USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně J. V., nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem
se sídlem v Praze, Bystrá 2430/12, proti žalované N. A., nar. XY, bytem v XY,
zastoupené JUDr. Helenou Fortnerovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi,
Laurinova 1268, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mladé
Boleslavi pod sp. zn. 14 C 114/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, č. j. 22 Co 110/2021-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 31.605,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalované.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 14 C
114/2020-82, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je spoluvlastníkem
nemovitostí ve výroku blíže specifikovaných s ideálním podílem ve výši ? (výrok
I.), že žalobkyně je spoluvlastníkem nemovitosti ve výroku blíže specifikované
s ideálním podílem ve výši ? (výrok II.), a uložil žalobkyni povinnost nahradit
žalované náklady řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku III. jej změnil
co do výše náhrady nákladů řízení (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost
nahradit žalované náklady odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby dovolací soud
dovolání zamítl. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím
řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné
obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu
v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne
29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo
1891/2013). Dovolatelka co do přípustnosti dovolání uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z části v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a z části je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně“. Dále dovolatelka ve vztahu k přípustnosti
dovolání uvádí, že „odvolací soud se odchýlil od základní rozhodovací praxe, a
to tak, že postupoval jako soud prvního stupně, tj. podle neplatného a již
zrušeného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník“, že „dovolacím soudem nebyla
v mezích zákona cíleněji vyřešena otázka, jak postupovat u zrušeného zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého byla sepsána darovací smlouva …,
to vše v souladu s nově nastupujícími požadavky občanského zákoníku č. 89/2012
Sb., který je již platný, a to tak, aby nedocházelo ke střetu s Ústavou ČR v
čl. 1 odst. 1“. K přípustnosti dovolání dále uvedla, že „vzhledem ke stavu, že
Nejvyšší soud ještě nemá potřebné množství řešených soudních sporů jako je v
nynějším případě, proto nelze tvrdit, že se jedná o rozdílné rozhodování
ustálené praxe Nejvyššího soudu“, a že „na podkladě žalovanou předloženého
obsahu by dovolacím soudem měla být právní otázka posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a
od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím
soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu
dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za
dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Námitka dovolatelky, že odvolací soud postupoval nesprávně, posuzoval-li věc
podle neplatného a již zrušeného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále
též jen „obč. zák.“), a nepřipustil pro žalobkyni možnost použití platného
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), přípustnost
dovolání nezakládá, neboť odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu (srov. i v dovolání citovaný rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2020). Podle citovaného rozsudku platí, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat obč. zák., ve znění
účinném do 31. 12. 2013, i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které
dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. V projednávané věci ze
skutkových zjištění plyne, že darovací smlouva byla uzavřena dne 22. 12. 2010,
tedy za účinnosti obč. zák. Nárok na vrácení daru tak odvolací soud správně
posuzoval podle obč. zák., konkrétně podle § 630 obč. zák. Nejvyšší soud
přihlédl k argumentaci dovolatelky obsažené v dovolání, avšak neshledal důvody
pro odchýlení se od výše cit. R 92/2020. Pakliže odvolací soud posuzoval věc
(správně) podle obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, jsou odkazy
dovolatelky na § 2072 a § 2075 o. z. nepřípadné. S ohledem na výše uvedené přípustnost dovolání nemůže založit ani – dle
dovolatelky dosud dovolacím soudem neřešená otázka – „jak postupovat u
zrušeného zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého byla sepsána
darovací smlouva …, to vše v souladu s nově nastupujícími požadavky občanského
zákoníku č. 89/2012 Sb., který je již platný, a to tak, aby nedocházelo ke
střetu s Ústavou ČR v čl. 1 odst. 1“, neboť tato otázka již byla v judikatuře
dovolacího soudu vyřešena (viz výše cit. R 92/2020). Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že má-li být dovolání přípustné proto,
že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen
je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo
procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K námitce dovolatelky týkající se výše náhrady nákladů řízení před soudy obou
stupňů, kdy dovolatelka tvrdí, že tato výše je extrémně vysoká, Nejvyšší soud
poznamenává, že dovolání podle § 237 o. s. ř. není objektivně přípustné proti
výrokům, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení [§ 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř.].
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu