23 Cdo 621/2023

23 Cdo 621/2023-337

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně H Z Brno spol. s r.o. se sídlem v Brně, Žabovřesky, Minská 160/102, PSČ 616 00, IČO 46964720, zastoupené Mgr. Magdou Havlovou, advokátkou se sídlem v Ivančicích, Palackého náměstí 14/31, PSČ 664 91, proti žalovaným 1) D. D., nar. XY, bytem v XY, 2) K. R., nar. XY, bytem v XY, a 3) T. D., nar. XY, bytem v XY, o zaplacení částky 640 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 115 C 10/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2018, č. j. 47 Co 221/2017-270, t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2018, č. j. 47 Co 221/2017-270, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Brně usnesením ze dne 23. 5. 2017, č. j. 115 C 10/2015-256, zamítl návrh původního žalovaného V. D., aby mu soud prominul zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2017, č. j. 115 C 10/2015-224.

Soud prvního stupně uvedl, že zástupce žalovaného podal k soudu dne 26. 4. 2017 žádost o prominutí zmeškání lhůty k odvolání, kterou odůvodnil zdravotními důvody na své straně, konkrétně tím, že dne 6. 3. 2017 podstoupil náročný chirurgický zákrok, dva měsíce po plánovaném zákroku je právní zástupce žalovaného povinen dodržovat klidový režim a je v pracovní neschopnosti. Soud zjistil, že zástupce žalovaného byl hospitalizován v Nemocnici Na Homolce v Praze od 5. 3. 2017 do 15. 3. 2017 na oddělení neurochirurgie, operace proběhla dne 6. 3. 2017, zástupci žalovaného byl dle zprávy ze dne 14. 3. 2017 doporučen šetřící režim 1-2 měsíce. Zástupce žalovaného byl práce neschopen od 3. 3. 2017.

Soud prvního stupně uvedl, že zdravotní důvody na straně zástupce žalovaného, pro které zmeškal lhůtu k podání odvolání proti rozsudku, je třeba posuzovat ve všech souvislostech. Soud zjistil, že zástupce žalovaného činil v období od 28. 3. 2017 do 13. 4. 2017 procesní úkony za své klienty v jiných soudních řízeních. Ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 233 C 252/2011 podal dovolání s podrobným odůvodněním. Za situace, kdy v jiných soudních řízeních zástupce žalovaného aktivně své klienty zastupoval, jeho zdravotní stav mu v tom nebránil, nelze podle soudu ve zdravotních důvodech na straně zástupce žalovaného shledat omluvitelný důvod, pro který by bylo možné mu přiznat prominutí zmeškání lhůty pro odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j.

115 C 10/2015-224. Současně má soud za to, že zástupce žalovaného, u kterého šlo o plánovaný operační zákrok, měl postupovat v souladu s § 27 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“), a pro případ své dlouhodobé nepřítomnosti učinit taková opatření, aby zajistil práva a právem chráněné zájmy žalovaného.

Proti usnesení soudu prvního stupně podal původní žalovaný odvolání. V odvolání

mj. uvedl, že rozhodnutí, proti němuž podal dovolání, obdržel jeho zástupce Mgr. Miroslav Penka dostatečně dlouhou dobu před zdravotní indispozicí, tedy ještě před podstoupením plánovaného zákroku. Mohl proto uskutečnit poradu s klientem a informovat ho o stavu řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně, u kterého žádal o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání, mu bylo doručeno v průběhu jeho zdravotní indispozice, takže s ohledem na klidový režim a svůj zdravotní stav nemohl uskutečnit potřebnou poradu s klientem.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 7. 2018, č. j. 47 Co 221/2017-270, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalovanému se promíjí zmeškání lhůty k podání odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015, konstatoval, že omluvitelným důvodem pro prominutí zmeškání lhůty jsou zpravidla takové skutečnosti objektivní i subjektivní povahy, jež nastanou v průběhu lhůty k učinění úkonu (např. náhlá nemoc nebo úraz), po jejichž odpadnutí je účastník schopen zmeškaný úkon učinit.

Odvolací soud vyšel rovněž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2350/2016, podle něhož „ten, kdo byl uznán dočasně práce neschopným, není po dobu trvání této překážky povinen vykonávat pojištěnou činnost, která je zdrojem jeho výdělku (příjmů); je-li účasten nemocenského pojištění, má právo na nemocenské. Byl-li tedy advokát uznán dočasně práce neschopným, znamená to (mimo jiné), že po dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti není povinen poskytovat právní pomoc, aniž by bylo samo o sobě významné, do jaké míry nepříznivý zdravotní stav advokáta ho vyřazuje z možnosti (objektivně vzato) provést jednotlivé úkony právní pomoci“.

K výzvě odvolacího soudu zástupce žalovaného uvedl, že dočasná pracovní neschopnost mu byla ukončena dne 30. 6. 2017, což doložil V. dílem „Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti C 4281450“. Vysvětlil závažnost operačního zákroku na sluchovém nervu, lícním nervu a hrozící ztrátu vidění na pravé oko, pokud by nedodržoval nařízený klidový režim, během jehož prvního měsíce užíval léky tlumící bolest. Tyto skutečnosti korespondují s „Propouštěcí zprávou neurochirurgie Nemocnice Na Homolce“ ze dne 14.

3. 2017. Podstatou klidového režimu byla eliminace jakékoliv duševní i fyzické námahy, aby bylo vyloučeno vnitřní krvácení. Nemohl zejména číst a pracovat s počítačem. V období březen až červen 2017 proto nevykonával pracovní činnost. Jeho advokátní kancelář v té době vyřizovala jen nejnutnější administrativní záležitosti, což zajištovala jeho asistentka. Tyto skutečnosti považoval odvolací soud za závažnou překážku, která zástupci žalovaného bránila ve včasném podání (byt jen blanketního) odvolání a tedy za omluvitelný důvod, pro který byl zástupce žalovaného z tohoto úkonu vyloučen.

Na tom nic nemění skutečnost, že podal dovolání v jiné věci (což přijatelným způsobem vysvětlil) a požádal o odročení jiného jednání (tento administrativní úkon mohl učinit i zaměstnanec advokátní kanceláře) a rovněž skutečnost, že žádost o prominutí zmeškání lhůty s přiloženým odvoláním učinil zástupce žalovaného ještě v době trvající pracovní neschopnosti. Lze předpokládat, že tak učinil, jakmile mu to jeho zdravotní stav již umožňoval. Odvolací soud konečně uvedl, že ustanovení § 27 odst. 1 zákona o advokacii je zařazeno v hlavě III tohoto zákona, upravující práva a povinnosti advokátů.

Pokud by advokát vykonávající advokacii samostatně nepostupoval podle § 27 odst. 1, tj. neurčil do jednoho měsíce od vzniku překážky bránící mu ve výkonu advokacie jiného advokáta svým zástupcem a klienta o tom bezodkladně písemně neuvědomil, nastupuje oprávnění „Komory“, která jeho zástupce určí. V následujících ustanoveních je uvedeno, jaká práva či povinnosti z toho mohou vyplynout. Zda došlo k naplnění hypotéz tohoto ustanovení, soud prvního stupně neposuzoval. Odůvodnit rozhodnutí o neprominutí zmeškání odvolací lhůty advokátem rovněž odkazem na uvedené ustanovení, proto není, podle názoru odvolacího soudu, přiléhavé.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Žalobkyně považuje dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v řízení před odvolacím soudem došlo k „odklonu“ od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve věci posouzení procesní otázky omluvitelného důvodu pro zmeškání lhůty za situace, kdy účastník, resp. jeho zástupce se podrobil plánované operaci, nadto učinil úkon i žádost o prominutí lhůty v době, kdy podle jeho vyjádření ještě trvala překážka, a současně činil tehdy úkony i v jiných právních věcech.

K „odklonu“ od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podle žalobkyně došlo i při posuzování včasnosti podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty a vymezení počátku běhu lhůty k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty, kdy odvolací soud nesprávně právně posoudil vznik lhůty k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty, když uvedl, že lze předpokládat, že zástupce žalovaného návrh podal, jakmile mu to jeho zdravotní stav již umožňoval. Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu chybné stanovení počátku lhůty k podání návrhu na prominutí lhůty a odvolacím soudem v té souvislosti použitý termín „lze předpokládat“ považuje za nesprávný, nepřezkoumatelný a nesouladný se zákonem, který v § 58 odst. 1 o.

s. ř. uvádí, že návrh na prominutí zmeškání lhůty musí být podán do patnácti dnů po odpadnutí překážky. Žalobkyně má za to, že jako počátek lhůty k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty měl odvolací soud stanovit datum, kdy prokazatelně zástupce učinil, byť v době pracovní neschopnosti, úkon v jiné právní věci – dovolání. Podle žalobkyně posoudil odvolací soud jako omluvitelný důvod pracovní neschopnost zástupce žalovaného od 3. 3. 2017 do 30. 6. 2017 z důvodu plánované operace, i když Mgr. Miroslav Penka za žalovaného podal odvolání a žádost o prominutí lhůty dne 26.

4. 2017, tedy v průběhu jím tvrzené doby o trvání překážky k podání odvolání.

V tomto směru je pak rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu se závěry Nejvyššího soudu učiněnými v usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015, ve kterém soud zaujal názor, že „omluvitelným důvodem pro prominutí zmeškání lhůty jsou zpravidla takové skutečnosti objektivní i subjektivní povahy, jež nastanou v průběhu lhůty k učinění úkonu (např. náhlá nemoc nebo úraz), po jejichž odpadnutí je účastník schopen zmeškaný úkon učinit. Proto takovým důvodem nemohou být překážky trvalého charakteru, které navíc v době, kdy účastník úkon činí, trvají, takže účastníku v provedení úkonu fakticky nebrání“. Žalobkyně namítla, že odvolací soud uvedl, že Mgr. Miroslav Penka nemohl zejména číst a pracovat s počítačem a že lze předpokládat, že odvolání spojené s žádostí o prominutí zmeškání lhůty učinil, jakmile mu to jeho zdravotní stav již umožňoval.

Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru vágní, když nestanoví přesně dobu, do kdy měla být žádost o prominutí zmeškání lhůty podána, a nevymezuje 15tidenní lhůtu po odpadnutí překážky podle § 58 odst. 1 o. s. ř. V tomto směru podle žalobkyně odvolací soud pochybil, když nezohlednil jednání Mgr. Penky, který dne 5. 4. 2017 podal rozsáhlé dovolání čítající celkem 5 stran textu proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2017, č. j. 70 Co 238/2016-149. Dovolání bylo podepsáno Mgr.

Miroslavem Penkou jeho elektronickým podpisem 5. 4. 2017 v 17,28 hod., což zpochybňuje jeho tvrzení o tom, že nemohl v té době číst a pracovat s počítačem. Podle názoru žalobkyně tak nejpozději od tohoto data, tj. od 5. 4. 2017, měla být počítána lhůta pro podání žádosti o prominutí zmeškání lhůty spojená s odvoláním. Lhůta marně uplynula dne 20. 4. 2017 a žádost o prominutí lhůty byla podána opožděně dne 26. 4. 2017. V tomto směru je tedy rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4001/2017 a s rozhodnutím ze dne 14.

září 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněným pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1910/99, podle kterých návrh na prominutí zmeškání lhůty je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon (§ 58 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Jako další právní otázku, dosud neřešenou Nejvyšším soudem, předkládá žalobkyně otázku, zda je omluvitelným důvodem pro zmeškání lhůty pracovní neschopnost advokáta jako zástupce účastníka trvající déle než jeden měsíc (např. z důvodu plánovaného operačního zákroku), i když v průběhu pracovní neschopnosti advokátní činnost fakticky vykonával a dělal různé úkony v jiných právních věcech a pakliže ani nepostupoval podle § 27 odst.

1 zákona o advokacii, v platném znění, podle kterého brání-li advokátovi, který vykonává advokacii samostatně, jakákoliv překážka ve vykonávání advokacie a neučiní-li jiné opatření za účelem ochrany práv nebo právem chráněných zájmů svých klientů, je povinen ustanovit bez odkladu, nejpozději však do jednoho měsíce ode dne, kdy taková překážka vznikla, jiného advokáta po dohodě s ním svým zástupcem a klienty o tom bezodkladně písemně vyrozumět. Žalobkyně současně namítá, že řízení trpí vadou, neboť senát odvolacího soudu 47 Co nebyl správně obsazen, když podle rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2018 měl ve věci rozhodovat senát ve složení JUDr.

Jiří Vávra, JUDr. Stanislava Illová a Mgr. Eva Mildeová. Spor ve skutečnosti rozhodoval senát ve složení JUDr. Jaromír Pořízek, JUDr. Ivan Meluzín a Mgr. Eva Krčmářová, aniž by žalobkyně byla o změně obsazení senátu jakkoliv informována. Žalobkyně též namítá podjatost soudkyně Mgr. Evy Krčmářové vůči žalovanému V. D. z důvodu příbuzenecké vazby i s ohledem na to, že Mgr. Eva Krčmářová v postavení konkursní soudkyně sama jmenovala žalovaného v roce 2002 do funkce konkursního správce úpadce CEKONA, spol.

s r.o., a stejně tak jej v roce 2003 ustanovila do funkce konkursního správce úpadce LIGNUM HOLZ spol. s r.o. Už z pouhého ustanovení konkursním správcem, kdy si Mgr. Krčmářová sama ze seznamu konkursních správců vybírala opakovaně žalovaného, ačkoliv seznam konkursních správců vedený u Krajského soudu v Brně obsahoval velký počet konkursních správců, tak i ze skutečnosti, že se v obou řízeních jednalo o konkursní řízení s hodnotově rozsáhlým majetkem, i z délky konkursních řízení, čítajících déle než deset let, kdy žalovaný vykonával funkci konkursního správce a Mgr.

Krčmářová funkci konkursní soudkyně, dovozuje žalobkyně podjatost Mgr. Evy Krčmářové. Žalobkyně odkázala i na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, že vztah mezi konkursním soudcem a správcem konkursní podstaty není vztahem neutrálním, nýbrž vztahem vzájemné funkční závislosti (a do jisté míry spolupráce). Podle Ústavního soudu zakládá důvod podjatosti v soudním řízení vztah existující mezi konkursním soudcem a správcem majetkové podstaty z důvodu jejich fungování v obou řízeních.

Žalobkyně rovněž namítla, že odvolací soud ji neseznámil s vyjádřením žalovaného, jež po něm odvolací soud požadoval (body 17 a 18 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu a návrh žalovaného na prominutí zmeškání lhůty zamítl. Po podání dovolání původní žalovaný zemřel. Usnesením ze dne 12. 1. 2023, č. j. 115 C 10/2015-331, jež nabylo právní moci dne 22. 2. 2023, rozhodl soud prvního stupně podle § 107 odst. 1 o. s. ř., že na straně žalované se v řízení pokračuje s D.

D., nar. XY, bytem v XY, K. R., nar. XY, bytem v XY, a T. D., nar. XY, bytem v XY. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonné náležitosti a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s.

ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání nezakládá námitka žalobkyně, že se odvolací soud při řešení otázky včasnosti podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty a vymezení počátku běhu lhůty k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7.

12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2350/2016, dovodil, že „dočasná pracovní neschopnost představuje právem uznanou dočasnou nemožnost výkonu pojištěné činnosti u osoby, která je pojištěná podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (ve znění pozdějších předpisů); nemocenského pojištění mohou být účastny též osoby samostatně výdělečně činné, a tedy i advokáti. Ten, kdo byl uznán dočasně práce neschopným, není po dobu trvání této překážky povinen vykonávat pojištěnou činnost, která je zdrojem jeho výdělku (příjmů); je-li účasten nemocenského pojištění, má právo na nemocenské.

Byl-li tedy advokát uznán dočasně práce neschopným, znamená to (mimo jiné), že po dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti není povinen poskytovat právní pomoc, aniž by bylo samo o sobě významné, do jaké míry nepříznivý zdravotní stav advokáta ho vyřazuje z možnosti (objektivně vzato) provést jednotlivé úkony právní pomoci. Z uvedeného vyplývá, že nelze souhlasit s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož nelze v posuzovaném případě prominout zmeškání lhůty k odvolání, neboť tu nebyly "žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že zdravotní stav advokáta Mgr.

Luďka Dvořáka ho zcela vylučoval z učinění úkonu podání odvolání". Bylo-li soudu doloženo, že advokát Mgr. Luděk Dvořák byl v době od 6. 5. do 13. 5.

2015 v pracovní neschopnosti, a že proto nebyl v této době povinen poskytovat právní služby, bylo třeba tuto skutečnost pokládat za omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo významné, z jakých "konkrétních zdravotních důvodů" byl advokát Mgr. Luděk Dvořák uznán dočasně práce neschopným; není přitom významné ani to, zda advokát Mgr. Luděk Dvořák měl v době své pracovní neschopnosti přístup k datové schránce či "emailové adrese", prostřednictvím kterých byl (jinak) schopen "komunikovat se soudy"“.

Původní žalovaný podal návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v době, kdy ještě trvala dočasná pracovní neschopnost zástupce původního žalovaného. Nelze proto než dovodit, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované usnesením ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2350/2016, tento návrh učinil včas, jak dovodil odvolací soud. Názor žalobkyně, že lhůta pro podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty započala běžet nejpozději od data 5.

4. 2017, kdy zástupce původního žalovaného Mgr. Miroslav Penka podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2017, č. j. 70 Co 238/2016-149, je v rozporu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ze shodného důvodu přípustnost dovolání nezakládá otázka žalobkyně, zda omluvitelným důvodem je pracovní neschopnost advokáta, i když v průběhu pracovní neschopnosti dělal různé úkony v jiných právních věcech. Odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.

10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015, je nepřípadný, neboť v dovolacím řízení vedeném pod uvedenou spisovou značkou posuzoval Nejvyšší soud odlišný skutkový stav, a sice trvale nepříznivý zdravotní stav účastníka, jenž se v průběhu trvání lhůty k podání odvolání nezměnil. Přípustnost dovolání však zakládá otázka, zda je omluvitelným důvodem pro zmeškání lhůty pracovní neschopnost advokáta jako zástupce účastníka trvající déle než jeden měsíc (například z důvodu plánovaného operačního zákroku), pakliže advokát nepostupoval podle § 27 odst. 1 zákona o advokacii.

Tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolání je z hlediska této otázky i důvodné. Podle § 27 odst. 1 zákona o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, brání-li advokátovi, který vykonává advokacii samostatně, jakákoliv překážka ve vykonávání advokacie a neučiní-li jiné opatření za účelem ochrany práv nebo právem chráněných zájmů svých klientů, je povinen ustanovit bez odkladu, nejpozději však do jednoho měsíce ode dne, kdy taková překážka vznikla, jiného advokáta po dohodě s ním svým zástupcem (§ 26 odst. 1) a klienty o tom bezodkladně písemně vyrozumět; ustanovení § 29 odst. 2 tím není dotčeno.

Poruší- li advokát tuto povinnost, určí zástupce Česká advokátní komora (dále jen „Komora“) s tím, že podle okolností případu určí i výši náhrady, kterou je povinen advokát zástupci poskytnout.

Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nedohodne-li se zástupce advokáta, určený Komorou podle odstavce 1 věty druhé, s klientem do jednoho měsíce ode dne, kdy byl klient o určení zástupce vyrozuměn, jinak nebo neučiní-li klient v této lhůtě jiné opatření, přecházejí na zástupce ve vztahu ke klientovi práva a povinnosti zastupovaného advokáta, vyplývající ze smlouvy o poskytování právních služeb, včetně práv a povinností vyplývajících ze zastupování klienta v řízení před soudy nebo jinými orgány a práv a povinností obhájce v trestním řízení.

To platí i v případě, kdy byl vztah mezi klientem a advokátem založen určením podle § 18 odst. 2 nebo ustanovením podle zvláštních právních předpisů. Komora tento přechod práv a povinností na žádost zástupce osvědčí. Ustanovení § 19 a 20 se použijí pro zástupce advokáta určeného Komorou podle odstavce 1 věty druhé obdobně. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě, kdy účastník řízení zmešká procesní úkon v důsledku porušení povinnosti advokáta, který jej zastupuje, stanovené v § 27 odst. 1 zákona o advokacii, nejde o omluvitelný důvod, který by zakládal právo na prominutí zmeškání lhůty podle § 58 o.

s. ř. Odvolací soud však z tohoto hlediska návrh původního žalovaného nehodnotil, když pouze uvedl, že soud prvního stupně neposuzoval, zda došlo k naplnění

hypotéz ustanovení § 27 odst. 1 zákona o advokacii. Jeho právní posouzení je tudíž neúplné a v důsledku této skutečnosti nesprávné.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně je důvodné, posuzoval Nejvyšší soud, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 242 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně namítá, že řízení trpí zmatečnostními vadami uvedenými v § 229 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř., neboť v odvolacím řízení rozhodovala vyloučená soudkyně Mgr. Eva Krčmářová a soud byl nesprávně obsazen, když o odvolání rozhodoval jiný senát, než stanovil rozvrh práce.

O námitce podjatosti soudkyně Mgr. Evy Krčmářové již rozhodoval Vrchní soud v Olomouci.

Mgr. Eva Krčmářová se k této námitce vyjádřila dne 18. 9. 2018 (č. l. 279) tak, že nemá žádný vztah k projednávané věci, účastníkům řízení ani k jejich zástupcům a nejsou jí známy žádné skutečnosti, pro které by měla být vyloučena z projednávání a rozhodování věci. K tvrzeným důvodům podjatosti sdělila, že není v příbuzenském vztahu k žalovanému. Žalovaného v době působení na konkursním úseku Krajského soudu v Brně ustanovila správcem konkursní podstaty ve třech řízeních (z toho dvě byla zahájena v roce 2002 a jedno v roce 2004). S žalovaným v době výkonu jeho funkce měla čistě profesionální vztah. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 10. 2018, č. j. Nco 39/2018-292, rozhodl, že Mgr. Eva Krčmářová není vyloučena z projednání a rozhodnutí dané věci.

Vrchní soud v Olomouci dovodil, že nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, jehož se žalobkyně dovolávala, na projednávanou věc nedopadá. Ústavní soud dospěl k závěru, že vztah mezi konkursním soudcem a správcem podstaty není vztahem neutrálním, je to vztah vzájemné funkční závislosti a do jisté míry spolupráce, projevující se jak samotným ustanovením správce do funkce (již samotné ustanovení do funkce a zproštění funkce závisí na uvážení soudce), tak komplexem dílčích vztahů, které se vyskytují v průběhu konkursního řízení.

V případě správce podstaty lze podjatost a strannost soudce v konkursním řízení předpokládat; vzhledem k tomu, že však správce není účastníkem řízení, je tato otázka v konkursním řízení irelevantní. Jinak tomu je v případě incidenčního řízení vyvolaného příslušným konkursem, kde správce podstaty figuruje vedle věřitelů a úpadce jako účastník řízení, přičemž předmětem řízení je osvědčení pravosti, výše a pořadí pohledávky přihlášené do konkursního řízení. V tomto řízení je totiž třeba přihlížet právě ke vztahu mezi soudcem a správcem podstaty v konkursním řízení, které vyvolalo incidenční řízení a pro jehož „potřebu“ je incidenční řízení konáno.

Nelze proto připustit, aby tentýž soudce rozhodoval jak v konkursním řízení, tak v incidenčním řízení vyvolaném tímto konkursem. V projednávané věci však o incidenční řízení vyvolané konkursem nejde, a toto řízení tak nemá souvislost s řízením, ve kterém soudkyně Mgr. Eva Krčmářová ustanovila žalovaného správcem konkursní podstaty.

Vrchní soud v Olomouci pro úplnost dodal, že s ohledem na změnu rozvrhu práce Krajského soudu v Brně účinnou od 1. 10. 2017 je zřejmé, že senát 74 Co ve složení JUDr. Jaromír Pořízek, JUDr. Ivan Meluzín a Mgr. Eva Krčmářová převzal i spis sp. zn. 47 Co 221/2017.

Nejvyšší soud se se závěrem a důvody Vrchního soudu v Olomouci, že soudkyně Mgr. Eva Krčmářová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí dané věci, ztotožňuje. Nejvyšší soud k tomu dodává, že pokud žalobkyně namítla, že Mgr. Eva Krčmářová má „příbuzeneckou vazbu“ k původnímu žalovanému, tak nejenže k této námitce neoznačila žádný důkaz, ale ani tuto „vazbu“ nespecifikovala. Mgr. Eva Krčmářová přitom popřela jakýkoliv příbuzenský vztah k původnímu žalovanému. Námitka, že v odvolacím řízení rozhodoval senát, který nebyl určen rozvrhem práce, není rovněž důvodná, neboť senát věc projednal a rozhodl v souladu s rozvrhem práce Krajského soudu v Brně, když v důsledku změny rozvrhu práce účinné od 1. 10. 2017 převzal senát 74 Co spis sp. zn. 47 Co 221/2017. Odvolací soud však zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Odvolací soud totiž nezaslal žalobkyni na vědomí podání původního žalovaného ze dne 9. 7. 2018, ač z tohoto podání při rozhodování též vycházel (srov. body 17 a 18 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 první věty o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 6. 2023

JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu