24 Cdo 1158/2025-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, v právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou, se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, proti žalovaným 1) P. Š. a 2) D. Š., oběma zastoupeným JUDr. Kateřinou Součkovou, advokátkou, se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 161, o určení, že žalobce je dědicem ze závěti, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 215/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2024, č. j. 25 Co 263/2024-166, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, jež jsou oprávněni společně a nerozdílně, na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 147,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Kateřiny Součkové, advokáta.
1. Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 7. 2024, č. j. 3 C 215/2023-131, zamítl žalobu žalobce, kterou se domáhal určení, že je závětním dědicem zůstavitele Z. Š., zemřelého 4. 4. 2022 (dále jen „zůstavitel“), a to na základě allografní závěti, sepsané dne 8. 2. 2022 [dále jen „závěť“] (výrok I rozsudku) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě nákladů řízení 58 806 Kč (výrok II rozsudku).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce potvrdil
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal na základě předchozího odkazu pozůstalostního soudu určení, že je dědicem zůstavitele na základě výše označené, a nikoliv vlastní rukou sepsané (tzv. allografní) závěti.
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Otázka, jaké je postavení dvou povolaných svědků, kteří allografní závěť opatřili svými vlastnoručními podpisy a zda zákon stanoví pro vznik allografní závěti konkrétní postup, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil a „postavením“ obou svědků D. i S. [které v obecné rovině a shodně se soudem prvního stupně za způsobilé svědky pořízení závěti považoval] se zabýval jen při hodnocení věrohodnosti jejich výpovědi. Řečeno jinak: okolnost, že měl koncipovat text závěti svědek S. odvolací soud sama o sobě nevedla k závěru o nedůvodnosti žaloby. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti zčásti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což ji ovšem diskvalifikuje z možnosti jejím prostřednictvím založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Tázal-li se snad dovolatel na to, zda byl svědek D. způsobilým svědkem, pokud spolehlivě neznal totožnost zůstavitele a podle jeho výpovědi mu ani nebyl předložen doklad totožnosti
zůstavitele, pak i v tomto směru právní posouzení soudem prvního stupně, aprobované odvolacím soudem (viz odst. 10 napadeného rozhodnutí) sledovalo ustálenou judikaturu dovolacího soudu i komentářovou literaturu (na něž soudy obou stupňů zcela příhodně odkázaly), jež jsou zajedno v tom, že podle ustanovení § 1539 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se svědci zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba, přičemž je dovozováno, že úkolem svědků allografní závěti, pořízené ve smyslu ustanovení § 1534 o.
z., je potvrdit totožnost zůstavitele jako osoby, která závěť pořídila (k tomu srov. např. závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1612/2022, případně právní názor vyjádřený v díle Novotný, P., Novotná, M. Nový, občanský zákoník. Dědické právo. Praha: Grada Publishing, a.s., 2014, s. 51, podle kterého svědci buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována; shodně též Šešina, M., Muzikář, L., Dobiáš, P.
Dědické právo. Praktická příručka. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, str. 72, podle nějž z povahy věci vyplývá, že musí jít o osoby, které zůstavitele znají, nebo jim zůstavitel musí před zahájením právního jednání svoji totožnost řádně prokázat, například svým občanským průkazem či pasem). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3356/2023).
6. Obsahově vzájemně provázané otázky [to je a) zda slovní projev vůle zůstavitele „ano/jo“ je projevem vůle dostatečně určitým a srozumitelným, b) zda je pro platnost allografní závěti nezbytné, aby zůstavitel při jejím pořizování ústně potvrdil, že závětní listina obsahuje jeho pravou a vážnou poslední vůli, ačkoliv je takové potvrzení zároveň přímo písemně zachyceno v textu závětní listiny a c) zda zůstavitelovým prohlášením, které sám nesepsal, ale byl přítomen jeho přednesu a následně jej sám četl, a poté slovním projevem vůle „ano/jo“ zůstavitel projevuje určitě a srozumitelně svoji vůli] cílí ke kvalitě a formě obsahu prohlášení zůstavitele o tom, že jím podepsaná listina /závěť/ obsahuje projev jeho vůle. Daná otázka však byla rovněž v recentní judikatuře dovolacího soudu (jak na ni podrobně upozornily ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů) v úplnosti vyřešena a ani podané dovolání nemá potenciál, aby se od tam zakotveného řešení Nejvyšší soud odchýlil.
7. V opakovaně citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, je vyloženo, že zůstavitel nemusí před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně, a nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Požadavku ustanovení § 476b zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“), který se obsahově významně neodlišoval znění § 1534 o.
z., odpovídalo použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Bylo totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně) [srov. též právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.
5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, nebo v rozsudku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011]. Uvedené názory sdílí i právní věda, podle níž může být výslovný projev vůle zůstavitele o tom, že listina obsahuje jeho poslední vůli, učiněn ústně, písemně, případně i jiným jednoznačným, nesporným a pochyby nevzbuzujícím způsobem, z něhož je zřejmé jeho vědomí skutečnosti, že listina obsahuje jeho poslední vůli a že s jejím obsahem souhlasí (srov. například Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek.
§ 1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 648). Nejvyšší soud pak již jen pro úplnost doplňuje, že zatímco § 476b obč. zák. počítal s „projevením“ vůle zůstavitele, rozhodná (a nyní účinná) právní úprava v § 1534 o. z. nově používá termín obsahově nepochybně rigidnější termín „prohlášení“ vůle.
8. Je nadbytečné zabývat se tím, zda tvrzený projev vůle zůstavitele v podobě „ano/jo“, jímž mělo být dle dovolatele zůstavitelem reagováno na předchozí přečtení sporné závěti svědkem S., byl z hlediska § 1534 o. z. dostatečný, neboť uvedené prohlášení zůstavitele ve své výpovědi nepotvrdil druhý svědek závěti D., který opakovaně a zcela opačně vypověděl, že “když přišli dovnitř domu zůstavitele, žalobce přítomné představil a posadili se ke stolu. S. závěť, kterou měl předepsanou, přečetl nahlas a poté ji předložil zůstaviteli.
Ten si ji ještě jednou přečetl, při čtení měl brýle. Žalobce byl v té době mimo místnost. Po přečtení závěti ji Z bez komentáře podepsal, potom se podepsal svědek a naposledy S. Po podpisu se rozloučili a žalobce ho odvezl domů“ (odst. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně pak svědek D. vypovídal před soudem prvního stupně (viz odst. 7 jeho rozsudku), když uvedl, že: „…. pak S. začal závěť číst a pak ji předal zůstaviteli. Ten do závěti nahlížel, asi ji četl, pak ji podepsal a nic k tomu asi neříkal.
Zůstavitel u toho měl silné dioptrické brýle, svědek si už nepamatuje, zda se zůstavitel na něco dotazoval. Pak listinu podepsal svědek a nakonec S. Poté došli pro žalobce, chvilku se hovořilo a pak to ukončili. Svědek si nevybavuje, zda před tím, než S. začal závěť číst, k závěti něco říkal nebo vysvětloval. S. závěť četl asi celou, svědek si ale nepamatuje, zda skutečně četl všechna čísla všech pozemků, neví, zda se upřesňovalo, o které konkrétní pozemky jde, podrobně se to ale nerozebíralo. Sám vyhotovení závěti k dispozici neměl, nemohl čtení kontrolovat, ani ho to nezajímalo“.
Hodnotil-li soud prvního stupně i odvolací soud výpovědi obou svědků jako vzájemně rozporné (a tedy nevěrohodné) a nebyl-li s to svědek D. jednoznačně potvrdit nic jiného, než že po tvrzeném přednesení závěti (nebo její části, bez výčtu v závěti označených nemovitých věcí) S. tuto zůstavitel možná přečetl a určitě podepsal (aniž by tomu předcházelo či alespoň následovalo prohlášení, že podpisovaná listina obsahuje jeho závěť), je zřejmé, že tentýž svědek nepotvrdil, že by zůstavitel dal jakkoliv (byť i jen pronesením slov „“ano/jo“), tím méně bez pochybností najevo, že listina obsahuje jeho poslední vůli.
Samotný podpis listiny není s to nahradit absentující (oběma svědky současně nepotvrzené) prohlášení zůstavitele, že podepisovaná listina obsahuje jeho poslední vůli.
9. Otázka, zda může výslovné prohlášení zůstavitele být nahrazeno obsahem podepisované listiny, je otázkou, která pro svou zcela zjevnou bezdůvodnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.) nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť její řešení vyplývá přímo z jednoznačného a obsahově nepochybného znění zákona, který výslovně požaduje, aby – jak ostatně správně uvádí samotný dovolatel – zůstavitel prohlásil o listině, že obsahuje jeho poslední vůli, nikoliv aby takové prohlášení obsahovala sama listina, k níž jako celku se má zůstavitelovo obligatorní prohlášení teprve vztahovat. Podpis zůstavitele na allografní závěti, přítomnost dvou svědků i zákonem vyžadovaná potřeba výslovného prohlášení zůstavitele o tom, že listina jím podepsaná obsahuje jeho poslední vůle plní vedle dalších funkcí (např. důkazní) i tzv. funkci varovnou: prohlášení o tom, že listina je poslední vůlí zůstavitele má vedle obligatorní písemné formy tohoto typu posledního pořízení a účasti dvou svědků pořizovatele závěti varovat před ukvapeností a učinit ho ostražitým při zásadním nakládání se jměním za života jím nabytým.
10. Zákonodárce nepožaduje, aby zůstavitel listinu, jež má obsahovat jeho závěť před svědky sepsal či podepsal, tyto úkony mohou svědectví dvou osob časově předcházet. Již proto je bez významu, že měl zůstavitel údajně podle svědků závěť před nimi podepsat, stejně tak je nerozhodné, co bylo obsahem podepsané listiny, jelikož zákonem vyžadované svědectví obou současně přítomných osob se nevztahuje ani k obsahu listiny, ani k podpisu zůstavitele, nýbrž výlučně k zůstavitelovu prohlášení, že listina obsahuje jeho poslední vůli (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1957 Sbírky rozhodnutí československých soudů, popř. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1883/96, nebo usnesení ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3098/2011) a že prohlášení učinil svědkům známý zůstavitel. V poměrech projednávané věci však existence takového prohlášení opakovanými výpověďmi svědka D. prokázána nebyla.
11. V otázce vážící se k tomu, zda je dostačující, že zůstavitel reaguje na předchozí přečtení závěti toliko souslovím „ano/jo“, je třeba současně připomenout, že žalobce své právní posouzení věci v dovolání nepřípadně konstruuje na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud (resp. soud prvního stupně), a takto uplatněná námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Soudy obou stupňů totiž neměly ani na základě výpovědí svědka S. a žalobce za prokázáno, že by zůstavitel uvedené sousloví pronesl, a naopak akcentovaly výpověď svědka D., který opakovaně (po poučení o právních následcích nepravdivé výpovědi) tvrdil opak, tedy že po přečtení závěti a před jejím podpisem, ba ani poté zůstavitel již k obsahu listiny nic dalšího nepronesl. Hodnocení důkazů je přitom doménou soudu prvního stupně a jejich přezkum pak úkolem soudu odvolacího, dovolací soud však v zásadě skutkovou instancí není a nepřísluší mu přehodnocovat provedené důkazy a odchylovat se od již učiněných skutkových zjištění. Ty pak nestály osamoceně, ale byly hodnoceny komplexně s přihlédnutím ke všemu ostatnímu, co za řízení vyšlo najevo (např. neobvyklý způsob koncipování závěti, zvolení zcela odlišné formy, než byla do té doby zůstaviteli vlastní /všechny dřívější závěti sepsal ve formě notářského zápisu/, významné rozpory ve výpovědích svědků, výsledky odborného zkoumání závěti v průběhu policejního prověřování, které nepotvrdilo ani nevyvrátilo, že jde o pravý podpis zůstavitele, atd.), nelze mít proto za to, že by závěry nižších soudů o zjištěném skutkovém stavu byly excesivní. Odložení trestního oznámení nezbavuje civilní soud povinnosti náležitě hodnotit důkazy a příslušné usnesení jej nijak nezavazuje (§ 135 odst. 1 arg. ? contr. o. s. ř.).
12. Lze tak uzavřít, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) se od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlily, což vede k závěru o nepřípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. pokud jde o výrok o věci samé, když dovolání v části napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Dovolací soud proto podané dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.)
13. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu