21 Cdo 1961/2019-456
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně I. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Tomášem Petrů,
advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova č. 909/41, proti žalované I. se
sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Václavem Rovenským, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24, o určení vlastnického práva k
nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 19 C
308/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
8. ledna 2019 č. j. 8 Co 382/2018-364, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Ostravě k dalšímu řízení.
Žalobou podanou dne 20. 11. 2014 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku se
žalobkyně domáhala určení, že je neplatná „kupní smlouva o prodeji pozemků
parc. č. XY (orná půda) o výměře 1309 m2, parc. č. XY (orná půda) o výměře 1313
m2, parc. č. XY (orná půda) o výměře 1218 m2, parc. č. XY (orná půda) o výměře
278 m2 a parc. č. XY (orná půda) o výměře 983 m2, vše v katastrálním území XY,
obec XY“ (dále též „předmětné nemovitosti“), uzavřená mezi původně žalovaným 1)
D. B. jako prodávajícím a původně žalovanou 2) D. (nyní I.) jako kupující, a
určení, že žalobkyně je vlastníkem těchto pozemků. Po částečném zpětvzetí
žaloby ze dne 27. 5. 2015 soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 11. 2015 č. j. 19 C 308/2014-102 zastavil řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy a o
určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobkyně, ve sporu mezi
žalobkyní a původním žalovaným 1) D. B. Žalobkyně svou žalobu o určení
vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve vztahu mezi ní a žalovanou I. zdůvodnila tím, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, které nabyla kupní
smlouvou ze dne 29. 10. 2009 s právními účinky vkladu ke dni 30. 10. 2009. Dne 3. 11. 2014 jí bylo katastrálním úřadem oznámeno zahájení řízení o změně
vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy uzavřené
dne 19. 9. 2014 mezi D. B. jako prodávajícím a žalovanou jako kupující. D. B.,
který je zástavním věřitelem žalobkyně na základě zástavní smlouvy ze dne 27. 5. 2014, „se na základě existence zástavního práva k předmětným nemovitostem a
tvrzené splatnosti zajištěného dluhu rozhodl pro výkon svého zástavního práva
způsobem přímého prodeje“. Žalobkyně s tímto postupem nesouhlasí, jelikož
považuje ujednání v zástavní smlouvě týkající se způsobu výkonu zástavního
práva přímým prodejem za neplatné, neboť se jedná o zakázané ujednání ve smyslu
§ 1315 občanského zákoníku. V zástavní smlouvě si sjednali, že zástavní věřitel
D. B. je oprávněn dosáhnout uspokojení pohledávek z výtěžku zpeněžení, „a to
některým z postupů stanovených příslušnými obecně závaznými právními předpisy
vybraným na základě vlastního uvážení, a to včetně přímého prodeje postupem v
souladu s § 1365 občanského zákoníku“. Žalobkyně má za to, že toto je
ujednáním, „které měl zákonodárce na mysli“, když v § 1315 odst. 2 písm. b)
občanského zákoníku „jako zakázané uvedl ujednání, že věřitel může zástavu
zpeněžit libovolným způsobem“. Žalobkyně tvrdí, že v zástavní smlouvě není
obsažena žádná bližší specifikace postupu při provádění přímého prodeje
zástavy, když je pouze uvedeno, že postup si zástavní věřitel vybere na základě
vlastního uvážení. Ujednání o možnosti přímého prodeje je tak podle žalobkyně
neplatné pro rozpor se zákonem. Zástavnímu věřiteli pak nezbývá než na základě
§ 1359 občanského zákoníku realizovat, v případě neexistence dohody s dlužníkem
o jiném způsobu, výkon jeho zástavního práva pouze zpeněžením zástavy ve
veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy podle zákona o zvláštních řízeních
soudních.
„Pokud má být zástavní věřitel oprávněn provést sám přímý prodej
zástavy a tím být osobou, která provede právní jednání směřující k převodu
vlastnického práva, je třeba tento postup podrobněji upravit tak, aby v jeho
rámci nedocházelo k jednáním, která by jej zneužila v neprospěch zástavního
dlužníka. Tato úprava je obsažena v § 1365 odst. 1 občanského zákoníku.“
Limitace možnosti provést přímý prodej zástavy je uvedena i v § 1315 odst. 2
občanského zákoníku v rámci zakázaných ujednání. „Tím je bezesporu myšlena
situace, kdy zástavní smlouva neobsahuje podrobnější úpravu postupu při
realizaci zástavního práva přímým prodejem.“ D. B. podle přesvědčení žalobkyně
postupoval v rozporu s § 1365 občanského zákoníku, když předmětné nemovitosti
prodával společnosti, ve které je jediným jednatelem i společníkem, za cenu
výrazně nižší (164 050 Kč), než kolik činí jejich tržní hodnota. Zástavu tak
neprodal za cenu, za kterou lze obvykle prodat srovnatelnou věc za daných
okolností a v daném čase. S ohledem na uvedený blízký vztah účastníků kupní
smlouvy nelze předpokládat dobrou víru žalované jako nabyvatele nemovitostí. Ujednání o realizaci zástavního práva přímým prodejem zástavy v zástavní
smlouvě je podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné pro rozpor se
zákonem, neboť se jedná o zakázané ujednání podle § 1315 odst. 2 občanského
zákoníku. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 31. 8. 2018 č. j. 19 C
308/2014-330 zamítl žalobu o určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je
žalobkyně, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů
řízení žalované 249 773 Kč k rukám advokáta JUDr. Václava Rovenského, Ph. D. a
České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku 2 468 Kč. Soud prvního
stupně vycházel ze zjištění, že zástavní věřitel D. B. měl za žalobkyní
pohledávku ve výši 1 000 000 Kč na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 26. 5. 2014 a že k zajištění této zápůjčky sloužila zástava uvedená v zástavní smlouvě
uzavřené mezi D. B. jako zástavním věřitelem a žalobkyní jako zástavním
dlužníkem dne 27. 5. 2014, na jejímž základě bylo do katastru nemovitostí
vloženo zástavní právo k předmětným nemovitostem ve prospěch zástavního
věřitele D. B. s právními účinky vkladu ke dni 18. 6. 2014. Poté, co dovodil,
že zástavní právo k nemovitostem na základě této zástavní smlouvy platně
vzniklo, dospěl k závěru, že v zástavní smlouvě nebyl sjednán libovolný, blíže
nespecifikovaný způsob výkonu zástavního práva, neboť „přestože je v zástavní
smlouvě uvedeno, že zástavní věřitel může dosáhnout uspokojení zajištěných
pohledávek z výtěžku zpeněžení předmětu zástavy některým z postupů stanovených
příslušnými obecně závaznými právními předpisy vybraným na základě vlastního
uvážení, což by se mohlo zdát jako zakázané libovolné ujednání, je ale v čl. 6
zástavní smlouvy výslovně uveden jako způsob zpeněžení právě přímý prodej
zástavy podle § 1365 občanského zákoníku“. Uzavřel, že žalovaná byla při nabytí
vlastnických práv – stejně jako D. B., který „zřejmě tehdy neměl přesné
informace o skutečné výši obvyklé ceny zástavy“ – v dobré víře.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 1. 2019 č. j. 8
Co 382/2018-364 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že
vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobkyně, a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 169 656,23 Kč a na náhradě
nákladů odvolacího řízení 36 556,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Tomáše Petrů a
České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na náhradě nákladů
řízení 2 468 Kč. Na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně
dovodil, že z ustanovení § 1315 odst. 2 písm. a) občanského zákoníku „zcela
jasně“ vyplývá, že před splatností zajištěného dluhu nelze sjednat, že věřitel
může zástavu zpeněžit libovolným, tedy v ujednání s dlužníkem či zástavcem
blíže nespecifikovaným způsobem, a že vzhledem k tomu, že možnost přímého
prodeje sjednala žalobkyně s D. B. před splatností dluhu a že nebyl
specifikován a určen způsob, jakým může zástavní věřitel zástavu zpeněžit, je
ujednání v článku 6 zástavní smlouvy ze dne 27. 5. 2014 absolutně neplatné
podle ustanovení § 580 občanského zákoníku. „Na okraj“ odvolací soud
poznamenal, že „i kdyby se jednalo o relativní neplatnost jednání podle
ustanovení § 586 (občanského zákoníku), pak žalobkyně se neplatnosti v průběhu
řízení dovolala“. Uzavřel, že „ze shora uvedených důvodů nebyl zástavní věřitel
oprávněn k přímému prodeji zástavy, a tudíž kupní smlouva, kterou nabyl
předmětné nemovitosti, je neplatná a žalovaná se nestala vlastníkem předmětných
nemovitostí“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to „v celém jeho
rozsahu“. Uvádí, že rozsudek odvolacího soudu představuje případ vadného výkonu
veřejné moci, spočívajícího především v nesplnění požadavku přezkoumatelnosti a
současně na nesprávném výkladu klíčového právního jednání, nesprávném výkladu a
aplikaci relevantní právní úpravy, „to při nerespektování zákonných procesních
podmínek, za nichž může odvolací soud hodnotit důkazy a činit skutková zjištění
odlišně od soudu prvního stupně“. Namítá, že ujednání o způsobu zpeněžení
zástavy v zástavní smlouvě je platným právním jednáním, neboť žalobkyně a
věřitel možnost privátního prodeje zástavy sjednali, přičemž v důsledku odkazu
na postup podle ustanovení § 1365 občanského zákoníku se nejedná o ujednání,
podle kterého je zástavní věřitel oprávněn zástavu zpeněžit libovolným způsobem
nebo si ji za libovolnou, anebo předem určenou cenu může ponechat. Pokud by
přesto ujednání o způsobu zpeněžení zástavy bylo posouzeno jako neplatné, „pak
toliko neplatné relativně, když žalobkyně nebyla způsobilá se neplatnosti ryze
ve svůj prospěch dovolat“, neboť „návrh zástavní smlouvy připravila“.
Dovolatelka navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu buď změněn tak, že se
rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, anebo, pokud nebudou shledány podmínky
pro tento postup, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto,
neboť odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe „nejvyšších soudů“, když
rozhodl o neplatnosti ujednání v zástavní smlouvě o „volném prodeji“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud
proto dovolání žalované v této části odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobkyně byla vlastníkem předmětných nemovitostí, k nimž bylo zástavní
smlouvou, uzavřenou mezi D. B. jako zástavním věřitelem a žalobkyní jako
zástavním dlužníkem dne 27. 5. 2014, zřízeno zástavní právo D. B. s právními
účinky vkladu ke dni 18. 6. 2014, a to k zajištění zápůjčky ve výši 1 000 000
Kč podle smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi D. B. a žalobkyní dne 26. 5. 2014. Částka 1 000 000 Kč byla D. B. předána v hotovosti jako zápůjčka pro žalobkyni
J. R., tehdejšímu v obchodním rejstříku zapsanému jednateli žalobkyně, a tento
dluh měl být žalobkyní vrácen D. B. nejpozději do dne 26. 6. 2014. Žalobkyně
byla D. B. vyzvána k úhradě této splatné pohledávky výzvou k úhradě dluhu ze
dne 15. 8. 2014 s oznámením o započetí výkonu zástavního práva a D. B. oznámil
žalobkyni, že v případě, že mu dluh nebude vrácen, předmětné nemovitosti prodá
v přímém prodeji zájemci a započne po uplynutí lhůty 30 dnů s výkonem
zástavního práva. Předmětné nemovitosti prodal zástavní věřitel D. B. kupní
smlouvou ze dne 19. 9. 2014 žalované, v níž je D. B. jediným jednatelem a
společníkem, a to za kupní cenu ve výši 164 050 Kč, která vycházela ze
znaleckého posudku na určení ceny zjištěné, vypracovaného P. H., přičemž
obvyklá cena v době realizace prodeje by byla cca 6,5 krát vyšší, a to v
rozpětí 960 000 Kč až 1 200 000 Kč, průměrně tedy 1 080 000 Kč, jak vyplynuto
ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Barbory Bajerové. Článek 6 zástavní smlouvy
ze dne 27. 5. 2014 obsahuje ujednání, že „kdykoliv poté, co nastane případ
porušení smlouvy, je zástavní věřitel oprávněn, avšak nikoliv povinen,
realizovat zástavní právo k předmětu zástavy a dosáhnout uspokojení zajištěných
pohledávek z výtěžku zpeněžení předmětu zástavy, a to některým z postupů
stanovených příslušnými obecně závaznými právními předpisy, vybraným na základě
vlastního uvážení, a to včetně přímého prodeje postupem v souladu s § 1365
občanského zákoníku“.
Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení
otázek hmotného práva, zda ujednání zástavní smlouvy, že „kdykoliv poté, co
nastane případ porušení smlouvy, je zástavní věřitel oprávněn, avšak nikoliv
povinen, realizovat zástavní právo k předmětu zástavy a dosáhnout uspokojení
zajištěných pohledávek z výtěžku zpeněžení předmětu zástavy, a to některým z
postupů stanovených příslušnými obecně závaznými právními předpisy, vybraným na
základě vlastního uvážení, a to včetně přímého prodeje postupem v souladu s §
1365 občanského zákoníku“, je ujednáním v rozporu se zákazem dohody, že
„věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo si ji za libovolnou,
anebo předem určenou cenu může ponechat“ [§ 1315 odst. 2 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], a zda, v případě kladné odpovědi na uvedenou otázku, jde o ujednání
neplatné absolutně (§ 588 o. z.), či pouze relativně (§ 586 o. z.). Protože
tyto právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, je
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 1359 odst. 1 věty první o. z. jakmile je zajištěný dluh
splatný, může se zástavní věřitel uspokojit způsobem, o němž se dohodl se
zástavcem, popřípadě zástavním dlužníkem, v písemné formě, jinak z výtěžku
zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy podle jiného zákona. Podle ustanovení § 1315 odst. 2 písm. b) o. z. dokud zajištěný dluh nedospěje,
zakazuje se ujednat, že věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem nebo
si ji za libovolnou, anebo předem určenou cenu může ponechat. K interpretaci ustanovení § 1359 odst. 1 věty první o. z. v návaznosti na
ustanovení § 1315 odst. 2 písm. b) o. z. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5983/2017 vyslovil a odůvodnil závěr, že obsah dohody
zástavního věřitele a zástavce (zástavního dlužníka) o uspokojení zástavního
věřitele ze zástavy jiným způsobem než zpeněžením zástavy ve veřejné dražbě
nebo prostřednictvím soudního prodeje zástavy zákon neupravuje. Zakazuje však
(není-li zajištěný dluh ještě splatný a v případě, že zástavcem nebo zástavním
dlužníkem je spotřebitel nebo malý či střední podnikatel, i po splatnosti
dluhu) ujednání, že zástavní věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem
nebo si ji za libovolnou, anebo předem určenou cenu ponechat [srov. § 1315
odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. z.], a stanoví, že zástavní věřitel je povinen
postupovat při prodeji s odbornou péčí v zájmu svém i v zájmu zástavního
dlužníka tak, aby zástavu prodal za cenu, za kterou lze srovnatelnou věc
obvykle prodat za srovnatelných okolností na daném místě a v daném čase (srov. § 1365 odst. 1 větu první o. z.).
Z toho plyne, že jiný způsob uspokojení
zástavního věřitele ze zástavy než zpeněžením zástavy ve veřejné dražbě nebo
prostřednictvím soudního prodeje zástavy musí být v dohodě uzavřené mezi
zástavním věřitelem a zástavcem (zástavním dlužníkem) sjednán tak, aby
nezávisel pouze na vůli zástavního věřitele a aby umožňoval splnění povinnosti
zástavního věřitele postupovat při prodeji zástavy s odbornou péčí v zájmu svém
i v zájmu zástavního dlužníka tak, aby zástavu prodal za obvyklou cenu. V nyní projednávané věci jde o (z hlediska výše uvedeného) posouzení ujednání
zástavní smlouvy, které zní: „Kdykoliv poté, co nastane případ porušení
smlouvy, je zástavní věřitel oprávněn, avšak nikoliv povinen, realizovat
zástavní právo k předmětu zástavy a dosáhnout uspokojení zajištěných pohledávek
z výtěžku zpeněžení předmětu zástavy, a to některým z postupů stanovených
příslušnými obecně závaznými právními předpisy, vybraným na základě vlastního
uvážení, a to včetně přímého prodeje postupem v souladu s § 1365 o. z.“. Jedná
se o to, zda uvedené ujednání o způsobu uspokojení zástavního věřitele ze
zástavy splňuje výše uvedený požadavek, tedy že (přímé zpeněžení předmětu
zástavy) nezávisí pouze na vůli zástavního věřitele a umožňuje splnění
povinnosti zástavního věřitele postupovat při prodeji zástavy s odbornou péčí v
zájmu svém i v zájmu zástavního dlužníka. Především dovolací soud k posuzovanému ujednání zástavní smlouvy uvádí, že jeho
výklad nečiní žádné interpretační potíže; písemné (slovní) ujednání jednoznačně
vystihuje úmysl stran a prostor pro užití interpretačních hledisek není dán
(srov. ustanovení § 555 a § 556 o. z., jakož i závěry učiněné v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, který byl
uveřejněn v časopisu Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a
pracovního práva pod pořadovým číslem 3/2019); námitky žalované, vztahující se
k této problematice, proto přípustnost dovolání nezakládají. Z hlediska ustanovení § 1315 odst. 2 písm. b) o. z. je zde významné pouze to
ujednání, které se vztahuje k dohodě o jiném způsobu uspokojení zastavené
pohledávky (než zpeněžením zástavy ve veřejné dražbě nebo prostřednictvím
soudního prodeje zástavy), tedy ujednání, že zástavní věřitel je oprávněn
realizovat zástavní právo k předmětu zástavy a dosáhnout uspokojení zajištěných
pohledávek z výtěžku zpeněžení předmětu zástavy přímým prodejem postupem v
souladu s § 1365 o. z. Je zřejmé, že konkrétní způsob zpeněžení zástavy sjednán
nebyl a nabízí se tak celá řada možností zpeněžení (přímo zástavním věřitelem,
formou dražby, aukce, třetí osobou apod.), které jsou dány na výběr zástavnímu
věřiteli (srov. slova „na základě vlastního uvážení“ v ujednání zástavní
smlouvy). Jinak řečeno, způsob (forma) zpeněžení předmětu zástavy je tak dán na
libovůli zástavního věřitele a jeho podmínky přesně stanoveny nejsou; pouhý
odkaz na zákonné omezení tak nepostačuje. Závěr odvolacího soudu, že posuzované
ujednání v zástavní smlouvě je v rozporu s ustanovením § 1315 odst. 2 písm. b)
o. z. a že je z tohoto důvodu neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 o.
z., je
proto správný. Zbývá posoudit správnost závěru odvolacího soudu, že uvedený rozpor se zákonem
zakládá absolutní neplatnost předmětného ujednání, a nikoli „pouze“ neplatnost
relativní. Na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné (§ 574 o. z.). Neplatné je (mimo jiné) právní jednání, které se příčí dobrým mravům,
právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, a
právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného (srov. § 580
odst. 1 a 2 o. z.). Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu
zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba; nenamítne-
li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za
platné (srov. § 586 odst. 1 a 2 o. z.). Soud přihlédne i bez návrhu k
neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které
odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek; to platí i v případě, že
právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému (srov. § 588 o. z.). Právní úprava neplatnosti právních jednání vychází ze zásady (formulované v §
574 o. z.), že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než
pro jeho neplatnost (potius valeat actus quam pereat nebo také in favorem
negotii), která – jak se uvádí v důvodové zprávě k § 574 až 579 o. z. –
odpovídá povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých
občanských styků. O (absolutní) neplatnost právního jednání, k níž soud
přihlédne i bez návrhu (tj. aniž by oprávněná osoba musela neplatnost právního
jednání namítnout), půjde podle této právní úpravy jen výjimečně (pravidlem je
neplatnost relativní, kterou musí namítnout oprávněná osoba), a to v případě
neplatného právního jednání, které – jak vyplývá z § 588 o. z. – se zjevně
příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný
pořádek, anebo které zavazuje k plnění od počátku nemožnému (srov. závěry
učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. 21 Cdo
4172/2016, který byl uveřejněn pod č. 88/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu). Neplatnost právního jednání se rozeznává – jak plyne z ustanovení § 586 až 588
o. z. – absolutní a relativní. Absolutní neplatnost znamená, že nedostatek právních
účinků právního jednání nastává přímo ze zákona a že k neplatnosti se přihlíží
v řízení před soudem, správním úřadem nebo jiným orgánem veřejné moci „i bez
návrhu“, tedy bez ohledu na to, zda se jí někdo z účastníků řízení dovolal nebo
na ni jinak poukázal (z úřední povinnosti, jakmile vyšla najevo). Relativně
neplatné právní jednání se považuje – navzdory vadě, kterou je postiženo – za
platné, jestliže se neplatnosti nedovolal ten, kdo je k tomu oprávněn; soud,
správní úřad a ani nikdo jiný nemůže k relativní neplatnosti přihlížet z úřední
povinnosti (a považovat právní jednání za neplatné), i kdyby byla vada
nepochybná, a vychází z toho, že jde o platné právní jednání, dokud neplatnost
nebude uplatněna.
Byla-li neplatnost relativně neplatného právního jednání řádně uplatněna,
nastávají vůči dotčenému právnímu jednání stejné právní následky jako v případě
absolutní neplatnosti [právní jednání nemá stranou (stranami) právních vztahů
sledované (zamýšlené) právní účinky]. Obě neplatnosti působí s účinky od
počátku (ex tunc) a právní význam mají vůči každému, jehož práva a povinnosti
(právní sféru) mohou (uvažováno objektivně) ovlivnit. V případě relativní
neplatnosti zákon uvedeným způsobem ponechává na oprávněné osobě, aby uvážila,
zda je pro její individuální zájmy výhodnější ponechat postižené právní jednání
nadále platným, nebo se dovolat jeho neplatnosti. Rozhodne-li se (podle
vlastního uvážení) neplatnost neuplatnit, má to mimo jiné za následek, že důvod
neplatnosti, i kdyby byl založen na porušení kogentního ustanovení zákona, se
nemůže prosadit a že právní vztahy stran se nadále řídí (musí řídit) tímto
(objektivně vzato vadným) právním jednáním (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má ten, kdo je právním jednáním
dotčen ve svých právech nebo povinnostech a v jehož zájmu je neplatnost
právního jednání stanovena, a to za předpokladu, že neplatnost právního jednání
nezpůsobil (srov. § 586 odst. 1 a § 579 odst. 1 o. z.). Je-li právní jednání neplatné pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 580
odst. 1 o. z., jde o neplatnost absolutní v případě, že právní jednání „zjevně
narušuje veřejný pořádek“ (§ 588 věta první o. z.); jestliže takové právní
jednání veřejný pořádek nenarušuje nebo jestliže se nejedná o narušování
„zjevné“, je právní jednání i v tomto případě neplatné jen relativně. Pojem „veřejný pořádek“ není zákonem definován; důvodová zpráva k občanskému
zákoníku v obecné rovině veřejný pořádek v poměrech soukromého práva chápe jako
jednu z podstatných náležitostí demokratického právního státu ve smyslu článku
9 odst. 2 Ústavy. Jde o soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat,
které však na rozdíl od dobrých mravů mají původ v samotném právním řádu a
nikoliv v etice. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže
demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu. Veřejný pořádek – jako kritérium omezující autonomii vůle – se občanský zákoník
nepokouší blíže definovat, neboť to v právní normě není možné, stejně jako není
možné právní normou definovat dobré mravy. Orientačně lze vyjít z pojetí, že
veřejný pořádek prostupuje celé právo a zahrnuje pravidla, na nichž leží právní
základy společenského řádu zdejší společnosti. V obecné rovině tak lze pod
pojmem veřejného pořádku chápat například zájem na stabilitě státu, zájem na
potírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetích osob. V
rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, která se v daném čase
bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná (srov. závěry učiněné v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, který byl pod č. 95/2019 uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Dovolací soud dospěl k závěru, že porušená právní norma (ustanovení § 1315 o. z.) není právní normou obecně chránící veřejný pořádek. Ustanovení § 1315 o. z. především není normou, která by (v obecné rovině) sloužila k ochraně zájmů
slabší strany, tak jak tomu je např. v případě ochrany zaměstnance v oblasti
pracovněprávních vztahů (srov. závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 13. 11. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4654/2017), ochrany nájemce – fyzické osoby – v
oblasti právních vztahů týkajících se nájmu bytů (srov. závěry učiněné v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2019 sp. zn. 26 Cdo 2199/2018) nebo
ochrany spotřebitele v případě netransparentních rozhodčích doložek (srov. závěry učiněné v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019 sp. zn 23 Cdo
684/2018), a není ani normou, která by sloužila k ochraně zájmů třetích osob
(např. právní normy upravující osobní status – srov. odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 29 Cdo 387/2016, které bylo
uveřejněno pod č. 10/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu). V případě ustanovení § 1315 o. z. jde o právní normu, která – promiskue
– chrání zájmy určité osoby [buď zástavního dlužníka – v ustanovení § 1315
odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c), odst. 3 o. z., nebo zástavního věřitele –
v ustanovení § 1315 odst. 2 písm. a) o. z.] a která dokonce v ustanovení § 1315
odst. 3 o. z. výslovně odlišuje zvýšenou ochranu spotřebitele, popřípadě
člověka, který je malým nebo středním podnikatelem, a přímo stanoví, že se (ve
vztahu k těmto subjektům) k ujednání, které je zakázáno v ustanovení § 1315
odst. 2 písm. b) o. z., nepřihlíží; jinak řečeno, kvalifikovaná (zvýšená)
ochrana je stanovena opětovně ve vztahu ke slabší straně, nikoliv však proto,
že je (obecně) zástavcem (zástavním dlužníkem), nýbrž pro jeho osobní
postavení, což však není posuzovaný případ, neboť zástavní dlužník je obchodní
korporací a ustanovení § 1315 odst. 3 o. z. se tak ve vztahu k němu vůbec
neuplatní. Je tak zřejmé, že případné porušení ustanovení § 1315 odst. 2 písm. b) o. z. v zástavní smlouvě uzavřené mezi zástavním věřitelem a zástavním
dlužníkem, který není spotřebitelem ani člověkem, jenž je malým nebo středním
podnikatelem, nepředstavuje zjevné narušení veřejného pořádku ve smyslu
ustanovení § 588 o. z. a že proto způsobuje pouze relativní neplatnost tohoto
právního jednání (§ 586 o. z.). Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož je ujednání, které
je obsaženo v článku 6 zástavní smlouvy ze dne 27. 5. 2014 a které odporuje
ustanovení § 1315 odst. 2 písm. b) o. z., absolutně neplatné, není správný. Obstát nemůže ani závěr odvolacího soudu, že „i kdyby se jednalo o relativní
neplatnost jednání podle ustanovení § 586 (občanského zákoníku), pak žalobkyně
se neplatnosti v průběhu řízení dovolala“. Především není zřejmé, zda tento
závěr představuje též ratio decidendi (nosné důvody) rozhodnutí odvolacího
soudu, anebo pouze jeho obiter dictum (srov.
poznámku „na okraj“), přičemž z
hledisek kladených na přezkoumatelnost rozhodnutí je nepřípustná ambivalence k
řešení zásadní právní otázky, na níž rozhodnutí spočívá. Navíc odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu neposkytuje žádné skutkové podklady pro závěr, že
„žalobkyně se neplatnosti v průběhu řízení dovolala“ (soud prvního stupně v
tomto směru žádná skutková zjištění neučinil, a vzhledem ke svému závěru o
platnosti předmětného ujednání v zástavní smlouvě ze dne 27. 5. 2014 ani taková
skutková zjištění ke svému rozhodnutí nepotřeboval), neboť z něj není zřejmé,
jakým právním jednáním tak učinila, co bylo jeho obsahem, komu bylo adresováno
a zda se dostalo do dispozice adresáta (adresátů), a zda vůbec žalobkyni takové
oprávnění svědčilo (srov. ustanovení § 579 odst. 1 o. z.), zejména když ze
strany žalované byla v řízení uplatněna námitka, že to byla žalobkyně, která
neplatnost předmětného ujednání v zástavní smlouvě způsobila. Nelze též
přehlédnout, že odvolací soud směřoval své úvahy pouze k řešení otázky
(ne)platnosti ujednání obsaženého v čl. 6 zástavní smlouvy ze dne 27. 5. 2014,
ale přehlédl, že titulem nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem
pro žalovanou byla kupní smlouva, uzavřená mezi žalovanou a D. B. dne 19. 9. 2014; důvodem neplatnosti této smlouvy a tím, zda jde o neplatnost relativní,
nebo absolutní, se však nezabýval. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný
a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.