21 Cdo 4654/2017-118
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobce Z. S., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr.
Vladimírem Vávrou, advokátem se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 1069/254, proti
žalované Integrované střední škole hotelového provozu, obchodu a služeb,
Příbram, Gen. R. Tesaříka 114, se sídlem v Příbrami, Gen. R. Tesaříka č. 114,
IČO 00508268, zastoupené JUDr. Petrem Košťálem, advokátem se sídlem v Příbrami,
Gen. R. Tesaříka č. 256, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 141/2016, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2017 č. j. 23 Co 73/2017-69,
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. října
2016 č. j. 5 C 141/2016-39 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami
k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 31. 5. 2016 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce „pro nesplnění
kvalifikačních předpokladů pro výkon funkce učitel (Dohoda o změně pracovní
smlouvy – A č. 4A/2015 ze dne 28. 8. 2015)“; žalobce byl současně upozorněn, že
„Dohoda o změně pracovní smlouvy – B č. 4B/2015 ze dne 28. 8. 2015 pro výkon
funkce řidič, údržbář s úvazkem 0,475 – tj. 19 hodin týdně zůstává v platnosti“.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 1. 8. 2016 se žalobce domáhal,
aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu
zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval v pracovním poměru od 1. 2. 2010,
nejprve jako údržbář, řidič, topič, od 1. 9. 2011 jako učitel (s účinností od
1. 2. 2012 v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou) a od 1. 9. 2015 (na
základě dohod o změně pracovní smlouvy uvedených ve výpovědi) jako učitel v
dohodnutém „pracovním úvazku 0,525“ a řidič, údržbář v dohodnutém „pracovním
úvazku 0,475“. Žalobce u žalované vyučoval tělesnou výchovu. Od září 2014
studuje na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v
bakalářském studijním programu „Specializace v pedagogice“ ve studijním oboru
„Výchova ke zdraví“ a dále je držitelem trenérské A licence (UEFA A LEVEL)
udělené Univerzitou Karlovou v Praze, Fakultou tělesné výchovy a sportu.
Zahájením uvedeného vysokoškolského studia v době do 31. 12. 2014 podle žalobce
„nastala skutečnost, pro kterou nelze mít za to, že pozbyl kvalifikačního
předpokladu pro výkon pedagogického pracovníka, učitele tělesné výchovy“;
žalobce v této souvislosti poukázal na Metodický výklad Ministerstva školství,
mládeže a tělovýchovy k ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004
Sb., podle kterého od 1. 1. 2015 nebudou moci ve školách a školských zařízeních
působit jen ti pedagogičtí pracovníci bez odborné kvalifikace, kteří do 31. 12.
2014 nezahájí studium vedoucí k získání odborné kvalifikace pro přímou
pedagogickou činnost. Postup žalované shledává účelovým, neboť k výpovědi
přistoupila až s časovým odstupem ode dne 1. 1. 2015 a poté, co jej dne 10. 1.
2012 upozornila, že „pokud v termínu nezahájí studium k doplnění kvalifikace,
bude mu dána výpověď“.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 20. 10. 2016 č. j. 5 C 141/2016-39
žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 8 712 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Košťála. Soud prvního stupně vyšel
ze zjištění, že žalobce na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 23.
6. 2011 pracoval u žalované jako učitel, a to (na základě další dohody o změně
pracovní smlouvy ze dne 10. 1. 2012) v pracovním poměru sjednaném na dobu
neurčitou, a že v roce 2014 zahájil studium na Pedagogické fakultě Jihočeské
univerzity v Českých Budějovicích v bakalářském studijním programu
„Specializace v pedagogice“ ve studijním oboru „Výchova ke zdraví“. Protože
žalobce prokázal pouze zahájení studia v bakalářském studijním programu
(nikoliv akreditovaného magisterského studijního programu vyžadovaného
ustanovením § 8 zákona č. 563/2004 Sb.), dospěl soud prvního stupně k závěru,
že žalobce „nesplňoval předpoklady pro výkon pedagoga ve smyslu zákona č.
563/2004 Sb.“; soud prvního stupně současně vycházel z výkladu ustanovení § 32
odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb., podle kterého „bylo nutné v době
trvání výjimky nejen studium zahájit, ale také ukončit“ (vycházel přitom z
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1276/2008 a 21 Cdo 1493/2010).
Výpověď z pracovního poměru proto shledal opodstatněnou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2017 č. j. 23
Co 73/2017-69 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak,
že výpověď z pracovního poměru ze dne 31. 5. 2016 je neplatná, a žalované
uložil povinnost zaplatit žalobci (k rukám jeho advokáta) na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně 10 400 Kč a na náhradě nákladů odvolacího
řízení 7 600 Kč. Odvolací soud nesdílel závěr, k němuž dospěl soud prvního
stupně při výkladu ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb. Z
jazykového obsahu tohoto ustanovení (za situace, kdy „zmiňuje zahájení studia a
ve druhé polovině věty doplňuje podmínku jeho úspěšného ukončení“) dovodil, že
postačuje, aby osoba nesplňující předpoklad podle ustanovení § 3 odst. 1 písm.
b) zákona č. 563/2004 Sb. do deseti let od účinnosti zákona, tj. do 31. 12.
2014, příslušné studium alespoň zahájila a následně po tomto datu v něm
pokračovala a studium ukončila; má za to, že tento závěr koresponduje s
důvodovou zprávou k zákonu o pedagogických pracovnících a metodickým pokynem,
který k tomuto zákonu vydalo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.
Podle odvolacího soudu nelze odhlédnout ani od konkrétních okolností
projednávané věci, spočívajících v tom, že žalovaná si „citované ustanovení
zákona“ zřejmě vykládala stejně, jestliže s žalobcem uzavřela pracovní poměr na
dobu neurčitou, i když žalobce studium k získání odborné kvalifikace pro výkon
přímé pedagogické činnosti nemohl do 31. 12. 2014 dokončit, a jestliže k
poslední úpravě pracovní smlouvy žalobce došlo půl roku po tomto datu, a v tom,
že žalobce byl učitelem tělocviku, u něhož je význam odborného pedagogického
vzdělání nižší než u vyučujících jiných vzdělávacích předmětů. Výpovědní důvod
podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce byl tedy podle odvolacího soudu
použit pouze účelově.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka
odvolacímu soudu vytkla, že (na rozdíl od soudu prvního stupně) mimo své
hodnocení ponechal, že žalobce sice studuje na Pedagogické fakultě Jihočeské
univerzity v Českých Budějovicích v bakalářském studijním programu
„Specializace v pedagogice“ ve studijním oboru „Výchova ke zdraví“, toto
studium však neodpovídá požadavkům stanoveným ustanovením § 9 odst. 1 písm. f)
zákona č. 563/2004 Sb., podle kterého učitel všeobecně-vzdělávacích předmětů
střední školy získává odbornou kvalifikaci vysokoškolským vzděláním získaným
studiem v akreditovaném magisterském studijním programu zaměřeném na tělesnou
výchovu a sport jen pro výuku tělesné výchovy. Žalobce tedy nezahájil takové
studium, kterým lze získat kvalifikaci učitele tělesné výchovy, a nesplnil
podmínku podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb. Soud
prvního stupně při výkladu tohoto zákonného ustanovení vycházel především z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1493/2010, podle
něhož „smyslem ustanovení § 32 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících
není, aby byl osobám bez náležité kvalifikace umožněn po dobu pěti let výkon
přímé pedagogické činnosti bez této kvalifikace, nýbrž, že jde o výjimku, která
těmto osobám sice umožňuje vykonávat přímou pedagogickou činnost ještě nejdéle
po dobu pěti let, ovšem za splnění další podmínky, že v této době (v době pěti
let od účinnosti zákona o pedagogických pracovnících) jednak zahájí studium k
získání potřebného předpokladu, a jednak toto studium také v uvedené době
úspěšně ukončí a potřebný předpoklad získají“. Odvolací soud však uvedený
právní názor nesdílí a přiklání se ke stanovisku žalobce, který odkazoval na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3924/2015
obsahující výklad, podle kterého postačí studium zahájit. Napadené rozhodnutí
tedy podle dovolatelky závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce má za to, že mezi účastníky nebylo v řízení sporné, že žalobce zahájil
studium, kterým může potřebnou kvalifikaci získat. Dovolací soud by se proto
neměl námitkou dovolatelky, že žalobce nezahájil odpovídající studium podle
ustanovení § 9 odst. 1 písm. f) zákona č. 563/2004 Sb., zabývat, a to také
proto, že takové posouzení by vyžadovalo další dokazování. Dovolatelka přitom
přehlíží, že kvalifikaci lze získat i studiem podle ustanovení § 9 odst. 1
písm. c) zákona č. 563/2004 Sb., tj. studiem ve „studijním oboru, který
odpovídá charakteru vyučovaného všeobecně-vzdělávacího předmětu, a
vysokoškolským vzděláním získaným studiem v akreditovaném bakalářském studijním
programu v oblasti pedagogických věd zaměřené na přípravu učitelů střední školy
nebo druhého stupně základní školy“. Žalobce setrvává na svém výkladu, který
vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo
3924/2015, podle něhož studium stačilo do 31. 12. 2014 zahájit, nikoliv i
dokončit. S ohledem na uvedené a na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2.
2017 sp. zn. II. ÚS 3350/15 dovolatelka navrhla zamítnutí podaného dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 občanského soudního
řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 – posoudit
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále
jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
pracovní poměr účastníků vznikl dne 1. 2. 2010, že na základě dohody o změně
pracovního poměru ze dne 23. 6. 2011 začal žalobce u žalované pracovat jako
učitel a že další dohodou o změně pracovního poměru ze dne 10. 1. 2012 byl
pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou. Žalobce, který u žalované vyučoval
tělesnou výchovu, pro výkon této přímé pedagogické činnosti nesplňuje odborné
předpoklady stanovené zákonem. V září 2014 žalobce zahájil studium na
Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v bakalářském
studijním programu „Specializace v pedagogice“ ve studijním oboru „Výchova ke
zdraví“; studium do 1. 1. 2015 ani do doby výpovědi z pracovního poměru
nedokončil.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaké jsou podmínky k podání výpovědi z
pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce z důvodu
nesplňování předpokladů stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce
zaměstnancem. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší
soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237
o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že výpověď z
pracovního poměru ze dne 31. 5. 2016 byla žalobci doručena dne 1. 6. 2016 –
posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č.
377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011
Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č.
375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012
Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb., č. 101/2014 Sb., č.
182/2014 Sb., č. 250/2014 Sb., č. 205/2015 Sb. a č. 298/2015 Sb., tedy podle
zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zák. práce“), podle
zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o pedagogických
pracovnících“), a dále (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále jen o. z.).
Podle ustanovení § 52 písm. f) věty první před středníkem zák. práce
zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec
předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-
li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce.
Předpoklady pro výkon určitého druhu práce stanoví zákon nebo jiné obecně
závazné právní předpisy v zájmu zajištění odpovídající kvality práce,
zabezpečení ochrany života a zdraví zaměstnanců a dalších fyzických osob a
dodržování dalších pravidel, jejichž zachování nemusí odpovídat jen zájmům
zaměstnavatele, ale také širším (obecným) zájmům společnosti. Předpoklady pro
výkon sjednané práce spočívají zejména v dosažení určitého vzdělání, stupně
kvalifikace nebo určitých dovedností, v osvědčení znalostí zaměstnance složením
stanovené zkoušky nebo jiným povinným přezkoušením, anebo se týkají osoby
zaměstnance. Není rozhodné, zda ke stanovení předpokladů došlo právním
předpisem již před vznikem pracovního poměru, nebo teprve v době jeho trvání.
Lze tedy dát úspěšně výpověď zaměstnanci z toho důvodu, že nesplňuje
předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce i za té
situace, že tyto předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve v době
trvání pracovního poměru zaměstnance, a při vzniku tohoto pracovního poměru
nebyly ještě právním předpisem vyžadovány (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 19. 6. 1975 sp. zn. Cpjf 104/74, uveřejněné pod č. 51 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, které se týkají obsahově shodné
právní úpravy v předchozím zákoníku práce). Výpovědní důvod podle ustanovení §
52 písm. f) zák. práce dopadá také na případy, zjistí-li se až po vzniku
pracovního poměru, že zaměstnanec nesplňuje stanovené předpoklady, ačkoli
zaměstnavatel při uzavření pracovní smlouvy vycházel z opačné informace.
Nesplňování stanovených předpokladů pro výkon sjednané práce není časově
omezeno. Výpovědní důvod tu může být dán delší dobu, než se zaměstnavatel
rozhodne jej uplatnit; musí však trvat ještě v době, kdy byla výpověď z
pracovního poměru podána (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 12. 1976 sp. zn. 5 Cz 52/76, uveřejněném pod č.
38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979).
Předpisem upravujícím předpoklady pro výkon činnosti pedagogických pracovníků,
vztahujícím se na pedagogické pracovníky škol a školských zařízení, které jsou
zapsány do rejstříku škol a školských zařízení, a na pedagogické pracovníky v
zařízeních sociálních služeb, je zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických
pracovnících a o změně některých zákonů (srov. § 1 tohoto zákona). Uvedený
zákon rovněž stanoví způsob získávání těchto předpokladů. Vzhledem k tomu, že
žalobce vykonával práci učitele na střední škole (žalovaná je střední školou),
bylo třeba posoudit, jaké předpoklady musí splňovat fyzická osoba pro výkon
činnosti pedagogického pracovníka na této škole. Zodpovězení této otázky je
určující jak pro závěr, zda žalobce v době výpovědi z pracovního poměru
splňoval předpoklad pro výkon práce učitele střední školy spočívající v odborné
kvalifikaci pro tuto přímou pedagogickou činnost, tak případně pro závěr, zda
žalobce tuto odbornou kvalifikaci mohl [s ohledem na ustanovení § 32 odst. 1
písm. b) zákona o pedagogických pracovnících] získat studiem na Pedagogické
fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v bakalářském studijním
programu „Specializace v pedagogice“ ve studijním oboru „Výchova ke zdraví“,
které zahájil v září 2014.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 věty první zákona o pedagogických pracovnících
pedagogickým pracovníkem je ten, kdo koná přímou vyučovací, přímou výchovnou,
přímou speciálněpedagogickou nebo přímou pedagogicko-psychologickou činnost
přímým působením na vzdělávaného, kterým uskutečňuje výchovu a vzdělávání na
základě zvláštního právního předpisu (dále jen „přímá pedagogická činnost“); je
zaměstnancem právnické osoby, která vykonává činnost školy, nebo zaměstnancem
státu, nebo ředitelem školy, není-li k právnické osobě vykonávající činnost
školy v pracovněprávním vztahu nebo není-li zaměstnancem státu. Přímou
pedagogickou činnost vykonává mj. učitel [srov. § 2 odst. 2 písm. a) zákona o
pedagogických pracovnících].
Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících pedagogickým
pracovníkem může být ten, kdo splňuje tyto předpoklady: a) je plně způsobilý k
právním úkonům, b) má odbornou kvalifikaci pro přímou pedagogickou činnost,
kterou vykonává, c) je bezúhonný, d) je zdravotně způsobilý a e) prokázal
znalost českého jazyka, není-li dále stanoveno jinak.
Zákon o pedagogických pracovnících upravil nově předpoklady pro výkon činnosti
pedagogických pracovníků (srov. § 1 odst. 1 zákona) včetně způsobu získání
odborné kvalifikace učitele všeobecně-vzdělávacích předmětů střední školy (§ 9
odst. 1 tohoto zákona). Pokud by žalobce tuto odbornou kvalifikaci nesplňoval,
mohla mu být uznána jen na základě přechodného ustanovení § 30 zákona o
pedagogických pracovnících, podle něhož se za pedagogické pracovníky podle
tohoto zákona považují též pedagogičtí pracovníci, kteří ke dni účinnosti
tohoto zákona (tj. ke dni 1. 1. 2005) splňují předpoklady pro výkon činnosti
pedagogického pracovníka podle dosavadních právních předpisů (tedy podle úpravy
účinné do dne nabytí účinnosti zákona o pedagogických pracovnících). Tímto
dosavadním právním předpisem je vyhláška č. 139/1997 Sb., o podmínkách odborné
a pedagogické způsobilosti pedagogických pracovníků a o předpokladech
kvalifikace výchovných poradců, vydaná na základě zmocnění podle ustanovení §
51 odst. 3 zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a
vyšších odborných škol (školský zákon), která odbornou kvalifikaci učitele
všeobecně-vzdělávacích předmětů střední školy upravovala ve své příloze 1.
Soudy žádná skutková zjištění o dosaženém vzdělání žalobce neučinily, z
odůvodnění jejich rozhodnutí však vyplývá, že vycházely z předpokladu, že
žalobce takto stanovenou odbornou kvalifikaci učitele všeobecně-vzdělávacích
předmětů střední školy nesplňoval. Rovněž z procesního postupu účastníků
vyplývá, že z tohoto předpokladu vycházeli. Za této situace soudy zkoumaly, zda
žalobce splňoval některou z výjimek podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona o
pedagogických pracovnících.
Podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona o pedagogických pracovnících fyzická
osoba, která nesplňuje předpoklad podle § 3 odst. 1 písm. b), může vykonávat
přímou pedagogickou činnost po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a) pokud ke
dni účinnosti tohoto zákona dosáhla 50 let věku a dlouhodobým výkonem přímé
pedagogické činnosti na příslušném druhu nebo typu školy nejméně po dobu 15 let
prokázala schopnost výkonu požadované činnosti, b) nejdéle po dobu deseti let,
pokud v této době nezahájí studium, kterým potřebný předpoklad získá, a toto
studium úspěšně ukončí, c) jestliže v době vzniku základního pracovněprávního
vztahu neuskutečňovaly vysoké školy pro výuku odborných předmětů ve střední a
vyšší odborné škole akreditovaný magisterský studijní program příslušného
studijního oboru; v tomto případě se získáním nejvyššího dosažitelného vzdělání
v příslušném oboru považuje předpoklad odborné kvalifikace pro pracovněprávní
účely za splněný, d) pokud ke dni 1. ledna 2015 dosáhla alespoň 55 let věku a
pokud vykonávala přímou pedagogickou činnost na příslušném druhu školy nejméně
po dobu 20 let.
Citované ustanovení vychází z toho, že osoba, která nesplňuje předpoklad
odborné kvalifikace, nemůže ode dne účinnosti zákona o pedagogických
pracovnících nadále vykonávat přímou pedagogickou činnost. Z tohoto pravidla
stanoví několik taxativně vymezených výjimek, kdy i nekvalifikovaný pedagogický
pracovník může vykonávat přímou pedagogickou činnost. Vzhledem k tomu, že
dosažení věku 50 let a 15 let praxe se zjišťuje k 1. 1. 2005 (tedy ke dni
nabytí účinnosti zákona o pedagogických pracovnících), je nepochybné, že
žalobce, který k tomuto datu (vzhledem k tomu, že se narodil dne 11. 2. 1967)
dosáhl věku necelých 38 let, nemohl splňovat výjimku uvedenou v ustanovení § 32
odst. 1 písm. a) zákona o pedagogických pracovnících. Stejně tak žalobce nemohl
splňovat výjimku podle ustanovení § 32 odst. 1 písm. d) tohoto zákona, neboť ke
dni 1. 1. 2015 nedosáhl věku 55 let. Protože výjimka uvedená v ustanovení § 32
odst. 1 písm. c) zákona o pedagogických pracovních se vztahuje pouze na výuku
odborných předmětů na střední a vyšší odborné škole (o posouzení této odborné
kvalifikace se v posuzované věci nejedná), zbývá posoudit možnost výjimky
uvedené v ustanovení § 32 odst. 1 písm. b) zákona o pedagogických pracovnících.
Uvedené ustanovení umožňuje výkon přímé pedagogické činnosti také fyzickým
osobám, které nesplňují předpoklad odborné kvalifikace pro přímou pedagogickou
činnost, kterou vykonávají, avšak jen po dobu 10 let od účinnosti zákona o
pedagogických pracovnících (tj. do 1. 1. 2015) a za podmínky, že v té době
zahájí studium, kterým potřebný předpoklad získají, a toto studium úspěšně
ukončí. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru (při němž byla
zohledněna i důvodová zpráva k zákonu o pedagogických pracovnících), že v
uvedené době 10 let (přede dnem 1. 1. 2010, kdy nabyla účinnosti novela zákona
o pedagogických pracovnících provedená zákonem č. 422/2009 Sb., šlo o dobu 5
let) od účinnosti zákona o pedagogických pracovnících musí osoby bez náležité
kvalifikace studium k získání potřebného předpokladu nejen zahájit, ale také
úspěšně ukončit a potřebný předpoklad získat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1276/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 6. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1493/2010).
V projednávané věci tedy odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru,
pokud (v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) dovodil, že
„skutečnost, že citované ustanovení zmiňuje zahájení studia a ve druhé polovině
věty doplňuje podmínku jeho úspěšného ukončení, je podle odvolacího soudu třeba
vykládat tak, že k tomu, aby osoba nesplňující předpoklad podle ustanovení § 3
odst. 1 písm. b) zákona č. 563/2004 Sb. do deseti let od účinnosti zákona, tj.
do 31. 12. 2014, příslušné studium alespoň zahájila a následně, třeba i po
tomto datu, v něm pokračovala a úspěšně ho dokončila“. Na podporu závěru
odvolacího soudu nelze úspěšně argumentovat rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
20. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3924/2015, neboť toto rozhodnutí se – na rozdíl od
rozhodnutí odvolacího soudu – zabývá (mimo jiné) výjimkou z předpokladu odborné
kvalifikace pro výkon přímé pedagogické činnosti podle ustanovení § 32 odst. 1
písm. a) zákona o pedagogických pracovnících a jen v této souvislosti (pokud
vysvětluje, že splnění této výjimky neumožňuje zaměstnavateli navíc hodnotit,
zda dotčený zaměstnanec je od 1. 1. 2005 nezpůsobilý k výkonu přímé pedagogické
činnosti) obsahuje citaci názorů k výkladu ustanovení § 32 odst. 1 písm. b)
zákona o pedagogických pracovnících (jejichž správnost však z hlediska tohoto
zákonného ustanovení dovolací soud neposuzoval) obsažených v důvodové zprávě k
návrhu zákona o pedagogických pracovnících, v metodickém výkladu Ministerstva
školství, mládeže a tělovýchovy k novele zákona o pedagogických pracovnících
provedené zákonem č. 197/2014 Sb. a v komentářové literatuře, ze které žalobce
mylně dovozuje změnu shora uvedeného právního názoru dovolacího soudu k výjimce
z předpokladu odborné kvalifikace podle § 32 odst. 1 písm. b) zákona o
pedagogických pracovnících. Z hlediska závěru o účelovosti postupu žalované,
resp. o nenaplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. f) zák. práce nemohou být významné ani odvolacím soudem zvažované
okolnosti projednávané věci (spočívající v tom, že žalovaná si „citované
ustanovení zákona“ zřejmě vykládala stejně, jestliže s žalobcem uzavřela
pracovní poměr na dobu neurčitou, i když žalobce studium k získání odborné
kvalifikace pro výkon přímé pedagogické činnosti nemohl do 31. 12. 2014
dokončit, a jestliže k poslední úpravě pracovní smlouvy žalobce došlo půl roku
po tomto datu, a v tom, že žalobce byl učitelem tělocviku, u něhož je význam
odborného pedagogického vzdělání nižší než u vyučujících jiných vzdělávacích
předmětů), které samy o sobě nevypovídají nic o praktických zkušenostech
žalobce (souhrnu jeho znalostí, dovedností a odborných zkušeností nabytých
výkonem odborné praxe), jež by teoretické poznatky získané (požadovaným)
studiem mohly zatlačit do pozadí stejně jako v případě posuzovaném v žalobcem
akcentovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 3350/15.
Z uvedeného vyplývá, že žalobce, nedokončil-li zahájené studium na Pedagogické
fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích ani ke dni výpovědi z
pracovního poměru, k tomuto okamžiku nemohl splňovat předpoklad odborné
kvalifikace pro výkon přímé pedagogickou činnosti, i kdyby se jednalo o
studium, kterým bylo možné tento předpoklad získat (z tohoto pohledu odvolací
soud věc neposuzoval). Závěr o tom, že byly splněny podmínky k tomu, aby s
žalobcem mohl být rozvázán pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm.
f) zák. práce, přesto ještě není možné učinit. Stranou totiž nelze ponechat, že
podle skutkových tvrzení obsažených v žalobě pracoval žalobce u žalované jednak
ve sjednaném druhu práce učitel v dohodnutém „pracovním úvazku 0,525“ (na
základě dohody o změně pracovní smlouvy – A č. 4A/2015 ze dne 28. 8. 2015),
jednak ve sjednaném druhu práce řidič, údržbář v dohodnutém „pracovním úvazku
0,475“ (na základě dohody o změně pracovní smlouvy – B č. 4B/2015 ze dne 28. 8.
2015) a že výpověď z pracovního poměru směřovala jen k rozvázání pracovního
poměru učitele.
Sjednaná práce ve smyslu § 52 písm. f) zák. práce představuje druh práce, který
má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat. Druh vykonávané práce je
podstatnou náležitostí pracovní smlouvy [srov. § 34 odst. 1 písm. a) zák.
práce], neboť vymezuje, jakou práci je zaměstnanec povinen vykonávat, a plnit
tak jednu ze svých základních povinností vyplývajících z pracovního poměru [§
38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Právní úprava umožňuje, aby druh práce byl
sjednán tak, že je v pracovní smlouvě dohodnuto více druhů práce. V takovém
případě může zaměstnavatel zaměstnanci přidělovat práci odpovídající
kterémukoli z více sjednaných druhů a zaměstnanec je povinen takto přidělenou
práci konat. Má-li zaměstnanec u zaměstnavatele podle sjednaných pracovních
podmínek vykonávat více druhů práce a nesplňuje-li předpoklady stanovené
právními předpisy pro výkon sjednané práce ve vztahu k některému z nich, může
zaměstnavatel zaměstnanci namísto práce, pro jejíž výkon nesplňuje předpoklady
stanovené právními předpisy, přidělovat práci odpovídající tomu (těm) ze
sjednaných druhů práce, kterého (kterých) se nesplňování předpokladů netýká.
Zaměstnavatel totiž nemusí vůči zaměstnanci, s nímž sjednal více druhů práce,
plnit svou povinnost přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy [§ 38 odst. 1
písm. a) zák. práce] jen přidělováním všech sjednaných druhů práce současně;
stačí, že zaměstnanci přiděluje práci odpovídající alespoň jednomu z nich.
Může-li zaměstnavatel vzhledem ke sjednaným pracovním podmínkám přidělovat
zaměstnanci jinou práci než tu, pro jejíž výkon nesplňuje předpoklady stanovené
právními předpisy, není nesplňování těchto předpokladů důvodem k rozvázání
pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele, je-li zaměstnanec způsobilý konat
předepsaným způsobem jinou z více sjednaných prací. Nejvyšší soud proto ve své
rozhodovací praxi dospěl k závěru, že zaměstnavatel nemůže dát zaměstnanci
výpověď z pracovního poměru z důvodu nesplňování předpokladů stanovených
právními předpisy pro výkon sjednané práce podle § 52 písm. f) zák. práce,
jestliže zaměstnanec tyto předpoklady nesplňuje jen ve vztahu k jednomu z více
sjednaných druhů práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016 sp.
zn. 21 Cdo 3240/2015, uveřejněný pod č. 119 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2017).
Připustit nelze ani takový postup zaměstnavatele, který – stejně jako žalovaná
v projednávané věci – v případě, kdy zaměstnanec nesplňuje předpoklady
stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce pouze ve vztahu k jednomu
z více sjednaných druhů práce, přistoupí k výpovědi z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. f) zák. práce učiněné jen ve vztahu k tomuto sjednanému
druhu práce. Výpověď z pracovního poměru zde (vzhledem k zamýšleným právním
následkům) nepředstavuje (nemůže představovat) pracovněprávní jednání směřující
k rozvázání pracovního poměru (ten má s ohledem na další, výpovědí nedotčený
sjednaný druh práce pokračovat), nýbrž pracovněprávní jednání směřující k
jednostranné změně obsahu stávajícího pracovního poměru ve sjednaném druhu
práce. Právní úprava (srov. § 40 odst. 1 zák. práce) stanoví, že obsah
pracovního poměru je možné změnit jen tehdy, dohodnou-li se zaměstnavatel a
zaměstnanec na jeho změně, a pro dohodu o změně pracovního poměru stanoví
písemnou formu (§ 564 o. z.). Jednostranná změna obsahu pracovního poměru ve
sjednaném druhu práce je možná (zaměstnanec je povinen konat práce jiného
druhu, než byly sjednány v pracovní smlouvě) jen v případech stanovených
zákonem (srov. § 40 odst. 2 zák. práce); jedná se o případy převedení na jinou
práci podle ustanovení § 41 zák. práce, které však nepředstavují a ani nemohou
představovat definitivní (konečné) řešení otázky, jakou práci zaměstnanec bude
nadále konat, ale úpravu jen provizorní (a dočasnou) platící do doby, než dojde
k dohodě smluvních stran pracovního poměru o jeho dalším pracovním uplatnění u
zaměstnavatele, případně než dojde k rozvázání pracovního poměru. Jakékoliv
jiné jednostranné pracovněprávní jednání zaměstnavatele směřující ke změně
obsahu pracovního poměru ve sjednaném druhu práce (včetně výpovědi z pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele učiněné jen ve vztahu k jednomu z více
sjednaných druhů práce dotčeného zaměstnance) tedy odporuje zákonu a je z
tohoto důvodu neplatné (§ 580 odst. 1 o. z.). Nelze přitom pochybovat o tom, že
ustanovení § 40 zák. práce je zákonným ustanovením, ve kterém se promítá
(nachází svůj výraz) základní zásada pracovněprávních vztahů spočívající ve
zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance, jež zároveň vyjadřuje hodnoty,
které chrání veřejný pořádek [srov. § 1a odst. 1 písm. a) a odst. 2 zák.
práce]. Zákonem stanovená nemožnost jednostranné změny obsahu pracovního poměru
chrání stabilitu pracovního poměru a zamezuje vytváření nedůstojných pracovních
podmínek zaměstnanců. Nemožnost jednostranné změny obsahu pracovního poměru ve
sjednaném druhu práce zaměstnavatelem lze považovat též za výraz ústavně
zaručeného práva, podle kterého nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo
službám (čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Lze proto uzavřít, že
jednostranná změna obsahu pracovního poměru ve sjednaném druhu práce provedená
zaměstnavatelem představuje pracovněprávní jednání, které odporuje zákonu a
které zjevně narušuje veřejný pořádek, a k jehož neplatnosti se proto přihlíží
i bez návrhu (srov. § 588 o. z.).
Z uvedených hledisek soudy projednávanou věc neposuzovaly. Neučinily dostatečná
skutková zjištění, ze kterých by vyplývalo, zda žalobce práci učitele a práci
řidiče, údržbáře u žalované vykonával v témže pracovním poměru [v takovém
případě by se uplatnily shora uvedené závěry nepřipouštějící, aby zaměstnavatel
dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru z důvodu nesplňování předpokladů
stanovených právními předpisy pro výkon sjednané práce podle § 52 písm. f) zák.
práce, jestliže zaměstnanec tyto předpoklady nesplňuje jen ve vztahu k jednomu
z více sjednaných druhů práce], nebo zda tyto práce vykonával ve dvou vedle
sebe existujících základních pracovněprávních vztazích, jejichž vznik, změna a
zánik, jakož i práva a povinnosti z nich vyplývající se posuzují samostatně. Za
současného stavu řízení nelze proto učinit závěr, zda žalovaná mohla dát
žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce
učiněnou jen ve vztahu ke sjednanému druhu práce učitele.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný.
Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 11. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu