20 Cdo 1348/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v
exekuční věci oprávněného R. H., K. V., zastoupeného JUDr. Davidem Petrilákem,
advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská č. 19094/4, proti povinnému
Ing. V. L., J., pro 203 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Exekutorského úřadu v
Přerově pod sp. zn. 203 Ex 18701/16, o dovolání oprávněného proti usnesení
Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 29. 11. 2016, č. j. 54 Co
602/2016-18, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále „ odvolací soud“) v záhlaví
označeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy,
Exekutorský úřad v Přerově (dále „soudního exekutora“) ze dne 5. 8. 2016, č. j.
15 EXE 1314/2014-74, kterým byl zamítnut návrh oprávněného na nařízení exekuce
(výrok I) a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
exekučního řízení (výrok II) a že soudnímu exekutorovi se právo na náhradu
nákladů exekuce nepřiznává (výrok III).
Odůvodnil, že rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Janem Baslem dne 26. 4. 2016
č. 16032101, ukládající povinnému povinnost zaplatit oprávněnému finanční
plnění, nelze mít za způsobilý exekuční titul podle § 40 odst. 2 písm. c)
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů, - dále jen „e. ř.“, neboť byl vydán rozhodcem,
který k tomu neměl pravomoc. Rozhodčí doložka, obsažená ve smlouvě o nájmu ze
dne 6. 3. 2015, uzavřená mezi účastníky tohoto exekučního řízení, podle
odvolacího soudu neobsahuje transparentní způsob určení rozhodce, když z ní
bylo soudem dovozeno, že spory mezi smluvními stranami „bude rozhodovat
rozhodce určený jednatelem společnosti Arbitrážní centrum s. r. o., a to z řad
advokátů či advokátních koncipientů zapsaných v seznamu advokátů či koncipientů
vedených Českou advokátní komorou“. Zdůraznil, že i po účinnosti zákona č.
19/2012 Sb., ode dne 1. 4. 2012, jímž byl novelizován zákon č. 216/1994 Sb., o
rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, lze obecná východiska judikatury
Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, týkající se transparentnosti pravidel pro
určení osoby rozhodce aplikovat i nadále.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. Uvedl, že dovolání
podává z důvodu, že rozhodnutí nižších soudů spočívá na nesprávném právním
posouzení otázky 1) legitimity a legality existence a fungování určující osoby,
2) transparentnosti výběru rozhodce třetí osobou, 3) rozporu rozhodčí doložky
se zákonem, 4) možnosti exekučního soudu přezkoumávat platnost rozhodčí doložky
v exekučním řízení a 5) ústavních aspektů vztahujících se k dané věci. Měl za
to, že jím specifikované otázky dovolacím soudem nebyly řešeny anebo že mají
být dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak. Uvedl, že mezi
účastníky exekučního řízení byla uzavřena smlouva o nájmu ze dne 6. 3. 2015,
obsahující rozhodčí doložku správně citovanou v napadeném rozhodnutí. Pohledávka z ní vyplývající, vychází z nepodnikatelského a nespotřebitelského
vztahu. Oprávněný se po neúspěšných pokusech o smír obrátil na JUDr. Petra
Janische, jednatele společnosti Arbitrážní centrum s. r. o., aby určil rozhodce
v souladu s mechanismem obsaženým v rozhodčí doložce. Určený rozhodce Mgr. Jan
Basl vydal rozhodčí nález – exekuční titul dne 26. 4. 2016, č. 16032102, kterým
přiznal vymáhanou pohledávku oprávněnému proti povinnému. Rozhodčí nález nabyl
právní moci a vykonatelnosti. K prvé otázce uvedl, že od 1. 1. 1995 do roku
2009 mohly soukromé subjekty organizovat rozhodčí řízení, vydávat statuty a
řády, neboť takové jednání bylo v mezích zákona a plně v souladu se smluvní
svobodou. V roce 2009 došlo k judikaturnímu obratu, završeným rozhodnutím
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Zákon č. 19/2012, jímž byl
novelizován zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů, s účinností od 1. 4. 2012, - dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.,“,
narovnal situaci týkající se otázky arbitrability sporů se spotřebitelským
prvkem a narovnání legitimity existence a činnosti tzv. arbitrážních center,
když se o tom zmiňuje důvodová zpráva k zákonu č. 19/2012, a komentářová
literatura a výslovně text ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. Není
tedy možné učinit jiný závěr, než že činnost „arbitrážních center“ jakožto
určujících osob (appointing authority) je plně v souladu se zákonem. Zákon
jejich činnost předvídá, upravuje, a tudíž jsou legitimní. K druhé otázce
dovolatel uvedl, že i s ohledem na zásady, na nichž je vystaven zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a vlastní text rozhodčí doložky, ji lze
považovat za transparentní a v souladu se zákonem, neboť je na stranách, jak si
sjednají způsob určení rozhodce a počet rozhodců. Uvedený způsob určení
zajišťuje maximální odbornost, když vybraná osoba určí jednoho rozhodce ze
seznamu advokátů a advokátních koncipientů vedeného Českou advokátní komorou,
tj. z veřejného seznamu. Dovozoval, že si strany sjednaly vyšší kritéria pro
výběr rozhodce, než jim umožňuje zákon. Podle dovolatele se v praxi nejeví jako
vhodné jmenovat v rozhodčích doložkách přímo konkrétního rozhodce, na co
poukázal i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 135/2006. Ke třetí otázce
uvedl, že soudy v této věci nepojmenovaly konkrétní rozpor se zákonem.
Pojem
„transparentnost“ výběru rozhodce není v zákoně definován, a proto může být
různými osobami vnímán jinak. Rozhodčí doložka tak netrpí rozporností se
zákonem, je uzavřena plně v souladu s principy, na nichž stojí občanský zákoník
a respektuje smluvní volnost. Ke čtvrté otázce, po připomenutí rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, dovodil, že je nelze v této věci
vůbec použít. Je to proto, že je v něm posuzována doložka zcela jiného znění,
uzavřená před 1. 4. 2012, zohledněn byl spotřebitelský prvek a spotřebitel
nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem. Je evidentní, že soudy vůbec
nereflektují legislativní změnu zákona ani smysl uvedeného rozhodnutí,
neprovedly potřebný judikaturní odklon, po změně zákona na nespotřebitelskou
věc aplikují „ochranářské“ rozhodnutí. Exekuční soudy obešly několik zákonných
ustanovení a přisvojily si pravomoc, kterou mají soudy nalézací v rámci řízení
podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb. Konstrukce zákona č. 216/1994 Sb., je v
otázce výkonu rozhodčího nálezu postavena na zásadě, že rozhodčí nález, který
nebyl zrušen, musí být vykonán. Pokud někdo chce, aby rozhodčí nález neměl
účinky, musí podat žalobu na zrušení nálezu. K čtvrté otázce připomenul, že
Ústavní soud již mnohokrát judikoval právní závěry týkající se smluvní volnosti
a přílišné ingerence soudů do ústavně zaručených práv stran. Odkázal zde na
řadu konkrétních rozhodnutí. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudního
exekutora a odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu
řízení nebo dovolací rozhodnutí změnil tak, že se návrh oprávněného na nařízení
exekuce nezamítá. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 a článek
II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 164/2015 Sb.). Dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu je hlediskem dovolatelem vymezených právních otázek, které již byly
judikaturou Nejvyššího soudu vyřešeny, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, přičemž není důvod, aby tyto otázky dovolací soud řešil jinak. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z níže
uvedených důvodů. Prvními třemi otázkami spojenými s výběrem rozhodce podle § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění zákona č. 19/2012 Sb., účinném od 1. 4. 2012, podle
něhož je třeba danou věc posuzovat (rozhodčí doložka byla obsažena v nájemní
smlouvě ze dne 6. 3. 2015, srov. Čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o
výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony) a možností určení rozhodce jinak než přímým projevem vůle stran, tedy
prostřednictvím třetí osoby (tzv. appointing autority), se již zabýval Nejvyšší
soud v usnesení sp. zn.
26 Cdo 3662/2014, publikované pod číslem 101/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s tím, že pro posouzení nezávislosti a
nestrannosti třetí osoby pověřené určením rozhodce se uplatní stejná pravidla
jako pro nezávislost a nestrannost rozhodců. Výběr rozhodce, který byl proveden
třetí osobou, jež není nestranná a nezávislá, nelze považovat za transparentní. Zásada nezávislosti a nestrannosti jako jeden z principů rozhodčího řízení
přitom platí obecně, tedy nejen pro vztahy ze spotřebitelských smluv, ale i pro
vztahy (ne)podnikatelské (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna
2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října
2014, sp. zn. 30 Cdo 1871/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna
2014, sp. zn. 30 Cdo 3425/2013, též nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu
2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10). Přičemž dovodil, že výběr rozhodce jednatelem
právnické osoby, která je arbitrážním centrem, zabývající se organizačním a
administrativním servisem pro jí jmenovaného rozhodce, a z této činnosti má
ekonomický prospěch, nelze považovat za transparentní. Přičemž výkladem pojmu
„netransparentnost výběru rozhodce“ se dostatečně zabývá judikatura Ústavního
soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 3779/11 ze dne 10. 1. 2013, event. sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012), kterou posléze reflektoval i Nejvyšší soud v
usnesení velkého senátu citovaném níže. Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31
Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodce určený na základě absolutně
neplatné rozhodčí doložky (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013, dále „obč. zák.“, dále srov. § 3028 zákona č. 89/2012Sb., občanského zákoníku) nemá k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o
rozhodčím řízení pravomoc; rozhodčí nález pak není způsobilým exekučním titulem
ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) ex.ř. Z rozhodnutí dále vyplývá právní závěr,
že lze zpochybnit platnost rozhodčí doložky s ohledem na pravomoc rozhodce v
každém stádiu exekučního řízení. Třetí otázka byla taktéž již dovolacím soudem
řešena. Ohledně dovolatelovi námitky, soustředěné k řízení o zrušení rozhodčího nálezu,
pak Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo
838/2014, vyslovil názor, od něhož není důvod se odchýlit, že bez ohledu na
případný výsledek řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu, nic nebrání
tomu, aby se soudy provádějící výkon rozhodčího nálezu, popř. exekuci, zabývaly
otázkou platnosti rozhodčí doložky a s tím související pravomoci rozhodce
vydat rozhodčí nález. Stejný závěr o nepřípustnosti dovolání je namístě vyslovit ve vztahu k otázce
ústavněprávních aspektů k dané věci, když takto vymezená otázka přípustnost
dovolání není vůbec způsobilá založit (viz § 241b odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). Lze uzavřít, že posuzovaná rozhodčí doložka, podle níž má být rozhodce určen
statutárním orgánem, jímž je JUDr. Petr Janisch - jednatel Arbitrážního centra
s. r. o., se sídlem v Ostrov, Staré náměstí č.
17, identifikační číslo osoby
280 32 080, společnosti, která není stálým rozhodčím soudem, avšak zajišťuje
rozhodčí činnost, poskytuje poradenství v oblasti rozhodčího řízení, vzdělávací
a školící činnosti pro rozhodce a z této činnosti ekonomicky profituje (viz
předmět činnosti zveřejněný u Arbitrážního centra s. r. o. v obchodním
rejstříku vedeném u Krajského soudu v Plzni oddíl C, vložka 22060), je
netransparentní. Navíc má-li rozhodce být vybrán ze seznamu advokátů nebo
advokátních koncipientů vedeného Českou advokátní komorou, není ani v této
části rozhodčí doložka transparentní (byť z jiných důvodů, než shledal odvolací
soud). Seznam advokátů a koncipientů vedený Českou advokátní komorou totiž není
seznamem pro účastníky rozhodčího řízení ve výčtu do úvahy přicházejících osob,
coby rozhodců, jim zběžně známých, není výčtem stálým a po celou dobu trvání
právního vztahu účastníků neměnný (i zde lze odkázat na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2927/2016, a ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, jejichž právní závěry v otázce, kdy lze mít toto ujednání
v rozhodčí doložce za nepřiměřené a znevažující, jsou nadále platné). To je i
důvod, pro který lze mít celou rozhodčí doložku za neplatnou. Pokud odvolací
soud shledal neexistenci pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu a
rozhodčí nález samotný za nezpůsobilý exekuční titul, je takový závěr zcela v
souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda
senátu