23 Cdo 693/2021-143
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobce D. K., nar. XY, bytem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného
Mgr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, proti žalované
AC Sparta Praha fotbal, a. s., se sídlem v Praze 7, Tř. Milady Horákové
1066/98, identifikační číslo osoby 46356801, zastoupené JUDr. Janou Fráňovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Jakubská 670/14, o zaplacení částky 112.000 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C
92/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.
9. 2020, č. j. 72 Co 218/2020-114, takto:
I. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti části výroku I. rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 72 Co 218/2020-114, v níž byl
potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 72 Co
218/2020-114, se v části výroku I., v níž byl změněn výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně, a ve výrocích II., III. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
2. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 112.000 Kč s
příslušenstvím z titulu mezi účastníky uzavřené smlouvy o spolupráci ze dne 1.
7. 2017. Žalovaná částka měla představovat výši odstupného sjednaného pro
případ výpovědi smlouvy o spolupráci, kterou podle žaloby měla žalovaná dne 9.
2. 2018 vypovědět.
3. Ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že mezi účastníky byla
uzavřena 1. 7. 2017 smlouva o spolupráci, na jejímž základě žalobce vykonával
pro žalovanou činnost maséra mužstva juniorky a žalovaná se zavázala poskytovat
za tyto služby žalobci měsíční odměnu ve výši 28.000 Kč. Žalovaná žalobci 5. 2.
2018 sdělila, že nemá již další zájem využívat jeho služby, a vyzvala jej k
předání pracovních prostředků a prostor, ve kterých žalobce pro žalovanou
činnost vykonával. Žalobce na základě vzájemné domluvy dne 9. 2. 2018 odevzdal
veškeré svěřené masérské vybavení a předpokládal převzetí písemné výpovědi.
Místo toho byl žalovanou vyzván k podpisu dohody o ukončení spolupráce, tuto
dohodu však odmítl podepsat. Sama žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla,
že dne 9. 2. 2018 se žalobce dle předchozí dohody dostavil, žalované předal
masérské vybavení a odmítl podepsat připravenou dohodu. Nadále žádné služby
žalované neposkytoval. Žalovaná na místo maséra sjednala novou osobu. Ukončení
spolupráce bylo potvrzeno emailem Mgr. Šmejkala, právníka žalované, dne 27. 3.
2018. Dle bodu 5.2 smlouvy o spolupráci má žalobce v případě výpovědi smlouvy
žalovanou nárok na odměnu ve výši 28.000 Kč měsíčně po dobu tří kalendářních
měsíců následujících po měsíci, kdy byla smlouva vypovězena.
4. Po právní stránce soud prvního stupně hodnotil uzavřenou smlouvu dle
§ 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Soud
prvního stupně uvedl, že dohoda o ukončení smlouvy i výpověď vyžadovala
písemnou formu. Spolupráce žalobce s žalovanou neskončila podpisem žádného
písemného dokumentu, ani výpovědi, ani dohody. Nicméně z jednání žalované
dospěl soud prvního stupně k závěru, že to byla žalovaná, kdo svým
jednostranným jednáním znemožnil žalobci po 9. 2. 2018 vykonávat smluvenou
činnost. Současně v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce svým zaviněním
porušil své povinnosti vyplývající ze smlouvy o spolupráci, a sám nikdy
neprojevil iniciativu k ukončení smlouvy.
5. K odvolání žalované Městský soud v Praze, jako soud odvolací,
rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, č. j. 72 Co 218/2020-114, rozhodl, že se rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 103.000 Kč s příslušenstvím ve
výroku blíže konkretizovaným mění tak, že se žaloba zamítá, jinak se v tomto
výroku co do částky 9.000 Kč s příslušenstvím potvrzuje (první výrok). Současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (druhý výrok) a o náhradě
nákladů řízení státu (třetí výrok).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po
právní stránce smlouvu o spolupráci posoudil dle § 1746 odst. 2 o. z. Podle
odvolacího soudu je nutno vycházet ze smluvních ujednání účastníků, když
smluvní strany si pro právní jednání směřující ke změně či ukončení smluvního
vztahu sjednaly konstitutivní písemnou formu (článek VI. bod 6.6, čl. V. body
5.2, 5.3 a 5.4 smlouvy). Porušení takto sjednané formy má za následek absolutní
neplatnost právního jednání (§ 582 o. z.). Žalovaná neukončila smluvní vztah se
žalobcem písemnou výpovědí, nenastaly smlouvou předvídané účinky v podobě
vzniku nároku na zaplacení odměny po dobu 3 kalendářních měsíců dle čl. V. bod
5.2 ve spojení s čl. IV. bod 3.1 smlouvy. Na uvedeném závěru dle odvolacího
soudu nic nemění ani skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná
vypověděla smluvní vztah se žalobcem ústně, neboť takové právní jednání je
nutno pro absenci smluvně sjednané písemné formy hodnotit jako absolutně
neplatné (§ 582 o. z.), a tudíž nezpůsobilé založit vznik nároku žalobce na
požadované peněžité plnění.
7. Odvolací soud dále uvedl, že žalovaná se zavázala hradit žalobci
měsíční odměnu ve výši 28.000 Kč. Žalobce vykonával pro žalovanou činnost do 9.
2. 2018. Žalobci tak vznikl nárok na zaplacení poměrné části sjednané odměny ve
výši 9.000 Kč za činnost vykonávanou od 1. 2. 2018 do 9. 2.2018, nikoliv za
období od 10. 2. 2018 do 31. 5. 2018, když žádnou činnost podle smlouvy pro
žalovanou nevykonával.
8. Podle odvolacího soudu nad rámec uvedeného lze uvést, že dne 9. 2.
2018 závazek žalobce poskytovat žalované masérské služby podle smlouvy o
spolupráci zanikl pro následnou subjektivní nemožnost plnění (§ 2006 odst. 1 o.
z.), když žalovaná jej vyzvala k předání masérského vybavení a výkon další
masérské činnosti mu již neumožnila. Protože vztah ze smlouvy o spolupráci je
vztahem synallagmatickým, pak zánik závazku žalobce poskytovat žalované
masérské služby působí také zánik závazku žalované platit žalobci za výkon
masérské činnosti odměnu (odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 1562/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3551/2009).
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal
žalobce dovolání.
10. Dovolatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1961/2019, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016) namítá, že o
absolutní neplatnost právního jednání, k níž soud přihlédne i bez návrhu, půjde
jen výjimečně (pravidlem je neplatnost relativní, kterou musí namítat oprávněná
osoba), a to v případě neplatného právního jednání, které – jak vyplývá z § 588
o. z. – se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně
narušuje veřejný pořádek nebo které zavazuje k plnění od počátku nemožnému. V
daném případě žádné takové okolnosti naplněny nebyly. Nemůže se tak jednat o
absolutní neplatnost právního jednání. K relativní neplatnosti právního jednání
může soud přihlédnout pouze v případě, že je vznesena námitka neplatnosti
oprávněnou stranou, k čemuž v rámci řízení nedošlo.
11. Současně žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1.
2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010, a rozporuje závěry odvolacího soudu o následné
subjektivní nemožnosti plnění podle § 2006 odst. 1 o. z. Žalovaná vyzvala
žalobce k předání masérského vybavení a neumožnila mu další výkon masérské
činnosti, jak uvádí i odvolací soud. Žalobce má za to, že se nemůže jednat o
následnou nemožnost plnění a zánik vzájemného závazku. Obě strany byly
objektivně způsobilé poskytovat dohodnuté plnění, plnění bylo možné uskutečnit
a nebylo zakázáno zákonem. Citovaná judikatura Nejvyššího soudu odvolacím
soudem na rozhodnutí nedopadá. Žalobce neporušil ani neukončil smlouvu, kterou
jednostranně ke dni 9. 2. 2018 fakticky ukončila žalovaná, když sdělila
žalobci, že již nechce využívat jeho služeb a nařídila mu předat veškeré
vybavení. Smlouvy mají být splněny dle § 3 odst. 2 písm. d) o. z. (smlouva
nepřestala platit, nýbrž zanikla až ke dni 30. 6. 2018).
12. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že je považuje za
nepřípustné, případně za nedůvodné. Z dokazování byl dosvědčen důvod porušení
povinností žalobce, který vedl žalovanou k jednání o ukončení smlouvy. Žalovaná
nepopírala, že to byla ona, kdo inicioval ukončení smlouvy, a to výhradně z
důvodů opakovaného závažného porušení ze strany žalobce, které ani sám žalobce
nikdy nepopřel. Žalovaná smlouvu nevypověděla, opakovaně a různou formou,
nejprve ústně a pak i písemně, vyjádřila, že chce ukončit smluvní vztah s
žalobcem dohodou. Jde-li o argumentaci k neplatnosti právního úkonu a aplikaci
§ 582 nebo § 583 o. z., pak je to zcela irelevantní, protože odvolací soud
pouze okrajově zmínil § 582 o. z. ve vazbě na nezbytnost sjednané formy pro
výpověď smlouvy, aniž by ovšem jakkoli dovozoval, ani naznačoval, že by k
jakékoli výpovědi došlo. Žalovaná žádnou výpověď smlouvy neučinila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou
advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval přípustností
dovolání.
14. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán
uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá
z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale
má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
16. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání žalobce v rozsahu, ve kterém směřuje proti části prvního
výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen (pro žalobce příznivý)
výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, je subjektivně nepřípustné; z povahy
dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění jej podat svědčí
pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala
újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě
změní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2
Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, pod číslem
28).
18. V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání žalobce pro
nepřípustnost podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Ve zbylém rozsahu dovolací soud shledává dovolání přípustným, neboť
odvolací soud v rozporu s dosavadní judikaturou posoudil právní následky
nedodržení smluvené formy právního jednání.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Dovolání je též důvodné.
21. Právní poměr mezi účastníky se dle § 3028 odst. 1 zák. č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, řídí ustanoveními tohoto zákona.
22. Podle § 579 odst. 1 o. z. způsobil-li někdo neplatnost právního
jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního
jednání pro sebe výhodu.
23. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí
dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a
účel zákona vyžaduje.
24. Podle § 582 odst. 1 o. z. není-li právní jednání učiněno ve formě
ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu
dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání,
nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost
ostatních.
25. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního
jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a
zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání
zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
26. Odvolací soud dospěl k závěru, že si strany sjednaly pro případ
výpovědi smlouvy písemnou formu. Žalovaná vypověděla smluvní vztah se žalobcem
ústně. Takové právní jednání je nutno podle odvolacího soudu pro absenci
smluvně sjednané písemné formy hodnotit jako absolutně neplatné (§ 582 o. z.),
a tudíž nezpůsobilé založit vznik nároku žalobce na požadované peněžité plnění.
27. Takové právní posouzení je však neúplné, tudíž nesprávné.
28. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, poukázal na
to, že vyžaduje-li smysl a účel právní normy upravující formu právního jednání,
aby její nedodržení bylo stiženo neplatností, pak tentýž smysl a účel právní
normy je nutné zohlednit při posouzení, zda je důsledkem neplatnost relativní
či absolutní (tedy, zda k ní má soud přihlédnout toliko k námitce oprávněné
osoby či z úřední povinnosti).
29. Ustanovení § 588 věty první o. z. určuje, že soud přihlédne k
neplatnosti právního jednání, jež odporuje zákonu, pouze tehdy, je-li veřejný
pořádek narušen zjevně. Adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., vyjadřuje
důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení
veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje
důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti
z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno, veřejný
pořádek buď narušen je, nebo není. V pochybnostech, zda byl posuzovaným
jednáním narušen veřejný pořádek, je třeba se přiklonit k závěru, že tomu tak
není (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020).
30. Veřejný pořádek přitom představuje soubor pravidel, na nichž je
třeba bezvýhradně trvat, majících původ v samotném právním řádu a nikoliv
(oproti dobrým mravům) v etice. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez
nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování
právního státu. Pod pojmem veřejného pořádku lze chápat například zájem na
stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též ochranu právního
postavení třetích osob. V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace,
která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná. Jde tedy
o pojem neurčitý, jehož konkrétní význam je v čase proměnlivý. Z výše uvedeného
se podává, že veřejný pořádek zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro
společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat
bez ohledu na případnou aktivitu jednotlivců. Jde o pořádek „veřejný“, jehož
zachování není ponecháno v rukách jednotlivce. Určení toho, co vše (jaká
pravidla) veřejný pořádek zahrnuje, je především věcí zákonodárce. To, zda
určité pravidlo chrání veřejný pořádek (lze je považovat za součást veřejného
pořádku), se podává zejména z jeho smyslu a účelu (usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné pod číslem 95/2019 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. Odvolací soud se při posouzení neplatnosti právního jednání pro
nedodržení sjednané formy právního jednání omezil na konstatování, že je takové
právní jednání stiženo absolutní neplatností.
32. Z výše uvedených důvodů je takové právní posouzení neúplné, tudíž
nesprávné.
33. Z dosavadních zjištění soudů nevyplývají žádné okolnosti, které by
svědčily pro případný závěr o zjevném porušení veřejného pořádku a absolutní
neplatnosti právního jednání pro nedodržení sjednané písemné formy, k níž soud
přihlédne i bez návrhu.
34. Z dosavadních skutkových zjištění soudů současně nevyplývají
zjištění, zdali a kdy námitka neplatnosti právního jednání byla účastníkem
řízení vznesena.
35. Dovolací soud konečně poukazuje na ustanovení § 579 odst. 1 o. z.,
podle něhož způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout
neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu.
V. Závěr
36. Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které spočívá
napadené rozhodnutí, není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu, v jakém je
dovolání žalobce přípustné (včetně závislých výroků o nákladech řízení), zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta
první o. s. ř.).
37. Vzhledem k nesprávným závěrům odvolacího soudu o právních následcích
nedodržení dohodnuté formy právního jednání se dovolací soud nezabýval dalšími
dovolacími námitkami.
38. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto
rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího
řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího
soudu.
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu