USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci
žalobkyně INTERIERY KOUPELEN s.r.o., se sídlem v Plzni, Částkova 2743/20, PSČ
326 00, IČO 26318644, zastoupené Mgr. Liborem Michalcem, advokátem, se sídlem v
Plzni, Bezručova 184/29, PSČ 301 00, proti žalované BAUING KV s.r.o., se sídlem
v Praze 5 – Malé Straně, Plaská 622/3, PSČ 150 00, IČO 29414075, zastoupené
JUDr. Vítem Lebedou, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka
25, PSČ 360 01, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Arbitrážní
centrum s.r.o., se sídlem v Karlových Varech – Doubí, Souběžná 484/7, PSČ 360
07, IČO 28032080, zastoupeného JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem, se sídlem
v Praze 7, Jablonského 640/2, PSČ 170 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 89/2016, o dovolání
žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2017, č. j. 64 Co 238/2017-280, t a k t o :
I. Dovolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované se odmítají.
II. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 2
178 Kč k rukám advokáta Mgr. Libora Michalce do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 41 C
89/2016-227, rozhodl, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Davidem
Petrilákem, určeným společností Arbitrážní centrum s.r.o., dne 3. 2. 2016, č.
15113001, se zrušuje (výrok I), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
náhradu nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované (dále též jen
„vedlejší účastník“) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j.
64 Co 238/2017-280, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (výrok
I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil (výrok II) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná a vedlejší účastník.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání považuje
za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, anebo má být vyřešena jinak, a jako dovolací důvod uplatňuje
nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. V daném
případě sjednali účastníci řízení rozhodčí doložku, podle níž bude rozhodce
určen jednatelem společnosti Arbitrážní centrum s.r.o. z řad advokátů či
advokátních koncipientů zapsaných v seznamu advokátů či advokátních koncipientů
vedených Českou advokátní komorou. Taková rozhodčí doložka je podle žalované
zcela v souladu s ustanovením § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím
řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), ve
znění účinném od 1. 4. 2012, podle něhož může být rozhodce určen i stranami
dohodnutou osobou nebo způsobem určeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle
§ 19 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení. Činnost tzv. arbitrážních center jako
určujících osob (appointing authority) je zcela v souladu se zákonem, který
jejich činnost předvídá a upravuje. Způsob určení rozhodce v projednávané věci
nelze považovat ani za netransparentní, naopak jde o způsob, který zajišťuje
nestrannost a maximální odbornost určených rozhodců. Určující osoba vybírá
rozhodce ze seznamu advokátů či advokátních koncipientů, který je seznamem
veřejným, určující osoba tento seznam nevede a ani nemá možnost ovlivnit jeho
obsah. U žádného z advokátů či advokátních koncipientů nelze obecně presumovat
jeho podjatost, naopak lze předpokládat vysokou míru profesní i osobní cti. Případnou podjatost určující osoby či rozhodce by bylo nutno prokázat, a to
výlučně na základě objektivních hledisek. I kdyby byl takový vztah prokázán,
nemůže být důsledkem neplatnost rozhodčí doložky, ale pouze vyloučení takto
určeného rozhodce z rozhodování věci. Požadavek transparentnosti výběru
rozhodce nebyl zvážen ani podle nové právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Podle nového občanského zákoníku je na
právní jednání třeba hledět spíše jako na platné než neplatné (§ 574 o. z.),
absolutní neplatnost byla omezena pouze na právní jednání, která odporují
dobrým mravům a veřejnému pořádku (§ 588 o. z.). V daném případě byla rozhodčí
doložka sjednána plně v mezích zákona a smluvní svobody stran, žádný konkrétní
rozpor se zákonem odvolací soud v napadeném rozhodnutí nepojmenoval. Zvážena
nebyla ani skutečnost, že ujednání stran o osobě rozhodce je oddělitelnou a
nepodstatnou částí rozhodčí doložky, takže nemůže způsobit neplatnost rozhodčí
doložky jako celku. Napadené rozhodnutí se opírá o irelevantní judikaturu,
která se vztahuje k rozhodčím doložkám jiného znění a uzavřeným před novelou
zákona o rozhodčím řízení účinnou od 1. 4. 2012, aniž by brala v úvahu změny,
ke kterým v právní úpravě došlo. Z aktuální judikatury odkazuje napadené
rozhodnutí pouze na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26
Cdo 3662/2014, které se však vztahuje k rozhodčí doložce jiného znění. S
některými závěry tohoto rozhodnutí navíc nelze souhlasit. Zákon o rozhodčím
řízení otázku podjatosti určující osoby nijak neupravuje, rozhodně je ale
vyloučeno považovat paušálně všechna arbitrážní centra jako určující osoby
(appointing authority) za podjatá.
V projednávané věci navíc nebyla určující
osobou osoba právnická (arbitrážní centrum), ale osoba fyzická (jednatel
arbitrážního centra). Jednotlivá kriteria pro posouzení nezávislosti určující
osoby uvedená Nejvyšším soudem v citovaném rozhodnutí (ekonomický prospěch,
opakované určování rozhodců, dlouhodobé vztahy, poskytování servisu), žalovaná
nepovažuje za správná, protože vedou k automatickému odmítnutí tohoto typu
určujících osob. V daném případě pak byla tato kriteria aplikována, aniž by
soudy vůbec zkoumaly jejich existenci. Rozhodnutí se odchyluje od usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5215/2014, v němž Nejvyšší
soud dovodil, že není přípustné aplikovat judikaturu vztahující se k rozhodčím
doložkám uzavřeným do 31. 3. 2012 na rozhodčí doložky uzavřené po tomto datu. Žalovaná dále namítla, že se soudy nevypořádaly s její argumentací, v důsledku
čehož je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, poukázala na nedostatky v
protokolaci a vadné provedení některých důkazů. Žalovaná konečně namítla (s
odkazem na jednotlivá konkrétně uvedená rozhodnutí Ústavního soudu) porušení
svých ústavních práv. Výklad o neplatnosti rozhodčí doložky spočívá podle
žalované na formalistickém výkladu norem podústavního práva, představuje
přílišnou ingerenci do ústavně zaručené smluvní volnosti a je v extrémním
rozporu s principy spravedlnosti. Po novelizaci zákona o rozhodčím řízení byla
v dobré víře a legitimním očekávání, že je uzavřená rozhodčí doložka platná,
rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s požadavkem právní jistoty a pro
žalovanou je zcela překvapivé.
Vedlejší účastník podal dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání považuje dovolání za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. a
jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 1 a 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále jen „o. s.
ř.“).
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
byla podána řádně a včas, osobami zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř.,
zabýval jejich přípustností.
Vedlejší účastník napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu (také) ve výroku
I, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl zrušen
rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Davidem Petrilákem, a ve výroku II,
kterým byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalované
(nikoli vedlejšímu účastníkovi) uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady
řízení.
Nejvyšší soud konstantně dovozuje, že pravidlo uvedené v ustanovení § 93 odst.
3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako
účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského
soudního řízení, avšak na oprávnění vedlejšího účastníka podávat opravné
prostředky nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení § 203 odst. 1 o. s.
ř. a jeho možnost podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší
ustanovení § 231 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by
vedlejší účastník mohl podat též dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu,
platí závěr, že vedlejší účastník není, s výjimkou dovolání směřujícího vůči
rozhodnutí o subjektivních právech vedlejšího účastníka (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, publikované pod
č. 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), osobou oprávněnou k podání
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované pod č. 3/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10.
2010, sp. zn. 28 Cdo 1896/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 3. 2017, sp.
zn. 21 Cdo 426/2017, a ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5098/2017).
Výrokem I a II napadeného rozsudku nebylo rozhodnuto o subjektivních právech
vedlejšího účastníka, který nebyl účastníkem rozhodčího řízení, v němž byl
vydán zrušený rozhodčí nález, ani mu nebyla uložena povinnost nahradit náklady
řízení před soudem prvního stupně, dovolání vedlejšího účastníka proti těmto
výrokům proto není přípustné.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání žalované proti výroku I
napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Základ rozhodovací praxe pro otázky transparentnosti výběru rozhodce položil
Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo
1945/2010, publikovaném pod č. 121/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ve kterém dospěl k závěru, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé
určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na
,,rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem
zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též pouze „obč. zák.). Základním
předpokladem platnosti rozhodčí doložky je stanovení transparentních a
jednoznačných pravidel pro určení osoby rozhodce, který bude v rozhodčím řízení
rozhodovat. Rozhodce zaručující nestranný a spravedlivý proces je základním
předpokladem pro vedení rozhodčího řízení.
Nejvyšší soud dále dovodil, že neplatná je rozhodčí smlouva, která pro řešení
sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou
dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na
základě zákona (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo
1112/2013, publikovaný pod č. 35/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Na uvedených závěrech Nejvyšší soud setrval i po novelizaci ustanovení § 7
odst. 1 zákona o rozhodčím řízení provedené zákonem č. 19/2012 Sb., kterým se
mění zákon o rozhodčím řízení a další související zákony, s účinností od 1. 4.
2012 (podle této právní úpravy je třeba posoudit i rozhodčí doložku v
projednávané věci, která byla obsažena ve smlouvě o dílo ze dne 8. 4. 2015;
srov. čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 19/2012 Sb.). V usnesení ze
dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, publikovaném pod č. 101/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „byl-li výběr
rozhodce s odkazem na jednací řády a seznamy rozhodců, vydanými právnickou
osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (případně
výběr rozhodce učiněný takovou osobou přímo), dosavadní judikaturou … považován
za netransparentní a rozhodčí smlouva (doložka) z tohoto důvodu za neplatnou,
není důvod se od těchto přijatých závěrů odchýlit ani poté, kdy novela zákona o
rozhodčím řízení v § 7 odst. 1 umožňuje výběr rozhodce třetí osobou výslovně.“
Dále uvedl, že rozhodce může být určen i prostřednictvím třetí osoby (tzv.
appointing authority), vybraná třetí osoba by však měla být na stranách sporu
zcela nezávislá. Za „nezávislé“ třetí osoby přitom „nelze považovat tzv.
arbitrážní centra, což jsou obvykle právnické osoby, které nejsou stálými
rozhodčími soudy, jež se zabývají organizováním rozhodčího řízení ad hoc, mají
z této činnosti ekonomický prospěch a jako rozhodce jmenují opakovaně osoby, s
nimiž mají dlouhodobé vztahy a poskytují jim při jejich rozhodovací činnosti
servis. Obvykle jsou přitom navázány na podnikatele (jejich právní zástupce),
kteří jim fakticky dávají práci tím, že do svých smluv začleňují rozhodčí
doložky, v nichž pověřují rovněž opakovaně tuto právnickou osobu výběrem
rozhodce.“
Nelze souhlasit se žalobkyní, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2015,
sp. zn. 23 Cdo 5215/2014, vyloučil použití judikatury vztahující se k rozhodčím
doložkám uzavřeným do 31. 3. 2012 na rozhodčí doložky uzavřené po tomto datu.
Citované rozhodnutí se vyjadřuje pouze k otázce použitelnosti dřívější
judikatury o doručování rozhodčího nálezu podle ustanovení § 23 zákona o
rozhodčím řízení (které bylo také novelizováno k 1. 4. 2012), transparentností
rozhodčích doložek se toto rozhodnutí nezabývá.
Rozhodčí doložkou zcela srovnatelného znění jako v projednávané věci (rozhodce
určený jednatelem společnosti Arbitrážní centrum s. r. o., a to z řad advokátů
či advokátních koncipientů zapsaných v seznamu advokátů či koncipientů vedených
Českou advokátní komorou) se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 27. 6.
2017, sp. zn. 20 Cdo 1348/2017, ve kterém dospěl k závěru, že rozhodčí doložka,
podle níž má být rozhodce určen statutárním orgánem „společnosti, která není
stálým rozhodčím soudem, avšak zajišťuje rozhodčí činnost, poskytuje
poradenství v oblasti rozhodčího řízení, vzdělávací a školící činnosti pro
rozhodce a z této činnosti ekonomicky profituje (viz předmět činnosti
zveřejněný u Arbitrážního centra s. r. o. v obchodním rejstříku vedeném u
Krajského soudu v Plzni oddíl C, vložka 22060), je netransparentní. Navíc má-li
rozhodce být vybrán ze seznamu advokátů nebo advokátních koncipientů vedeného
Českou advokátní komorou, není ani v této části rozhodčí doložka transparentní
…. Seznam advokátů a koncipientů vedený Českou advokátní komorou totiž není
seznamem pro účastníky rozhodčího řízení ve výčtu do úvahy přicházejících osob,
coby rozhodců, jim zběžně známých, není výčtem stálým a po celou dobu trvání
právního vztahu účastníků neměnný.“ V usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20
Cdo 329/2017, Nejvyšší soud uvedl, že „za netransparentní je tedy dle ustálené
judikatury dovolacího soudu považován takový způsob ustanovení rozhodce, kterým
je odkazováno na jakýkoli seznam osob, který je odlišný od seznamů vytvářených
v rámci statutů a řádů vydávaných podle § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení
stálými rozhodčími soudy“, a uzavřel, že rozhodčí doložka, obsahující
ustanovení o výběru rozhodce tak, že „rozhodce bude určen jednatelem
společnosti Arbitrážní centrum, s. r. o., a to z řad advokátů či advokátních
koncipientů vedených ČAK“, je neplatná (obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 489/2015, ústavní stížnost proti tomuto usnesení
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS
1946/15).
Následkem netransparentnosti rozhodčí doložky je její absolutní neplatnost pro
rozpor se zákonem (dříve podle § 39 obč. zák.), tento závěr se uplatní také v
poměrech vycházejících z nového občanského zákoníku (§ 588 o. z.), protože
„vůle stran vyjádřená v takové rozhodčí doložce nemůže být respektována,
jelikož odporuje pravidlům spravedlivého procesu“ (usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 329/2017).
K otázce výběru rozhodce v rozhodčích doložkách se opakovaně vyslovil také
Ústavní soud. V nálezu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, Ústavní soud
dovodil, že „právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod lze přiměřeně vztáhnout i na řízení rozhodčí. Ústavní
soud zdůrazňuje požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce
proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi "odklon" od klasického soudního
řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního
přezkumu. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle
transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto
rozhodování.“ V nálezu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 1946/15, Ústavní
soud uvedl, že „ve vztahu k rozhodčím doložkám se zásadním způsobem vyjádřil
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/2010 (N
187/63 SbNU 171), který sice primárně pro oblast spotřebitelských vztahů,
nicméně i s přesahem do dalších oblastí, mj. konstatoval, že platnost rozhodčí
doložky předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby
rozhodce. V nálezu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/2012 (N 179/71 SbNU
153), pak Ústavní soud problematiku rozvedl a konstatoval, že výběr rozhodce ze
seznamu rozhodčí společnosti jejím jednatelem nezávisí na vůli účastníka, který
se na rozhodčí společnost obrací, ale je ovlivněn tímto jednatelem rozhodčí
společnosti. Takový postup znemožňuje transparentní a předvídatelný výběr
rozhodce. Z výše uvedeného vyplývá, že ujednání o osobě rozhodce, jak bylo
koncipováno v posuzované rozhodčí doložce (tzn., že majetkové spory vzniklé
mezi stranami budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, který
bude jmenován předsedou dozorčí rady společnosti Sdružení rozhodců a. s.),
nesplňuje předpoklady transparentnosti výběru požadované v citovaných nálezech
Ústavního soudu a v řadě dalších rozhodnutí na něj navazujících“.
Přípustnost dovolání proto nemůže založit námitka žalobkyně, že otázka
transparentnosti rozhodčí doložky, podle níž má být rozhodce určen statutárním
orgánem společnosti, která není stálým rozhodčím soudem (tzv. arbitrážního
centra), ze seznamu advokátů a koncipientů vedeného Českou advokátní komorou,
nebyla v rozhodovací praxi vyřešena ve vztahu k právní úpravě § 7 odst. 1
zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném od 1. 4. 2012. Z výše citovaných
rozhodnutí plyne, že tato otázka již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
vyřešena byla, a odvolací soud, který posoudil předmětnou rozhodčí doložku jako
netransparentní, a tedy absolutně neplatnou, se od této ustálené praxe
dovolacího soudu neodchýlil.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalované, že by uvedená právní
otázka měla být vyřešena jinak. Z citovaných rozhodnutí Ústavního soudu plyne,
že požadavek na transparentnost rozhodčí doložky vyplývá z práva na zákonného
soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že
osoba rozhodce může být podle § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, ve znění
účinném od 1. 4. 2012, určena třetí osobou, neznamená, že by se na takový
způsob určení rozhodce požadavky transparentnosti nevztahovaly, resp. že by
rozhodce v tomto případě mohl být určen netransparentně. Nejvyšší soud i
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznily, že
transparentnost rozhodčí doložky zahrnuje požadavek na konkretizaci a
individualizaci výběru rozhodce tak, aby byl výběr rozhodce proveden podle
jednoznačných pravidel a aby byl pro strany předvídatelný. Rozhodčí doložka,
která ponechává výběr na společnosti, která není stálým rozhodčím soudem (či na
jejím statutárním orgánu), ze seznamu osob, které nejsou účastníkům blíže známy
a jejichž výčet není stálý a mění se po celou dobu trvání právního vztahu, tyto
požadavky nesplňuje (u výběru ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní
komorou byl tento závěr Nejvyšším soudem potvrzen opakovaně).
Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se ani od závěru, že následkem
netransparentní rozhodčí doložky podle nového občanského zákoníku je její
absolutní neplatnost. Netransparentní rozhodčí doložka nesplňuje požadavky
vyplývající z práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, porušuje tedy zákon, jehož smysl a účel vyžaduje absolutní
neplatnost rozhodčí doložky (§ 580 odst. 1 o. z.), současně taková doložka
narušuje veřejný pořádek (§ 588 o. z.). V daném případě nelze vycházet ani z
nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18, ve kterém
Ústavní soud připustil částečnou neplatnost rozhodčí doložky, která v jedné
části splňovala požadavky transparentnosti a ve druhé nikoli, přičemž daný spor
rozhodoval ten rozhodce, který byl z pohledu nároků kladených na
transparentnost rozhodčích doložek určen v rozhodčí doložce řádně. V nyní
projednávané věci jde naopak o situaci, kdy rozhodčí doložka obsahuje pouze
jediný způsob určení rozhodce, který je netransparentní a kterým rozhodce řádně
určit nelze.
Žalovaná v dovolání dále namítla, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a
poukázala na nedostatky v protokolaci a vadné provedení některých důkazů. Tyto
námitky však nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání a
dovolací soud se jimi nemohl zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by
dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by
dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není
naplněno (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015,
sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Vzhledem k tomu, že otázka transparentnosti rozhodčí
doložky byla odvolacím soudem posouzena ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, neshledal dovolací soud za důvodné ani
námitky žalované, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavní práva
(formalistickým výkladem norem podústavního práva, přílišnou ingerencí do
smluvní volnosti, extrémním rozporem přijatých závěrů s principy spravedlnosti
či porušením právní jistoty žalované).
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku II o nákladech
řízení před soudem prvního stupně, oba dovolatelé pak dále i ve výroku III o
nákladech odvolacího řízení, podle § 237 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však proti
výrokům o nákladech řízení dovolání přípustné není.
Jelikož podaná dovolání žalované a vedlejšího účastníka nejsou přípustná,
dovolací soud je odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Dovolací soud již
samostatně nerozhodoval o návrhu žalované a vedlejšího účastníka na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o
samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání
dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním
napadeného usnesení. K tomu lze dodat, že o odkladu vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí lze uvažovat pouze tehdy, pokud podle dovoláním napadeného (výroku)
rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo
3999/2017), ani tento předpoklad v projednávané věci naplněn není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu