28 Cdo 2097/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobkyně Ing. D. R., zastoupené JUDr. Marii Doležalovou, advokátem se
sídlem Šťáhlavy, Na Parníku 107, proti žalovanému Pozemkovému fondu České
republiky, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o převod
náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C
248/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1.
10. 2009, č. j. 14 Co 727/2008-250, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009, č. j. 14 Co 727/2008-250, a
rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 3. 2008, č. j. 10 C
248/2005-218, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu
řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1.10.2009, č. j. 14 Co 727/2008-250,
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11.3.2008, č. j. 10 C
248/2005-218, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně na převod pozemků blíže
specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal
skutková zjištění soudu prvního stupně, že právní předchůdkyni žalobkyně V. G.
vznikl na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Břeclavi ze dne
6.9.1993, č.j. Poz. 1672/92-203 - Ka/II. - N, které nabylo právní moci dne
11.10.1993, coby oprávněné osobě nárok na náhradu za nemovitosti, které ji
nelze vydat. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně ze smlouvy o
postoupení pohledávky ze dne 4.10.1995 vzal za prokázané, že oprávněná osoba V.
G. tuto svoji pohledávku postoupila žalobkyni za úplatu ve výši 160.000 Kč.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nárok žalobkyně na
převod náhradních pozemků zanikl uplynutím prekluzivní lhůty dne 31.12.2005 ve
smyslu ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl novelizován zákon
č. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“). Věc posoudil v souladu s
nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaném
pod č. 531/2005. Uvedl, že nemožnost uplatnit právo na vydání pozemku po
31.12.2005 je dána bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění
postupníka. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn.
28 Cdo 2259/2006. Odvolací soud považoval za nadbytečné posouzení rozporu
uplatněného nároku žalobkyně s ustanovením § 11a zákona o půdě účinného od
14.4.2006. Uzavřel, že žalobkyně tedy nemá od 1.1.2006 právo na vydání
náhradních pozemků, nýbrž pouze na peněžitou náhradu ve smyslu § 16 odst. 1
zákona o půdě ve znění zákona č. 178/2006 Sb.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podala žalobkyně včas
dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní
význam, který spatřovala ve skutečnosti, že řešená právní otázka je soudy
rozhodována rozdílně. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky v žalobě
bylo uvedeno, že předmětné pozemky bezprostředně souvisí s pozemky a stavbami v
jejím vlastnictví, s nimiž v komplexu tvoří zahradnický celek, který byl k
těmto účelům historicky a dlouhodobě využíván. Namítala, že restituční nároky
nezískala ze spekulativních důvodů, nýbrž pro provozování zahradnictví. Poukazovala na skutečnost, že nabyla nárok na vydání náhradních pozemků v roce
1995 a opakovaně žádala žalovaného o převod náhradních pozemků, které jsou
předmětem žaloby. Dovozovala, že rozhodnutí soudů obou stupňů je v rozporu s
rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 30.11.2007, sp.zn. 28 Cdo 436/2007, podle
něhož je třeba rozlišovat, zda pohledávky vůči státu získal daný subjekt se
spekulativními úmysly či s úmysly, které lze označit za nikoli obchodní. Tvrdila, že dovolací soud dovodil, že povinností obecného soudu je poskytnout s
ohledem na ústavně chráněné právo na individuální posouzení věci spravedlivou
ochranu práv konkrétnímu účastníkovi řízení. Podle dovolatelky její postavení v
tomto řízení je obdobné, svoji podnikatelskou činnost vykonává na základě
osvědčení o zápisu do evidence zemědělského podnikatele podle § 2f) odst. 6
zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství se zaměřením rostlinná výroba a tuto
činnost provozuje od roku 1990. Namítala, že nárok na vydání náhradních pozemků
podle § 11 odst. 2 zákona o půdě nabyla pro účel získání uceleného areálu pro
provoz zahradnictví, který i dříve tomuto účelu sloužil, naplňuje tak jeden z
účelů zákona o půdě a tedy i veřejný zájem. Podle dovolatelky o převod pozemků
usilovala a žádala dlouhodobě před restituční tečkou a restituční tečka ve
vztahu k ní porušila princip právní jistoty a legitimního očekávání i právo
pokojně užívat majetek. Vytýkala soudům obou stupňů, že se nezabývaly
konkrétními okolnostmi případu a neposoudily věc individuálně. Namítala, že
rozhodnutí odvolacího soudu bylo již vydáno v době, kdy došlo ke změně
judikatury vydáním rozhodnutí dovolacího soudu sp.zn. 28 Cdo 436/2007, který
posoudil právo postupníka z hlediska Evropské úmluvy o lidských právech. Za
nesprávný považovala rovněž závěr soudů obou stupňů o nemožnosti požadovat
převod konkrétního pozemku bez veřejné nabídky. Tvrdila, že odvolací soud
posoudil věc neúplně a tedy nesprávně. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů
obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný považoval dovolání za nedůvodné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem
řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud při hodnocení přípustnosti dovolání v daném případě dospěl k
závěru, že žalobcem nastolená právní otázka je v rozporu s hmotným právem a
současnou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Proto je třeba na dovolání
pohlížet jako na přípustné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) a současně i
důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že nárok na převod
náhradních pozemků, který žalobkyně získala postoupením od jiné oprávněné
osoby, zanikl ze zákona dnem 31.12.2005, a to podle článku VI zákona čl. 253/2003 Sb., který zůstal vůči postupníkům v platnosti i poté, co vůči
původním oprávněným osobám a jejich dědicům byl zrušen nálezem Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Zmíněný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož je žalobkyně (postupník
pohledávky) vyjmut z okruhu oprávněných osob, na něž se nevztahují účinky zák. č. 253/2003 Sb., vychází z doslovného výkladu zákona a derogačního nálezu
Ústavního soudu a nepřihlíží k jejich smyslu a účelu, jak je nyní reflektován i
dovolací soudem v jeho současné rozhodovací praxi. Žalobkyně důvodně poukazuje
na rozsudek dovolacího soudu ze dne 30.11.2007, sp. zn. 28 Co 436/2007, ve
kterém Nejvyšší soud při řešení obdobné otázky poukázal na povinnost obecného
soudu poskytnout s ohledem na ústavně chráněné právo na individuální posouzení
věci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské
úmluvy o lidských právech) spravedlivou ochranu práv konkrétnímu účastníku
řízení a naznačeným způsobem rozlišil skupinu postupníků z hlediska ust. § 13
odst. 6 a 7 zákona o půdě na skupinu, která sledovala získáním práva na
náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a na osoby, které sledovaly
cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní
pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Dovodil, že pouze na první
skupinu lze vztáhnout úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z
20.12.2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení
zákona o půdě o zániku jejich práva na náhradní pozemek. K těmto závěrům se
dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek
ze dne 28.5.2008, sp. zn. 28 Cdo 921/2007, ze dne 28.5.2008, sp. zn. 28 Cdo
1236/2008, ze dne 1.8.2008, sp. zn. 28 Cdo 1608/2008, ze dne 4.9.2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008, ze dne 30.9.2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008, ze dne
16.12.2008, sp. zn. 28 Cdo 10712007, ze dne 25.2.2009, sp. zn. 28 Cdo 302/2007,
ze dne 8.4.2009, sp. zn. 28 Cdo 101/2009) a činí tak i v nyní posuzované věci. K dosud uvedené argumentaci dovolací soud dodává, že i při rozhodování o
restitučních nárocích musí tedy být, a to při veškerém respektu k ústavním
hodnotovým kautelám, právním principům i obecným právním zásadám, nezřídka
vyzdvižena individuální spravedlnost. To nepochybně patří k rozhodovacímu
procesu soudu, používaném při řešení právních otázek restitučních věcech, mají-
li být zachovány principy inherentní (materiálnímu) právnímu řádu.
Nejvyšší soud nesídlí některé interpretační závěry Ústavního soudu, vyjádřené v
souvislosti s postoupenými nároky na náhradní pozemky podle § 11 odst. 2 zákona
o půdě (a statusem postupníků) v závěrečných pasážích jeho nálezu Pl. ÚS 6/05. Nedomnívá se, že by bylo možné v podstatě paušálně odepřít postupníkům právo na
soudní ochranu stran těchto nároků, které přitom zůstaly nároky restitučními
(viz § 33a odst. 1 zákona o půdě, podle jehož poslední věty má nabyvatel –
postupník postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona). Závěry Ústavního
soudu by tak znamenaly odepřít postupníku lidskoprávní ochranu podle evropské
Úmluvy. Ústavní soud učinil s poukazem na neaplikovatelnost Dodatku č. 1 Úmluvy
v těchto věcech. Podle dovolací soud zde lze akcentovat výjimky, které
opravňují k uspokojení nároku postupníka na náhradní pozemek, a to z hlediska
aplikace práva i v obecné rovině – s oporou v ustanovení § 126 o.z. o ochraně
vlastnického práva i v č.l. 11 Listiny základních práv a svobod o pokojném
užívání majetku (pokrývající též oprávněné vlastnické nároky.). Jestliže z
tvrzení postupníků a následně provedených důkazů vyplývají ve věcech jejich
nároků takové okolnosti, jako např. již předchozí soustavné hospodaření
postupníka se zemědělskou půdou, pak jde nepochybně o skutečně závažné
Zjištění soudu o těchto a podobně významných skutečnostech tak umožňují soudu,
aby bylo rozhodnuto ve prospěch nároku postupníka na náhradní pozemek podle §
11 odst. 2 zákona o půdě, resp. vyhovět žalobě, kterou se postupník domáhá
nahrazení projevu vůle Pozemkového fondu uzavřít s ním smlouvu o převodu
náhradního pozemku. Odvolací soud posuzoval postavení žalobkyně formálně, nikoliv z hledisek výše
uvedených, ačkoliv jeho negativní rozhodnutí o věci samé na vyřešení této
právní otázky spočívá. Nepřiléhavě hodnotil konkrétní skutečnosti o statusu
žalobkyně a nepřihlédl ani k jejím tvrzením, že žalobkyně nesledovala cíle
komerční či spekulační, nýbrž, že jejím cílem bylo vytvoření uceleného
zahradnického komplexu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem není
správné. Dovolací soud proto zrušil rozhodnutí jak odvolacího soudu, tak i
soudu prvního stupně (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.) a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově
o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu