23 Cdo 683/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.
právní věci žalobkyně MediaProfi, s.r.o., se sídlem Plzeň - Jižní Předměstí,
Černická 2889/20, PSČ 30100, identifikační číslo osoby 26389266, zastoupené
Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova 20, proti žalované
Multitrans CZ s.r.o., se sídlem v Pardubicích, Jana Palacha 1590, Zelené
Předměstí, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 25934660, zastoupené Mgr.
Monikou Ipserovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 505, o
zaplacení 241 920 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 5 ECm 37/2010, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2014, č. j. 12 Cmo
78/2014-234, ve znění opravných usnesení ze dne 10. září 2014, č. j. 12 Cmo
78/2014-242, ze dne 17. října 2014, č. j. 12 Cmo 78/2014-252 a ze dne 17. října
2014, č. j. 12 Cmo 78/2014-258, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11 616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího právního zástupce Mgr. Jana Blažka, advokáta se sídlem v Plzni, Riegrova
20.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s. ř.“) ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů). Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2014,
č. j. 12 Cmo 78/2014-234, ve znění opravných usnesení ze dne 10. září 2014, č. j. 12 Cmo 78/2014-242, ze dne 17. října 2014, č. j. 12 Cmo 78/2014-252 a ze dne
17. října 2014, č. j. 12 Cmo 78/2014-258, není podle § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť Nejvyšší soud neshledal, že by ve smyslu § 237 o. s. ř. měla být vyřešená
právní otázka, týkající se stanovení výše nákladů řízení za zastoupení
účastníka řízení advokátem v řízeních zahájených před soudem za účinnosti
vyhlášky č. 484/2000 Sb., posouzena jinak. Dovolací soud dospěl k závěru, že
není důvod pro odklon od judikatury v podobě přijatých rozhodnutí Nejvyššího
soudu, na něž dovolatelka poukazuje, tj. od rozhodnutí ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod označením 73/2013, a ani od rozhodnutí ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 25 Cdo
1258/20014, ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. 32 Cdo1362/2014 a ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, publikovaných na webových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz. Dovolací soud neshledává důvod pro odchýlení se od své dosavadní
rozhodovací praxe v přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení, týkajících se
případů, kdy odvolací soud po 7. 5. 2013 přezkoumává správnost rozhodnutí soudu
prvního stupně o nákladech řízení za zastoupení advokátem. S přihlédnutím ke
sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13 - k nálezu
Ústavního soudu - uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., a při absenci
zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených
paušálně pro řízení v jednom stupni, setrvává Nejvyšší soud na právním názoru,
že je namístě postup podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první části věty za
středníkem o. s. ř., tedy že lze o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně za právní zastoupení účastníka advokátem rozhodnout jen podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Dovolací soud
nemá důvod odchýlit se o dosavadní rozhodovací praxe, podle níž porovnání
dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér
účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy,
přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku
větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné
okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na
spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013 a též rozhodnutí ze dne 31. 3. 2014, sp. zn.
23 Cdo 3172/2013, a rozhodnutí ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22
Cdo 3081/2014 – publikovaná na www.nsoud.cz). Odvolací soud tedy správně
nevyhověl návrhu žalované na nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni za
použití ustanovení § 150 o. s. ř., mělo-li být důvodem jen zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. v průběhu sporu. Odvolací soud tedy v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu nehodnotil uvedený důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení
za důvod zvláštního zřetele hodný. Odvolací soud správně dovodil, že ustanovení
§ 150 o. s. ř. má na mysli takové důvody majetkové povahy, které by
představovaly neodůvodněnou majetkovou zátěž pro účastníky, což nelze dovodit
pro posuzovanou věc, zvláště jsou-li v daném případě oba účastníci rovnocenné
subjekty - podnikatelé - společnosti s ručením omezeným. Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. přípustným, a
proto jej podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2015
JUDr.
Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu