23 Cdo 568/2021-77
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce T.
H. N., se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Kateřinou Brožkovou, advokátkou,
se sídlem v Liberci X - Františkov, Vysoká 149/4, PSČ 460 10, proti žalovanému
J. F., se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému JUDr. Markétou Soukupovou,
advokátkou, se sídlem v Mostě, Josefa Ressla 1808/3, PSČ 434 01, o zaplacení
částky 60 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn.
10 C 42/2020, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 10 Co 245/2020-35, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 10
Co 245/2020-35, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 7. 9. 2020, č. j. 10 C 42/2020-27,
zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení
částky 60 000 Kč s příslušenstvím – vrácení kauce po výpovědi z nájmu
nebytových prostor. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že účastníci uzavřeli
rozhodčí doložku, žalovaný při prvním úkonu ve věci samé uplatnil námitku
nedostatku pravomoci soudu s tím, že věc má být podle smlouvy účastníků
projednána v řízení před rozhodci. Soud prvního stupně zjistil, že předmětná
rozhodčí smlouva stanoví, že: „všechny případné spory …. budou projednány a
rozhodnuty v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem ad hoc Danem Zabadalem,
nar. XY, který je registrován u Nezávislého rozhodčího soudu ČR o. s. (dále jen
„NRS“) … Pro případ, že Dan Zabadal nepřijme funkci rozhodce, funkce se vzdá
nebo ji nebude moci z jiného důvodu vykonávat, rozhodne spor podle týchž
pravidel jako jediný rozhodce ad hoc Pavel Matys, nar. XY, registrován u NRS,
nebo jiný rozhodce jmenovaný správcem Seznamu NRS.“ Soud prvního stupně dospěl
k závěru, že není dána jeho pravomoc k projednání věci, protože rozhodčí
smlouva, i když je částečně neplatná, pokud jde o sjednání dalšího rozhodce ad
hoc a ujednání, že věc projedná další rozhodce určený ze seznamu, je platná,
pokud jde o ujednání, že spor projedná a rozhodne rozhodce ad hod Dan Zabadal. Soud prvního stupně vyšel z ustanovení § 574 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož je na právní jednání třeba spíše hledět
jako na platné než jako na neplatné a ustanovení § 576 o. z., které stanoví, že
týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od
ostatního oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k
právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozeznala-li by strana neplatnost
včas. Soud upřednostnil výklad, který nezakládá neplatnost rozhodčí smlouvy
jako celku, a podle ustanovení § 106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) řízení zastavil. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 10. 2020,
č. j. 10 Co 245/2020-35, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení
nezastavuje. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka musí být
posuzována jako celek; projev vůle účastníků byl takový, že vedle možnosti
jediného rozhodce ad hoc umožňoval v určitých případech, aby věc rozhodl
rozhodce určený ze shora uvedeného seznamu NRS, přičemž tento rozhodčí soud
není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Na této skutečnosti
nic nemění ani to, že předmětnou věc začíná předběžně projednávat rozhodce Dan
Zabadal. Rozhodčí doložka, jež byla součástí dodatku k nájemní smlouvě ze dne
5. 8. 2014, byla sjednána způsobem odporujícím příslušným ustanovením zákona o
rozhodčím řízení a není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu
odporující ujednání rozhodčí doložky. V tomto směru lze podle odvolacího soudu
odkázat na již bohatou dlouhodobou judikaturu soudů, zejména na rozhodnutí
velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn.
31 Cdo 1945/2010,
kterým byla praxe sjednocena a kterým se judikatura odklonila od předchozích
rozhodnutí soudů. V souladu s touto judikaturou je posuzována otázka absolutní
neplatnosti rozhodčí smlouvy sjednané v rozporu s ustanovením zákona. Ojedinělé
rozhodnutí Ústavního soudu týkající se podobné věci na posuzování otázky
oddělitelnosti a částečné platnosti či neplatnosti rozhodčí smlouvy nic nemění. Odvolací soud pak zdůraznil, že od shora uvedeného sjednocujícího rozhodnutí
velkého senátu Nejvyššího soudu nedošlo k odklonění posuzované otázky jiným
sjednocujícím rozhodnutím tohoto soudu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Napadené rozhodnutí
pokládá za nesprávné, protože závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené sjednocující praxe
Nejvyššího soudu a rozhodnutí dále souvisí s vyřešením otázky procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené a sjednocené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel především poukazuje na rozsudek
velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 31 Cdo 3534/2019,
kterým Nejvyšší soud závazně vysvětlil, že týká-li se důvod neplatnosti toliko
části rozhodčí doložky, již lze oddělit od zbytku rozhodčí doložky, je neplatná
pouze tato (důvodem neplatnosti dotčená) část rozhodčí doložky. Žalovaný pak
zdůraznil, že v daném případě si strany jasnou a platnou jednoznačně konkrétní
dohodou určily konkrétního rozhodce Dana Zabadala, který je oprávněn podle
jejich smlouvy rozhodovat jejich v budoucnu vzniklý spor. Takové ujednání je
zcela v souladu s ustanovením § 7 zákona o rozhodčím řízení. Případná
neplatnost ujednání o náhradním postupu tak nemůže sama o sobě způsobit
neplatnost ujednání stran o primárním výběru rozhodce. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že se usnesení
soudu prvního stupně potvrzuje, popř. aby ho zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvedl, že rozhodčí smlouva byla sjednána v době platnosti zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), tedy v době kdy byl usnesením
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011 stanoven rozhodný
okamžik pro dovození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k neplatnosti
rozhodčích doložek, kdy je absolutní neplatnost rozhodčích doložek dovozována s
odvoláním na § 39 obč. zák. Tento názor pak přijala i následná judikatura a též
Ústavní soud svým nálezem sp. zn. II ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019, mimo jiné
konstatoval, že rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc
nebo konkrétní způsob jeho určení, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně
neplatnou. Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti
dovolání a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy. Dovolání žalovaného je přípustné pro řešení otázky platnosti rozhodčí doložky
týká-li se důvod neplatnosti toliko části rozhodčí doložky, již lze oddělit od
zbývající části rozhodčí doložky. Tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání je tudíž i důvodné. Odvolací soud posoudil rozhodčí doložku jako absolutně neplatnou, a to jako
celek. Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1330/2016
(uveřejněném pod číslem 4/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a v
usnesení ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4543/2017, dovodil, že týká-li se
důvod neplatnosti toliko části rozhodčí doložky, již lze oddělit od zbývající
části rozhodčí doložky, může být neplatná toliko (důvodem neplatnosti dotčená)
část rozhodčí doložky. K těmto závěrům, které se odchýlily od předchozí judikatury dovolacího soudu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo
5647/2015, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4529/2014), se Nejvyšší soud
přihlásil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 12. 2. 2020, sp. zn. 31 Cdo 3534/2019, uveřejněném pod číslem 63/2020
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud
zdůraznil, že „podle § 41 obč. zák., vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na
část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu
nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto
část nelze oddělit od ostatního obsahu. V citovaném ustanovení se promítá
obecné pravidlo, podle něhož je na právní úkony nutné hledět spíše jako na
platné než jako na neplatné (srov. výslovné znění § 574 o. z., jež však v
projednávané věci nelze aplikovat ratione temporis). Je-li důvodem neplatnosti
postižena jen část právního úkonu, má být za neplatnou považována toliko tato
(důvodem neplatnosti dotčená) část. Pouze tehdy, vyplývá-li z povahy právního
úkonu, z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, že tuto část
nelze oddělit od ostatního obsahu, je neplatným celý právní úkon.
Závěr o
(ne)oddělitelnosti (důvodem neplatnosti dotčené) části právního úkonu od zbytku
právního úkonu by měl respektovat vůli účastníků právního úkonu.“ Nejvyšší soud
následně vyšel ze závěrů velkého senátu např. rovněž v usnesení ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3972/2019. K takovému závěru se přiklání i Ústavní soud (srov. nález ze dne 8. 1. 2019,
sp. zn. III. ÚS 1336/18), když zdůrazňuje, že s ohledem na ústavní princip
autonomie vůle je nutné chránit vůli stran (projevenou v rozhodčí doložce) v
maximální možné míře. Nedůvodnou je námitka žalobce, že platnost rozhodčí doložky je třeba posuzovat
podle ustanovení občanského zákoníku z roku 1964. Předmětné smluvní ujednání
bylo zavřeno dne 5. 8. 2014, tedy za účinnosti občanského zákoníku z roku 2012,
účinného od 1. 1. 2014. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
nesprávné. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu