U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobce RNDr. M. H., zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou,
advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, proti žalované Heineken Česká
republika, a.s., se sídlem v Krušovicích, U Pivovaru 1, IČO 45148066,
zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M. Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1,
Jungmannova 745/24, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 7/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016, č. j. 70 Co 134/2016-175, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2 178 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Pavla Dejla, LL.M. Ph.D.,
advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, a to do 3 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. října
2015, č. j. 65 C 7/2014-118, zamítl návrh na prominutí lhůty podle § 32 odst. 1
zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále
jen „zákon o rozhodčím řízení“), zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu sp.
zn. Rsp 283/09 ze dne 23. června 2010 a revizního rozhodčího nálezu sp. zn. Rsp
2130/10 ze dne 26. ledna 2012 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal zrušení výše označených rozhodčích nálezů, a to podle § 31
písm. i) zákona o rozhodčím řízení, neboť jsou zde dány důvody, pro které lze v
občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. Tímto důvodem je rozhodnutí
Generálního ředitelství cel ze dne 24. září 2013, č. j. 31194-2/2013-900000-302, které bylo žalobci doručeno dne 15. října 2013. Rozhodčími nálezy byla totiž žalobci uložena povinnost nahradit žalované újmu,
a to na základě dodatečných platových výměrů, které vydal tehdejší správce daně
Celní úřad. Vzhledem k tomu, že Generální ředitelství výše označeným
rozhodnutím zrušilo dodatečné platové výměry, odpadl tak jediný důvod, pro
který rozhodčí senáty uložily v předmětných rozhodčích nálezech žalobci
povinnost nahradit žalované újmu. Soud prvního stupně věc právně posoudil a aplikoval § 31 písm. i) zákona o
rozhodčím řízení a § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, podle kterého návrh
na zrušení rozhodčího nálezu musí být podán do tří měsíců od doručení
rozhodčího nálezu straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, nestanoví-
li tento zákon jinak, a uzavřel, že návrh na zrušení rozhodčích nálezů byl
podán opožděně. Soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že předmětné
rozhodčí nálezy byly žalobci doručeny dne 30. června 2010 a 30. ledna 2012,
lhůta podle § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení uplynula tedy nejpozději 30. dubna 2012, přičemž žaloba u soudu byla podána dne 14. ledna 2014, tedy po
uplynutí prekluzivní lhůty podle § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Soud prvního stupně dále uzavřel, že právní úpravu důvodu pro zrušení
rozhodčího nálezu podle § 31 písm. i) nelze vykládat jako odkaz na aplikaci
úpravy občanského soudního řádu o obnově řízení, nýbrž se jedná pouze o možnost
zrušit rozhodčí nález ze stejných důvodů, ze kterých je povolena obnova řízení. Pro řízení o zrušení rozhodčího nálezu ovšem stále platí úprava v zákoně o
rozhodčím řízení, včetně lhůty podle § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, a
nikoli úprava řízení o obnově podle občanského soudního řádu. Z tohoto důvodu
pak nelze na danou věc aplikovat § 233 o. s. ř., které stanoví subjektivní
tříměsíční a objektivní tříletou lhůtu k podání návrhu na obnovu řízení. Soud
prvního stupně tak nepřistoupil na argumentaci žalobce, že žalobu na zrušení
předmětných rozhodčích nálezů podal včas – v objektivní tříleté lhůtě podle §
233 o. s. ř., a žalobu jako opožděnou zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. dubna 2016, č. j. 70 Co 134/2016-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s
právním posouzením věci soudem prvního stupně a uvedl, že lhůtu stanovenou v §
32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení je třeba dodržet bez ohledu na to, jaký
důvod pro zrušení rozhodčího nálezu žalobce uplatnil v návrhu na jeho zrušení.
Odvolací soud dále podotkl, že správný závěr soudu prvního stupně je shodný
také s konzistentní judikaturou soudů vyššího stupně, odkázal na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 46/2012 a dále uvedl,
že předmětná právní úprava i její výklad prošly testem ústavnosti (usnesení
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3392/11) a není proto
důvodu, proč se od dosavadního dlouhodobého výkladu § 32 odst. 1 zákona o
rozhodčím řízení odchýlit. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na
řešení právní otázky, která dle názoru dovolatele nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud vyřešena, případně by měla být vyřešena jinak, pokud by
dovolací soud dospěl k názoru, že v jeho judikatuře již vyřešena byla. Otázka formulovaná dovolatelem spočívá v tom, zda je návrh na zrušení
rozhodčího nálezu podán včas, jestliže jsou pro zrušení rozhodčího nálezu dány
důvody, pro které lze žádat v občanském soudním řízení obnovu řízení (viz § 31
písm. i) zákona o rozhodčím řízení), a návrh byl podán ve lhůtě podle § 233 o. s. ř. Podle dovolatele totiž rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na která
odvolací soud odkázal, nedopadají přiléhavě na řešenou věc. Dovolatel v
dovolání rozebral závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 46/2012, i závěry dalších rozhodnutí, na která bylo v tomto usnesení
odkázáno (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo
1638/2010), a vyložil, proč je považuje za nepřiléhavé k řešené věci. Podle
názoru dovolatele se Nejvyšší soud v citovaných usneseních vyjádřil k otázce
lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu pouze okrajově (usnesení ze
dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 46/2012) a ve druhém z citovaných usnesení
příliš stručně a nepřesvědčivě a nadto v tomto usnesení vycházel z odlišného
skutkového základu, neboť uplatněným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu byla
skutečnost, že rozhodčí senát rozhodoval ultra petita, tedy o pohledávce, která
vůbec nebyla předmětem sporu. Závěry tohoto usnesení tak podle dovolatele nelze
vztáhnout na řešený případ a judikatura je v tomto směru nedostatečná. Podle dovolatele soudy obou stupňů nesprávně a formalisticky interpretovaly
lhůtu k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. i) zákona o
rozhodčím řízení a nerespektovaly logické provázání právního řádu. Dovolatel
dále uvedl, že pokud je výklad soudů obou stupňů správný, pak se jedná o
přílišnou tvrdost zákona, kterou je nutné zmírnit podle zásad spravedlnosti a
ekvity. Nemožnost zrušení rozhodčích nálezů poté, co se objevily nové důkazy,
by bylo dle dovolatele krajně nespravedlivé a v příkrém rozporu se zásadou
spravedlnosti, neboť soudy by svým výkladem podržely platnost zjevně
nesprávných rozhodčích nálezů založených na dodatečných platových výměrech,
které byly po vydání rozhodčích nálezů zrušeny.
Dovolatel poté rozsáhle
argumentoval, proč má zásada spravedlnosti převážit nad jinými zásadami, a
odkázal také přechodné ustanovení § 3030 o. z., podle kterého se zásady uvedené
části první hlavy I použijí i na právní vztahy, které se posuzují podle
dosavadních právních předpisů. Dle názoru dovolatele měly soudy podle těchto
ustanovení neaplikovat § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, neboť jeho
aplikace vedla k nemravnému závěru. Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl,
aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že je dovolání zjevně nepřípustné,
neboť otázka předestřená dovolatelem byla v judikatuře Nejvyššího soudu již
vyřešena, a odkázala na již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1863/2010, a uvedla, že není důvod pro odchylné
posouzení této procesní otázky, jejíž řešení bylo nadto Ústavním soudem
posouzeno jako ústavně konformní. Podle názoru žalované tak soudy obou stupňů
věc posoudily po právní stránce zcela správně. Žalovaná dále ve svém vyjádření
podrobně vyložila, proč závěry soudů obou stupňů považuje za správné s ohledem
na citovanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu a vyvracela argumentaci
dovolatele. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl
a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou
oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.),
posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozsudek
odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jestliže dovolatel namítal, že jím předestřená otázka týkající se lhůty k
podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu z důvodů, které jsou důvodem pro
obnovu řízení podle občanského soudního řádu (§ 31 písm. i) zákona o rozhodčím
řízení), nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, nelze mu
přisvědčit. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se této otázce věnovaly,
odvolací soud správně vycházel. Stěžejní je v tomto ohledu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1863/2010, podle jehož závěru i v případě, že se žalobce domáhá
zrušení rozhodčího nálezu z některého z důvodů, pro které lze v občanském
soudním řízení žádat obnovu řízení, musí být žaloba podána ve lhůtě podle § 32
odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Na toto rozhodnutí později navázaly další –
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn.
23 Cdo
42/2012 – a tato judikatura Nejvyššího soudu rovněž obstála v testu ústavnosti
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. I. ÚS 3392/2011). Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že výše citovaná rozhodnutí nelze na
řešenou věc vztáhnout, když podle jeho mínění vychází z odlišného skutkového
stavu. Řešený případ není naprosto totožný s případem, kterým se Nejvyšší soud
zabýval v usnesení ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1863/2010, neboť v
onom případě se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu z důvodu, že rozhodčí
senát rozhodoval ultra petita, ovšem tato odlišnost sama o sobě neznamená, že
by závěry citovaného rozhodnutí nebylo možné vztáhnout na řešenou věc. Z
citovaného rozhodnutí plyne, že lhůta pro podání návrhu na zrušení rozhodčího
nálezu je podle § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení tříměsíční nehledě na
to, jaké důvody pro zrušení rozhodčího nálezu žalobce v návrhu uplatňuje. Argumentace dovolatele ohledně nemožnosti použití závěrů tohoto usnesení na
řešenou věc z důvodu, že žalobce v návrhu na zrušení rozhodčích nálezů
uplatňuje odlišné důvody, tedy nemůže obstát. Citované judikatorní závěry o tom, že na podání návrhu na zrušení rozhodčího
nálezu z důvodů podle § 31 písm. i) zákona o rozhodčím řízení nelze aplikovat
úpravu lhůt podle § 233 o. s. ř., mají rovněž oporu i v doktrinálních názorech
– viz například Bělohlávek, A., Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích
nálezů. Komentář. Praha: C. H. Beck. 2012, s. 1161. nebo také Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním styku. Praha: Aspi Publishing. 2002, s. 182–183. Podle těchto autorů tak úprava § 31 písm. i) zákona o
rozhodčím řízení odkazuje pouze na důvody, pro které lze povolit obnovu řízení,
nikoli na použití právní úpravy občanského soudního řádu o obnově řízení jako
takové. Dovolací soud nadto poznamenává, že není důvodu, aby se odchýlil od své
ustálené rozhodovací praxe, která byla aprobována jednak Ústavním soudem a
jednak vychází také z výše citovaných doktrinálních názorů. Nejvyšší soud proto dovolání jakožto nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3
větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se
žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.