23 Cdo 5444/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně
K. a.s., zastoupené JUDr. V. F., advokátem, proti žalované M. a.s., zastoupené
Mgr. A. A., advokátkou, o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 137/2005, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. srpna 2007, č. j. 11
Cmo 38/2007-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
10. 3. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně se v řízení domáhala úhrady nedoplatku kupní ceny nemovitostí, které
žalované prodala kupní smlouvou ze dne 29 3. 1997. V článku III bodu 2 této
smlouvy bylo sjednáno, že zbývající část kupní ceny ve výši 500.000,- Kč
kupující zaplatí straně prodávající do 3 dnů po odstranění vad a nedodělků
předmětu této kupní smlouvy, jejichž písemnou specifikaci prodávající strana
převzala při podpisu kupní smlouvy. V řízení nebyl předložen zmíněný písemný
soupis vad. Soud prvního stupně však vyšel ze zjištění, že jednou z vad bylo i
zatékání do objektu střechou, k jejímuž definitivnímu odstranění došlo na konci
června 2002. Splatnost pozastávky, jejíž úhrada je předmětem tohoto řízení,
proto nastala třetího pracovního dne po odstranění vady, tedy v průběhu prvého
týdne měsíce července 2002.
Soud prvního stupně posoudil vztah účastníků jako vztah podnikatelů, který se
však řídí výlučně občanským zákoníkem, přičemž jimi uzavřená kupní smlouva se
řídí režimem § 588 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). S
výlučnou aplikací občanského zákoníku je spojena použitelnost ustanovení o
promlčení obsažená v občanském zákoníku, komplexní úprava promlčení obsažená v
zákoníku obchodním proto nepřichází v úvahu. Námitku promlčení vznesenou
žalovanou shledal prvního stupně nedůvodnou, když promlčecí lhůta v trvání tří
let podle § 100 obč. zák. počala běžet od splatnosti pohledávky, tedy od prvého
týdne měsíce července 2002, takže žalobkyně podáním žaloby dne 10. 2. 2005
uplatnila své právo ze smlouvy včas. Listinu označenou „Inventarizace
pohledávek“ z 10. 3. 2004, v níž si účastnice odsouhlasily výši dlužné částky a
k níž žalovaná připojila prohlášení, že „uznává výše uvedený závazek“,
neposoudil soud prvního stupně jako platné uznání dluhu ve smyslu § 558 obč.
zák., protože v uznávacím projevu chybí prohlášení žalované, že dluh v uznané
výši zaplatí.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. srpna 2007, č. j.
11 Cmo 38/2007-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry
soudu prvního stupně i s jeho závěrem o důvodnosti žaloby, dospěl však k jinému
právnímu hodnocení věci. Vyšel z toho, že nárok uplatněný žalobkyní je nárokem
vzniklým z právního vztahu podnikatelů při jejich podnikatelské činnosti.
Uzavření kupní smlouvy předcházela smlouva o dílo, na jejímž základě žalobkyně
zhotovila pro žalovanou stavbu čerpací stanice a zavázala se ji na žalovanou
převést. Námitku promlčení proto posoudil odvolací soud podle § 397 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), který stanoví čtyřletou promlčecí dobu,
přičemž respektoval i ustanovení § 261 odst. 6 obch. zák. Kupní smlouva byla
sice uzavřena podle občanského zákoníku, nicméně odvolací soud dospěl k závěru,
že uznání závazku je nutné posoudit podle obchodního zákoníku. K uznání závazku
tak v dané věci došlo ve smyslu § 323 obch. zák., neboť toto ustanovení
nevyžaduje výslovný projev uznávající osoby, že dluh zaplatí, jak je tomu v §
558 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm a) a b) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka namítla, že napadené rozhodnutí
odvolací soudu je v rozporu s hmotným právem, z čehož dovodila přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř.
Pochybení odvolacího soudu spočívá podle dovolatelky v tom, že neaplikoval
ustanovení § 261 odst. 6 obch. zák. v jeho znění do 29. 2. 2000, z něhož
vyplývá, že smlouvy mezi podnikateli vzniklé při jejich podnikatelské činnosti,
které nejsou upraveny v zákoníku obchodním a jsou upraveny jako smluvní typ v
občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku. Na danou
situaci totiž vůbec nedopadá právní stav, na který pamatuje § 261 odst. 6 obch.
zák. v aktuálním znění. Žalovaná dále namítla, že rozhodným dnem, který založil
žalobkyni nárok na výplatu zbytku kupní ceny, byl ve smyslu článku III odst. 2
kupní smlouvy třetí pracovní den následující po úplném odstranění vad na
předmětu koupě, ke kterému došlo podle jejího názoru dne 13. 11. 2001. Tento
svůj názor dovozuje ze „Zápisu z celkové revize neodstraněných vad – č. s.
Cínovec“ ze dne 13. 11. 2001, v jehož textu se uvádí, že „výměna cca 10 ks
dlaždic na podlaze v restauraci“, „dnes 13. 11. 2001 výměna ropných těles v
mycí lince“ a „ostatní v pořádku“, přičemž tento zápis byl podepsán příslušnými
oprávněnými osobami. Rozhodnutí odvolacího soudu tak podle jejího názoru
vykazuje formální pochybení co do chybného provedení důkazů s ohledem na
stanovení rozhodného dne pro stanovení splatnosti poslední splátky kupní ceny.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za
podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných
ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních;
způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
Dovolatelka v posuzované věci sice namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci, z obsahu dovolání, resp. z
vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že v prvé řadě nesouhlasí s tím, jak
odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za
správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených
důkazů dospěl. Dovolatelka především napadá skutkové zjištění soudu prvního
stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, a sice, že k definitivnímu
odstranění reklamovaných vad na předmětu prodeje došlo na konci června 2002.
Podle názoru dovolatelky tomu bylo již dne 13. 11. 2001, což dovozuje z listiny
z 13. 11. 2001 označené jako „Zápis z celkové revize neodstraněných vad – č.s.
Cínovec“, na kterou odkazuje. Soud prvního stupně (a tím i soud odvolací) však
z této listiny takový závěr nedovodil. Uvedeným postupem tedy dovolatelka
nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale napadá skutková
zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Dovolací soud však při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Skutkovými
závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je Nejvyšší
soud vázán a při rozhodování o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, kdy je
třeba přípustnost dovolání posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, není
správnost skutkových závěrů oprávněn přezkoumávat.
Dovolatelka dále namítá nesprávné právní posouzení vztahu účastnic založených
kupní smlouvou o převodu nemovitostí z 29. 3. 1999. Odvolací soud dospěl při
posuzování této otázky k závěru, že ačkoli se kupní smlouva o převodu
nemovitosti řídí občanským zákoníkem, je třeba námitku promlčení posuzovat
podle obchodního zákoníku, konkrétně podle § 397 obch. zák., který stanoví
čtyřletou promlčení dobu.
Při posuzování práv a povinností vzniklých v souvislosti s kupní smlouvou o
převodu nemovitosti uzavřenou mezi podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti do 31. 12. 2000 je nutné vycházet z ustanovení § 261 odst. 6 obch.
zák. účinného ve znění jak do 31. 12. 2000, tak od 1. 1. 2001. Dle tohoto
ustanovení účinného do 31. 12. 2000 platilo, že smlouvy mezi osobami uvedenými
v § 261 v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona
a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze
ustanoveními občanského zákoníku. Toto ustanovení vyložila soudní praxe tak, že
pod pojmem „smlouva“ je třeba rozumět i celý závazkový vztah touto smlouvou
založený. V praxi tedy platilo, že tyto smlouvy a vztahy jimi založené se
neřídí úpravou obchodního zákoníku, ale jen úpravou zákoníku občanského. Ke
změně tohoto ustanovení došlo novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č.
370/2000 Sb., účinnou od 1. 1. 2001. Novelizovaná úprava omezuje použití úpravy
občanského zákoníku jen na zvláštní ustanovení daná občanským zákoníkem pro
příslušný smluvní typ, přičemž ve všem ostatním platí obecná ustanovení daná
pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem.
Zákon č. 370/2000 Sb., jehož prostřednictvím byl text § 261 odst. 6 věty první
obch. zák. od 1. ledna 2001 změněn, neobsahuje přechodná ustanovení, jež by se
této změny jakkoli týkala.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. nález jeho pléna ze dne 4.
února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.) však v
případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá
retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). To znamená, že od účinnosti nové
právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní
normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové
právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané
právní úkony se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace
střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tu princip
ochrany minulých právních skutečností, zejména právních jednání. Tento právní
závěr je vyjádřen i v rozhodnutích Nejvyššího soudu, konkrétně v rozhodnutí ze
dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005, a v
rozhodnutí ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2914/2007.
Tomuto pojetí časové působnosti právních norem v posuzované věci odpovídá závěr
odvolacího soudu, podle kterého je pro běh promlčecí doby rozhodná dikce § 261
odst. 6 věty první obch. zák. ve znění účinném od 1. ledna 2001, jelikož dle
skutkového zjištění odvolacího soudu začala promlčecí doba k uplatnění nároku
žalobkyně běžet po 1. lednu 2001.
Závěr odvolacího soudu, že nárok žalobkyně není promlčen, je tedy v souladu s
citovanou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu České republiky.
Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že k definitivnímu odstranění vad
předmětu kupní smlouvy došlo na konci června 2002, jehož správnost dovolací
soud přezkoumávat nemůže, splatnost nároku na úhradu nedoplatku kupní ceny
proto nastala v průběhu prvého týdne měsíce července 2002. Jelikož je běh
promlčecí doby pro přiznání žalobou uplatněného práva třeba posuzovat podle
úpravy obsažené v obchodním zákoníku, dospěl odvolací soud ke správnému
právnímu závěru, že k promlčení žalobou uplatněného nároku s ohledem na podání
žaloby dne 20. 5. 2005, tj. před uplynutím čtyřleté promlčecí doby, nedošlo.
Vzhledem k tomuto závěru je tedy nerozhodné, zda v předmětné věci došlo k
uznání závazku ze strany žalované v listině označené jako „Inventarizace
pohledávek“, či nikoli. Dovolací soud přesto k této otázce nastolené
dovolatelkou podotýká, že ve smyslu shora uvedeného výkladu časové působnosti
ustanovení § 261 odst. 6 obch. zák. je nutné aplikovat obchodní zákoník i při
posuzování platnosti právního úkonu uznání závazku, jelikož k uznávacímu
prohlášení došlo v době po 1. lednu 2001. Konkrétně je třeba vycházet z právní
úpravy uznání závazku obsažené v § 323 obch. zák., který nevyžaduje výslovný
projev uznávající osoby, že dluh zaplatí.
Dovolatelka v posuzované věci také namítla, že předchozí řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, čímž uplatnila
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud však při
zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Výjimečně může být v dané
souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové
vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního
(procesněprávního) předpisu.
V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Dovolací soud je ve smyslu § 242
odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem, a proto jsou
pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
či nikoli, relevantní jen otázky, jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel
napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil, přičemž se musí jednat o
otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá. V posuzované věci však
dovolatelka žádným způsobem blíže neozřejmila, v čem spatřuje vadu řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti
němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyni žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu