23 Cdo 858/2022-223 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce J. Š., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Plíhalem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, SNP 1350, proti žalované REFISTA s.r.o., se sídlem ve Vamberku, Jiráskova 382, identifikační číslo osoby 28785037, zastoupené JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí 274, o určení vlastnictví a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 850 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 228/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2021, č. j. 20 Co 124/2020-188, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal proti žalované určení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, a k pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY. Žalovaná vzájemným návrhem požadovala po žalobci vrácení částky 850 000 Kč s příslušenstvím, kterou měla na základě kupní smlouvy ze dne 4. 5. 2012 zaplatit částečně žalobci a jeho zemřelé manželce, částečně za žalobce a jeho manželku Exekutorskému úřadu Zlín, Exekutorskému úřadu Praha 7 a Exekutorskému úřadu Klatovy.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 9. 2019, č. j. 7 C 288/2016-63, určil, že žalobce spolu s manželkou R. Š., zemřelou dne 13. 12. 2013, vlastnili ke dni úmrtí manželky žalobce ve společném jmění manželů pozemek parc. č. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, to vše v k. ú. a obci XY (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 173 165 Kč (výrok II), zamítl žalobu co do zaplacení příslušenství z částky 173 165 Kč a ohledně částky 676 835 Kč s
příslušenstvím (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV a V). Soud prvního stupně po provedeném dokazování konstatoval, že žalobce a jeho manželka uzavřeli dne 4. 5. 2012 kupní smlouvu se žalovanou v omylu, který žalovaná úmyslně vyvolala. To mělo za následek neplatnost této smlouvy, proto byli její účastníci povinni vrátit si vzájemně poskytnutá plnění podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Podle soudu žalobce vrácení plnění dosáhnul určením svého vlastnického práva, žalovaná pak zaplacením 173 165 Kč ze strany žalobce, když tato částka představuje skutečně prokázané peněžité plnění žalované za žalobce exekutorským úřadům.
Soud proto určil, že žalobce a jeho manželka vlastnili ke dni úmrtí manželky ve společném jmění manželů výše uvedené pozemky, a zároveň žalobce zavázal k povinnosti zaplatit žalované částku 173 165 Kč. Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci.
K námitce žalované, že žalobce v žalobě opomněl vyjádřit synallagmatický právní poměr, odvolací soud uvedl, že důvodem pro nevyhovění žalobě na určení vlastnického práva podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nemůže být skutečnost, že žalobce zároveň nepodal žalobu na plnění a nevyjádřil v ní vázanost vydání nemovitosti na vrácení plnění poskytnutého druhou stranou. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nadto žalovaná podala proti žalobci vzájemnou žalobu na zaplacení částky, kterou měla podle svých tvrzení žalobci, resp. exekutorským úřadům za žalobce zaplatit, čímž podle soudu učinila svému právu zadost. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, v němž dovolacímu přezkumu předložila námitku, že soudy „nesprávně vyhodnotily otázku vyjádření synallagmatického právního vztahu v žalobě“, čím se měly odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007. Podle žalované se žalobce domáhal určení vlastnictví, přitom v žalobě absentovalo vyjádření o vrácení poskytnutého plnění, které žalobce obdržel od žalované. Žalovaná měla za to, že její vzájemný návrh nebyl způsobilý nahradit nedostatek vyjádření synallagmatického vztahu v žalobě. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka týkající se vyjádření synallagmatického právního poměru v žalobě o určení vlastnického práva k nemovité věci přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněném pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva prodávajícího ve smyslu § 80 o. s. ř. není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5586/2017). Uvedený závěr se taktéž vztahuje na případ určení vlastnického práva k nemovitému majetku z důvodu neplatnosti věcné (převodní) smlouvy, jako je tomu i v tomto případě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1974/2020). Z vyloženého se tak podává, že pokud žalobce zvolil k ochraně svého vlastnického práva určovací žalobu, neplynula mu ze stávající právní úpravy, též s přihlédnutím k připomenuté judikatuře, povinnost doplnit žalobní návrh (petit) tak, aby vyjadřoval rozsah vzájemného plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
11. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1438/2020). Jestliže v této souvislosti žalovaná odkazovala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, pak dovolací soud konstatuje, že na projednávanou věc nedopadá, neboť se v něm řešila otázka zúčtování vzájemných peněžitých plnění podle § 457 obč. zák. V posuzovaném případě přitom zjevně o vzájemná peněžní plnění nešlo, a to ani o plnění, za něž by musela být poskytnuta peněžitá náhrada (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 696/2018).
Ani tato argumentace žalované tak není ve vztahu k řešenému případu přiléhavá. Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že oporu v judikatuře dovolacího soudu nenachází ani názor žalované, že vzájemná žaloba není způsobilá nahradit nedostatek vyjádření synallagmatického závazkového poměru v případné žalobě (na plnění).
Jak totiž vyplývá z rozhodovací praxe dovolacího soudu, o vzájemné vázanosti restituční povinnosti stran neplatné (nebo zrušené) smlouvy soud rozhodne ve výroku nejen na základě žalobního návrhu samého, ale také ve spojení se vzájemným návrhem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, nebo ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3833/2016).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž nákladový výrok II rozsudku odvolacího soudu. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil Nejvyšší soud s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti výroku I odvolacího soudu v části, v níž byly potvrzeny výroky IV a V rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2022 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu