnikatelce se sídlem v Plzni,
Sokolovská 798/12, IČO 49172239, zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se
sídlem v Plzni, Guldenerova 547/4, o zaplacení částky 231 565 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 50/2010, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2016,
č. j. 1 Cmo 249/2015-418, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2016, č. j. 1 Cmo
249/2015-418, se ve výrocích I, III a IV zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se dovolání žalované odmítá.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v této
věci rozhodoval již podruhé, neboť jeho první rozsudek ze dne 16. září 2013, č. j. 46 Cm 50/2010-213, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Vrchního soudu
v Praze ze dne 29. května 2014, č. j. 1 Cmo 348/2013-232. Žalobkyně se domáhala zaplacení výše uvedené částky z titulu smlouvy o dílo,
podle níž žalobkyně provedla stavební práce spočívající v rozšíření zázemí
kavárny. Žalovaná namítala, že žádnou smlouvu ani dohodu se žalobkyní
neuzavřela, a vůči žalobkyni uplatnila nárok na náhradu škody, která jí vznikla
nekvalitně provedeným dílem, a to vadně provedenou střechou, včetně škody
vzniklé vyplavením kavárny vadně provedenou střechou. Soud prvního stupně provedl dokazování a dospěl k následujícím skutkovým
zjištěním. Opravu kavárny podle skutkových zjištění soudu prvního stupně
prováděla společnost MIRELI s.r.o. (žalobkyně) a je tak aktivně legitimována k
podání žaloby. Podle soudu prvního stupně ovšem žalobkyně neprokázala, že mezi
účastníky řízení byla uzavřena smlouva o dílo, neboť ze zjištěných skutkových
okolností nelze dovodit ani to, že by byly sjednány základní náležitosti
smlouvy o dílo – cena díla či způsob jejího určení a rozsah díla. Soud prvního
stupně tedy dospěl k závěru, že mezi účastníky smlouva o dílo uzavřena nebyla. Vzhledem k výše uvedenému soud poučil účastníky podle § 118a odst. 1 o. s. ř. a
na základě tohoto poučení žalobkyně uplatnila žalovanou částku jako nárok na
vydání bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně tak na zjištěný skutkový
stav aplikoval § 451 obč. zák. a § 452 obč. zák. a dospěl k závěru, že v daném
případě došlo k bezdůvodnému obohacení žalované získanému plněním žalobkyně bez
právního důvodu. Soud prvního stupně určil výši bezdůvodného obohacení na
základě znaleckého posudku znalkyně Janiny Tuschlové, podle kterého cena
provedených stavebních prací byla maximálně 182 603 Kč včetně DPH a bez DPH ve
výši 153 439 Kč. Soud prvního stupně se dále zabýval posouzením námitky promlčení, kterou
žalovaná vznesla na prvním jednání a ohledně které byl vázán právním názorem
Vrchního soudu vysloveným ve zrušujícím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
29. května 2014, č. j. 1 Cmo 348/2013-232, podle něhož je s ohledem na obchodní
vztah mezi účastníky potřeba aplikovat ustanovení obchodního zákoníku o
promlčení – konkrétně § 397 obch. zák., podle kterého je promlčecí doba
čtyřletá. Soud prvního stupně proto námitku promlčení posoudil jako
bezpředmětnou, neboť žalobkyně podala žalobu před uplynutím čtyřleté promlčecí
doby. Soud prvního stupně se dále zabýval posouzením nároku žalované na náhradu škody
a aplikoval na řešený případ § 373 obch. zák., podle kterého je ten, kdo poruší
svou povinnost ze závazkového vztahu, povinen hradit škodu tím způsobenou druhé
straně, ledaže prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi
vylučujícími odpovědnost. Podle závěru soudu prvního stupně má podnikatel
odpovědnost za porušení svého závazku vůči druhé straně, a to bez okolností,
které v daném řízení byly zjištěny, tzn.
že neexistuje smluvní vztah mezi
těmito účastníky, ale že zde existuje bezdůvodné obohacení. Podle soudu prvního stupně byly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za
škodu, a to vznik škody spočívající v následcích zatékání vadně provedenou
střechou do nemovitosti, dále porušení právní povinnosti žalobkyní, která
vadným provedením stavebních prací porušila obecnou povinnost počínat si tak,
aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí (§
415 obč. zák.) a příčinná souvislost mezi škodou a protiprávním jednáním
žalobkyně, kterou soud prvního stupně spatřoval v tom, že škoda vznikla tím, že
zatékalo do kavárny, neboť žalobkyně neprovedla stavební práce na střeše řádně. Výši takto způsobené škody soud prvního stupně určil podle faktur společnosti
ZOLT CZ, z plateb žalované této společnosti a z fotografií a uzavřel, že
žalovaná musela vynaložit částku 260 252 Kč na opravu škod vzniklých přímým
zatékáním a také na opravu díla provedeného žalobkyní tak, aby se situace již
neopakovala. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť žalovaná se
bezdůvodně obohatila vůči žalobkyni, a to maximálně do výše 153 439 Kč bez DPH,
ale samotné žalované vznikla škoda ve výši 260 252 Kč, kterou uplatnila
námitkou započtení jako obranu proti nároku žalobkyně a s touto obranou byla
úspěšná. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
24. května 2016, č. j. 1 Cmo 249/2015-418, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 156 806 Kč s
příslušenstvím, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a s
právními závěry soudu prvního stupně ohledně posouzení nároku na vydání
bezdůvodného obohacení. Odvolací soud ovšem nesouhlasil s právním posouzením
nároku žalované na náhradu škody a uzavřel, že mezi účastníky nebyl prokázán
smluvní vztah, proto nemohlo dojít k jeho porušení ve smyslu § 373 obch. zák.,
a rovněž dle odvolacího soudu nedošlo ani k porušení zákonné povinnosti
žalobkyně, jak dovodil soud prvního stupně. Podle odvolacího soudu tak nebyl
naplněn základní předpoklad vzniku nároku z titulu odpovědnosti za škodu a
obrana žalované tak není podle závěru odvolacího soudu důvodná. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle názoru
dovolatelky spočívá na řešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu vyřešena. Touto otázkou je podle dovolatelky otázka
odpovědnosti žalobce za škodu vzniklou jako důsledek vadně provedených
stavebních prací žalobcem na nemovitosti žalované, kdy žalobce provedl stavební
práce bez uzavřené smlouvy o dílo.
Dovolatelka považuje právní posouzení výše uvedené otázky odvolacím soudem za
nesprávné a domnívá se, že žalobce bez ohledu na absenci smlouvy o dílo
odpovídá za škodu, kterou způsobil na její budově. I když nebyla prokázána
existence smluvního vztahu mezi účastníky a žalobce tak nemohl porušit smluvní
povinnost podle § 373 obch. zák., přichází v úvahu aplikace § 415 obč. zák.,
tedy porušení obecné zákonné povinnosti předcházet vzniku škody. Podle
dovolatelky tak právní závěr odvolacího soudu, že žalobce za škodu neodpovídá z
toho důvodu, že nebyla prokázána existence smlouvy o dílo a nemohl tak porušit
smluvní povinnost, není správný, neboť na řešený případ lze aplikovat § 415
obč. zák. o odpovědnosti za škodu způsobenou porušení obecné zákonné prevenční
povinnosti.
Dovolatelka dále namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu jeho
nedostatečného odůvodnění, neboť odvolací soud pouze uvedl, že porušení smluvní
povinnosti nepřichází v úvahu, když nebyla prokázána existence smluvního
vztahu, a ani blíže neodůvodnil, na základě jaké úvahy dospěl k závěru, že
rovněž nedošlo k porušení zákonné povinnosti stanovené v § 415 obč. zák. či v §
420a obč. zák. Dovolatelka proto navrhla, aby se dovolací soud podle § 242
odst. 3 o. s. ř. zabýval i touto vadou napadeného rozsudku.
Dovolatelka také zopakovala svoji procesní obranu týkající se nedostatku
aktivní legitimace žalobkyně, neboť podle dovolatelky zhotovení stavebních
prací jí nabídl její tehdejší druh M. M., nikoli žalobkyně, a jestliže stavební
práce poté prováděl prostřednictvím žalobkyně, je osobou zavázanou z případného
bezdůvodného obohacení on, nikoli žalovaná.
Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek zrušil ve výroku I, výroku III a ve výroku IV a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila a navrhla odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou
oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.),
posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 415 obč. zák. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je zčásti přípustné a důvodné, neboť
napadené rozhodnutí spočívá na řešení právní otázky, která v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Ve zbývající části, v níž dovolatelka
namítá nesprávné právní posouzení aktivní legitimace žalobkyně, je dovolání
vadné, neboť v této části dovolání dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že jí předestřená otázka odpovědnosti za
škodu, která byla způsobena vadně provedeným dílem, které bylo ovšem provedeno
v mimosmluvním režimu (bez uzavřené smlouvy o dílo mezi podnikateli), dosud
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Stejně tak lze dovolatelce
přisvědčit i v tom, že odvolací soud tuto otázku nesprávně právně posoudil. S odvolacím soudem lze souhlasit pouze potud, že na řešený případ nelze
aplikovat § 373 obch. zák. o odpovědnosti za škodu způsobené porušením smluvní
povinnosti, neboť mezi účastníky nebyla existence smluvního závazkového vztahu
prokázána. Chybný je ovšem závěr odvolacího soudu o tom, že nedošlo ani k
porušení žádné ze zákonných povinností žalobkyně. Na řešený případ lze totiž
aplikovat ustanovení § 415 obč. zák., které zakotvuje obecnou prevenční
povinnost subjektů počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví,
majetku, přírodě či na životním prostředí. Nelze tedy uzavřít, že žalobkyně
vadným provedením stavební prací bez uzavřené smlouvy o dílo neporušila žádnou
zákonnou povinnost. Žalobkyně tímto jednáním mohla porušit citované ustanovení
§ 415 obč. zák., z čehož plyne že zde je naplněn jeden ze základních
předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu – porušení právní povinnosti. Odvolací
soud tedy řešenou věc nesprávně právně posoudil, jestliže uzavřel, že ze strany
žalobkyně nedošlo k porušení žádné zákonné povinnosti. V dalším řízení by se
měl odvolací soud zabývat tím, zda byly naplněny také další předpoklady vzniku
odpovědnosti za škodu a v jaké výši škoda žalované vznikla. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
přihlédne dovolací soud rovněž k vadám řízení, a
to za podmínky, že je dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolací soud
shledal dovolání žalované přípustným, zabýval se také přezkumem procesní vady
spočívající v nedostatečném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, například podle usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, je
odvolací soud povinen se vypořádat se všemi právně relevantními námitkami
účastníků řízení, a jestliže se s některou z námitek v odůvodnění rozsudku
přesvědčivým způsobem nevypořádal, přičemž řešení takovéto námitky je pro
výsledek řízení určující, zatížil řízení vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud zatížil odvolací řízení vadou
spočívající v nepřesvědčivém a nedostatečném odůvodnění rozsudku, neboť svůj
právní závěr ohledně nedůvodnosti obrany dostatečně neodůvodnil, když pouze
uvedl, že nemohlo dojít k porušení zákonné povinnosti žalobkyně, aniž by
vyložil, na základě jaké úvahy k takovému závěru dospěl. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle
§ 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu, jak je uvedeno ve výroku I., a věc v
tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části dovolání, v níž dovolatelka namítala nesprávné právní
posouzení aktivní legitimace žalobkyně, shledal Nejvyšší soud dovolání
nepřípustným, neboť dovolatelka ohledně této otázky neuvedla, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (viz například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013). Nejvyšší soud proto
dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v souladu s § 243g odst. 1 o. s. ř. závazný. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. května 2017
JUDr. Kateřina H
o r n o ch o v á
předsedkyně senátu