23 Cdo 809/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny
Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci
žalobce Ing. arch. Z. Š., podnikatele se sídlem Tábor, Klokotská 104/11, PSČ
390 01, identifikační číslo osoby 10319107, zastoupeného JUDr. Pavlem Šedivým,
advokátem se sídlem Tábor, Údolní 2997, proti žalované Friall s.r.o., se sídlem
Tábor, Soběslavská 2098, PSČ 39002, identifikační číslo osoby 47217723,
zastoupené doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem Praha 1,
Revoluční 24, o zaplacení částky 275 229 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 2216/2009, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2015, č. j. 1 Cmo 34/2015-94, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11 761 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
právního zástupce JUDr. Pavla Šedivého, advokáta se sídlem Tábor, Údolní 2997.
Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 1. 9. 2015, č. j.
1 Cmo 34/2015-94, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích (dále jen soud prvního stupně) ze dne 25. 9. 2014, č. j. 13 Cm
2216/2009-61, ve výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 275 229
Kč, výrokem II. změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně jen v rozsahu
povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení; výrokem III.
konstatoval, že výrok II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně zůstal odvoláním
žalované nedotčen a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že námitka překážky věci
rozhodnuté vznesená žalovanou není důvodná, neboť předmětem toho řízení je
nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den
prodlení ode dne splatnosti faktur na základě čl. V. bodu 2 smlouvy o dílo
uzavřené mezi účastníky dne 9. 3. 2004, zatímco předmětem řízení vedeného před
Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 280/2008 nebylo
zaplacení smluvní pokuty, ale doplatek ceny díla z uvedené smlouvy, k jehož
zaplacení společně se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 20. 1. 2005 (zřejmě
nesprávně uvedeno 2015) do zaplacení byla žalovaná zavázána pravomocným
rozsudkem, byla-li splatnost faktury č. 03046 dne 19. 1. 2005 (zřejmě nesprávně
uvedeno 2015). Odvolací soud vyšel z obsahu podání žalobce z 5. 2. 2009, v němž
žalobce upřesnil, že požaduje vedle jistiny ve výši 228 004 Kč pouze zákonný
úrok z prodlení jdoucí z této částky od 20. 1. 2005 do zaplacení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že považuje
dovolání za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu při řešení otázky procesního práva - překážky věci pravomocně rozhodnuté,
kdy v smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2013) mělo být řízení
v dané věci zastaveno, což však soud prvního stupně neučinil a odvolací soud
toto pochybení nenapravil a tím se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo
3439/2010, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud má být v novém řízení
projednána stejná věc, tzn. věc týchž účastníků a týkající se stejného předmětu
řízení ze stejných skutkových tvrzení, jedná se o překážku věci rozsouzené.
Dovolatelka rovněž namítá, že závěr odvolacího soudu je i v rozporu se závěrem
přijatým Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo
1782/2006, podle něhož je soud vázán žalobou a může rozhodnout jen o tom, co
žalobce požadoval, přičemž nápravu omylu v právním názoru, k němuž došlo při
podání žaloby může žalobce zjednat jen tím, že svůj požadavek vyjádřený v tzv.
žalobním petitu změní za podmínek uvedených v § 95 o. s. ř. Dovolatelka namítá
nesprávné právní posouzení odvolacím soudem, který se ztotožnil se soudem
prvního stupně, že žalobce podáním ze dne 5. 2. 2009 upřesnil žalobu. Podle
dovolatelky však k žádné změně žaloby ze dne 9. 1. 2008, kterou soud svým
procesním rozhodnutím nikdy nepřipustil, nikdy nedošlo, nedošlo ke změně
předmětu řízení vymezeného skutkovými tvrzeními v žalobě, podle nichž se
žalobce domáhal po žalované smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné částky za
každý den prodlení ode dne splatnosti faktury a v petitu žaloby z 9. 1. 2008
vyjádřil požadavek na zaplacení konkrétní finanční částky s úrokem z prodlení
ve výši 0,1 % denně ode dne 20. 1. 2005 do zaplacení. Podle názoru dovolatelky
byla smluvní pokuta předmětem řízení vedeného Krajským soudem v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 280/2008, a pokud soud rozsudkem ve věci vedené
pod sp. zn. 13 Cm 280/2008 o smluvní pokutě nerozhodl, nerozhodl o celém
předmětu řízení. Podle § 166 odst. 1 o. s. ř., nerozhodl-li soud v rozsudku o
některé části předmětu řízení, může účastník do patnácti dnů od doručení
rozsudku navrhnout jeho doplnění. To však žalobce zastoupený advokátem
neučinil, proto je dovolatelka přesvědčena, že se jedná o věc rozsouzenou a
odvolací soud se odchýlil v této procesní otázce od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a rozhodl o zastavení řízení.
V podaném vyjádření k dovolání žalobce navrhl odmítnutí dovolání, neboť má za
to, že dovolání není důvodné. Připouští sice, že vlastní žaloba nebyla ze
strany jeho právního zástupce šťastně formulována, ale ostatní kroky žalobce,
postup soudu, ale i žalované nasvědčují tomu, že žalobce před soudem požadoval
pouze příslušenství dlužné částky, tj. úroky z prodlení, a že soudy v řízení
vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 13 Cm 280/2008 o smluvní pokutě
pravomocně nerozhodly. Pokud dovolatelka argumentuje ustanovením § 95 o. s. ř.,
má žalobce za to, že procesní pravidla mají sloužit v prvé řadě k naplnění
norem hmotného práva, přičemž v dané věci by aplikace § 95 o. s. ř., jak se jí
dovolává žalovaná, byla postupem kontraproduktivním a přílišným formalismem.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále opět jen „o. s.
ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není naplněn předpoklad přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř. spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v podobě usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3439/2010 a rozsudku ze dne 10. 4. 2007,
sp. zn. 30 Cdo 1782/2006 (veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Podle prvního
z uvedených rozhodnutí je předpokladem překážky věci pravomocně rozsouzené
totožnost obou věcí, jež je dána totožností účastníků řízení a totožností
předmětu řízení, který je určen konečným petitem žaloby a skutkovými
okolnostmi, jimiž je petit zdůvodněn. O totožnost předmětu řízení jde, jestliže
tentýž nárok vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení,
jimiž byl uplatněn v předchozím řízení (ze stejného skutku). V druhém uvedeném
rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že soud je v řízení vázán žalobou a
může v něm rozhodnout jen o tom, co žalobce požadoval. Odvolací soud se od
těchto závěrů neodchýlil, jestliže dovodil, že se v dané věci týkající se
nároku na zaplacení smluvní pokuty nejedná o překážku věci rozsouzené. V
předcházejícím řízení soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobcem uplatněné
příslušenství pohledávky je zákonný úrok z prodlení se zaplacením jistiny
(doplatku ceny díla). Rozhodovaly tak o odlišném skutku, neboť smluvní pokuta
sjednaná účastníky v případě prodlení se zaplacením ceny díla v procentní výši
zajištěné pohledávky za každý den prodlení, uplatněná v tomto řízení, je
samostatně uplatnitelným majetkovým nárokem, který tak není totožný s úrokem z
prodlení – v daném případě se zákonnými úroky z prodlení. Skutkové okolnosti,
resp. tvrzení o nároku na smluvní pokutu nemohou být totožné se skutkovými
tvrzeními ohledně nároku na zaplacení jistiny a příslušenství. Úroky z prodlení
jsou příslušenstvím pohledávky a jde opětující plnění, nárok na jejich
zaplacení je zákonný důsledek prodlení s peněžitým plněním, kdežto smluvní
pokuta je samostatný nárok, který žalobce může požadovat vedle zákonných úroků
z prodlení v případě, že si účastníci řízení sjednali pro případ prodlení se
zaplacením peněžité pohledávky smluvní pokutu . Smluvní pokuta je ve vztahu k
jistině sice nárokem akcesorickým, ale jde o samostatný nárok, tudíž odvolací
soud správně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
(rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.4.2012, sp. zn. 33 Cdo 2632/2010,
stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981)
dovodil, že se v dané věci týkající se smluvní pokuty nejedná o překážku věci
pravomocně rozhodnuté.
Řešil-li tedy odvolací soud otázku položenou dovolatelkou v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání žalované podle § 237 o. s. ř.
přípustné a Nejvyšší soud proto její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. srpna 2016
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu