23 Cdo 855/2013

23 Cdo 855/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,

Ph.D., v právní věci žalobkyně LOUDA REALITY s.r.o., se sídlem Poděbrady,

Hellichova 795, PSČ 290 01, identifikační číslo osoby 27242188, zastoupené

JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Kolín, Politických vězňů 98, proti

žalované KONE, a.s., se sídlem Praha 6, Vokovice, Evropská 423/178, PSČ PSČ,

identifikační číslo osoby 00176842, zastoupené JUDr. Petrou Vlachovou,

advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 710/31, o zaplacení částky 2 468 270 Kč

s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 101/2011,

o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu

2012, č. j. 1 Cmo 250/2012-58, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 1 Cmo 250/2012

– 58, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2012, č. j. 41 Cm

101/2011-30, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

2 468 270 Kč se zákonným úrokem z prodlení a rozhodnuto o náhradě nákladů

řízení; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů

odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, že na

základě smlouvy z 28. 8. 2006 uzavřené žalovanou, jako subdodavatelem, s

generálním zhotovitelem polyfunkčních domů Kolonáda v Poděbradech, bez přímého

vztahu k žalobkyni, se žalovaná zavázala k dodávce a montáži výtahů, které se

staly součástí zhotovované stavby ve vlastnictví žalobkyně. Na generálního

zhotovitele byl dne 26. 7. 2007 prohlášen konkurz a cena díla nebyla žalované

uhrazena. Žalovaná demontovala u výtahů tlačítka, signalizaci a spodní šachetní

dveře a znemožnila tak užívání výtahů i kolaudaci stavby. K návrhu žalované

bylo Krajským soudem v Praze nařízeno dne 20. 6. 2007 předběžné opatření

zakazující žalobkyni s výtahy nakládat a tyto dokončit. Žalobkyně s žalovanou

uzavřela dne 13. 11. 2007 dohodu o narovnání (dále jen „dohoda“), jejímž

předmětem a účelem bylo narovnání veškerých sporných nebo pochybných práv z

titulu sporného vlastnického práva k výtahům v polyfunkčních domech Kolonáda v

Poděbradech, a v níž se žalobkyně zavázala za převod vlastnického práva k

výtahům uhradit žalované částku 2 468 270 Kč; žalovaná se zavázala při splnění

této úhrady zprovoznit zbývající výtahy v termínu do 29. 11. 2007 a předat

žalobkyni veškerou potřebnou dokumentaci k provozování výtahů. Žalovaná se

rovněž zavázala, že po splnění sjednaných povinností vezme v celém rozsahu zpět

žalobu na zaplacení resp. vydání věci a podá návrh na zrušení nařízeného

předběžného opatření, kterým bylo žalobkyni zakázáno s výtahy nakládat a tyto

dokončit. Žalobkyně pokládá učiněný právní úkon - uzavření předmětné dohody -

za neplatný pro nedostatek svobodné vůle ve smyslu § 37 odst. 1 občanského

zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), což vyjádřila v

notářském zápisu ze dne 12. 11. 2007, a má za to, že dohoda byla uzavřena za

podmínek § 49 obč. zák. a že podanou žalobou žalobkyně od ní odstoupila, proto

považuje zaplacenou částku 2 468 470 Kč za bezdůvodné obohacení žalované. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nejprve dovodil, že právní režim

závazkového vztahu mezi účastnicemi při uzavírání dohody o narovnání je třeba

subsumovat s ohledem na postavení účastnic pod režim tzv. relativních obchodů

(§ 261 odst. 1 obchodního zákoníku - dále jen “obch. zák.”). Protože institut

dohody o narovnání obchodní zákoník neupravuje, aplikoval pro takovou dohodu

úpravu občanskoprávní, avšak pro ostatní instituty, jako např. promlčení,

odstoupení od smlouvy, atd. se aplikoval úpravu obchodně právní (§ 261 odst. 6

obch. zák.). Odvolací soud v dané souvislosti poukázal na § 267 odst. 2 obch. zák., podle něhož platí, že ve vztazích upravených obchodním zákoníkem neplatí

ustanovení § 49 obč. zák., které stanoví, že účastník, který uzavřel smlouvu v

tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že předmětná

dohoda o narovnání je platným právním úkonem uzavřeným v souladu s § 585 odst. 1 obč. zák. Konstatoval, že předpokladem uzavření platné dohody o narovnání je

existence „sporných nebo pochybných práv“ mezi účastníky v době jejího

uzavření. Odvolací soud ze skutkových zjištění dovodil, že takový předpoklad

existoval, a to v podobě sporu o vlastnictví osobních výtahů namontovaných

žalovanou do stavby žalobkyně a tento spor byl i předmětem soudního řízení, a

to jak řízení o nařízení předběžného opatření, tak řízení ve věci samé o

zaplacení eventuelně o vydání věci. Uzavřením dohody o narovnání dne 13. 11. 2007 byl podle závěru obou soudů spor mimosoudně narovnán. Odvolací soud shodně

se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že projevená vůle v dohodě nebyla

výrazem nesvobodné vůle, jak namítala žalobkyně. Odvolací soud v odůvodnění

svého rozhodnutí uvedl, že pokud jde o existenci bezprávné výhružky (vis

compulsiva), zakládající neplatnost uzavřené dohody pro nedostatek svobodné

vůle žalobkyně, musela by taková bezprávná výhružka spočívat ve vyhrožování

žalovanou (nebo osobou třetí) něčím, co hrozící není vůbec oprávněn provést

nebo sice oprávněn provést je, ale nesmí hrozit tak, aby žalobkyni pohnul k

určitému právnímu úkonu. Odvolací soud dospěl k závěru, že takové objektivně

existující skutečnosti, které by byly bezprávnou výhružkou, v daném případě

neexistují, přičemž notářský zápis z 12. 11. 2007, osvědčující prohlášení

zástupce žalobkyně, není důkazem o objektivně nesvobodné vůli. Rovněž

ekonomická realita žalobkyně, vyžadující včasnou kolaudaci stavby, kdy v

opačném případě by mohly být uplatněny sankce v podobě smluvních pokut od

konečných nabyvatelů bytových a nebytových jednotek a hrozba navýšení závazků

ve vztahu k financující bance, z titulu úvěru, podle odvolacího soudu

bezprávnou výhružku podle smyslu zákonného ustanovení nepředstavuje. Pokud by

bylo možno shledat bezprávnou výhružku ve svémocném odnětí ovládacích prvků

namontovaných výtahů žalovanou, bylo-li by toto odnětí neoprávněné, pak i v

takovém případě by však tato skutečnost musela podle odvolacího soudu

představovat výlučnou nebo rozhodující příčinu, na základě které žalobkyně

dohodu o narovnání uzavřela. Z výsledku provedeného dokazování ale vyplynulo,

že druhou, minimálně stejně významnou, ne-li převažující příčinou, proč

žalobkyně k uzavření dohody přistoupila, byla existence zahájeného řízení ve

sporu o vlastnictví k výtahům a zejména vydané předběžné opatření soudu,

zakazující žalobkyni provádění jakýchkoli zásahů, oprav, úprav a změn výtahů

včetně dokončovacích a montážních prací. Skutečnost, že uzavřená dohoda zbavila

žalobkyni nepříznivých důsledků nařízeného předběžného opatření, za bezprávnou

výhružku považovat nelze, jak vyplynulo z usnesení soudu, kterým bylo

rozhodnuto o odvolání žalobkyně proti nařízenému předběžnému opatření. Odvolací

soud nepovažoval uzavřenou dohodu za neplatnou ani pro rozpor s dobrými mravy

podle § 39 obč.

zák., nedošlo-li k „duplicitnímu příjmu“ žalované za provedenou

dodávku a montáž výtahů, jak vyplynulo z dokazování. Odvolací soud proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako

věcně správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost

opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost

podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s.

ř.

Dovolatelka je přesvědčena, že udržování bezprávního stavu „zneprovozonění

výtahů“, kdy žalovaná poškodila funkční výtahy, které byly součástí věci

žalobkyně, a podmiňování odstranění tohoto stavu znovu zaplacením ceny výtahů,

je třeba považovat za více než bezprávnou výhrůžku, jestliže žalovaná ani

nebyla k žalobkyni v přímém právním vztahu. Trvala-li žalovaná na svém

bezprávném požadavku znovuzaplacení ceny výtahů, neměla žalobkyně naprosto

žádnou jinou volbu než znovu zaplatit, ač to nebylo její svobodnou vůlí.

Nejednalo se přitom jen o ekonomické důsledky ve sféře žalobkyně, ale při

případně dlouhotrvajícím sporu by mohl stav být pro žalobkyni i likvidační,

tedy ohrozit samotnou její existenci. Pod tlakem protiprávního jednání žalované

proto žalobkyně dohodu o narovnání podepsala. Dovolatelka zdůraznila, že u

žalované se jednalo navíc o promyšlené jednání, jehož smyslem a účelem bylo

dosáhnout protiprávního zaplacení hodnoty plnění, kterou měl zaplatit někdo

jiný - generální dodavatel. Protože byl ale na něj prohlášen konkurs, žalovaná

si byla vědoma, že by z konkursu získala pouze zlomek hodnoty svého plnění, a

tudíž jednala tak, aby pod tíhou okolností – odmontování podstatných součástí

namontovaného ovládání výtahů - přinutila žalobkyni přistoupit na uzavření

předmětné dohody.

Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen

„Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k

dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla jeho odmítnutí.

Má za to, že dovolání trpí vadami, které brání projednání. Zároveň se domnívá,

že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Pokud by

Nejvyšší soud přesto dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, žalovaná

navrhla jeho zamítnutí. Nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že by postup žalované

byl protiprávní a že by ohrozil samotnou existenci žalobkyně. Žalovaná je

přesvědčena, že odvolací soud správně posoudil předmětnou dohodou o narovnání

jako platný právní úkon a že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení je

nedůvodná. Nejvyšší soud se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle

občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání

proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou,

řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v

ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání žalobkyně není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li

dovoláním napadán výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání není přípustné ani podle §

237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podmínky pro přípustnost dovolání v tomto

ustanovení stanoveném nejsou dány, vydal-li soud prvního stupně v dané věci

jediný rozsudek. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve

věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti

rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,

jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písmena b) o. s. ř. a

dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce

zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní

otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která

je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a

odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce

zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující

význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího

soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat,

že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není

založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává

tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v

ustanovení § 237 odst. 3 o. s.

ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní

stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom

nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro

zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými

dovolacími důvody. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se

závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho

vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať

již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména

posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových odvolacího soudu při možné

přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci

nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací

soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní

význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího

soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím

řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. V projednávané věci odvolací soud řešil otázku, zda právní úkon akceptace

posuzované dohody o narovnání učiněná žalobkyní je neplatná pro nedostatek

svobody vůle z důvodu bezprávné výhrůžky ze strany druhého subjektu právního

úkonu – žalované. Uvedenou právní otázku posoudil odvolací soud v rozporu s

ustálenou judikaturou soudů. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro

rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadený

rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stánce

zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně

proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 o. s. ř.). Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které

provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru,

že dovolání je opodstatněné. Odvolací soud v posuzovaném případě vycházel ze závěru, že právní úkon

akceptace posuzované dohody o narovnání byl učiněn žalobkyní svobodně bez

psychického nátlaku (bezprávné výhrůžky) ze strany druhého subjektu právního

úkonu, kterým byla žalovaná. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,

určitě a srozumitelmě; jinak je neplatný. Nezbytným pojmovým předpokladem vzniku právního úkonu je především svobodná a

vážná vůle, jako psychický vztah jednajícího subjektu k zamyšlenému (chtěnému)

následku. Právní úkon však vzniká až tehdy, je-li takto utvořená vůle projevena

určitým a srozumitelným způsobem navenek a učiněna seznatelnou jiným osobám. Má-li právní úkon (navenek projevená vůle) účastníka obchodního závazkového

vztahu skutečně odpovídat jeho vlastní vůli, musí být výsledkem jeho vnitřního

(duševního) rozhodovacího procesu.

O svobodný právní úkon nejde, byl-li tento učiněn v důsledku přímého fyzického

donucení (vis absoluta), což ovšem není případ posuzovaný v této věci. O svobodný právní úkon rovněž nejde, byl-li právní úkon učiněn v důsledku

psychického donucení (nátlaku), zejména bezprávné výhrůžky (vis

compulsiva). Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že žalovaná řádně dokončené dílo – výtahy

(zjišťovací protokoly ze dne 9. února 2007 a 7. června 2007), které již bylo v

oprávněné držbě vlastníka stavby - polyfunkčních domů Kolonáda v Poděbradech

(nikoli v držbě žalované), demontovala z důvodu nezaplacení ceny díla jejím

smluvním partnerem a po žalobkyni, vlastnici stavby, požadovala za zprovoznění

výtahu uhrazení ceny díla. V posuzovaném případě se jedná o zákonem

reprobovanou svémoc (svévoli), tj. nedovolené se zmocnění věci či práva vlastní

mocí. Žalovaná užitím vlastní síly narušila pokojný stav – držbu výtahů, které

se staly součástí stavby polyfunkčních domů Kolonáda, a jejich neoprávněnou

demontáží se snažila vydobýt své domnělé vlastnické právo k výtahům. Žalovaná

neoprávněně reagovala na porušení svého práva na zaplacení ceny díla komisivním

způsobem a domáhala se tohoto práva sama mimosoudní cestou proti tomu, kdo,

podle jejího názoru, porušil její právo zadržováním věci. Toto svémocné jednání

vybočuje z dovolené svépomoci resp. nutné obrany ve smyslu § 6 obč. zák., neboť

narušuje pokojný stav. Žalovaná nebyla oprávněna k takovému rušivému jednání,

jehož účelem bylo zmenšení případné újmy způsobené neuhrazením ceny díla v plné

výši, neboť i když žalovaná uplatnila své právo vůči smluvnímu dlužníku v rámci

konkurzního řízení, bylo zřejmé, že předmětná pohledávka nebude v požadované

výši uspokojena. Na výše uvedeném nic nemění skutečnost, že u Krajského soudu v

Praze mezi účastníky řízení probíhal spor, jehož předmětem bylo sporné

vlastnictví výtahů, přičemž v neprospěch žalobkyně bylo dne 20. června 2007

nařízeno předběžné opatření, podle něhož jí bylo zakázáno s uvedenými výtahy

nakládat, zejména je dokončit. Tato okolnost pouze zvýšila intezitu psychického

nátlaku vyvolaného žalovanou. K výše uvedenému však oba soudy při posuzování vůle žalobkyně, která jako

základní složka právního úkonu musí být ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. svobodná, nepřihlédly. O svobodný právní úkon nejde, byl-li tento úkon učiněn v

důsledku psychického donucení (nátlaku), tedy bezprávné výhrůžky (vis

compulsiva); rozhodující je přitom působení bezprávné výhrůžky v době učinění

právního úkonu. Uzavřel-li některý z účastníků smlouvy smlouvu na základě

psychického donucení, nedovoleným nátlakem ze strany druhého účastníka smlouvy,

bylo jeho jednání postiženo nedostatkem svobody vůle. Bezprávnou výhrůžkou je

takové protiprávní působení na vůli jednajícího, když se vůle vytváří pod

vlivem důvodné bázně či strachu z protiprávní hrozby.

Žalobkyně byla k právnímu

jednání - uzavření dohody o narovnání – přinucena, jak je výše uvedeno,

okolnostmi vyvolanými žalovanou, která jí hrozila tím, že bez neuhrazení plné

výše ceny díla jí nevydá neoprávněně odejmuté části výtahů, což nebyla

oprávněna provést, a rovněž těmito okolnostmi nesměla hrozit tak, aby žalobkyni

pohnula k právnímu úkonu – k uzavření dohody o narovnání, tj. k zaplacení ceny

díla žalované, kterou již zaplatila dlužníku žalované, jako svému smluvnímu

zhotoviteli, oproti zprovoznění žalovanou neoprávněně demontovaných výtahů. Žalobkyně uzavřela dohodu podle pokynů žalované, kterou by, nebýt důvodné bázně

o své obchodní zájmy v důsledku nedokončení výtahů vyvolané bezprávnou

výhružkou, za normálních poměrů neuzavřela. S ohledem na subjektivní poměry

žalobkyně představující nutnost včasně dokončit a zkolaudovat stavbu, jejíž

předání bylo zajištěno smluvními pokutami ve prospěch konečných nabyvatelů

nebytových a bytových jednotek, a kdy jí hrozilo navýšení závazků ve vztahu k

financující bance a též s přihlédnutím k vydanému předběžnému opatření soudu

zakazujícímu žalobkyni dokončení výtahů, je třeba pohlížet na žalobkyni jako na

osobu jednající v ohrožení. Jednání žalované tak vyvolávalo v žalobkyni

důvodnou bázeň z protiprávní hrozby. V posuzovaném prípadě se vůle žalobkyně

utvářela pod psychickým nátlakem žalované, která v důsledku druhu a intenzity

bezprávné výhrůžky v době učinění právního úkonu – uzavření dohody - jednala

nesvobodně. Z výše uvedeného vyplývá i příčinná souvislost mezi bezprávnou

výhrůžkou a právním úkonem žalobkyně. Svémocné jednání žalované se stalo

pohnutkou pro projev vůle jednající žalobkyně tak, že jednala ke svému

neprospěchu (shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2007, sp. zn. 33 Odo 808/2005, ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1332/2001, ze dne 8. 12.2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek po číslem R 70/2011). Na tomto základě lze uzavřít, že soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru,

že právní úkon žalobkyně nebyl postižen nedostatkem svobody vůle, neboť jej

žalobkyně neučinila ve stavu tísně. Ustanovení § 267 odst. 2 zák. č. 513/1991

Sb., obchodního zákoníku vylučuje aplikaci § 49 obč. zák., tudíž u tísně v

obchodněprávních vztazích vylučuje u tísně možnost jednajícímu vyvodit z takové

„nesvobody“ příslušné právní důsledky. Právní úkon, který byl učiněn ve stavu

tísně, se podle ustálené judikatury (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod

číslem 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) rozumí nejen objektivní

hospodářský nebo sociální stav, nýbrž i psychický stav (např. rozrušení, obavy

o blízkou osobu, apod.) Rozdíl mezi stavem psychického donucení jednajícího a

stavem tísně plynoucím z psychického stavu jednajícího je především v jejich

intenzitě, a v tom, že psychické donucení předpokládá psychické působení další

osoby (kontrahenta nebo i třetí osoby) na vůli jednajícího.

Jak se podáva se závěrů formulovaných výše, původcem psychického donucení

(nátlaku), neboli bezprávné výhrůžky, které ovlivnilo svobodu vůle žalobkyně,

byl druhý účastník smlouvy – žalovaná. Lze tak uzavřít, že projev vůle

žalobkyně směřující k uzavření dohody o narovnání dne 13. listopadu 2007 nebyl

učiněn svobodně ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší

soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za

středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí

odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací

soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§

243d odst. 1 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. října 2014

JUDr. Kateřina H

o r n o c h o v á

předsedkyně senátu