24 Cdo 1227/2024-122
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně BXB Development Krč a.s., se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 674/55, IČO 24237761, zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 674/55, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká č1024/11a, IČO 01312774, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 45/2023, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2024, č. j. 12 Co 290/2023-103, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. srpna 2023, č. j. 11 C 45/2023-67, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
1. Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2021, sp. zn. 45 T 9/2019, bylo dle § 81a trestního řádu za užití § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu rozhodnuto, že se nemovité věci, mj. pozemky parc. č. 2297/1 a 2297/7-12, zapsané na LV č. 11567 pro kat. úz. Krč, obec Praha, u katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, ukládají do úschovy. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že soud měl zásadní pochybnost, kterému subjektu svědčí vlastnické právo k nim, a tudíž zda mají být vydány tomu, komu byly odňaty, nebo odevzdány jiné osobě, když nabytí nemovitostí bylo stiženo trestným činem, čímž vzniká pochybnost, zda restituenti nabyli nemovitosti v souladu s právem, když si na nemovitosti činí nárok i jiné osoby. Řízení o úschově je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 Sd 120/2021.
2. Žalobkyně podáním ze dne 14. 6. 2022 požádala o vydání předmětu úschovy (předmětných pozemků). Žalovaná vyslovila nesouhlas s vydáním pozemků žalobkyni.
3. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá nahrazení souhlasu žalované s vydáním předmětu úschovy. V žalobě uvedla, že se žalovaná proti ní domáhala určení vlastnického práva k předmětným pozemkům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 390/2021, žaloba však byla pravomocně zamítnuta.
4. Žalovaná namítala, že předmětné pozemky jsou bezdůvodným obohacením, které má být vydáno žalované. Žalovaná (její právní předchůdci) uplatnila restituční nároky, avšak byly jí poskytnuty náhradní pozemky v celkové hodnotě 69 122 893,22 Kč, ačkoli restituční nárok měl činit pouze 33 859 000 Kč. Došlo ke zjevnému přečerpání restitučního nároku a předmětné pozemky představují bezdůvodné obohacení.
5. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 8. 2023, č. j. 11 C 45/2023-67, výrokem I. rozhodl, že žalovaná je povinna souhlasit s vydáním v rozsudečném výroku specifikovaných pozemků žalobkyni z úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4. Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 8 534 Kč. Soud vyložil, že v projednávané věci je předběžnou otázkou, zda žalobkyni patří vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Protože o této otázce již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení u tohoto soudu tak, že žalovaná vlastníkem předmětným pozemků není, neboť nedošlo k revizi pravomocných rozhodnutí soudů, kterými nabyli pozemky právní předchůdci žalobkyně, a soud proto z tohoto rozhodnutí vycházel. Takové rozhodnutí je pro soud v tomto řízení závazné, když o této otázce ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou (byť v opačném procesním postavení) bylo rozhodnuto zamítavým rozhodnutím, když v případě zamítavého rozhodnutí je třeba přihlížet též k odůvodnění rozhodnutí. Žalovaná nepřednesla žádné nové skutečnosti, se kterými by se soudy nevypořádaly již v řízení o určení vlastnického práva.
6. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 1. 2024, č. j. 12 Co 290/2023-103, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že se soud prvního stupně správně zaměřil na zjištění, komu svědčí vlastnické právo k předmětným pozemkům. V této souvislosti vycházel z rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o vlastnickém právu žalobkyně, jímž je vázán v tom směru, že nezbývá než předmětné pozemky vydat žalobkyni jako jejich vlastníkovi.
7. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nezohlednil závěr o přečerpání restitučního nároku a dovodil, že i za těchto předpokladů je možné vydat pozemky ze soudní úschovy žalobkyni. Podle dovolatelky je vznik bezdůvodného obohacení jiným důvodem k vydání předmětu úschovy tomu, kdo byl bezdůvodným obohacením ochuzen, tedy žalované. Navrhuje proto zrušení rozsudku odvolacího soudu.
8. Žalobkyně navrhuje odmítnutí dovolání. Má za to, že rozhodnutí dovolacího soudu, na něž dovolatelka odkazuje, se míjejí s tím, co by v řízení podstatné. Žalobkyně dále uvádí, že je jí známé usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2018/2022, podle nějž nemovitou věc nelze uložit do soudní úschovy, ale podle ní není toto rozhodnutí aplikovatelné na projednávanou věc, neboť nenastoluje žádnou z vad řízení, ke kterým Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti. Na rozporu s tímto rozhodnutím není vystavěno ani dovolání, a podle jde o jinou procesní situaci, neboť uvedený závěr byl vysloven v řízení o úschově, zatímco nyní jde o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
13. V rozhodovací činnosti dovolacího soudu nejsou žádné pochybnosti o tom, že účelem a smyslem řízení o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy podle ustanovení § 299 z. ř. s. je posouzení otázky, komu má být předmět úschovy vydán, a že takovou osobou je ten, komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Otázka, zda takovým „jiným právem“ k předmětu úschovy je (může být) i případný nárok jednoho přihlašovatele na vydání bezdůvodného obohacení týkajícího se předmětu úschovy proti druhému přihlašovateli, dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
15. Rozhodl-li orgán činný v trestním řízení podle ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu nebo podle ustanovení § 81a za užití ustanovení § 80 odst. 1 věty třetí trestního řádu o tom, že věc, která mu byla podle ustanovení § 78 trestního řádu vydána nebo kterou podle ustanovení § 79 trestního řádu odňal anebo kterou zajistil podle ustanovení § 79a trestního řádu, se ukládá do úschovy, neboť je tu pochybnost, zda má být vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, popřípadě tomu, komu byla zajištěna, nebo zda je třeba ji odevzdat jiné osobě, která na ni uplatnila v průběhu trestního řízení právo, jde o soudní úschovu podle § 300 z. ř. s. Po právní moci usnesení předsedy senátu, státního zástupce nebo policejního orgánu o uložení věci do úschovy soud postupuje v soudním řízení o úschově této věci stanovení § 289 až 302 z. ř. s., a to přiměřeně podle povahy úschovy a jejího účelu (srov. též stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. Cpjn 203/2005, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, ročník 2007, a které se uplatňuje i za nyní platné úpravy). Uvedené samozřejmě platí jen tehdy, jestliže rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení skutečně vyvolalo účinky složení věci do úschovy soudu.
16. V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 29 Cdo 2018/2022) byl přijat závěr, že nemovitou věc nelze (ani podle ustanovení § 81a za užití ustanovení § 81 odst. 1 věty třetí trestního řádu) uložit do soudní úschovy. Kdyby přesto orgán činný v trestním řízení rozhodl o uložení nemovité věci do soudní úschovy, účinky úschovy (předjímané v ustanoveních § 289 až 302 z. ř. s. nemohou nastat a řízení je třeba podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. (za užití ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s.) zastavit, neboť tu je takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.
17. Protože v projednávané věci bylo pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2021, sp. zn. 45 T 9/2019, rozhodnuto o uložení nemovité věci do soudní úschovy, nemohly nastat – jak vyplývá z výše uvedeného – účinky uložení do úschovy. Soudy proto neměly postupovat přiměřeně podle ustanovení § 289 až 302 z. ř. s. a správně měly přistoupit k zastavení jak řízení o úschovách (vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 34 Sd 120/2021), tak i řízení o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy, zahájené ve smyslu ustanovení § 299 z. ř. s. a vedené k vyřešení otázky, zda žalovaná je povinna souhlasit s vydáním předmětu úschovy žalobkyni. Shodně přitom Nejvyšší soud rozhodl i v rozsudku ze dne 24. 6. 2024 sp. zn. 24 Cdo 1098/2024, ve skutkově obdobné věci mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou.
18. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou, která mohla mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí též na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
19. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu