23 Cdo 549/2022-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobkyně fischer EAST center, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Koněvova 2900/49, identifikační číslo osoby 25997211, zastoupené Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18, proti žalovanému O. V., narozenému XY, se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Veronikou Plickovou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 55/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 9. 2021, č. j. 47 Co 112/2021-150, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 374 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 12 C 55/2020-110, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalovanému ve výši 116 592,16 Kč (výrok II). Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I a ve výroku II o nákladech řízení (první výrok) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 24 258 Kč (druhý výrok). Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, napadla žalobkyně
včasným dovoláním. Namítala nesprávné právní posouzení věci a navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (i Ústavního) soudu.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl dovolání odmítnout jako nepřípustné. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Soudní praxe je jednotná v závěru, že v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika nároků se samostatným skutkovým základem, je třeba přípustnost dovolání zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 780/2002, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, a ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2568/2016, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, a ze dne 31.
5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti nimž podané ústavní stížnosti odmítl Ústavní soud usneseními ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2894/09, a ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/09).
Tyto judikaturní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3187/18, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
V projednávané věci jde právě o takovou situaci, neboť dovolání směřuje (mimo jiné) proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 200 000 Kč, tvořené nároky na zaplacení smluvních pokut a) ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti žalovaného spočívající v tom, že po 4. 11. 2019 nevyhledával zákazníky, nezískal žádné objednávky a nereagoval na žádosti zákazníků, čímž žalobkyni způsobil značné ztráty, ohrozil plnění obratových plánů za rok 2019 a plnění povinností žalobkyně vůči jejím partnerům (porušení povinnosti podle čl.
I smlouvy), b) ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti žalovaného spočívající v tom, že po 4. 11. 2019 přes výzvy žalobkyně nedbal jejích pokynů, aby vyřizoval se zákazníky rozjednané záležitosti a se zákazníky ani se žalobkyní nekomunikoval, čímž porušil majetkové zájmy žalobkyně a důvěru a dobré vztahy se zákazníky (porušení povinnosti podle čl. IV odst. 2 smlouvy), c) ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti žalovaného spočívající v tom, že po 4. 11. 2019 přes výzvy žalobkyně přestal informovat o své činnosti a tržní situaci (porušení povinnosti podle čl.
IV odst. 29 smlouvy) a d) ve výši 50 000 Kč za porušení povinnosti žalovaného vykonávat obchodní činnost pro žalobkyni minimálně po dobu pěti let od podepsání smlouvy (porušení povinnosti podle čl. XII odst. 2 smlouvy).
Byť tyto nároky vyplývají z téže dealerské smlouvy ze dne 3. 9. 2018, byly uplatněny jednou žalobou a odvolací soud o nich rozhodl jedním výrokem, jde ve smyslu výše označené konstantní judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 931/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 2827/19, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 148/2021). Jelikož žádný z těchto nároků nepřevyšuje částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vyloučena vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i tu část prvního výroku, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení, a druhý výrok, kterým bylo rozhodováno o nákladech odvolacího řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. Na závěru o nepřípustnosti dovolání nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy – bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost lze dodat, že žalobkyně v dovolání namítala též vady řízení (nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí). K jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v této věci není naplněno. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 3. 2022 Mgr. Jiří Němec předseda senátu