23 Cdo 669/2023-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně N. S., nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci 404/30a, o zaplacení 380.223 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 122/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 15 Co 209/2022-462, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 11.761,20 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 10 C 122/2019-427, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 108.368 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 271.855 Kč s příslušenstvím (výrok
II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výrok III. a IV.).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé (II.) potvrdil; ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku o nákladech řízení státu jej změnil tak, že každý z účastníků je povinen zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně náhradu nákladů řízení ve výši ? z částky, která bude uvedena v samostatném usnesení (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu,
podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a na otázce, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 271.855 Kč s příslušenstvím, a aby uložil žalované nahradit náklady řízení žalobkyni i státu před soudy obou stupňů i dovolacím soudem, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o.
s. ř. a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019, a ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 956/2021). Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016, a ze dne 30.
10. 2019, sp. zn.
22 Cdo 2876/2019). Dovolatelka předkládá v dovolání otázku vzniku odpovědnosti pojišťovny za škodu při nedostatečném pojistném plnění. Podle dovolatelky v případě, že pojišťovna neprovede řádné šetření a neposkytne pojistné plnění v řádné výši, tj. v případě pojistného plnění dle rozpočtu plnění na všechny závady způsobené pojistnou událostí, odpovídá za škodu vzniklou v důsledku neodstranění závad, které nebyly takto provedeným pojistným šetřením zjištěny. Dovolatelka přehlíží, že v projednávané věci odvolací soud, jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, založil své rozhodnutí na otázce příčinné souvislosti.
Podle těchto závěrů postup pojišťovny, kdy přehodnotila své původní stanovisko o totální škodě, nelze považovat za porušení povinnosti, v jejímž důsledku by vznikla žalobkyni škoda v tvrzené výši, a následky rozhodnutí nepřistoupit bezprostředně po 24. 10. 2017 (tj. po sdělení výsledku šetření s tím, že se nejedná o totální škodu, ale o škodu parciální) k opravě vozidla, což by zabránilo jeho další devastaci až do neopravitelného stavu, jdou k tíži žalobkyně, a nikoliv žalované. Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce a poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku
skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, či ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Odvolací soud, resp. soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, při posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že postup pojišťovny, kdy sice nejprve žalobkyni informovala o tom, že se patrně bude jednat o totální škodu, ale toto své předběžné stanovisko během 12 dnů, tj. v zákonné tříměsíční lhůtě stanovené k prošetření pojistné události, přehodnotila a následně o tom informovala žalobkyni, nelze považovat za porušení povinnosti, v jejímž důsledku by vznikla žalobkyni škoda v tvrzené výši. Jestliže za této situace odvolací soud neshledal příčinnou souvislost mezi postupem pojišťovny a vzniklou škodou, jde o otázku skutkovou nepodléhající dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Shora uvedená otázka tvrzeného vzniku odpovědnosti pojišťovny za škodu při nedostatečném pojistném plnění tak přípustnost dovolání nezakládá. Namítá-li pak dovolatelka nesprávné právní posouzení otázky náhrady nákladů řízení při (částečném) zpětvzetí žaloby, pak touto námitkou směřuje proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu