věci žalobkyně N. J., sídlem v Praze 5 - Smíchov, Holečkova 789/49,
PSČ 150 00, zastoupené Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci
Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalované RP Climbing s.r.o.,
se sídlem v Poličce – Horní Předměstí, Hegerova 345, PSČ 572 01, IČO 25250639,
zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám.
3/319, PSČ 130 00, o zaplacení částky 146 410 Kč s příslušenstvím vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, pod sp. zn. 54 ECm
6/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26.
září 2017, č. j. 1 Cmo 114/2015-305, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 8 809 Kč k rukám zástupce žalované, a to do 3 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 12.
února 2015, č. j. 54 ECm 6/2014 – 169 zamítl žalobu na zaplacení částky 146 410
Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2017, č. j.
1 Cmo 114/2015-305 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“), neboť napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, která
podle dovolatelky nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, resp. se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména
od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2016, č. j. 23 Cdo
5753//2015-271, kterým byl zrušen předcházející rozsudek odvolacího soudu.
Touto otázkou je podle dovolatelky to, zda lze cenu obvyklou vyjadřující výši
bezdůvodného obohacení stanovit pouze jako část ceny na vynaložení
srovnatelného plnění (zde tzv. flat fee), resp. zda se cena obvyklá rovná flat
fee; zda má být při stanovení výše ceny obvyklé vyjadřující bezdůvodné
obohacení přihlíženo i k úspěšnosti složce odměny (zde tzv. succes fee), pokud
mechanismus určení odměny za zpracování projektové žádosti ve struktuře fiat
fee a succes fee je i dle provedených důkazů v dané oblasti trhu v daném místě
a čase obvyklý.
Odvolací soud dále pochybil v rozporu s dovolatelkou citovanou judikaturou
Nejvyššího soudu, jestliže nesprávně stanovil výši bezdůvodného obohacení, když
se odchýlil od závěrů znaleckého posudku, který předložila dovolatelka a
skutkový stav věci je založen na rozpornosti skutkových zjištění, které jsou
významné pro právní posouzení věci. Právní závěry odvolacího soudu o výši
bezdůvodného obohacení jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Tímto
došlo podle dovolatelky ze strany odvolacího soudu mj. k zásadnímu porušení
práva žalobkyně na spravedlivý proces.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolání žalobkyně nesplňuje podmínky dané §
237 o. s. ř., neboť nemá oporu ve skutečném stavu věci a dovolatelka pouze
opakuje argumentaci, se kterou neuspěla v předcházejícím řízení. Navrhla
odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti, resp. jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Rozhodné znění občanského soudného řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2, článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzovaném případě odvolací soud v souladu s dovolatelkou citovanou
judikaturou dovolacího soudu vycházel při určení výše bezdůvodného obohacení z
kriteria ceny obvyklé, tedy z ceny, kterou by v místě a čase musel obohacený na
nabytí daného srovnatelného plnění vynaložit. Na základě provedeného dokazování
dospěl soud k závěru, že v daném případě je cena obvyklá 24 000 Kč a tato
částka již byla žalovanou žalobkyni vyplacena.
Námitkami uvedenými v dovolání dovolatelka zpochybňuje skutkový závěr soudu o
výši ceny za srovnatelné plnění v daném místě a čase.
Jestliže dovolatelka v dovolání namítala rozpor mezi skutkovýmí zjištěním soudu
a provedeným dokazováním, nelze ji přisvědčit v tom, že by tato námitka byla
způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolatelka touto námitkou napadá v
podstatě hodnocení důkazů soudem, tedy činnost vedoucí ke zjištění skutkového
stavu věci. Pokud dovolatel tvrdí, že cena obvyklá je vyšší než ta, kterou
dovodily z provedeného dokazování soudy, jedná se o tvrzení dovolatelky, jemuž
neodpovídají skutková zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího
tj., že cena obvyklá činí 24 000 Kč. Dovolatel si tak vytváří vlastní skutkový
stav – tím však nemohou být zpochybněny právní závěry odvolacího soudu. Pouze
pro úplnost k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne
25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, že uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem (obdobně např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne
5. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo 3285/2013, ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23
Cdo 3206/2013, ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3301/2013).
Co se týče nesouhlasu dovolatelky s tím, že v řízení nebylo přihlédnuto ke
znaleckému posudku, který dovolatelka soudu předložila, je nutno konstatovat,
že podle § 237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
tedy otázky právní. Případné vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. Námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu
soudu, jímž namítá vady řízení, proto nemohou přípustnost dovolání podle § 237
o. s. ř. založit.
Ze shora uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se
žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. března 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu