USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Sylvou Chalupovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Čajkovského č. 1367/20, proti žalované M. L., zastoupené JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka č. 195/18, o určení neplatnosti závěti, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 123/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2023, č. j. 18 Co 286/2022-392, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 900,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Kvíčaly, advokáta se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka č. 195/18.
1. Žalobce se svou žalobou ze dne 16. 5. 2018 domáhal určení, že žalovaná není dědičkou po zůstaviteli L. K., zemřelém dne XY (dále jen „zůstavitel“), ze závěti sepsané formou notářského zápisu ze dne 30. 8. 2013, ve které byla dědičkou veškerého majetku zůstavitele ustanovena neteř žalobce, tj. žalovaná. Žalobu odůvodnil tím, že se zůstavitelem se pravidelně stýkal, zůstavitel trpěl stařeckou demencí, která skončila onemocněním typu Alzheimera, a proto byl přesvědčen, že v době sepisu závěti nebyl zůstavitel po psychické stránce v pořádku. Následně svá tvrzení pozměnil v tom smyslu, že měl zůstavitel velmi závažné problémy se zrakem, a závěť tak měla být sepsána před alespoň dvěma svědky.
2. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 5 C 123/2018-342, zamítl žalobu na určení, že žalovaná není dědicem zůstavitele ze závěti ze dne 30. 8. 2013 (výrok I.), a určil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 26 136 Kč, k rukám jejího právního zástupce (výrok II.) a že žalobce je povinen zaplatit státu náklady řízení ve výši 33 841 Kč (výrok III.). Po té, co shrnul provedené dokazování a svá skutková zjištění a zdůvodnil, ke kterým důkazům se přiklonil a naopak proč některé neprovedl, soud prvního stupně dospěl k závěru o platnosti závěti, neboť „bylo prokázáno, že zůstavitel byl s ohledem na své tehdejší rozpoznávací a ovládací schopnosti schopen pořídit závěť a že byl také schopen si závěť po jejím sepsání notářkou přečíst (i když za pomoci optických pomůcek – brýlí a lupy)“, tedy soud neshledal, že „by zůstavitel spadal do skupiny osob, kdy je možné pořízení závěti formou notářského zápisu pouze za účasti dvou svědků“.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 9. 2023, č. j. 18 Co 286/2022-392, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.); ve výroku II. jej změnil tak, že je žalobce povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 42 169 Kč k rukám právního zástupce žalované (výrok II.) a dále rozhodl, že je žalobce povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 340 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok III.). V odůvodnění nejprve dovodil, že „soud prvního stupně se řádně vypořádal s námitkou žalobce ohledně duševní nezpůsobilosti zůstavitele pořídit závěť“, když „k dané otázce provedl rozsáhlé dokazování“ a „z něj učinil správné skutkové závěry, které pak i správně právně vyhodnotil“, a poté uvedl, že „pokud jde o námitku žalobce spočívající v tvrzené formální neplatnosti závěti z důvodu oční vady zůstavitele, bylo nutno především posoudit, zda zůstavitel v době sepisu závěti dne 30.
8. 2013 naplňoval či nenaplňoval znaky ve smyslu § 1535 odst. 2 o. z., tedy zda zůstavitel byl osobou se smyslovým postižením a nemohl číst“. Odvolací soud pak v této souvislosti uvedl, že „soud prvního stupně řádně a logicky vysvětlil, proč se při konkurenci provedených důkazů nepřiklonil ke skutkové verzi žalobce, tedy proč dospěl k závěru, že zůstavitel ke dni sepisu závěti byl schopen číst (při využití optických pomůcek)“, a proto uzavřel, že „pokládá za správný a logicky zdůvodněný závěr soudu prvního stupně, že zůstavitel byl schopen si závěť ze dne 30.
8. 2013 přečíst a nenaplňoval tak znaky osoby ve smyslu § 1535 odst. 2 o. z.“.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně dovolání, jehož přípustnost shledává jednak ve vyřešení otázky, zda byl zůstavitel osobou, jejíž zrakové postižení (nekompenzované technickými či jinými pomůckami) podstatným způsobem snížilo jeho možnost v celém rozsahu si sám přečíst závěť ze dne 30. 8. 2013, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2567/2004, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2006, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4880/2016), a jednak v dosud dovolacím soudem neřešené otázce, zda v případě, je-li pořizovatel závěti osobou se smyslovým postižením ve smyslu § 1535 odst. 2 o. z. (a nemůže tedy číst ani psát bez speciálních technických či jiných kompenzačních pomůcek) by mělo být při sepisu projevu jeho vůle notářským zápisem podle § 65 odst. 1 notářského řádu uvedeno, že se jedná o osobu se smyslovým postižením a jakým způsobem se účastník notářského zápisu seznámil s obsahem tohoto právního jednání.
Dovolatel namítal, že „je nesporné a prokázanou skutečností, že zůstavitel (pořizovatel sporné závěti) byl na jedno oko prakticky slepý a na druhém oku se u něj nejméně od roku 2012 rozvinulo onemocnění – makulární degenerace sítnice, které způsobuje poruchu centrálního vidění (oko vidí pouze periferií)“, že „jde o vážnou progredující nemoc“, a proto dovodil, že „zůstavitel ztratil v důsledku svého onemocnění schopnost závěť psanou notářkou sám přečíst, a proto se jednalo o osobu se smyslovým postižením ve smyslu § 1536 o.
z.“. Dále dovodil, že „pokud je prokázáno, že účastník notářského zápisu není schopen si jej sám přečíst s běžnými pomůckami (např. brýlemi), ale pouze s technickými či jinými pomůckami, a v notářském zápise chybí ustanovení o tom, jakým způsobem se tato osoba s notářským zápisem výslovně seznámila“, tak „pro absenci těchto speciálních náležitostí ve smyslu § 68 notářského řádu nebude možno listinu považovat za notářský zápis, tedy listina nebude mít charakter veřejné listiny“, jinak řečeno, že „pokud je zůstavitel schopen přečíst text závěti pouze prostřednictvím speciálních technických či jiných pomůcek, je nutno tuto náležitost v notářském zápise výslovně uvést (§ 68 notářského řádu), případně sepsat závěť se dvěma svědky podle § 65 odst. 1 notářského řádu“.
Dále dovolatel uvedl, že se soudy při svém hodnocení důkazů vůbec nezabývaly dovolatelem v dovolání vymezenými důkazy, v nichž „jednoznačně svědci i lékařské zprávy potvrdily zdravotní problém zůstavitele se čtením“, a tedy „bylo na místě hodnotit zůstavitele jako neschopného číst, tj. ve smyslu § 65 odst. 1 notářského řádu jako účastníka, který mohl sepsat notářský zápis jen za účasti dvou svědků tohoto úkonu“. Dovolatel rovněž namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu zejména z důvodu, že odvolací soud opomenul „poslední zprávu lékaře MUDr.
Polišenského ze dne 25. 7.
2023, který soudu sdělil, že zůstavitel nebyl schopný číst s brýlemi text běžných velikostí, se speciálními zvětšovacími pomůckami snad ano, ale obtížně“. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se určuje, že žalovaná není dědicem zůstavitele a je povinna nahradit žalobci náklady řízení k rukám jeho právní zástupkyně.
5. K dovolání žalobce se vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce žalovaná tak, že dle jejího názoru jsou rozsudky obou soudů spravedlivé, soudy řádně vyhodnotily důkazy, které byly provedeny a z provedených důkazů vyvodily správné právní závěry. Proto navrhla, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
7. Z obsahu dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je zcela zřejmé, že dovolatel především nesouhlasí se soudy zjištěným skutkovým stavem o schopnosti zůstavitele pořídit závěť sepsanou ve formě notářského zápisu dne 30. 8. 2013, a to s ohledem na jeho zdravotní stav, kdy dovolatel zpochybňuje platnost závěti zůstavitele jednak z hlediska nedostatku formy z důvodu, že zůstavitel dle dovolatele nemohl číst, jednak z hlediska duševní nezpůsobilosti zůstavitele pořídit závěť, a tedy že především vznáší výhrady proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (jakož i soudem prvního stupně) a proti správnosti a
úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující [vytýká-li zejména, že „bylo zřejmé, že zůstavitel sice nebyl zcela slepý, ale osobou se smyslovým postižením, která nebyla schopna text závěti psané na psacím stroji na místě samém bez speciálních zvětšovacích pomůcek si sám přečíst“, že „soudy měly především zjistit, jakou formou očního onemocnění zůstavitel trpěl, jak se u něj nemoc projevovala, zda byl schopen přečíst závěť bez lupy a zda byl schopen soustavného čtení nebo pouze rozeznával písmena“, že „soudy měly vzít v úvahu i posudky z oboru psychiatrie, když ze znaleckého posudku MUDr.
Petera Bobovníka ze dne 3. 12. 2019 plyne závěr, že zůstavitel měl k datu podpisu závěti zcela vymizelé rozpoznávací a ovládací schopnosti“ a že „i podle závěrů následného revizního posudku byly rozpoznávací a ovládací schopnosti zůstavitele v době sepisu závěti již částečně potlačeny“], a předkládá vlastní skutkové závěry a z nich dovozuje vlastní (odlišný) právní názor na věc, že zůstavitel byl v době sepisu závěti dne 30. 8. 2013 osobou se smyslovým postižením ve smyslu § 1535 odst. 2 o. z., když nebyl schopen si ji (bez speciálních optických pomůcek) sám přečíst, a proto bylo potřeba sepsat závěť kvalifikovaným způsobem za přítomnosti dvou svědků.
Nadto měl podle dovolatele zůstavitel „v té době na hraně ovládací a rozpoznávací schopnosti, a proto není možné považovat závěť zůstavitele ze dne 30. 8. 2013 za platnou“.
8. Dovolatel tak nebere náležitě v úvahu, že svými námitkami především napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. ustanovení § 241a odst. 1 věta první a § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), které nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2377/2020; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2725/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3698/2021).
9. V posuzovaném případě odvolací soud i soud prvního stupně v odůvodnění svých rozsudků jasně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení všech důkazů. Především soud prvního stupně, na jehož podrobné odůvodnění odvolací soud odkázal, se zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádal se všemi v řízení provedenými důkazy, které hodnotil jak každý samostatně tak v jejich souhrnu (§ 132 o. s. ř.), a poté řádně a logicky vysvětlil, proč se při konkurenci provedených důkazů nepřiklonil ke skutkové verzi žalobce, tedy proč dospěl k závěru o platnosti závěti, neboť měl za prokázané, že „zůstavitel byl po stránce psychiatrické schopen pořídit závěť pro případ své smrti a byl také schopen si závěť po jejím sepsání notářkou přečíst (při využití optických pomůcek)“, a nenaplňoval tak znaky osoby ve smyslu § 1535 odst. 2 o.
z. Z výše uvedeného vyplývá, že postup soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil i soud odvolací, a skutkové hodnocení obou soudů bylo v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., jakož i ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a nelze mu ničeho vytknout.
10. Dovolatel se rovněž mýlí, namítá-li, že se soudy při svém hodnocení důkazů vůbec nezabývaly skutečnostmi jednoznačně potvrzujícími zdravotní problém zůstavitele se čtením, když soud prvního stupně v této souvislosti hodnotil komplexně provedené důkazy, především vzal v úvahu výpověď MUDr. Smékalové, ošetřující oční lékařky zůstavitele, kterou posuzoval samostatně i v souvislosti se záznamy z lékařské dokumentace Oční kliniky Olomouc a Oční kliniky Gemini Zlín, s výpovědí notářky sepisující závěť JUDr. Hanou Dvořákovou, jakožto i přihlédl i k nákupním lístkům sepsaných zůstavitelem v rozmezí let 2012 až 2014 určených pro potřeby pracovníků charity. Nadto soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, z jakých důvodů další dovolatelem navržené důkazy zamítl.
11. Nadto má dovolací soud za to, že odmítá-li dovolatel závěry odvolacího soudu o tom, že zůstavitel byl schopen text závěti, s nímž byl předtím rovněž seznámen notářkou sepisující závěť, přečíst, a že zůstavitel byl v okamžiku sepisu závěti způsobilý toto právní jednání učinit, které jsou výsledkem volného hodnocení důkazů a nejsou neodůvodněné ani rozporné s obsahem spisu, jde zcela zjevně o vyslovení nesouhlasu se způsobem, jakým odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) prováděl dokazování a dospěl k závěru ohledně platnosti závěti sepsané ve formě notářského zápisu dne 30. 8. 2013, vycházel- li ze (správného) závěru, že závěť sepsaná formou notářského zápisu je veřejnou listinou, u níž se předpokládá pravost a platnost a pokud kdokoli tvrdí opak, musí jej prokázat.
12. Proto námitka dovolatele týkající se neúplnosti notářského zápisu ve smyslu § 65 ve spojení s § 68 odst. 3 zákona č. 358/1992 Sb., notářský řád, ve znění pozdějších předpisů, přípustnost dovolání také nemůže založit, jelikož dovolatel staví své závěry na jiném skutkovém stavu, než který přijal odvolací soud. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud dovodil z výpovědi notářky sepisující závěť JUDr. Hany Dvořákové závěr, že tato svědkyně popsala standartní sepis závěti na místě samém a jednoznačně vypověděla, že nepojala vůbec žádné podezření, že by zůstavitel byl osobou nevidomou nebo natolik slabozrakou, že by bylo nutné, aby přibrala dva svědky, jak jí ukládá notářský řád, kteréžto hodnocení provedených důkazů, byť nekonvenuje představám dovolatele, není zcela nelogické a rozhodně je nelze označit ze strany odvolacího soudu za projev extrémního nesouladu v relaci k výsledkům provedeného dokazování.
13. Pro úplnost dovolací soud dodává, že ani dovolatelem namítané vady řízení nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť dovolací soud k vadám řízení přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné
14. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, dovolání žalobce směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť – jak výše uvedeno
– v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu