24 Cdo 1180/2024-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně SPL Holding a.s., se sídlem v Lutíně, Jana Sigmunda č. 313, IČO 25375407, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem v Drnovicích č. 169, proti žalovaným 1) J. K., 2) Slovenskému plynárenskému priemyslu, a.s., se sídlem v Bratislavě, Mlynské Nivy č. 44/a, Slovenská republika, a 3) Romanu Zubíkovi, bytem v Praze, Karlovo náměstí č. 315/6, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 46/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2024 č.j. 11 Co 204/2023-44, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.1.2024 č.j. 11 Co 204/2023-44, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku žalobkyní, není podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a – ani přes námitky dovolatelky – není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Dovolací soud v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2016 sp. zn. 23 Cdo 4438/2015, na které odkázal i odvolací soud a názoru v něm vyjádřeném si „je vědoma“ i sama dovolatelka, zaujal stanovisko, že poplatková povinnost je stanovena zákonem a nesprávné určení výše poplatku soudem v žádném případě nepůsobí její změnu, pouze výši soudního poplatku individualizuje.
Jinak řečeno, pokud soud ve výzvě nesprávně stanoví výši soudního poplatku, nevzniká tímto rozhodnutím poplatníkovi povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši nesprávně stanovené soudem, ale zůstává mu zachována poplatková povinnost zákonná. Pokud však poplatník na soudním poplatku nezaplatí ničeho (nezaplatí soudní poplatek ani zčásti), soud rozhodne o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, i když výše soudního poplatku byla ve výzvě soudu stanovena nesprávně.
Uvedený právní názor, který dovolací soud v minulosti vyslovil, následně byl a je v rozhodovací praxi dovolacího soudu jako správný přijímán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2017 sp. zn. 23 Cdo 3124/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2021 sp. zn. 23 Cdo 2255/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2022 sp. zn. 30 Cdo 3717/2021 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2024 sp. zn. 25 Cdo 2596/2023). Nelze sdílet názor dovolatelky, že Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 23.4.2013 sp. zn. Pl.
ÚS-st. 35/13 „označil takový postup soudu za zásah do základních práv účastníka řízení“. Svůj názor dovolatelka dovozuje z vyjádření Ústavního soudu, že „…případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě není způsobilé bezprostředně působit zásah do základních práv a svobod poplatníka, nýbrž takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku…“. Dovolatelka však přehlíží, že v citovaném stanovisku Ústavní soud současně vyložil, že „…určí-li ve výzvě soud výši poplatku nesprávně částkou vyšší, nevznikne tím poplatníkovi povinnost k jeho zaplacení i v této „převyšující“ části.
Pakliže by soud v případě nezaplacení tohoto rozdílu zastavil řízení, takovéto rozhodnutí by bylo nezákonné.“. Uvedené lze nepochybně chápat tak, jak v odůvodnění napadeného usnesení vyložil i odvolací soud, že určí-li soud ve výzvě výši poplatku nesprávně částkou vyšší, bylo by nezákonným takové rozhodnutí, kterým by bylo řízení zastaveno pro nezaplacení této „převyšující“ části (k tomu rovněž srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2021 sp. zn. 23 Cdo 2255/2021).
V projednávané věci však dovolatelka nezaplatila na soudním poplatku ničeho. Jestliže odvolací soud za této situace potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, byl jeho postup s citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu konformí. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.