28 Cdo 5098/2017-1310
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně D. R.,
L., zastoupené JUDr. Marií Doležalovou, advokátkou se sídlem ve Šťáhlavech, Na
Parníku 107, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO
01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/44, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1)
J. V., L., 2) L. Ř., L., zastoupených Mgr. Hanou Zabadovou, advokátkou se
sídlem v Hodoníně, Vrchlického 2541/19, 3) Národního památkového ústavu, IČO
75032333, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3, o nahrazení projevu
vůle a uzavření smlouvy o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v Břeclavi
pod sp. zn. 10 C 248/2005, o dovolání žalované a vedlejších účastníků ad 1) a
2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2017, č. j. 14 Co
294/2016-1195, takto:
I. Dovolání žalované a vedlejších účastníků se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Břeclavi ze dne 17. 5. 2016, č. j. 10 C 248/2005-1086, jímž soud
prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném
převodu v rozsudku specifikovaných pozemků v k. ú. L. n. M. žalobkyni, jakožto
osobě oprávněné podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“),
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Žádnému z účastníků, vedlejší nevyjímaje, pak
odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Soudy nižšího stupně rozhodovaly v posuzované věci
již podruhé poté, co rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28
Cdo 2097/2010, došlo ke zrušení rozsudků odvolacího soudu a soudu prvního
stupně, jimiž byla žaloba zamítnuta. Žalovaná (zvlášť) a vedlejší účastníci (společně) podali proti rozsudku
odvolacího soudu dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti nicméně zcela
shodně spatřovali v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na zodpovězení
otázky míry vázanosti nižších soudů právním názorem soudu dovolacího vysloveným
v konkrétní věci, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukázali přitom na rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 26 Cdo 361/2001. Dále tvrdili porušení svého práva na spravedlivý
proces tím, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu řádně
neodůvodnil napadené rozhodnutí ve smyslu ust. § 157 o. s. ř. Odkázali na nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1599/13. Žalobkyně navrhla jak dovolání žalované, tak dovolání vedlejších účastníků,
odmítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále i jen
„o. s. ř.“) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále část první, čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na vyřešení žalovanou předestřené otázky procesního práva, nicméně rozhodnutí
odvolacího soudu zjevně nezávisí. Odvolací soud totiž založil svůj závěr o
správnosti rozsudku soudu prvního stupně nejen na dovolatelkou vytýkané
argumentaci, že soudy nižšího stupně jsou vázány právním názorem dovolacího
soudu – vyjádřeným v jeho výše uvedeném kasačním rozsudku – o tom, že na
žalobkyni, coby postupníka restitučního nároku, se zřetelem k jejímu statusu
jest pohlížet jako na osobu ve smyslu zákona o půdě oprávněnou, nýbrž i na
náležitém posouzení zjištěných individuálních skutkových okolností posuzované
věci. Ztotožnil se přitom – rekapituluje rozhodné skutečnosti – beze zbytku s
obsáhle odůvodněným závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně patří do
kategorie osob (postupníků), na něž se tzv. restituční tečka (§ 13 odst. 6, 7
zákona o půdě) nevztahuje, neboť uplatněním práva na náhradní pozemek sleduje
hospodářské cíle (úmysl provozovat zahradnictví v místě, kde byla historicky
provozována zahradnická výroba), a újma spojená se zánikem práva na vydání
náhradního pozemku se tak v jejím případě jeví jako nepoměrná ztráta majetku. Uvedený závěr pak koresponduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
(krom výše citovaného kasačního rozsudku vydaného v posuzovaném řízení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007). Argumentace dovolatelky odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 361/2001, v němž dovolací soud uzavřel, že vázanost
nižších soudů právním názorem dovolacího soudu platí jen za předpokladu, že se
po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně) nezmění skutkový
základ věci natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru dovolacího soudu
na nový skutkový základ, se navíc jeví nepřiléhavou, neboť v posuzované věci ke
změně skutkového základu, jež by vylučovala aplikaci právního názoru dovolacího
soudu, evidentně nedošlo. Sama otázka, naplňuje-li žalobkyně v projednávané věci znaky postupníka, jenž
uplatněním práva na náhradní pozemek sleduje hospodářské a nikoliv komerční
cíle, pak není otázkou právní, nýbrž skutkovou, pro kterou rozsudek k
dovolacímu přezkumu otevřen není a jejímž prostřednictvím přípustnost dovolání
založena být nemůže (na ni lze totiž usuzovat toliko prostřednictvím jediného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.); srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015. Přisvědčit pak nelze ani výtce žalované, že nedostatečným odůvodněním rozsudku
odvolacího soudu (odporujícím ustanovení § 157 o. s. ř.) bylo porušeno její
právo na spravedlivý proces. Mezi základní atributy spravedlivého procesu lze jistě zařadit dovolatelkou
akcentovaný požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí. Vždyť dodržování
povinnosti řádně a logicky odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a
kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Absence řádného
odůvodnění pak zakládá nejen nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí, ale
zpravidla též protiústavnost.
Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého
rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování. Rozsah povinnosti řádně
odůvodnit rozhodnutí se však může lišit případ od případu, resp. dle povahy
rozhodnutí, vždy tedy bude záviset na individuálních okolnostech každé
projednávané věci. Postačuje přitom uvedení základních důvodů, které soud vedly
k přijetí rozhodnutí a které jsou způsobilé jeho výrok srozumitelně a
přezkoumatelným způsobem vysvětlit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13, jejž dovolatelka ostatně sama cituje, a dále též
nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14). Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozhodnutí odkazoval na vskutku
vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vypořádal se ale rovněž
s námitkami odvolatelů a z jeho odůvodnění jsou zcela patrné důvody jeho
právních závěrů (postavení žalobkyně jakožto oprávněné osoby podle zákona o
půdě, důvodnost restitučního nároku žalobkyně a způsobu jeho uplatnění
prostřednictvím žaloby na vydání konkrétních náhradních pozemků, liknavost
žalovaného, vhodnost pozemků) vystavěných na základě soudem prvního stupně
zjištěného skutkového stavu založeného na provedeném a náležitě zhodnoceném
dokazování. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tudíž nelze označit za
libovolné, jak činí dovolatelka, či nepřezkoumatelné. Samotná okolnost, že je v
odůvodnění rozsudku odkázáno na skutkové závěry vyplývající z jiného v daném
řízení vydaného rozhodnutí ostatně dle judikatury dovolacího soudu
přezkoumatelnosti rozsudku nebrání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000). Z výše uvedených důvodů předpoklady přípustnosti dovolání žalované v části
směřující vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé zjevně naplněny
nejsou (§ 237 o. s. ř.). Brojí-li pak vůči uvedenému výroku svým dovoláním i vedlejší účastníci, nejsou
tito k podání dovolání ve věci samé očividně oprávněni (subjektivně
legitimováni; srov. § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b/ o. s. ř.). Jak ve své judikatuře dovodil dovolací soud, pravidlo uvedené v ustanovení § 93
odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti
jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během)
občanského soudního řízení, avšak na oprávnění vedlejšího účastníka podávat
opravné prostředky nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení § 203 odst. 1 o. s. ř. a jeho možnost podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší
ustanovení § 231 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by
vedlejší účastník mohl podat též dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu,
platí závěr, že vedlejší účastník není, s výjimkou dovolání směřujícího vůči
rozhodnutí o subjektivních právech vedlejšího účastníka (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn.
25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod
číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní), osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo
162/2003, uveřejněné pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, ze dne 25. 7. 2007 sp. zn. 32 Odo 1664/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. 10. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1896/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 426/2017). Napadají-li pak všichni dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i v nákladových
výrocích, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům žádnou dovolací
argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání
podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňují. Neotevírají tedy ani žádnou právní
otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena
přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto podaná dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 a odst. 3, § 218
písm. b/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované
a vedlejších účastníků bylo odmítnuto a kdy náklady žalobkyně spojené s podáním
argumentačně skromného vyjádření k dovoláním v daném případě nelze považovat za
účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva. Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná
na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu
na stránkách nalus.usoud.cz. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.